Eliška Vlasáková: Za Janem Šimsou

 

Pan Šimsa zemřel v úterý 5. dubna letošního roku, dožil se osmdesáti sedmi let. O jeho smrti jsem se dověděla ve čtvrtek 7. dubna. Chtěla jsem vědět víc, a zavolala jsem Dáňovi Pfannovi, byl ten den v Brně na nějaké schůzi vězeňských farářů a sdělil mi, že právě odešel z návštěvy u Šimsů. Rodinu zastihl sedět kolem stolu a psát adresy na obálky. Říkal mi, že pan Šimsa vydechl naposledy doma, obklopen nejbližšími, společně prý zazpívali z evangelického zpěvníku píseň Pán Bůh je sílá má, všecka obrana má. Hned potom jsem se odvážila zavolat i Mileně Šimsové. Její hlas zněl klidně, pověděla mi podrobnosti o chystaném posledním rozloučení a potěšilo ji, že chci také přijet. Zprávu jsem bezodkladně poslala do Berlína synovi Jendovi, který měl pana Šimsu také rád a se synem Jirkou již léta kamarádí. Druhý den nám přišlo do Prahy v obálce smuteční oznámení.

 

V sobotu 16. dubna ráno jsem s Jendou jela vlakem do Brna. Rozloučení se konalo od 14 hodin v evangelickém sboru v Blahoslavově domě, kam rodina Šimsových patří. Před bohoslužbou bylo nádvoří Blahoslavova domu zaplněno smutečními hosty. Byli mezi nimi i přátelé z Prahy, Viktor Žárský, Daník Pfann a jeho maminka Květa, Sváťa Karásek, nejvíc asi přišlo Brňáků, pozdravili jsme se s Jirkou a Martinem Šimsovými, s Milanem Uhdem, Františkem Derflerem, s Břéťou Rychlíkem a s Petrem Uhlem i s Aničkou Šabatovou. Viděli jsme mladého Dusa, přivítali jsme se s naším farářem z Ostravy Ludvíkem Klobásou. Hostů přišlo, odhaduji, asi dvě stě až tři sta.

 

Bohoslužbu otevřel farář Blahoslavova domu Martin Horák připomínkou biblického textu, který si Jan Šimsa zvolil ve čtrnácti letech jako svůj konfirmační verš. Ze Žalmu 31, verš 25: „Zmužile sobě čiňte, a posilní Bůh srdce vašeho, všickni, kteříž naději máte v Hospodinu.“ Své kázání pojal pan farář jako poděkování za život Jana Šimsy. Vlevo od kazatelny seděla řada farářů v talárech, kolegové zesnulého. V závěru promluvil ke shromáždění náš nový synodní senior Daniel Ženatý, poděkoval tak za život Jana Šimsy za celou Českobratrskou evangelickou církev. Konec bohoslužby uzavřel společný Otčenáš všech lidí shromážděných v sále.

 

Po bohoslužbě následovalo méně formální setkání v Losově sále v prvním patře domu. U dvou dlouhých stolů seděla spousta lidí, na bílých ubrusech řada talířků s občerstvením. Na podiu se střídali řečníci, přednášeli své vzpomínky a zamyšlení nad životním odkazem pana Šimsy. Mnozí prostě jen vzpomínali na setkání s ním. Zaujalo mě vystoupení katolického duchovního Filipa Němce z Hospicu sv. Alžběty. Pracuje jako organizátor individuálních plánů při odlehčující službě v domácí hospicové péči Talita. Právě lidé z domácího hospice docházeli denně pečovat o pana Šimsu v posledních měsících jeho života, a Filip Němec o jejich službě hovořil. V závěru své řeči prohlásil, že se cítí obohacen přátelstvím, které navázal s protestantskou rodinou Šimsovou, a přiznal se, že se dnes poprvé v životě účastnil evangelické bohoslužby. Nakonec promluvila Milena Šimsová, děkovala všem přátelům pana Šimsy za účast a zvlášť děkovala pracovníkům domácího hospicu od sv. Alžběty za jejich pomoc. Vzpomněla na slova Emanuela Rádla, že svět neupadne do záhuby, dokud budou žít, bez nároku na světskou slávu, bezejmenní, tiší pomocníci lidem v nouzi.

 

Za týden, v neděli 24. dubna bude rozloučení s panem Šimsou pokračovat uložením urny s popelem do hrobu na hřbitově v Prosetíně.

 

Večer ve vlaku při cestě domů jsme s Jendou také vzpomínali. Pozoruji, že se ve mně uvolnil nezadržitelný tok myšlenek, které si potřebuji pro sebe utřídit. Podobné to měl i Jenda. Doma vytáhl z knihovny knihu poezie Czesława Miłosze Hymnus o perle, vydanou roku 1986 v Kolíně nad Rýnem v Indexu, a přečetl nahlas: „Smrt člověka je jak pád mocného státu, který měl udatné armády, správce a proroky…“

 

Mně zase nejde z hlavy konfirmační text pana Šimsy: „Zmužile sobě čiňte…“ a údiv nad tím, jak si jím pan Šimsa ve čtrnácti letech předznamenal svoji budoucnost. Pokud vím, zmužile si vedl vždycky.

 

Bylo mu jedenáct let, když v roce 1940 gestapo zatklo jeho otce Jaroslava, a šestnáct let, když otec Jaroslav v koncentračním táboře v Dachau zemřel. Otcův vliv Jana Šimsu přivedl v chlapeckých letech do junáckého hnutí Liga lesní moudrosti (LLM). Byl členem Liščího kmene. V Šimsově rodině uchovávají otcovy dopisy z koncentráku, obsahující vzkazy jeho synům. Tak si Jan Šimsa, z otcova popudu zřejmě, ke konci protektorátu, v roce 1944, našel cestu do Milíčova domu a dostal se pod vliv Přemysla Pittra. Stal se pak Pittrovým mladým spolupracovníkem i v době poválečné. Tehdy Pitter s přáteli a dobrovolníky vybudovali ve vyklizených zámcích Štiřín, Lojovice, Olešovice a Kamenice útulek pro židovské děti z koncentráků a pro německé děti ze sběrných táborů před vyhnáním z Čech. Již v létě 1945 šestnáctiletý Jan Šimsa s ostatními junáky z Liščího kmene postavili v parku štiřínského zámku stanový tábor, aby „dětem ze zámků“ ukázali junácký život přímo v místě jejich pobytu a nabídli jim tím inspiraci do dalšího života.

 

Po válce působil Jan Šimsa vedle Ligy lesní moudrosti i v hnutí křesťanské mládeže YMCA, od roku 1948 studoval Husovu evangelickou fakultu a vedl v té době několik evangelických pomáhajících brigád. Někdy tehdy se seznámil se svojí budoucí, nejlepší možnou, statečnou ženou Milenou.

 

Po studiích absolvoval vojnu u PTP, po vojně byl farářem v několika sborech a podílel se na založení teologického hnutí Nová orientace. Své poslední farářské místo v Prosetíně na Vysočině musel opustit, poněvadž si vedl zmužile a otevřeně kritizoval podlé způsoby, jimiž StB získávala nedobrovolné spolupracovníky. Byl zbaven státního souhlasu k farářskému povolání. Živil se pak manuální prací, podepsal Chartu 77 mezi prvními, absolvoval několik policejních výslechů a odseděl si osm měsíců v komunistickém vězení. Vedl si zmužile.

 

A jaké jsou moje vzpomínky na pana Šimsu? Zvláštní dotyk s jeho osobou nastal ještě před mým narozením. Jedná se o vzpomínku pana Šimsy z jeho dětství. Když se naše kočující rodina ocitla v Praze, stalo se tak v létě 1985, manželé Šimsovi se synem Jiřím se na čtyři roky, po dobu Jirkových studií teologie, přestěhovali do Prahy na Janáčkovo nábřeží. Měli jsme to k nim z bytu v Kroftově ulici blízko a společně jsme si pochvalovali nedaleký Petřín. Pan Šimsa si vzpomněl, že jako chlapec podnikal z Pankráce časté výpravy do Kinského zahrady pozorovat ptactvo. Protože na Petřín chodíme rádi dosud, někdy si tam chlapce Jana Šimsu představuji pobíhat.

 

Skutečné setkání s panem Šimsou se uskutečnilo dávno, v roce 1949, to mně bylo šest let. Přistěhovaly jsme se s maminkou na jeden a půl roku do Sobotína v Jeseníkách. Mamince úřady zrušily její švadlenskou živnost a s pomocí přátel evangelíků sehnala v Sobotíně práci švadleny v dětském evangelickém domově, posledním svého druhu v ČSR. Tehdy vedl dvacetiletý pan Šimsa evangelickou brigádu mladých lidí. Doprovázeli z Prahy do Sobotína  zásilku potravin od Světové rady církví. Do sociálních evangelických domovů přivezli pytle mouky, rýže, fazolí, sudy kakaa a sušeného mléka, zásoby oleje a také nějaké šatstvo a obutí. Já si z té doby pamatuji všeobecné radostné vzrušení, které po obdarování v domově nastalo. Samozřejmě si přímo na dvacetiletého Jana Šimsu nepamatuji, ale v té době jsem byla na stejném místě jako on. O té výpravě později napsal do své knížky Bitky Jana Šimsy, která vyšla v roce 2000 v nakladatelství EMAN.

 

K uvědomělému setkání se  Šimsovými, jsme se dostali až v první polovině osmdesátých let, kdy se naše rodina na čtyři roky přestěhovala z Ostravy do Brna. Chodili jsme do stejného sboru v Blahoslavově domě, kam patřili i Šimsovi. Náš patnáctiletý syn Jenda se natrvalo spřátelil s jejich Jirkou. Do jejich domu ve Volfově ulici jsme poprvé s mužem vstoupili, když nás pan Šimsa pozval na bytovou přednášku profesora Ladislava Hejdánka.

 

Když jsem, už v Praze, dopsala svoji první knížku Jako sen, o posledním dětském evangelickém sirotčinci v Sobotíně, poslala jsem ji Tomáši Trusinovi do nakladatelství EMAN. Tomáš Trusina dal knihu nejprve posoudit panu Šimsovi. Ten jí dal imprimatur, ale žádal, abych knihu ještě doplnila historickými fakty. Tak se stal pan Šimsa patronem mé první knížky a tuto funkci bral vážně. Přijel osobně z Brna do Prahy na její uvedení v kavárně Marathon a před hosty pronesl krásnou řeč, za což mu budu navždycky vděčná.

 

Před pěti lety, v době nedávné, se moje setkávání s rodinou Šimsovou opět zintenzivnilo. Milena Šimsová mě totiž podnítila k tomu, abych napsala monografii o zapomenutém českém pedagogovi Fedoru Krchovi. Byl přítelem a spolupracovníkem Přemysla Pittra a všech Milíčovců. Protože je Milena dobrá znalkyně Přemysla Pittra a historie Milíčova domu, absolvovala jsem už několik konzultačních návštěv v jejich brněnském domě. Naposledy jsem u Šimsů pobývala dva dny v září minulého roku. Zblízka jsem mohla vidět, jak o pana Šimsu jeho rodina a četní přátelé s láskou pečovali. Už sice sám nemohl chodit, ale i on se zájmem sledoval moji práci na knize. Krcha znal a měl s ním několik společných témat, například Ligu lesní moudrosti. Krch totiž s Milošem Seifertem, který LLM založil, spolupracoval ještě před 1. světovou válkou na Seifertově knize Přírodou a životem k čistému lidství, českými Junáky nazývanou biblí woodcrafterů. Kniha vyšla poprvé v roce 1920. Jan Šimsa, v září 2015, kdy už se nedokázal na nohy postavit sám, požádal Milenu, aby knihu vyhledala v knihovně. Oznámil mi, že si ji jako mladý chlapec sehnal v pražském antikvariátu a moc si jí cení. I mně ji půjčil jen prezenčně. Celou jsem ji nepřečetla, má 555 stran, ale dlouho do noci jsem v ní listovala u Šimsů v podkroví.

 

Milena mi tehdy před odjezdem řekla, že si váží každé hodiny, kdy může se svým mužem být. I ona si vedla zmužile až do jeho hodiny poslední.

 

Já také cítím velkou vděčnost, že jsem jej mohla poznat a s ním celou jeho neobyčejnou rodinu.

 

Poznámka: Milena Šimsová má zřejmě nyní v plánu utřídit mužovu písemnou pozůstalost. Knižně vydal za života dvě knihy, výše jmenovanou Bitky Jana Šimsy a svoji korespondenci s Ludvíkem Vaculíkem z let 1967–1988 Vážený pane Mikule.

 

V Praze 19. dubna 2016


zpět