Novinky
Spisovatel, básník Pavel Kolmačka vydává po pěti letech novou knihu.
Román je zarámován do šestnácti kapitol-dní, během nichž v přítomném čase umírá a je pohřben starý muž, doprovázen a zaopatřen svými dospělými dětmi. Tato situace v každém ze zúčastněných oživuje jejich nedávné i dávno minulé jednání a paměť na činy jejich vrstevníků, potomků a předků (ať už příbuzných, přátel či lidí, s kterými jenom nakrátko zkřížili cestu), z nichž vyrostly současné životní vztahy.
Významnými účastníky tohoto času milosti se stávají zemřelí. Jejich tváře se dožadují, aby se o nich vyprávělo, a jejich hlasům, hlásícím se o slovo, je právě v tomto čase dopřáváno sluchu víc než jindy.
Jednou z metafor, které román rozvíjí, je podobnost života a hudby, které „stojí na repeticích“. Pochopit své místo v životě pak znamená nahlédnout opakující se motivy, a dosáhnout tak proměny životního směřování od začarovaného kruhu ke svobodnému, tvůrčímu přijetí výchozích podmínek.
Šel jsem k telefonu, ale nevěděl jsem, komu mám telefonovat. Kateřině? Ruka se mi třásla.
A tu se mi vybavilo jeho poslední slovo „padá“ a uvědomil jsem si, že ve skutečnosti zaznělo trochu jinak. Nebylo to „padá“, nýbrž „pápá“. Když jsem byl malý a otec se se mnou loučil ve školce, říkával to. Byl vždycky takový rozněžnělý. Jako by se omlouval, že mě tam nechává.
Ale to už jsem uslyšel výstřel. Tiskl jsem se bez dechu k zemi.
Chvíli bylo ticho. Hlídka je někde tam... nebo tam. Z roty se s řevem řítil UAZ. Vstal jsem a zakopl. Odpálilo to světlici. Protáhl jsem se zase mezi ploty a jako náměsíčný šel. Prostříhanou díru v druhém plotě ne a ne najít. Baterku jsem ztratil, kleště jsem vytrousil. A tak jsem přelézal.
Ostnatý drát nahoře si mě omotal a já se škubal a zmítal. Chcípnu tady, napadlo mě. Přijde hlídka a sestřelí mě.
Vzápětí jsem padal. Nahoře v drátech zůstal jen kabát.
Víkend jsme si užili náramně, protože bylo hezky, večer nám táta udělal na plácku za stožáry ohýnek, na kterém jsme si pekli špekáčky a v popelu brambory. Byli s matkou domluveni, že nám všechno vysvětlí, ale neřekl nic, a tak jsme se jako vždycky v neděli vrátili domů. Táta neměl klíče, a tak zazvonil, máma vyhlédla z okna a zavolala, že nám jde dolů otevřít, a přišla chladná a tvrdá jako kámen. A najednou to bylo venku, táta už nahoru do bytu nepůjde.
Josef Čapek – Spisy
Přichází jaro pomalu,
krokem mírným,
pevným, neomýleným,
jako každá dobrá věc.
JOSEF ČAPEK
Svazkem s výtvarnou publicistikou z let 1931–1939 jsme završili Spisy Josefa Čapka. Jejich vydávání bylo zahájeno roku 2008. Autorem celkem osmisvazkového rozvrhu Spisů je Jiří Opelík. Edičně a redakčně se přípravě jednotlivých edic věnovali (v abecedním pořadí): Mariana Dufková, Eva Forstová, Luboš Merhaut, Jiří Opelík, Pavla Pečinková, Jitka Pelikánová, Andrea Pišanová, Tomáš Stejskal a Daniel Vojtěch. Pracovní podobu bibliografie Josefa Čapka, z níž editoři vycházeli, sestavila Irena Kraitlová. Původcem grafické úpravy a obálek je Václav Sokol.
Spisy představují v kriticky připravených edicích literární talent Josefa Čapka, oceňovaného zejména jako malíř a výtvarník. Za neméně podstatný přínos pokládáme čtyři objemné svazky s Čapkovou publicistikou, jež vznikala v rozpětí let 1905 až 1939. Tři svazky jsou věnovány výtvarné publicistice, jeden svazek publicistice s nevýtvarnou tematikou. K práci redaktora a žurnalisty se Josef Čapek uchýlil z nutnosti obživy, vykonával ji ovšem svědomitě a s vervou se snažil odlišovat umělecké hodnoty od řemeslné produkce. Z dnešní perspektivy nám jeho soustavně uveřejňované novinové a časopisecký příspěvky slouží jako podrobná kronika po dění ve výtvarném umění a výtvarné kultuře obecně. Čapkova potřeba rozeznávat skutečnou uměleckou tvorbu od záplavy úspěšné výtvarné konfekce je inspirativní a neméně naléhavá i v dnešní době.
Syndikát výtvarníků čs. adresuje veřejnosti projev, stýskající si na šejdířskou činnost kočovných agentů s obrazy, kteří se vydávají za akademické malíře a pod nejrůznějšími knify vnucují obecenstvu, zvláště venkovské inteligenci, své po fabricku vyráběné olejomalby, jejichž materiální a umělecká cena není ve skutečnosti ani pár šestáků. Doporučuje, aby na takových kočébrech požadovaly se průkazy, že jde o umělce skutečně kvalifikované, aby tato podomní kšeftařina nebyla trpěna, a aby lidé v pádu pochybností dotázali se odborných sdružení výtvarnických. Kupci a přátelé umělců bývají takovými krajánky těžce oklamáni, přeplácejí velmi draze docela bezcenný brak a skutečným výtvarníkům vzniká takto v této hospodářské tísni tíseň dvojnásobná. – Co k tomu říci? Jistě by nebylo takových zjevů, kdyby bylo skutečné umění publikem o něco lépe chápáno. Ale je to už tak mizerné, že – pokud se týká toho, čemu se říká umění – čím to bývá mizernější, tím více se to mnohým lidem líbí. Kdyby jim někdo prodával mýdlo, které není mýdlem, papírové tkaničky do bot místo kožených nebo nitěných, mletou cihlu místo papriky, nebudou to lidé chtít, a dá-li se už někdo ošidit, pozná to za chvilku a zasakruje, že se dal napálit ničemným svinstvem. Ale u obrazů už to tak bývá, že jsou lidé, kteří po šmejdu přímo touží a jen šmejdem jsou okouzleni. Tu tedy se věru nedá mnoho dělat. Jaképak varování publika, které – čtouc i po léta noviny – nezískalo si nejmenšího povědomí o věcech umění, publika bez kultury, bez vkusu, bez vzdělání, lidí, jejichž chuť po výzdobě bytu a reprezentaci nepřesahuje úroveň šmejdu?
Josef Čapek, Truchlivý protest, 1936
Teď o něčem jiném: už dávno víš, že moje nejmilejší přání je stát se novinářkou a později slavnou spisovatelkou. Jestli se mi tyhle sklony k velkoleposti (k velikášství!) podaří dotáhnout, to se ještě ukáže, ale náměty k psaní zatím mám. Po válce chci v každém případě vydat knihu s názvem Zadní dům, zda se to podaří, je otázka, ale mohl by mi k tomu posloužit můj deník.
ANNE FRANKOVÁ
Anne Franková, 1942
Publikace obsahuje veškeré dosud známé texty, jejichž autorkou je Anne Franková, tzn. především všechny verze deníku, dále povídky, pokus o román, dochovanou korespondenci, výpisky z oblíbených knih a tzv. knížku o Egyptě. Svazek je doplněn o bohatou fotografickou přílohu. Souborné vydání dosud vyšlo jen ve čtyřech světových jazycích (německy, nizozemsky, anglicky a francouzsky). České znění je pořízeno z nizozemského originálu, vydaného v nakladatelství Prometheus v roce 2013 (712 stran), který přeložila Magda de Bruin Hüblová.
Součástí knihy jsou také tři odborné práce, jež srozumitelným způsobem vpravují zájemce do historického kontextu Annina života a života rodin, které se ukrývaly před hrozbou nacismu. Svazek rovněž obsahuje příspěvek o historii vydávání deníku a Annina díla, o ohlasech na deník i o popíračských útocích na jeho pravost, dále pak podrobný soupis literatury k tematice, který je obohacen o české prameny. Nad rámec originálu přináší české vydání vysvětlivky a postřehy z nejnovějších badatelských aktivit, jež nad texty a biografií Anne Frankové probíhají.
Anne Franková je známa zejména jako autorka deníku, který psala během svého ukrývání s rodinou od června 1942 do 1. srpna 1944 v tzv. zadním domě v Amsterdamu. Tento deník a příběh Anne, její rodiny, přátel a spolupracovníků se stal symbolem odporu proti holocaustu a šířeji boje proti diskriminaci a bezpráví. Celosvětovou oblibu získal Annin deník rovněž jako svědectví o dospívání. Deník v podobě, v níž je vydáván pro široké čtenářské publikum (tzv. verze D), tvoří ovšem jen menší část Anniny písemné pozůstalosti. Téměř neznámé jsou také textologické otázky, jež jsou s tzv. čtenářským vydáním deníku spojeny. Mezi texty Anne Frankové dominují různé verze deníku. Otištění každé verze předchází podrobný popis a jsou vysvětleny časové souvislosti a důvody vzniku verzí.
Václav Sokol, 2022
Básně sebrané do ucelené sbírky vycházejí ze vzpomínek na svět dětství, které Tomáš Tomášek prožíval v enklávě na okraji Střešovic nedaleko Hradčan v padesátých a na počátku šedesátých let minulého století. Pokřivená a zvrácená doba, nedávná i současná, vstupovala rozličným způsobem do života rodičů i rodičů jeho dětských kamarádů. A byla také příčinou konfliktů a konfrontací s prostředím tehdejšího komunisty ovládaného školství. Na druhou stranu to však také byla ještě doba, která dětem v jejich volném čase poskytovala svobodu a otevírala prostor pro dětskou spontaneitu. Texty doprovází 22 celostránkových barevných kreseb Václava Sokola.
Tenis jsem hrál
za žáky Tatranu Střešovice
dlouho před utkáním se Spartou
pozdější katolický filosof
Jirka Fuchs vyhrožoval
jak nás seřežou
ale pak na Norbertově
na dvorcích u Andělky
bylo to naopak
i naše holky
Masopustová se Sísovou
byly lepší
Raul Bopp
Lyricko-epická báseň Had Norato (1931) je spolu s Macunaímou Mária de Andrade nejvýznamnějším plodem tzv. lidožroutského hnutí (movimento antropófago) brazilského modernismu. To se hlásilo k evropským avantgardám, které objevily spřízněnost moderního umění s primitivním uměním neevropských přírodních národů. Spisovatelé z okruhu hnutí objevili, že koloniální správa a poté i umění pěstující evropskou tradici potlačovaly a přetvářely myšlení a kulturu brazilských Indiánů tak, aby odpovídaly představě dobrého divocha. Proti ní modernisté staví divocha zlého, který rituálně požírá své nepřátele a sílí z jejich živin. Lidožroutské hnutí pracuje s touto představou a povyšuje ji na kulturní princip, jímž se brazilská kultura sytí kulturou evropskou, ale přetváří ji zcela svébytným způsobem.
Had Norato (33 básní, 818 veršů) vychází z amazonského mýtu/legendy o hadu Noratovi, potomku Indiánky s říčním delfínem. Norato žije stejně jako jeho sestra-dvojče na dně řeky, na rozdíl od ní má však dobré styky s pobřežními obyvateli. Ve vymezených okamžicích na sebe bere lidskou podobu, navštěvuje svou matku, chodí na zábavy a sní o tom, že se mu jednou podaří proměnit se v člověka úplně. Díky přátelství s jedním vojákem se mu nakonec skutečně podaří kouzlo zlomit a stát se člověkem.
.png)