Jan Tesař: Lety – mezi rovnými méně rovní

 

Uveřejňujeme zde první část epilogu ke vzpomínkám Josefa Serinka, připravovaným k vydání v  I. svazku knihy Josef Serinek – Jan Tesař: Česká cikánská rapsodie. (Vypuštěny jsou poznámky pod čarou a označení výpustek v citátech.) Trojsvazková edice vyjde v nakladatelství Triáda na podzim 2016, v těchto dnech odevzdáváme podklady do tiskárny... (red.)

 

 

A) Definice zločinu:

Dekret prezidenta republiky č. 16/1945 Sb., o potrestání nacistických zločinců, zrádců a jejich pomahačů a o mimořádných lidových soudech.

Hlava I. Zločiny proti osobám.  § 5:

 

„(1) Kdo v době zvýšeného ohrožení republiky dopustil se ve službách, nebo v zájmu Německa 

a) podle trestního zákona ze dne 27. května 1852, č. 117 ř. z., zločinu veřejného násilí nakládáním s člověkem jako s otrokem (§ 95),

b) podle trestního zákona zák. čl. V/1878 zločinu vraždy (§ 278), úmyslného zabití (§ 279), těžkého ublížení na těle s následky smrtelnými (§§ 306 a 307) a loupeže dětí (§ 317), trestá se smrtí.

(2) Kdo v téže době, za týchž okolností a za týmž účelem dopustil se

a) podle trestního zákona ze dne 27. května 1852, č. 117 ř. z., zločinu veřejného násilí neoprávněným omezováním osobní svobody člověka (§ 93), veřejného násilí vydíráním (§ 98), veřejného násilí nebezpečným vyhrožováním (§ 99) a těžkého poškození na těle (§§ 152 a 155),

b) podle trestního zákona zák. čl. V/1878 zločinu bezprávného omezování osobní svobody člověka (§§ 323, 324, 325), těžkého ublížení na těle (§ 301) a vydírání (§§ 350 a 353), trestá se těžkým žalářem od deseti do dvaceti let.

 

§ 6

(1) Kdo v téže době nařídil ve prospěch válečného úsilí Německa nucenou nebo povinnou práci, a ten, kdo při vydání a výkonu takového nařízení spolupůsobil, trestá se, nedopustil-li se zločinu přísněji trestného, těžkým žalářem od pěti do deseti let.

(2) Byl-li však takovým nařízením obyvatel republiky donucen pracovati za okolností, nebo na místech jeho životu nebo zdraví nebezpečných, trestá se viník bez ohledu na účel práce těžkým žalářem od deseti do dvaceti let.

 

§ 7

(1) Kdo sám nebo v součinnosti s jinými v době zvýšeného ohrožení republiky ve službách nebo v zájmu Německa zavinil ztrátu svobody obyvatele republiky bez jiných následků, trestá se těžkým žalářem od pěti do dvaceti let. Způsobil-li viník takto ztrátu svobody většího počtu obyvatel republiky, může soud uložiti trest těžkého žaláře od dvaceti let až na doživotí, za okolností pak zvláště přitěžujících trest smrti.

(3) Kdo v téže době a za týchž okolností, za týmž účelem a týmž způsobem způsobil soudním usnesením, rozsudkem, nařízením, nebo správním rozhodnutím jakéhokoliv druhu, výkonem rozsudku, nařízení, nebo správního rozhodnutí, nebo jinak smrt obyvateli republiky, těžké ublížení na těle nebo jeho deportaci, trestá se za zločin smrtí.“ (Dekrety prezidenta republiky 1940–1945. Brno 2002, s. 238–239.)

 

B) Skutek (jeden z mnoha, nevyvratitelně doložený):

Velitel cikánského tábora Janovský se dne 27. prosince 1942 vyslovuje odmítavě k návrhu na propuštění Serinkova zetě Waltera Hyny, navrhuje poslat Hynu i s jeho družkou do Auschwitz, a prozatím, až do doby transportu, je s ohledem na veřejnou bezpečnost držet v táboře.

 

Překlad dopisu, uloženého v třeboňském archivu, psáno špatnou němčinou: „Cikánský tábor Lety, Pošta Mirovice, tel. číslo 22 ¶ Číslo: 4872/H/42 Lety, 27. prosince 1942 ¶ Protektorátní kriminální policii ¶ Kriminálnímu ředitelství ¶K-I-4b ¶ Praha. ¶ Věc: Hyna Walter; žádost o propuštění. ¶ Přípis podávám s hlášením, že potulující se Walter H y n a, jakož i jeho družka Anastazie Janečková, nar. 28. 7. 1923v Brodech, nejsou pro veřejné bezpečí zcela spolehlivými lidmi, a sice proto, že neměli pevné bydliště a žili po cikánsku. ¶ Proto činím žádost zařadit oba do transportu do Auschwitz. Do odchodu by bylo vhodné oba ponechat zde v CT Lety. ¶ Jedná se o osoby štítící se práce, které nemají rádi práci. ¶ Velitel CT: Janovský Hyna nar. 10. 1. 1913.

 

Jako Hynova družka je uvedena Anastázie Janečková, ve skutečnosti osmašedesátiletá a v té době již mrtvá, kterou Janovský zařadil hned do prvního většího transportu do Auschwitz tři týdny předtím. Ke jménu Anastázie Janečkové jsou připsána data narození Serinkovy dcery Leopoldy, skutečné Hynovy družky. Ačkoli sama táborová evidenční čísla jak Waltera, tak Leopoldy vyjadřují jejich předchozí bydliště jako zemědělských dělníků-deputátníků na velkostatku Bohy-Rohy, Janovský v podání pražskému ředitelství protektorátní kriminální policie píše, že „neměli pevné bydliště a žili po cikánsku“, a že „nemají rádi práci“.

 

Jak již víme, stopa Waltera Hyny po jeho vyřazení z táborové evidence se nám ztrácí; Leopolda byla odeslána do Auschwitz-Birkenau spolu s osmi zbylými členy velké Serinkovy rodiny transportem dne 4. května 1943. Všichni byli povražděni.

 

Nehledě na výtky za nedbalou evidenci, klamání nadřízených a také defraudace a obohacování atd., které proti Janovskému mohli mít a nakonec také měli jeho protektorátní a říšští nadřízení, je z hlediska československého jeho případ naprosto jasný:  oko za oko, zub za zub, smrt za smrt – takový byl princip revolučních mimořádných soudů: kdo se „ve službách nebo v zájmu Německa“ jakkoli přičinil o smrt byť jediného „obyvatele republiky“, zásadně se trestal smrtí. Pokud se tak nestalo, podle práva to mohlo být důsledkem jedině nedostatku důkazů, nejasné situace nebo mimořádných polehčujících okolností. To nepřichází v úvahu v případě Janovského, konajícího veřejně před stovkami obětí a před očima táborového personálu i nadřízených, přičemž i mezi nimi se našli lidé, kteří byli Janovského jednáním zděšeni.

 

C) Trest:

„20. září 1945 [! teprve!  JT] byl Janovský zatčen v Jílovém. Jako zaměstnanec okresního úřadu Praha-sever [! JT  ...] do protokolu uvedl, že opravdu je hledaným bývalým velitelem tábora v Letech. Veškerá obvinění odmítl jako neopodstatněná. 18. října 1945 obvinil okresní soudce v Jílovém [!!  JT] Janovského z toho, že se měl provinit proti československým občanům ve smyslu retribučního dekretu číslo 16/45. Hlavními body obvinění bylo zbavení svobody a ublížení na zdraví (§ 5, odstavec 2), donucování k práci ve prospěch válečného jednání Německa (§ 6), spoluúčast při loupeži a zpronevěra (§ 8, odstavec 2a), podněcování ke zbavení svobody a ublížení na zdraví (§ 7, odstavce 1–3) a také obohacování s využitím nouze jiných, která vznikla na základě pronásledování z národnostních, politických nebo rasových důvodů (§ 10). Soudní řízení bylo krátce na to přeloženo na krajský trestní soud v Praze [kam příslušelo od prvního dne!!  JT].

 

Na konci prosince 1945 byl obviněný ponechán na svobodě s podmínkou, že opustí okres Jílové jen, aby dojížděl do zaměstnání na okresní úřad v Praze. V následujícím roce bylo soudní řízení zastaveno. Až začátkem roku 1948 pražský soud řízení znovu obnovil. Při prvním hlavním líčení, 7. září 1948, vypovídalo šest bývalých dozorců a pouze jeden byvalý vězeň. Trestní řízení se táhlo přes tři roky. Bývalý smluvní lékař v táboře dosvědčil, že mu velitel zakázal do úmrtních listů uvádět skutečnou příčinu smrti. Jak dozorci, tak vězni dosvědčili, že Janovský byl zodpovědný za smrt mnoha vězňů. Ve zdůvodnění rozsudku zmínil soud výlučně svědecké výpovědi ve prospěch Janovského a údajné rozpory v jednotlivých výpovědích těch, kteří vypovídali proti němu, aby tak prokázal nevinu obžalovaného. 9. září 1948 zbavil pražský mimořádný lidový soud (oddělení XIII) Janovského jakékoli viny.“ (Markus Pape, A nikdo vám nebude věřit. Praha 1997, s. 104–106.)

 

D) Závěr:

Ani příkrost čs. retribučního soudnictví, ani jeho retroaktivita není národní zvláštností. Obojí se v té či oné formě uplatnilo ve všech zemích okupovaných Německem i v právu mezinárodním, a jde o mimořádné prostředky, jež měly řešit zcela výjimečnou krizi evropské civilizace, způsobenou nacismem, který vnesl genocidu do právního systému.

 

Skandální skutečností je, že zločiny spáchané velitelem cikánského tábora mohly zůstat nepotrestány, a to nikoli proto, že by pachatel nebyl dopaden nebo že by se věci (po způsobu např. francouzských katolíků) ututlaly, ale přesto, že byl pohnán k zodpovědnosti veřejným žalobcem, a to dokonce dvakrát, podruhé po politickém převratu. Neboť to nutně vede k závěru, že Janovského oběti, mezi nimi devět členů Serinkovy rodiny, ale ovšem i sám Serinek, ve skutečnosti nebyly tak docela a nesporně rovnoprávnými součástmi v kategorii „obyvatelů republiky“. Tváří v tvář plynové komoře, gilotině či smrti vyčerpáním a epidemií v Letech si sice všichni byli rovni, ale někteří byli méně rovní. Tento historický skandál na věčnou hanbu Čechů má dnes důstojné pokračování v tom, že takto vůbec není pociťován.


zpět