Odkud přicházíme? Kdo jsme? Kam jdeme? Vladimír Binar (* 6. 10. 1941 – † 13. 1. 2016)

 

Svou první tištěnou knihu – Playback – vydal Vladimír Binar na prahu své šedesátky. Ohlas na tuto prózu napsal Bedřich Fučík dvacet pět let před tímto jejím vydáním! Poslední, šestá kniha, vyšla předloni, v prosinci 2014: jmenuje se Rty na sněhu – a jsou v ní básně sepsané před pětačtyřiceti lety... A tahle knížka byla poslední splátkou dluhu, který od své šedesátky doplácel Vladimír Binar své vlastní minulosti. Nebyla a nemohla to být odcizená minulost, to se jenom topos tajného básníka a spisovatele, přijatý z nezbytí, po letech stal zvykem a zůstal i po dlouhý čas pro dobu, kdy už to z nezbytí nebylo a kdy by mohl své básně a prózy tisknout.

 

Klíčem k téhle zapeklité situaci je Binarovo líčení na stranách 16 a 17 Emigrantského snáře, románu v dopisech z let 1983–1985, který vyšel roku 2003 (ten titul v sobě skrývá zvláštní ironii, nepochopitelnou už v roce 2003 a nepochopitelnou ani nyní, i kdyby se kniha přejmenovala na Uprchlický snář...), tedy dva roky po Playbacku: „...dostal jsem strašný vztek, a zároveň mi bylo nepředstavitelně smutno, protože se mi v práci na Demlově Díle i v jeho osudu vyrýsoval kus mého osudu, a patnáct let takovéhle práce, to už je kus života,“ píše tam Vladimír Binar o svém věku zhruba mezi pětadvaceti a čtyřiceti roky, o čase, který zúročil zejména v monografii Jakub Deml – vymezení vývoje osobnosti a díla (1968), doslovu k výboru z Jakuba Demla Tasov (1971), studii Zpráva o uspořádání Díla Jakuba Demla (1978), kterou napsal s Bedřichem Fučíkem, a samizdatové čtrnáctisvazkové edici Díla Jakuba Demla (1978–1983), již také s Bedřichem Fučíkem uspořádal a vydal. Binarovy literárněhistorické práce z tohoto patnáctiletí pak tvoří jádro monografie Čin a slovo. Kniha o Jakubu Demlovi (2010). A píše na uvedených stránkách Emigrantského snáře dál: „Pomalu teď začínám cítit, že některé věci mají svůj čas, že leccos je omezené, že to, co jsme si představovali jen jako předehru, je vlastně celé dílo a že jsem řadu věcí hrál vabank, jaksi neuvědoměle, jaksi nevěda o tom, že si člověk musí dát pozor, ale jak si můžeš dát pozor, když stačí jednou vstoupit do tramvaje, odjet na kolej Větrník, a vůbec netušíš, že tě ta tramvaj už odváží na druhou polokouli, na Tahiti. A tak božsky naivně jsem taky jednou navečer v šedesátém devátém roce na Strahově řekl Fučíkovi: ,Tak toho Demla vydáme!‘, a vůbec jsem netušil, že jsem tím rozhodl o svém životě na patnáct let, ne-li navždy. A právě v tom je to, co teď už cítím, tyhlety maličkosti rozhodly navždy – a to byl ten smutek a ten vztek, smutek nad tím navždy a vztek na to navždy“ a dodává, že mu došlo, že by neměl zapomínat také na sebe a konečně by „se měl věnovat také svým fantomům“, čímž myslí vlastní psaní.

 

Ale nebylo jenom Demlovo dílo a starost o obživu rozrůstající se česko-tahitsko-francouzské rodiny, také Binarova editorská a organizační práce vydavatelská v podmínkách samizdatu se rozšiřovala. Zde bych chtěl kromě edice Rukopisy VBF s jejími více než padesáti svazky připomenout ještě jeho podíl na vydávání samizdatové edice Kvart, spojované především se jménem Jana Vladislava – Vladimír Binar mi říkal, že „kvartový“ formát navrhl Janu Vladislavovi on, a dal tak edici i jméno. Málo se také ví o jeho spolupráci při vydávání časopisu Kritický sborník. Obvyklá situace: svědkové mlčí nebo zemřeli, badatelský zájem je mdlý, a tak některé skutečnosti, zvláště ty, pro něž nejsou literární prameny, přestávají existovat.

 

Jistá setrvačnost (nebo co to bylo) způsobila, že i v devadesátých letech a po návratu na filosofickou fakultu na plný úvazek Vladimír Binar především dál připravoval jiné a další autory k vydání, teď, po edicích Stanislava Vodičky, které směly, trpěny cenzurou, vycházet v osmdesátých letech, například Jana Vladislava, Josefa Kostohryze či Karla Švestku, a znovu a už tiskem Jakuba Demla. A prvořadě Bedřicha Fučíka, jehož dílo s trpělivostí a důsledností sobě vlastní dokončil – tím, že je souborně v sedmi komponovaných svazcích vydal. Ale snad také už nebylo tolik sil, anebo byly-li, padly velkou měrou na pedagogické působení na fakultě...

 

Ten smutek a vztek, ovšemže to není zhrzenost básníka a spisovatele, který promarnil svůj čas, a jistěže to v podstatě věci samé nebyla ani později nějaká setrvačnost – to, co je obsaženo už v uvedeném citátu, je metafyzický výkřik, chcete-li hrdý nářek, nad definitivností každého okamžiku, který prožíváme a zároveň vidíme sebe v něm jako nezměnitelně neúplného. A také neovladatelně katapultovaného do nových, nepředvídatelných životních situací.

 

Vladimír Binar mohl být, i pokud jde o vlastní psaní, šťastný, protože napsal fantasticky gradující větu Playbacku a nádhernou symfonii tří próz knihy Číňanova pěna (tiskem 2011) – Měsíce ve žních (1970), Dimanche à Paris (1986) a Číňanovy pěny (1981). Ale stačilo by, kdyby napsal i jen tu jedinou báseň, jakou je úchvatná Elegie z města M & B, jež uzavírá Rty na sněhu a o níž věděl, že v básnickém umění se jí dotkl vrcholku. Byl natolik zkušený, že dokonce věděl, že toto o sobě nemusí vůbec vědět. K čemu to je, vědět to? Toužil po plnosti. Co jsou nějaké zásluhy? Jsou chvíle smutku a úzkosti, kdy vidíme, jak jsme ubozí, a v nich se pak zoufale chytáme takových klamných sebeobhajob, jako jsou třeba zásluhy. (K tomu srov. pasáž bezprostředně předcházející zde uvedenému citátu z Emigrantského snáře o „ukradených“ zásluhách na Demlovi.) Ale každé dílo, stejně jako život sám je milost, jejímuž daru jsme vydáni.

 

Od loňského roku měl Vladimír Binar začít žít – pokud jde o vlastní psaní – bez tohoto dluhu ke své dávné minulosti. Během podzimu pracoval na dalších svých literárních textech. Vlastně je mezi nimi nejméně ještě jeden o něco starší – román Sešit z Marienbadu, který chtěl doplnit o deníkově-reflexivní pásmo Kolokvia II. Podobně jako výbor z poezie do roku 1968 nazvaný Hlava žáru (vydaný 2009) obsahuje ve své druhé části vzpomínkové pásmo Kolokvia I, měla Kolokvia II tvořit pokračování v dalších dvaceti letech po osmašedesátém, přičemž – jak Vladimír Binar říkal – „Kolokvia II budou zároveň Kolokvii III“, neboť mu došlo, že to, o čem chce v Kolokviích II psát a co už napsal v jejich první části, to všechno pokračuje i v posledních pětadvaceti letech...

 

Měřeno vnějšími okolnostmi, nebyl to právě nejpřímočařejší spisovatelský osud. Viděno optikou cynického šklebu zvrhlých strůjců dějin z toho ale Vladimír Binar v porovnání s řadou tragičtějších osudů českých básníků v minulém století (– a co teprve polských, ruských, ukrajinských atd.) vyšel ještě dobře. Viděno však ještě úplně jinak: pečetí díla není jeho rozsáhlost ani jakákoli iluze o dokončitelnosti. Žádné lidské dílo nikdy nebude a nemůže být úplné. Pečeť díla je v opravdovosti zápasu o ně.

 

Váhám, jestli bych tvrdohlavost Vladimíra Binara označil za příkladnou. Myslím, že to byla tvrdohlavost, vzdorovitost, ale ne svéhlavost – on to nazýval strašným vztekem, ale ve skutečný vztek se u něho proměňovala jen málokdy, ve vypjatých momentech. Vyšel z jiné doby a z jiného prostředí. Jsem na vážkách i s označením inspirativní. Jeho bubeník bubnoval po svém. Úchvatně, podmanivě. Přijde mi ale zřejmé, že vzdor – v době, která je jako dnešní příliš povolná a bezbřeze rozteklá – má svůj význam. Trváme-li na něčem, vždy je to s rizikem, že milujíce ducha pravdy, utvrzujeme se i v tom, co tohoto ducha opouští. Míra omylů je vykupitelná jenom mírou lásky. Trvání je znakem věrnosti a opakem zrady. Ukazoval, jak se věci dají vidět jinak a dělat jinak a různě. A přesto jsme se dokázali dívat stejným směrem, přesně podle té slavné Saint-Exupéryho věty, že milovat není dívat se na sebe, ale společným směrem.

 

Robert Krumphanzl


zpět