Robert Krumphanzl: Poznámky k životu Vladimíra Neuwirtha a jeho vztahu k paměti, tradici a dějinám

 

 

Text, přednesený původně na 36. sympoziu Opus bonum v říjnu 2008 v Břevnově, uveřejňujeme u příležitosti dnešního 95. výročí narození Vladimíra Neuwirtha.

 

 

Život v domově má svou skrytost. Člověk žijící tajemstvím domova bude usilovat o to, aby žil ve stínu,[1] napsal v červnu 1969 tehdy sedmačtyřicetiletý Vladimír Neuwirth[2] a charakterizoval tak, nikoli bezděčně, povahu svého životního úkolu i zdroj, z něhož vycházela veškerá jeho aktivita. V té době, na sklonku šedesátých let, nepatřil k nápadným osobnostem české kultury – ani té, spojené s takzvaným pražským jarem, a samozřejmě ani té počínající normalizační. Jeho činnost zůstávala tehdy skryta, a z dnešního pohledu můžeme říci, že nejenom vlivem okolností. Přijal totiž právě takové působení jako své životní poslání.

 

Vladimír Neuwirth odešel z rodného Komárova u Opavy po zabrání Opavska nacisty. Od roku 1940 pobýval v Praze, vysoké školy byly tehdy zavřené, přesto právě tyto roky znamenaly pro čerstvého absolventa gymnázia dobu intenzivního studia a navazování vztahů a přátelství. V Praze se seznámil s teologem a filosofem Metodějem Habáněm,[3] se slavistou a překladatelem Josefem Vašicou, s literárním historikem Albertem Vyskočilem, s básníkem Vladimírem Holanem a řadou dalších osob, které významně poznamenaly jeho další osud.

 

Po skončení války se Neuwirth zapsal na vysokou školu, studia na čas přerušilo onemocnění tuberkulózou, účastnil se obnovy kulturního života země postižené nacismem, a především začal v době, v níž se rychle schylovalo k nástupu další totality, organizovat vlastní okruh lidí na Moravě do Společenství, jehož cílem byl plnohodnotný křesťanský život, činnost vyrůstající z ducha modlitby, navzdory nepříznivým okolnostem.

 

Kdybychom se měli věnovat podrobněji osobám či četbě, které měly na formování mladého V. Neuwirtha významnější vliv, mohli bychom jenom tím strávit veškerý čas určený tomuto vystoupení. Nicméně vedle již jmenovaných uveďme ještě dvě postavy: Oba byli kněží a oba byli shodou okolností jezuité. První z nich, Tomislav Kolakovič,[4] původem z Chorvatska, organizoval po svém uprchnutí na Slovensko od roku 1943 pololegální laicko-kněžské kroužky, s názvem Rodina. Princip menších křesťanských skupin, nevázaných přísně na činnost farností, respektive paralelních k nim, dobře vyhovoval právě situaci totalitního, vůči křesťanství a katolické církvi nepřátelského politického zřízení, umožňoval intenzivní a osobní život víry v podmínkách pololegality či ilegality, a dobře se uplatnil i později v době totality komunistické při práci tzv. podzemní církve, jež se organizovala právě na základě malých, avšak bohatě rozvětvených společenství. Druhý, Belgičan Joseph Cardijn,[5] založil ve dvacátých letech v západní Evropě, jako odnož Katolické akce, hnutí křesťanských kroužků mladých dělníků, zaměřené na vzdělávání a hmotnou péči o ně, Jeunesse ouvrière chrétienne (JOC, Mladí křesťanští dělníci) a později též Jeunesse étudiante chrétienne (JEC, Mladí křesťanští studenti). S oběma se V. Neuwirth osobně seznámil, s Cardijnem, když se na něho obracel, aby intervenoval u francouzské vlády o pomoc proti zatčení Kolakoviče v Praze na jaře 1946.[6]

 

Od poloviny čtyřicátých let a v letech následujících po únoru 1948, kdy Neuwirth po dokončení studií pracoval v dělnických profesích, začal psát o duchovním životě, původně především pro členy podzemního Společenství, ale jeho texty se v opisech počaly záhy šířit i mimo okruh jeho nejbližších přátel a spolupracovníků.

 

Podzemní Společenství, založené Neuwirthem a jeho přáteli na podzim roku 1947, bylo Státní bezpečností po třinácti letech dekonspirováno. Na základě vykonstruovaných obvinění z ilegální politické činnosti bylo více než dvacet členů Společenství počátkem šedesátých let odsouzeno a uvězněno. Vladimíra Neuwirtha zatkli 11. ledna 1961, odsouzen byl pro údajnou velezradu ke čtrnácti letům vězení. Většinu trestu si odpykal ve Valdicích, propuštěn byl 2. dubna 1968.

 

Fakt, jak různorodí lidé se tehdy v československých věznicích sešli – přinuceni k životu v izolaci od okolního světa –, komentuje: „Pokud jde o druhou světovou válku a informace o ní, je nutno se zmínit, že zde byli i němečtí generálové, lidé pracující v podzemním odboji, důstojníci naší západní armády, politici. Vězeň mající zájem mohl slyšet přednášky z oboru státovědy, historie, sociologie a z celé řady jiných oborů[7]. V souvislosti s osobami, jež měl příležitost ve vězení poznat, Neuwirth napíše: „Vězeňskou vazbu považuji za nejvíc obohacující období svého života. Kromě obyčejných zločinců tam bylo mnoho významných osobností[8]. Ve svých vzpomínkách na dobu vězení uvádí například provinciála jezuitů Františka Šilhana, kněze a doktora teologie Jana Boukala, architekta a lidoveckého politika Jaroslava Cuhru, biskupa Felixe M. Davídka, kněze, básníka a překladatele Jana Dokulila, biskupa Ladislava Hlada, kněze a mnicha Jana Evangelistu Urbana, či biskupy Jána Vojtaššáka a Stanislava Zelu.

 

Již v době před uvězněním vznikaly kromě textů psaných potřeby Společenství také první Neuwirthovy deníkové záznamy. V dalších letech nalezne postupně svůj nejvlastnější žánr právě v tomto druhu zápisků a vytvoří dva hutné svazky, Apokalyptický deník (z let 1969 až 1975) a Vcházení do Evropy (se záznamy z let 1975 až 1997). Jím koncipovaný deník se však příliš nepodobá tomu, co jako deník v literatuře běžně označujeme. Jeden ze vzorů pro jeho pojetí můžeme vzdáleně identifikovat v tradičním žánru florilegií, výpisků z četby, který získal široké uplatnění od středověku až dodnes zvláště v mnišském životě. Tyto výpisky si mniši pořizují na základě lectio divina, své duchovní četby, mohou být doprovázeny vlastním komentářem a slouží též jako podklad k osobní meditaci. Jejich forma, stejně jako obsah nepodléhají žádným vnějším nárokům a plně odrážejí povahu a zájem pisatele.[9]

 

Proč se Neuwirth v Apokalyptickém deníku věnuje převážně jedné biblické knize, Zjevení svatého Jana, závěrečné, prorocké knize Nového Zákona, a ve Vcházení do Evropy opakovaně několika pasážím z Písma, Ježíšově horské řeči[10], Ježíšově velekněžské modlitbě[11], prvnímu Žalmu aj., pak nepřímo vysvětluje jím uvedený citát z proslulého díla o spiritualitě srdce, nazvaného Upřímná vyprávění poutníka svému duchovnímu otci, které je známo také pod názvem Ruský poutník: „Aby se člověku dostalo duchovního osvícení a aby se stal člověkem vnitřním, je třeba, aby znal kterýkoliv text Písma svatého a soustředil na něj, co možno nejdéle, veškerou svou pozornost. Tak odkryje rozumové světlo.[12]

 

Neuwirthova deníková metoda, skrze niž usiluje v případě své první knihy, Apokalyptického deníku, o proniknutí do proroctví svatého Jana, stojí na třech základních principech. Tyto tři principy představuje milost, intelekt a obrazivost:

 

„Do tajemství Apokalypsy člověk vniká skrze milost, intelekt a obrazivost. Předně je třeba světla Ducha svatého. […] Za druhé je třeba práce intelektu. Je třeba studia teologie, biblistiky, pomocných biblických věd atd. Tímto způsobem člověk navazuje na nit tradice, vstupuje do jejích cest. Znalost tradice chrání člověka před fantazírováním a omyly a uvádí ho na cestu správných řešení. Za třetí je třeba rozvíjet obraznost. Obrazy Apokalypsy musí zakořenit v představivosti a mysli člověkově. Musí v nich zakořenit a rozvíjet se i s průvodními city – s jejich hrůzou, úžasem, radostí, smutkem. […] Nejde jen o to, aby pracovaly v nás milost, intelekt a obrazivost, nýbrž jde o to, aby milost, intelekt a obrazivost pracovaly současně. Spolupráce těchto tří je možná plně jen u člověka, který Apokalypsou žije, který na ní postavil svůj duchovní život.“[13]

 

Z tohoto metodického půdorysu jako z trojjediného opory roste obdobně i deníkové pokračování, Vcházení do Evropy. Žánr deníku pak pro Neuwirtha představuje formu pro ztvárnění, pro záznam takovéhoto průzkumu. Rozvíjení obraznosti se u něho zakládá na principu afektivní paměti, to jest zážitku zvláštního pohnutí, úžasu, jež paměť zaznamenává. (Podobně na principu afektivní paměti stojí – jak Neuwirth říká – například kritická metoda F. X. Šaldy.[14]) Skrze tuto afektivní paměť se Neuwirth vrací k minulému, respektive upamatovává se – minulost vztahuje k současnému prožívání a k budoucnosti.

 

„Z vybírání a oživování obrazů, jež se nacházejí v afektivní paměti, je třeba vytvořit součást metody k pronikání do tajemství Apokalypsy. To znamená: východiskem výkladu Apokalypsy nesmí být paměť mechanická, paměť učenecká. V našem vnitřním světě jsou obrazy krajin, stromů, řek, měst; jsou v něm postavy lidí, kteří žijí nebo zemřeli; jsou v něm výroky, verše, umělecká díla, jež si naše duše oblíbila. Spatřuje v nich něco krásného nebo něco otřesného. Žádná z těchto věcí a živých bytostí jí není lhostejná. Každá z nich je semenem, jež se může rozrůst; obsahuje informaci, jež se může rozrůst, obsahuje světlo, jež se může rozšířit. S každou touto informací, s každým tímto přirozeným světlem může Duch svatý spojit světlo nadpřirozené, a on to také činí.“[15]– „Světlo obrazu vštípeného v mysli je schopno po léta se rozrůstat. Takový je smysl opakovaného návratu k jistým metaforám, k jistým básnickým dílům, k evangelickým podobenstvím, k obrazným dějstvím Apokalypsy.“[16]

 

Po propuštění z vězení na počátku dubna 1968 Neuwirth stačí ještě navštívit některé své přátele, které sedm a čtvrt roku nesměl vidět, mezi nimi i profesora Josefa Vašicu, umírajícího v té době v pražské nemocnici. Poslední červencový den téhož roku pak odjíždí do Rakouska na vysokoškolské týdny v Salcburku a Kremsmünsteru.

 

Zde ho také koncem srpna zastihne zpráva o okupaci Československa vojsky Varšavské smlouvy. Vladimír Neuwirth se stane v podzimním semestru 1968 externím vědeckým pracovníkem Slavistického ústavu ve Vídni, tehdy dopíše jediný svůj zachovaný text z doby valdického vězení, esej Víra a základy křesťanské kultury s podtitulem Vývoj Čech od baroka k dnešku.[17] V lednu 1969 pak odchází do belgické Lovaně, kde získá zaměstnání v Ústavu pro studia Střední Evropy. Následující rok už mu návrat zpátky do Československa fakticky není umožněn. Po třech letech pak přesídlí do Frankfurtu, který se stane jeho bydlištěm až do poloviny osmdesátých let, kdy se přestěhuje do nedalekého Raunheimu, odkud se roku 1992 – po více než padesáti letech od doby, kdy po německé okupaci Sudet opustil rodný kraj – vrací do Opavy.

 

Na konci šedesátých let, v počátečním období svého exilu, napíše: „Veliká úzkost zaplavila opět mou duši, úzkost a děs. Co to stojí proti mně? Je to temná zeď. A tato zeď je živá. – Tato zeď jako by se nedala překonat. Pohled na ni ochromuje síly. Je to zeď mého osobního osudu; je to zeď českého osudu z roku 1969; je to zeď osudu věřícího katolíka ustavičně toužícího a pracujícího o jednotu a nemohoucího se takřka s žádnou skupinou solidarizovat... A je v tom ještě daleko více.“[18]

 

Období exilu je pro Vladimíra Neuwirtha nejen časem prohloubení passia, tedy kontemplace a modlitby, životního elementu, jejž dokumentují a skrze nějž se rodí právě jeho deníky, ale také široké a bohaté činnosti, v níž se uplatňuje životní actio.

 

Neuwirth ve Frankfurtu pracuje jako sociální pracovník, dnes by se nejspíš řeklo „kurátor“, a pomáhá zde řešit situaci uprchlíků ze zemí východního bloku. Zároveň nerezignuje na své povolání kulturní – píše články, překládá z němčiny a francouzštiny, cestuje po celé západní Evropě a přednáší pro emigranty i Západoevropany o evropských kulturních vztazích se zřetelem k českým zemím. Iniciuje a v roce 1972 spoluzakládá ve Frankfurtu kulturní společenství Opus bonum, spojované dnes především se jménem břevnovského opata Anastáze Opaska, podílí se na jeho vydavatelském programu, pořádá Akademické týdny a sympozia.[19]

 

Po proměně koncepce Opus bonum koncem sedmdesátých let, spojené s přesunem sídla sdružení do Mnichova a jeho personální obměnou, kdy se podle slov Karla Skalického „Opus bonum [...] dalo na cestu ožehavých problémů bezprostředního politického dosahu[20] a odchýlilo se od původní představy, zaměřené zvláště na křesťanskou kulturu, duchovní život a náboženství, Neuwirth na práci v tomto sdružení rezigoval.

 

V roce 1982 pak zakládá knihovnu Bibliotheca-Cyrillo Methodiana a téhož roku také připraví putovní výstavu Goethe a Čechy, která se v následujících letech uskuteční na několika místech v Německu a po roce 1989 také v Brně a Olomouci. Přednášku na totéž téma Goethe a Čechy prosloví ve více než dvaceti městech – od Londýna po Vídeň a od švédského universitního města Lundu až po Řím. Iniciuje také a ve spolupráci s městy Frankfurtem a Mohučí a s příslušníky jiných národů v roce 1985 spoluuspořádá oslavy 1100 let od smrti sv. Metoděje a v roce 1988 oslavy 1000 let křesťanství na Kyjevské Rusi.

 

Je třeba připomínat, že zásadní podíl na většině, ne-li všech těchto aktivitách, ať už šlo o sociální pomoc či aktivity kulturní, měli tehdy němečtí křesťané – často, i když nejenom, právě z řad poválečných vyhnanců –, kteří usilovali o smíření Čechů a Němců. Na základě svých bohatých zkušeností Neuwirth po letech napíše, že „žádný národ na světě neudělal pro české a slovenské uprchlíky po pražském jaru tolik co Němci[21].

 

Při všech těchto činnostech se však Vladimír Neuwirth vrací zpátky ke svému deníku, který v jeho životě představuje čím dál zjevnější oporu v potřebě stálé obnovy a prohlubování vnitřního života, bez nichž se aktivita stává nevyhnutelně jen horečnou činností bez středu, k němuž by se přimykala.

 

Právě deník také odhalí jeho nejvlastnější téma, jímž je domov. Kdyby býval ztratil ze zřetele skutečnou povahu touhy po domově, snadno se jeho život mohl proměnit v život zdrceného a vláčeného člověka, naříkajícího nad tím, že byl ve své vlasti nespravedlivě pronásledován a ještě ke všemu ji opustil. Neuwirth však téma domova chápe v perspektivě daleko hlubší a bohatší: „domov má svou epifanickou hodnotu […] Domov je ten dům z Evangelia, který stojí na skále. Domov staví otec pozemský a domov staví Otec nebeský. Domov je pevným bodem v mém nitru. Mohu jezdit z jednoho konce Evropy na druhý, bydlet v nejkrásnějších městech, ale žádné z nich se nestane mým domovem, který je na určitém místě ve světě a který je především pevným bodem v mém nitru.“[22]

 

Neuwirthovo promýšlení ideje domova, rodiny a rodného kraje představuje vlastně stálý pohyb mezi několika opěrnými body: Je to konkrétní místo, kde se člověk narodil a vyrostl, k němuž ho vážou vzpomínky a vazby od nejranějšího dětství přes dospívání a fyzickou a duševní dospělost. Toto místo je zároveň obcí, krajem či zemí se svou historií, s historií příbuzenstva, ale také ostatních lidí, s historií náboženskou, kulturní, politickou a hospodářskou. A takovéto „světové dění“, spojené vždy s konkrétními lokalitami, nabývá smyslu zase ve vztahu k dění „kosmickému“, k epifanii, ke zjevení a přítomnosti Boží ve světě. Skrze tuto perspektivu pak připomíná, že „pro každého z nás je bohozjevným především jeho vlastní život“,[23] neboť, tvrdí, „Není náhodné, že jsme se narodili z jistých rodičů, v určitém místě...“[24] Rodová paměť pak zajišťuje jednotu odešlých pokolení a dnešního života. Z domova a historie rodného kraje roste také Neuwirthův vztah k dějinám a kultuře. Zobrazení kraje v dílech básníků, spisovatelů, malířů, sochařů či hudebních skladatelů se stává nejen součástí paměti kraje, jeho historickou perspektivou, ale též jeho vlastním, osobním bohatstvím.

 

„Z okna v poschodí mého rodného domu vedoucího na západ jsem viděl v obsousedství statek, který patřil kdysi rodu Petra Bezruče. Přivdala se do něho má sestra, která zemřela ve věku necelých třiceti let. Když jsem se díval z okna na východ, viděl jsem nad střechou „výměnku“ a božítělovou kaplí v dáli louky, které se táhnou několik desítek kilometrů podél Opavice, a zámecký park, z něhož vyčnívala věž kravařského kostela. […] Zámek uprostřed parku kdysi patřil Eichendorffům. Jako chlapec jsem to ovšem nevěděl. Nad parkem vycházelo v létě slunce a s tímto sluncem je spojena i má vzpomínka na tento pohled z okna rodného domu. Můj životní postoj a osud jako by byl určen oněmi dvěma slezskými básníky. S Petrem Bezručem mne spojuje smysl tragična, chápání ducha prorockého a český osud naplněný zvraty a pohromami. S Josephem von Eichendorffem mne spojuje společenství víry a uvědomělá práce na poli katolické kultury.“[25]

 

Z rozhovorů s Vladimírem Neuwirthem stojí za zaznamenání, že spojení „vcházení do Evropy“, titul své druhé deníkové knihy, v jeho nedokonavém vidu, chápal v úzké souvislosti s křesťanstvím, jež dalo Evropě jakožto kulturnímu, společenskému a politickému útvaru vzniknout. Toto vcházení je pro něho stále opakovaným, obnovovaným procesem, v němž vždy znovu potvrzujeme svou příslušnost a stáváme se pokaždé plněji Evropany, to jest účastníky a pokračovateli evropské křesťanské civilizace. Bez tohoto procesu „vcházení“, jako charakteristického rysu naší civilizace, by Evropa nebyla bývala trvala, a nebude-li ho, nebude ani pokračovat. Stejně jako křesťan nemůže zůstávat křesťanem, aniž neustále obnovuje a prohlubuje svou víru ze zdrojů Zjevení a z něho vyplývající – evropské – tradice.[26]

 

Uvedené pojetí zrcadlí také samotný deník, Neuwirth v něm například v jedné pasáži připomíná jako „moment zrodu křesťanské Evropy[27] onen okamžik během druhé misijní cesty svatého Pavla, v němž byl dle Skutků apoštolů[28] v nočním vidění vyzván, aby vešel do vnitrozemí, do Makedonie. Ostatně, dodáváme, o souvislosti mezi názvy a obsahem obou deníkových svazků – Apokalyptický deníkVcházení do Evropy – hovoří i skutečnost, již popisují historici středověku: příchod milénia v roce 1000 ovlivnil evropskou civilizaci, z ducha Apokalypsy se právě tehdy zrodila Evropa jakožto koncept jednotného, univerzálního duchovního prostoru založeného na hodnotách křesťanství a antiky.[29]

 

Konfrontujeme-li Neuwirthovo uvažování o paměti, dějinách a tradici se soudobými texty křesťanských myslitelů a církevními dokumenty, najdeme mnoho společných rysů, týkajících se Boží přítomnosti, důrazu na živé působení Boha v současné etapě dějin spásy. Čím je však Neuwirthův přínos mimořádně cenný, je osobní, svědecká účast na tomto dění, zvýrazněná touha zaslechnout Boží hlas ve světě, jehož tradiční hodnoty se rozpadají, potřeba reagovat autenticky, tj. pravdivě, na tyto skutečnosti. Neuwirth na jednom místě Apokalyptického deníku píše: „Umělá skutečnost moderního města se rozšiřuje i na venkov a způsobuje v jistém smyslu jeho zánik. Rozbitím uzavřeného prostoru se znásobily kvantitativně lidské vztahy a vyprchala z nich původní důvěrnost. Proud lidských dějin se stává pro člověka nepřehledným. Zkomplikovaný svět přestal být pro něho zrcadlem osvětlujícím tajemství otcovské péče Boží. Odcizení charakterizuje vzájemné vztahy mezi lidmi a vztah člověka k Bohu.“ A přesto, dodává: „Všechno toto dění nepřestalo být nadále bohozjevným. Kde však k němu nalézti klíč?“[30]

 

Jestliže ve svém deníkovém díle věnuje velkou pozornost viděním, proroctvím či snům, není to – domnívám se – především únik do jiné reality, ale opět touha najít onen klíč, zachytit znamení času, kairos, rozměr, v němž je Kristus v našem čase přítomen a promlouvá. Tak vykládá události roku 1956 v Polsku a Maďarsku, obdobně jako ty československé z roku 1968,[31] nebo proměnu Evropy v roce 1989[32] právě jako čas milosti, který v dané chvíli na daném místě Bůh lidem – jednotlivě i v jejich společenství – nabízí. Tak v souvislosti s vraždou polského kněze Jerzyho Popiełuszka v roce 1984 napíše: „Situace světa pomalu, krok za krokem, pomalým, ale jistým krokem, zraje k určitému rozuzlení, k řešení.“[33]

 

Součástí Neuwirthovy svědecké role je právě tento zřetel k „dění nad dějinami“, upozaďující jevovou stránku aktuálních událostí, avšak nerezignující na jejich prožívání.[34] Takové vidění je u něho stvrzeno i zkušeností: vždyť šedesátá léta, označovaná některými jako „zlatá léta“ českých poválečných dějin, Neuwirth prožil v kriminále, a devadesátá léta, v nichž se otevřela pro společnost perspektiva k jejímu vzestupu, pak strávil po návratu do rodného kraje v deziluzi a izolaci v mnohém horší, než byla léta, jež nazývá „izolací exilu“.[35]

 

 

 

Literatura

MUSIL Jiří V. (ed.)

2000 Teolog, filosof a psycholog P. Metoděj Habáň OP (1899–1984) – jak jsme ho znali. Sborník příspěvků ze vzpomínkového semináře k životním výročím v roce 1999. Olomouc, Matice cyrilometodějská.

 

NEUWIRTH Vladimír

1980 Vzpomínka na dr. Habáně k jeho osmdesátinám. In: Studie (Řím), č. 3 (69), s. 242–245, podepsáno Karel Hubert; přetisky in: Dominik Duka (ed.), Jsme totiž v Jeho rukou, my i naše slova. Sborník k 10. výročí úmrtí otce Metoděje Habáně OP. Praha, Krystal OP 1994, s. 31–33, a MUSIL 2000, s. 63–68.

1984 S Vladimírem Neuwirthem o kultuře. In: Klub (St. Gallenkappel–Curych) 15, č. 2, [únor,] s. 5–6. [Rozhovor.]

1998 Apokalyptický deník. Ed. Robert Krumphanzl. Praha, Triáda, 324 s. [První vydání Frankfurt–Řím, Opus Bonum–Křesťanská akademie /edice Studium; 26/ 1976, 212 s. Úvod na s. 5–6 napsal Vilém Vondra.]

2008 Vcházení do Evropy. Ze zápisníku emigranta. Ed. Robert Krumphanzl. Praha, Triáda.

 

PALA Josef

1994 Nový začátek dr. Vladimíra Neuwirtha. Nezapomínat na ty, kteří nám v cizině pomáhali. In: Katolický týdeník, č. 34, 21. 8., s. 2.

 

SKALICKÝ Karel

1998 Evangelizátor české literární kultury. Doslov in: NEUWIRTH 1998, s. 273–307.

 

VAŠKO Václav

1990 Neumlčená. Kronika katolické církve v Československu po druhé světové válce I, II. Praha, Zvon.

 

 


 


[1] NEUWIRTH 1998, s. 30, zápis z 9. 6. 1969.

[2] Vladimír Neuwirth (* 12. 8. 1921 Komárov u Opavy – 22. 5. 1998 Opava), v době vysokoškolských studií na teologické fakultě v Olomouci založil v září 1947 společně s dalšími šesti mladými lidmi křesťanský sekulární institut Společenství s úmyslem podporovat duchovní a kulturní život zúčastněných. Po únoru 1948 se činnost Společenství neproměnila, jeho organizace a činnost se pouze odehrávala v podmínkách utajení před komunistickou mocí. V. Neuwirth – pracující od začátku 50. let v dělnických či administrativních zaměstnáních – jako vedoucí postava Společenství píše pro jeho potřeby vlastní texty, překládá, přednáší a vtiskuje mu ducha modlitby, solidarity i kulturní a vzdělanostní rozhled. V lednu 1961 je pro tyto aktivity zatčen a odsouzen za údajnou velezradu ke čtrnácti letům vězení. Většinu trestu si odpyká ve Valdicích, propuštěn byl počátkem dubna 1968. V létě téhož roku odjíždí na Západ, nejprve do Rakouska, posléze se usazuje v Belgii a Německu. Od ledna 1971 do svého odchodu do důchodu v roce 1986 byl zaměstnán jako kulturní a sociální pracovník při České katolické obci ve Frankfurtu nad Mohanem. V roce 1972 založil společně s opatem Anastázem Opaskem kulturní sdružení Opus bonum (Dobré dílo) a roku 1982 spolu s Aloisem Krchňákem sdružení Bibliotheca Cyrillo-Methodiana (Cyrilometodějská knihovna). Publikoval řadu kulturně historických studií, esejů a článků a medailonů významných postav české kulturní a náboženské historie a současnosti v mnoha exilových a po roce 1989 i domácích časopisech, významná byla též jeho překladatelská a přednášková činnost a pořádání výstav a sympozií. Samostatně vydal studii Víra a základy křesťanské kultury (1976) a svazek Apokalyptický deník (1976, podruhé 1998). Po návratu do Opavy v roce 1992 uspořádal monografii Profesor Josef Vašica (1994). – Deníkový svazek Vcházení do Evropy z let 1975–1989 (rozšířený o záznamy nalezené v autorově pozůstalosti z let 1980–1997) chronologicky navazující na knihu Apokalyptický deník, vyšel roku 2008.

[3] Po letech ve vzpomínce na tohoto mimořádného kněze a dominikánského mnicha V. Neuwirth napíše: „Když jsem navštívil dr. Habáně poprvé, nevěděl jsem, že to byla návštěva osudová.“ (NEUWIRTH 1980, s. 242; srov. SKALICKÝ 1998, s. 277, 279–280, 293.) M. Habáň se od počátku období protektorátu pokoušel uvést do života v Čechách a na Moravě hnutí malých společenství, jak je na Západě uskutečňoval již od dvacátých let Joseph Cardijn. „Z Akademických týdnů, jež se za války, pokud jde o účastníky, soustředily z velké části na středoškolské studenty, se zrodilo hnutí mládeže, jež vytvořilo širokou základnu pro působení dr. Habáně. Příkladem a inspirací mu v této činnosti byli Don Bosco a J. Cardijn.“ (NEUWIRTH 1980, s. 244.)

[4] V. Neuwirth se s ním seznámil v říjnu 1945 na pražském Akademickém týdnu (PALA 1994, SKALICKÝ 1998, s. 279; k osobě T. Kolakoviče viz: VAŠKO I 1990, s. 96–103, Václav Vaško, Profesor Kolakovič. Bratislava, Charis 1993, a nejnověji: Václav Vaško, Legendární profesor Kolakovič, in: Teologické texty 2007, č. 4.).

[5] Česky o kardinálu Cardijnovi: Victor Conzemius, Josef Cardijn – Život pro dělnickou mládež, in: Proroci a předchůdci, přel. Miloš Voplakal, Praha, Zvon 1997, s. 223–235.

[6] SKALICKÝ 1998, s. 279. – Trojí setkání V. Neuwirtha s ním tedy souvisí s počátky komunistické perzekuce křesťanů v Československu. Zatímco v českých zemích bylo pro komunisty vystupování proti církevním představitelům před únorovým převratem mnohem komplikovanější, protože zde byla katolická církev jednoznačně chápána jako protinacisticky zaměřená organizace, na Slovensku došlo pod záminkou zúčtování se slovenským fašismem k několika zatčením a pokusům odsoudit církevní představitele. Kromě snahy kriminalizovat biskupa Jána Vojtaššáka tak byl na jaře 1946 zatčen také Tomislav Kolakovič. Na obranu T. Kolakoviče v roce 1946 veřejně vystoupili také slovenské Katolícke noviny a v Praze například Josef Zvěřina a Růžena Vacková. T. Kolakovič byl nakonec v červenci 1946 z vazby propuštěn na zákrok prokuratury, která neshledala, že by se dopustil jakéhokoli trestného činu. V srpnu téhož roku pak opustil Československo. (VAŠKO I 1990, s. 100–101.) V druhé polovině srpna 1947 se Neuwirth zúčastnil mezinárodního sjezdu JEC v Paříži-Pontoise (viz: SKALICKÝ 1998, s. 283, a Karel Ferdinand Vykoupil, Otec Dr. Metoděj Habáň OP, jeho charismatické působení a odkaz, in: MUSIL 2000, s. 136).

[7] NEUWIRTH 1984, s. 5.

[8] Tamtéž.

[9] Dom Jean Leclercq, L´Amour des lettres et le désir de Dieu. Initiation aux auteurs monastiques du Moyen Age, Paris, Cerf 1990, s. 177.

[10] Mt 5–7.

[11] Jan 17,1–26.

[12] NEUWIRTH 1998, s. 151, zápis z 10. 3. 1970.

[13] NEUWIRTH 1998, s. 21–22, zápis z 17. 5. 1969.

[14]Šaldova kritická metoda je založena na afektivní paměti.“ – NEUWIRTH 1998, s. 38, zápis z 20. 6. 1969. Neuwirth dokládá přesvědčivě citátem z F. X. Šaldy. Úžasná pobídka k Šaldovské studii – nebo už na toto téma existuje?

[15] NEUWIRTH 1998, s. 38–39, zápis z 20. 6. 1969.

[16] NEUWIRTH 1998, s. 99, zápis z 20. 11. 1969.

[17] V. Neuwirth esej vydal poprvé zřejmě už nedlouho po propuštění z vězení, v roce 1968, tehdy s názvem Od baroka k dnešku (cyklostyl, vydavatel neuveden, asi 1968, 36 stran; kapitoly: I. Útěk před tváří sv. Jana, II. Duch dětství, III. O kultuře baroka, IV. Přičiny rozpadu baroka, V. Léta třicátá, VI. Dnešek; srov. též jiné cyklostylované vydání totožné verze: vydavatel neuveden, asi po 1976, 39 stran; též německy, s názvem: Über das Barock, seinen Verfall und seine Nachwirkungen. Aus der Geistesgeschichte Böhmens [Vídeň?, vydavatel neuveden, na obálce datace: 1968], 50 stran). Esej přepracoval v době svého pobytu ve Vídni na podzim 1968, toto definitivní znění textu, s názvem Víra a základy křesťanské kultury. K duchovnímu vývoji Čech od baroka k dnešku (rozčleněného nově do kapitol: I. – O kultuře baroka; II. – K příčinám rozpadu baroka; III. – Útěk před tváří sv. Jana; IV. – Duch dětství; V. – Léta třicátá; VI. – Barok a dnešek; Doslov) a s dedikací „Památce Alberta Vyskočila a Josefa Vašici“, pak vyšlo tiskem v roce 1970 v římských Studiích (roč. 12, 1970, č. 2 /22/, s. 152–175; též samostatně jako separátní, zmenšený otisk ze Studií v zelených, tužších deskách a s vlastním stránkováním 1–24: Frankfurt n. M., Opus bonum 1976, 26 s.).

[18] NEUWIRTH 1998, s. 83, zápis z 26. 10. 1969.

[19] Jak uvádí jeden ze spoluzakladatelů Anastáz Opasek, „hlavním iniciátorem [sdružení Opus bonum] byl dr. Vladimír Neuwirth z Frankfurtu, vzácný katolík a vědec, kdysi vězeň pro své náboženské přesvědčení. Již 1971 se mě ptal, zda bych neměl zájem o založení společenství lidí, kteří by se v duchu Josefa Floriana snažili o posílení českého křesťanství a kultury v cizině i doma. Šlo též o zaplnění určité mezery, která vznikla dlouhým předělem mezi Čechy, kteří přišli 1948 a kteří vlastně v komunismu nežili, a generací, která v něm žila či všechno zažila v horším měřítku na vlastní kůži, jako my dva“ (Daniel Strož, S otcem opatem Anastázem Opaskem o Opus bonum, in: Obrys /Mnichov/ 2, 1982, č. 3, září, s. 5). Vedení Opus bonum v době vzniku tvořilo předsednictvo ve složení dr. Petr Spielmann (předseda) z Bochumi, Miloslav Vitula (místopředseda) z Mnichova, opat dr. Anastáz Opasek (duchovní poradce) z Rohru a dr. Vladimír Neuwirth (jednatel) z Frankfurtu.

[20] SKALICKÝ 1998, s. 295–296; srov. též text Vladislava Krtila Dobré dílo v exilu, in: Anastáz Opasek, Dvanáct zastavení. Vzpomínky opata břevnovského kláštera, ed. Marie Jirásková, Praha, Torst 1997, s. 277–279, a zvláště důležitá svědectví Vladislava Krtila a Richarda Belcrediho – druhý jmenovaný byl hlavním iniciátorem změn v Opus bonum po roce 1977, u obou pamětníků jde tedy o „svědectví z druhé strany“ –, publikovaná v knize Moniky Elšíkové, Dobré dílo Anastáze Opaska, Praha, nakl. Monika Vadasová-Elšíková 1999, s. 148–150.

[21] NEUWIRTH 2008, s. 418, zápis ze 4. 8. 1993.

[22] NEUWIRTH 1998, s. 29, zápis z 9. 6. 1969.

[23] NEUWIRTH 1998, s. 90, zápis z 10. 11. 1969.

[24] NEUWIRTH 1998, s. 30, zápis z 9. 6. 1969.

[25] NEUWIRTH 1998, s. 75–76, zápis z 22. 10. 1969.

[26] K tématu „vcházení“ viz již více míst v Apokalyptickém deníku, např. NEUWIRTH 1998, s. 17, 24.

[27] NEUWIRTH 2008, s. 54, zápis z 28. 1. 1980; srov. též NEUWIRTH 1998, s. 131–132, zápis z 23. 1. 1970.

[28] Sk 16,6–10.

[29] Georges Duby, Rok tisíc. Přeložila Veronika Středová. Praha, Argo 2007; Dušan Třeštík, Zrození Evropy z ducha Apokalypsy, Lidové noviny, 31. 12. 1999, příloha Horizont, s. 11, aj. Srov též Friedrich Heer, Evropské duchovní dějiny. Přeložil Martin Žemla. Praha, Vyšehrad 2000, kap. Tisíc let evropské jednoty a 10. století, s. 80: „v 10. století [se] poprvé viditelně projevuje síla západní eschatologie, formující dějiny i ducha“

[30] NEUWIRTH 1998, s. 12–13, zápis z 1. 1. 1969.

[31] „Existuje český chairos. Každý národ má svůj čas. Kdyby měly národy stejný čas, nezdvihli by se v roce 1956 pouze Poláci a Maďaři, nebo v roce 1968 pouze Češi a Slováci.“ – NEUWIRTH 2008, s. 116, zápis z 20. 10. 1983.

[32] „To, co se v minulých měsících stalo, byla magnalia Dei – veliké skutky Boží. V minulém roce nedošlo pouze k revoluční explozi v jedné zemi, jak tomu bývalo dříve. Poprvé došlo takřka k synchronizovaným akcím v řadě zemí, k akcím probíhajícím, až na výjimky, bez válečných násilností.“ – NEUWIRTH 2008, s. 340, zápis z 25. 1. 1990. Dokladovováno viděním, které V. Neuwirth vyslechl od jedné osoby…

[33] NEUWIRTH 2008, s. 134, zápis z 30. 10. 1984.

[34] Prožívání přítomnosti, jejímž středem a smyslem je Kristus: „Málo mi pomůže, jsem-li široce obeznámen s velikými změnami, které ve světě probíhají; málo mi pomůže, setkal-li se s Kristem můj otec, můj děd či praděd, nesetkal-li jsem se s Kristem já sám.“ – NEUWIRTH 1998, s. 139, zápis z 11. 2. 1970. Srov. „Každá vteřina je vchodem do tajemství Boha živého. Tento vchod má podobu Kříže.“ – NEUWIRTH 1998, s. 17, zápis z 16. 5. 1969 (a tamtéž, s. 27 aj.).

[35] NEUWIRTH 2008, s. 350, zápis z 11. 4. 1990.


zpět