Robert Krumphanzl: Vděčnost, závislost, korupce...

 

Triáda byla v minulých letech a je do značné míry (zhruba polovinou svého rozpočtu) závislá na penězích dárců – ať už jde o dotace či finanční pomoc mimo koupi knížek. Za každý příspěvek jsme byli a jsme samosebou vděční. Zároveň se od začátku formuloval a během let dost zřetelně vytvořil jistý nepsaný kodex toho, od koho a za jakých podmínek peníze přijmeme.

 

Dnešní diskuse o únosnosti různých podpor apod. nespadly z nebe, jak se může mnohdy zdát. O rozdílu mezi tím, kdy je člověk korumpován, tj. zotročován, a kdy přijímá dar vděčně, avšak svobodně, o rozdílu mezi tím, kdy si jedno neuvědomuje a druhé nalhává, musel přece za posledních dvacet let uvažovat bezmála každý... A ne-li...? Pamatuju si například, jak jsem se v roce 1999 zarazil, mám-li přijmout navrhovaný dar od společnosti Buzuluk. Naštěstí, jak se ukázalo, tato společnost zbraně nevyráběla.

 

Někdy v té době mne také přítel Jiří Zizler poučil o povaze masových médií, která přirovnal ke zbrojovkám – což dodnes považuji za zásadní, a dnes zásadnější než tehdy. Jde tu o problém příbuzný, avšak nikoli totožný s korupcí, problém kolaborace. Jeho objev naši demokracii teprve čeká – pokud ji ještě něco čeká... Jistěže v dost odlišném smyslu, než o kolaboraci pojednávají naše současná masírující média.

 

Taková byla nicméně dilemata tehdejší doby, i jiná, ale v zásadě vždy stejná pro toho, kdo se rozhodne – ať už z neuvážlivosti či pod vlivem okolností –, že přijme způsob přežití skrze dotace, granty a dary... V devadesátých letech to vypadalo nevinněji a jednodušeji než dnes, pochopitelně, nový režim trval ještě krátce a připadal si v kramflecích, a o spoustě věcí šlo mít nevědomé iluze atp. Kultura a vzdělání také nebyly zcela ztracené, aspoň se zdálo.

 

Triáda vznikla v době, kdy zároveň (mj.) Ivo Železný vyhlašoval, že je třeba na kvalitní literaturu vydělat šmejdem. To se nám přirozeně hnusilo. Takže jsme brali: Ni zisk, ni slávu. A záviděli Melantrichu,který si vetkl toto heslo do štítu. Po něm jsme převzali a dokončili Dílo Bedřicha Fučíka. Za čest si považujíce nenápadné pokračovatelství v tom nepřevzatelném heslu slovutného pána Melantricha!

 

Pointa před pár lety: Železný, resp. jeho distribuční firma okradla české nakladatele o pět milionů – tentokrát jednoduše vyčíslitelně, obsáhlý seznam vlastníme –, mezi jinými jen o pár tisíc i naivní Triádu. Případ policií odložen ad acta pro nedostatek důkazů. Chudák pan podnikatel zkrachoval... Aby ho za rok nato povolali jako experta do literární komise ministerstva kultury.

 

Tedy: Může nám někdo vyčítat, že získáváme „prachy“ z Německa. Že z Francie, bude vyčítat se asi míň a nejmíň nejspíš z Nizozemí (už proto asi, že k této zemi Čecha váže mocné vnitřní pouto, neb jsme tam nechali umřít našeho štvance, drahého Jana Ámose Komenského).

 

Náš vztah k donátorům je ale zcela svobodný – a tedy jediné, co stojí mezi námi je: „zaplaťpánbůh“ nebo „díky“. A vydáme-li něco, co může být tam či onde ideologicky či jakkoli po chuti, vydáme hnedle také něco, co to z druhé strany srovná...

 

Co ale vyčítáme stále více sami sobě, jsou dotace z ministerstva kultury. Proč? Nejde o obsahy, i když i o ty, ale o tom možná jindy. Dokud jsme nebyli vůbec zasvěceni do poměrů na tomto úřadu, základní potíží pro nás bylo jen a jen porozumět někdy poněkud nepochopitelným zadáním grantů a jejich vyúčtováním. V tom nám před lety poskytli osvícení až na finančním úřadu, kde spolu s peprnými nadávkami na účet kupodivu nikoli náš zároveň nám vysvětlili tajemství (prostě: pravidla, předpisy, nařízení, podle nichž se máte řídit, ale nemůžete je znát), která na ministerstvu „příjemcům dotací“ úporně tají. Protože na ministerstvu se udržuje strach, což přece nás, lidi od literatury, by nemělo překvapit ani rozházet...

 

Projít úspěšně grantovým řízením MK by mohlo a mělo znamenat jakési potvrzení kvality podporovaných projektů. Místo cti a zdravé hrdosti, která by s přijetím grantu za normálních okolností měla být spojena, se ale dnes za spojení s MK příjemci grantů když ne přímo stydí, tedy se jím rozhodně příliš nechlubí.

 

Je to nefér a odporné, že součástí grantové procedury (veřejné soutěže) se během tří posledních let stalo to, že každý, kdo se jí zúčastní a kdo nakonec „bere“, tj. dostane grant na svou prodělečnou činnost, musí být automaticky podezírán z toho, že v něčem jede. Je to hnusné, protože tomu tak není, ale přitom – co víme – to tak někdy přece jenom je.


zpět