Vychází kniha o důstojníku čs. a francouzské kavalerie Ivanu Matouškovi

 

...zastavujeme palbu, definitivně, naivně se domnívajíce, že jsme jedinými původci náhlé kapitulace německého opěrného bodu v Bourbonském paláci s vojenskou posádkou 350 mužů. Později se dozvídáme, že důstojník-parlamentář ve skutečnosti přijel přímo z nádraží Montparnasse a přivezl písemné rozkazy generála von Choltitz nařizující všem ostrovům odporu ihned složit zbraně. Po vyjednáváních uvnitř paláce náš vyslanec konečně dociluje otevření hlavního vchodu. V momentě, kdy se chystáme s našimi vozy vítězně proniknout na velké nádvoří Poslanecké sněmovny, abychom zajistili její posádku i její zbraně a vychutnali své vítězství, přibíhá spojka z ministerstva války: „Okamžitý odjezd!“ Lieutenant Matoušek vstupuje do věže svého velitelského obrněnce a já slyším, jak bručí s jízlivým úsměvem a svým charakteristickým akcentem: „Přese všechno jsem jediným důstojníkem československého jezdectva v dějinách, který se souhlasem francouzské vlády dobyl francouzskou Poslaneckou sněmovnu.“ 

(Paul Willing: Četa spahiů při osvobozování Paříže)

 
 
Triáda vydává sborník dokumentů a svědectví o životě důstojníka československé a francouzské kavalerie Ivana Matouška, který doprovázel maršála de Gaulla při osvobozování Paříže. Sborník s úplným názvem Ce qui est juste fermente et devient force...“ – „Co je spravedlivé, kvasí a stává se silou...“ a podtitulem Válečná cesta Ivana Matouška, důstojníka československé a francouzské kavalerie, 1939–1944 přináší dokumenty a svědectví blíže osvětlující tři rozhodující události Matouškovy válečné cesty: jeho odchod do Francie, příjezd do Paříže v čele 1. čety provázející generála de Gaulla a smrt v kulometné palbě u břehu řeky Meurthe v Lotrinsku.
 
Sborník pramenů sestavil částečně z rodinných zdrojů editor knihy, kunsthistorik a religionista Alexander Matoušek, synovec Ivana Matouška: „Nejprve jsme to dělali pro rodinu, aby jeho příběh znaly naše děti.“ Příběh důstojníka Matouška však přesahuje rodinný kontext: „Stále je velmi důležité připomínat a odkrývat historii československého západního odboje,“ vysvětluje editor důvody k publikaci dokumentů. „Dnes se mluví především o západních letcích, byli ale i pozemní bojovníci, jako třeba právě Ivan, jejichž význam byl nemalý. Je třeba mluvit i za mrtvé, kteří něco chtěli, bojovali za republiku. Je naší povinností, aby jejich hlas byl slyšet, aby jejich činy rezonovaly.“
 
V Čechách je jméno Ivana Matouška téměř neznámé, zato překvapivě trvá živý zájem z řad jeho francouzských spolubojovníků z 1. čety 1. pochodového pluku marockých spahiů (domorodých Afričanů) v armádě Svobodných Francouzů. O trvalosti jejich zájmu výmluvně svědčí pocta a společná vzpomínka veteránů u hrobu Ivana Matouška uspořádaná 30. dubna 1997. Tato akce se posléze stala i jedním z podnětů, který vedl k Matouškovu druhému povýšení in memoriam v rámci české armády (k 28. 10. 1999).
 
K obsahu knihy:
 
Obraz o útěku z protektorátu, o cestě válečným Polskem, o pobytu v Rumunsku, o plavbě na Blízký východ a posléze do Francie poskytují krátké deníkové zápisy, které si Ivan Matoušek zaznamenával do drobného diáře, jejž nosil s sebou. Tyto záznamy doplňuje celková zpráva, kterou o cestě skupiny do Francie vypracoval pro potřeby armádního velení velitel skupiny, štábní kapitán policie František Divoký. Editor knihy k této etapě podotýká, že menší skupina československých vojáků uprchlých do Polska, k níž patřil i Ivan Matoušek, nečekala na setkání s Rudou armádou a na rozdíl od skupiny Ludvíka Svobody včas odešla na západ. „Nedůvěřovali Rudé armádě, protože věděli, že SSSR má pakt s Hitlerem,“ vysvětluje editor Alexander Matoušek. I tím je osud důstojníka (v hodnosti lieutenanta) Ivana Matouška netypický.
 
Triumfální příjezd Ivana Matouška do osvobozované Paříže po boku generála de Gaulla přibližuje vzpomínkový text colonela Paula Willinga. Podrobnosti těchto nezapomenutelných chvil nabízejí i vzpomínky dalších členů Matouškovy čety Alberta Altfelda, Pierra LabaraJeana-Louise Nouguiera. „Událost je to natolik významná, že byla zpodobena i ve filmovém zpracování Francise Forda Coppoly Už hoří Paříž?,“ připomíná Alexander Matoušek.
 
Přímé svědectví o smrti Ivana Matouška přináší text Jeana-Louise Reussera. Lieutenant Matoušek padl 20. září 1944 poblíž zničeného mostu přes řeku Meurthe v obci Flin v Lotrinsku, když se pokoušel zachránit dva raněné z 1. batalionu pěšího pluku Čadu. Oba těžce raněné i Matouškovo mrtvé tělo posléze vyzvedli, kryti částečně kouřovou clonou muži Matouškovy čety. Důležitým svědectvím v knize je dopis Pierra Labara, který při záchranné akci čekal u vysílačky.
 
Předkládané záznamy, vzpomínky a svědectví se vzájemně doplňují a korigují, takže nevyžadují mnoho komentářů. Pro čtenáře nezbytné vysvětlující doplňky dostatečně obstarávají poznámky pod čarou. Připomenuté měsíce, dny a okamžiky vsazuje do rámce Matouškova životopisu přehled životopisných dat, předsazený před zveřejněné dokumenty, a životopisný medailon z pera Ivana Procházky, umístěný na závěr publikace. Podle Alexandra Matouška není možné vydávat kritické zpracování, dokud nejsou k dispozici prameny, což je primárním cílem této publikace. Shromážděný materiál se během příprav rozrostl do té míry, že bude možné sestavit i druhý svazek pramenů.

 


zpět