Jan Tesař: Hřiště a Přibyslav – jak se v přemetech dějin šlechtí "dobří Čechové"

 

Jako další ukázku z připravované trojsvazkové edice Josef Serinek – Jan Tesař: Česká cikánská rapsodie zde uveřejňujeme třetí část Tesařova epilogu ke vzpomínkám Josefa Serinka. (Vypuštěny jsou poznámky pod čarou a označení výpustek v citátech.)

Slavnostní uvedení knihy spolupořádá Moravské zemské muzeum a koná se 21. října 2016 od 16 hodin v brněnském Dietrichteinském paláci. (red.)

 

Úvod, červen 1945: Předseda revolučního MNV v Hřišti: „Dne 29. května 1945 navštívili naši obec příbuzní nešťastně zde zahynulého partyzána bratra Josefa Kareše [sic] z Říčan. Já jsem byl pozván k jednání. Ukázal jsem jim místo, kde se bratr Kareš zastřelil. Říčanští šli na silnici k Přibyslavi, kde na ně čekal štábní kapitán Bárta, který je doprovázel. Cestou přidal se k nim nějaký pán ze Hříště, který vedl kolo a kterého pan štábní kapitán Bárta zná. Vyprávěl jim o celém případě po svém, a sice tak, že bývalý starosta pan Honza, dříve než-li mluvil s četníky, šel k nám raditi se se mnou a já prý jsem mu poradil, aby věc udal, což tento na můj popud učinil. Prohlašuji na svoji čest a dobré svědomí, že starosta pan Honza se mne na nic neptal V té době co mi to vypravoval, se již v hostinci střílelo. Připomínám, že moje jednání bylo vždy v duchu vlasteneckém, sám komisař partyzánů Tůma mi prohlásil, že to dělám dobře. Bylo mi ctí pracovati v národním odboji za okupace Němců.“ Atd. Vzápětí se přidávají další. V této revoluční době nikdo neví, jak se co zvrtne, tudíž Honzovi nikdo neradil a četníky každý odsuzuje.

 

V zákulisí, konec června 1945: Přibyslav navštívil delegát Komise vnitřní národní bezpečnosti při Zemském národním výboru v Praze, opakoval výslechy, načež „došla komise k přesvědčení, že Jaroslav Honza spoluzavinil smrt obou uvedených českoslov. důstojníků a nařídila okamžité zajištění až do konečného rozhodnutí lidového soudu. Nařizuji pokračování ve vyšetřování tak, aby byl získán úplný obraz smrti gen. Luži a por. Koreše. O vyšetření budiž podána zpráva Komisi vnitřní národní bezpečnosti v Praze II., Washingtonova 7, k rukám předsedy ústřední vyšetřovací komise. Zajištěný Jaroslav Honza nebudiž bez souhlasu KVNB Čechy propuštěn na svobodu.“

 

Komise pro vnitřní národní bezpečnost ZNV Praha, úřadovna ve Washingtonově ulici, je vznikající, později neblaze proslulý ZOB II, jeden ze zárodků tajné politické policie, vytvářené komunisty. V této vznikající struktuře měl slovo komisař brigády Mistr Jan Hus Pich-„Tůma“: znamená to tedy, že nereaguje na podkuřování přibyslavských místních předáků a důrazně trvá na potrestání těch, kdo zradili generála Lužu a pošpinili národní čest.

 

20. srpna 1945: J. Honza Zemskému nár. výboru, bezpečnostnímu oddělení: „O věci jsou již obsáhlé spisy, byl jsem vyšetřován a zajištěn, nyní jsem doma na kauci, četníci jsou sami vinni za způsob, jakým vskočili do hospody, a za to, že se hned střílelo, Prosím také, aby byl slyšen komisař partyzánů Tůma, který by mne byl jistě dal hned odstřelit, kdyby byl přesvědčen o mé vině, celá zdejší veřejnost cítí se mnou.“

 

9. září 1945: Npor. part. Radomír Luža Lidovému soudu v Jihlavě: „Žádám slavný Lidový soud, aby na základě dekretu prezidenta republiky zavedl trestní řízení proti J. Honzovi, poněvadž udáním zavinil smrt dvou českých vlastenců. Chtěl bych ještě zdůraznit, že oba četníci, B. Mečíř i S. Kunderka, se plně přiznali ke svému činu (B. Mečíř na otázku, jestli ví, co ho čeká, odpověděl: ‚Spravedlivý trest‘), označujíce J. Honzu za iniciátora, což bylo šetřením naším a gen. Svatoně plně potvrzeno.“

 

Nato byl R. Luža předvolán jako svědek ke Krajskému soudu trestnímu, odd. VII, v Brně, kde vypověděl mj.: „Dověděl jsem se o jeho smrti asi 11. nebo 12. října 1944. Na základě tohoto šetření vydal generál Svatoň písemný rozkaz k zastřelení starosty Jar. Honzu [sic] a členů četnické stanice v Přibyslavi. Písemný rozkaz byl po vykonání částečného rozsudku spálen. Písemný rozkaz viděl mezi jinými František Buchta, rolník z Daňkovic, Jan Sec, zaměstnanec ČSD v Bosonohách, a dalších několik členů naší skupiny, kteří prováděli rozsudek. 8 z nich bylo Rusů, o kterých nyní nevím, a zbylí čtyři byli Češi a mezi nimi Jan Sec. O tom, jak vlastně proběhly události 2. října 1944, je patrné ze zprávy, kterou poslalo 4. 10. 1944 velitelství čet. stanice v Nov. Městě na Mor. č. j. 1709/1944 Zemskému čet. velitelství v Brně. Podotýkám, že v této zprávě není nikde uvedeno, že by býval můj otec a jeho průvodce se zmiňovali o tom, že jsou důstojníky na útěku před Gestapem. Podotýkám, že můj otec jako jeden z vedoucích činitelů ilegálního hnutí nikdy nikomu, jehož neznal, neřekl, že se skrývá před Gestapem.“

 

Zde jsme již v plném víru dramatu, což mne nutí k vysvětlujícím poznámkám: kategorie „dobrý Čech“ má zcela jiné náležitosti než např. „mladý Němec“ dle Schillera; kdo by si to neuvědomil, nepochopí citovaný dovětek v Lužově protokolu. Aby tedy bylo jasno: Honza a spol. se hájili, a to před československou, revoluční justicí, tím, že jim Luža či Koreš řekli, že jsou důstojníci na útěku před gestapem – což starostu donutilo k udání. Kdežto obžaloba tvrdí, že je to vyloučeno. Následují tři léta sporu o tento argument, a nikdo nemá pocit absurdna, neboť v něm žijeme. V témž duchu se hned od začátku starosta hájí, se samozřejmostí, která odzbrojuje, že se snažil, aby vysílení a promoklí důstojníci „byli co nejdříve pryč“. Jsme tu ve své otčině, a tak brzy přijdou do hry další závažné argumenty, jako například že příchozí byli velice zdvořilí, za všechno děkovali a vůbec se chovali jako inteligenti – což vyvolávalo pochopitelnou nedůvěru. Jakpak se jim potom mělo věřit, že jsou „dobří Češi“ – když nadto mluvili „jakoby od Hlinska nebo z Hané“, a „ten starší se mračil jako gestapák“? (Nic jsem si nevymyslel; tyto výroky negramotných bab se s vážnou tváří několikrát opakují v úředních lejstrech. – JT.)

 

11. října 1945: Komisař partyzánské brigády Tůma [sic, vystupuje úředně v této funkci – JT] Zemskému NV, zemskému oddělení bezpečnosti: „Protože oba zastřelení partyzáni v obci Hříště u Přibyslavi nebyli z mojí brigády, nečinil jsem dalších kroků k potrestání zbabělců z Hříště. Nevložil jsem se do tohoto případu také proto, že jsem organizaci R 3 pokládal za dosti silnou, aby si zastřelení svého velitele vyšetřila sama a potom dělala, jak za dobré uzná. Tento postup byl nepsaným partyzánským zákonem. Ať se za svůj odporný čin odpovídá po válce. Chtěl bych Vás jen upozornit na to, že původcem vraždy na dvou národních bojovnících je přece jenom Honza, neboť nejednal jako statečný Čech, ale jako úředník háchovského aparátu, jestliže oznámil návštěvu dvou cizinců vyšší instanci, ať už úředně nebo soukromě. Nikomu přece nemusel nic oznamovat, neboť dotyčný měl průkazy v pořádku, takže Honza byl by kryt i v případě, že by se bylo jednalo o provokatéry.“

 

„Tůma“, jak vidět, nebere podlou nabídku – a poprvé a jediný postihuje jádro věci, jímž je past, kterou na Čechy nastrojili nacisté a jíž se říká česká autonomie.

 

9. listopadu 1945: Sbor národní bezpečnosti, Zemské velitelství v Čechách Okresní vyšetřující komisi u ONV v Chotěboři: „Zemské velitelství SNB, plk. Veselý-Štainer jako vojenský zmocněnec Rady Tří (R-3), krycí jméno Josef, Richard prohlašuje, že bývalý starosta J. Honza se zachoval zbaběle, neboť nebylo důvodu, aby cestou soukromou či úřední oznamoval pobyt četnictvu. Přitěžující okolnost je ta, že toto oznámení provedl po perlustraci obou osob, když byl shledal, že mají průkazní papíry v pořádku. Tvrdím, že i kdyby jmenovaní neměli správné a přesné doklady, že jakožto Čech mohl to přehlédnout, byl naprosto kryt a nese na prozrazení obou v prvé řadě vinu. Jelikož bylo důvodné podezření, že bývalý starosta. Honza byl určen Gestapem jako vnadidlo na partyzány, bylo upuštěno od potrestání jeho osoby, a doufám, že bude nyní potrestán soudně.“

 

Oba velcí rivalové Odboje na Vysočině zaujali tedy důstojně stanovisko bok po boku na obranu památky gen. Luži a tradice Odboje.

 

Hlavní líčení v procesu proti Honzovi. Konalo se v Přibyslavi ve dnech 19.–20. prosince 1946. Obžaloba byla podepřena výsledky dokonalého vyšetřování, také bylo čteno stanovisko Štainera-Veselého i Picha-„Tůmy“, ale osobně se na straně obžaloby angažovali vlastně jen Radomír Luža a Jan Sec. Převažovali představitelé veřejnosti, kteří vesměs potvrzovali, že obžalovaný byl dobrý Čech. Všeobecně odsuzováni byli četníci. „Obžalovaný se jako starosta choval za války vzorně, vždy měl na mysli blaho svých občanů a zejména se staral o to, abychom mohli snadno plnit povinnosti, jež nám okupanti nařizovali.” Městský kronikář učinil o přelíčení následující nevzrušený zápis: „Po řeči státního zástupce, který navrhl potrestání podle § 7 za použití § 16 retribuč. dekretu, a po řeči obhájce obžalovaného prohlásil předseda jednání za skončené a soudní sbor se odebral k poradě. O 12.30 hod. vynesl předseda soudu následující rozsudek: Obžalovaný Jaroslav Honza jest vinen, že dne 2. října 1944 spoluzavinil smrt vrchního velitele partyzánských vojsk v Čechách a na Moravě generála Vojtěcha Borise Luži a jeho pobočníka poručíka Jos. Koreše a to tím, že učinil o nich jakožto osobách podezřelých oznámení četnickému štáb. strážmistrovi Josefu Navrátilovi, nikoliv sice v úmyslu napomáhati válečnému úsilí Němců, nebo poškoditi nebo zmařiti válečné úsilí Československa, ale přece ze zbabělosti, tudíž z jiné, zřejmě zavržitelné pohnutky. Tím spáchal zločin proti osobám podle § 7, odst. 3 retr. zákona č. 22/46 Sb. Podle § 16 odst. 2. téhož zákona upouští soud od potrestání. Náklady trestního řízení nese stát. Pak byly čteny obsáhlé důvody, pro něž soud upustil od potrestání.“ Čítají dvanáct hustě psaných stran.

 

20. června 1947: „Syn generála Luži má být souzen“, oznamuje titulek časopisu Partyzán, týdeníku Sdružení českých partyzánů. Uvádí dopis Radomíra Luži tam nejmenovanému vysokému vlivnému úředníku, který se po smrti generála prohlásil za Radomírova otce. Žádá o intervenci: „Manželka zastřeleného četníka podala trestní oznámení u okr. soudu v Kutné Hoře, odkud přišly sem do Brna spisy. Na základě jejího udání jsem volán společně se Secem jako svědci proti neznámému pachateli, což znamená, že mohu býti po mém svědeckém výslechu pohnán před soud.“ Na závěr varuje: „tomuto státu nestačí, že jeho příslušník udal a další příslušníci zastřelili mého otce, že jsem se musel schovávat od r. 1942 s matkou jako psanec před gestapem, že strýc zemřel v koncentračním táboře. Stát, který nedovede ochránit ty, kteří ho hájili svými životy v době jeho největší zkoušky, nemůže čekat nikdy, že by znovu opakovali své odhodlání; stát pak, který trestá ty, kteří za něj bojovali, pro tento boj a pro toto odhodlání, dokazuje jasně, že mu na těchto nezáleží.“

 

O tom, co se odehrávalo v době mezi prosincovým přelíčením s Honzou a trestním oznámením proti přibyslavským mstitelům v úřadovnách kutnohorských soudů, nemám žádné dokumenty. Je zapsáno, že vdova po tom důležitém orgánovi, který v průběhu odvety v Přibyslavi zaplatil životem za to, že strkal nos, kam nemusel, byla přítomna hlavnímu líčení při procese s Honzou, takže viděla osamělý donkichotský zápas Radomíra Luži. Hlavně však třeba připomenout Zákon č. 115/1946 Sb. ze dne 8. května 1946, o právnosti jednání souvisejících s bojem o znovunabytí svobody Čechů a Slováků. Zákon zní takto: „Prozatímní Národní shromáždění republiky Československé usneslo se na tomto zákoně: § 1. Jednání, k němuž došlo v době od 30. září 1938 do 28. října 1945 a jehož účelem bylo přispěti k boji o znovunabytí svobody Čechů a Slováků nebo které směřovalo ke spravedlivé odplatě za činy okupantů nebo jejich pomahačů, není bezprávné ani tehdy, bylo-li by jinak podle platných předpisů trestné. … § 3. Tento zákon nabývá účinnosti dnem vyhlášení; provedou jej ministři spravedlnosti a národní obrany.“ Podepsáni jsou: Dr. Beneš v. r., Fierlinger v. r., Dr. Drtina v. r., gen. Svoboda v. r.

 

Protože musíme považovat za jisté, že u soudu v Kutné Hoře tento zákon znali, jsme před otázkami, jaký smysl mělo předem neúčinné trestní oznámení, kdo a proč si je vymyslel. Přitom je zvlášť hodno pozornosti, že trestní oznámení vstupuje do konfrontace se zákonem, který byl krátce předtím připraven, předložen a spolupodepsán úřadujícím ministrem spravedlnosti.

 

Všechno nasvědčuje tomu, že akce měla od počátku povahu politické demonstrace. Stane se ovšem, že historik hledá dalekosáhlé souvislosti a zájmy, a najde banalitu nebo náhodu. Ale to prvé, co v podobných případech hledáme, jsou léčky nastražené politickým odpůrcem. Kdybychom měli postupovat dle doporučení cui bono?, byla by směrovka jednoznačná: hledat inspirátora ve Slánského kanceláři na ÚV KSČ. Vpravdě mistrovský tah s vysunutím obou Lužů do první linie, využití mladého mstitele jako spojence v politické kampani ve jménu mrtvého hrdiny – to bychom pak prohlásili za charakteristické rysy inteligentní Slánského politiky, které protivníci nedokázali čelit. Musím však zdůraznit, že neznám žádný sebemenší důkaz toho, že by tuto kutnohorskou aféru skutečně inspirovala KSČ. Můžeme konstatovat jen to, že z ní suverénně profitovala. Na vysvětlenou:

 

V létě 1947 se dostala do krize spolupráce mezi vládními stranami. Komunisté šli rozhodně za svým cílem neomezené moci; proto jim vyhovovala polarizace ve společnosti a vyhledávali každou příležitost ke konfrontaci s partnerskými stranami Národní fronty, případně k jejich identifikaci s reakcí. Pro potřebu nadcházejícího rozhodujícího střetnutí i budoucí totalitní diktatury jednak usilovali o ovládnutí legálních mocenských orgánů státu, jednak vytvářeli zárodky budoucí politické policie, tehdy ještě ilegální, ukryté v sektoru vnitra, který byl v jejich správě. Kompetence sektoru vnitra se však částečně překrývaly s pravomocemi justice – což byla dávno z historie známá zábrana proti nekontrolovatelné moci policie. Ministerstvo spravedlnosti bylo pod kontrolou nár. soc. strany, nejsilnějšího protivníka KSČ, a rezortním ministrem byl Drtina, který se tak dostával do středu zápasu. Upozorňoval veřejnost, co připravují komunisté, ti potřebovali odvést pozornost – důvod navíc, proč byla diskreditace Drtiny prvořadým zájmem KSČ. Byly i další důvody, proč právě jeho zvolit za terč č. 1. Stála za ním odbojová minulost, ale jinak neměl ani politickou zkušenost, ani politickou oporu. Byl svorníkem dvou křídel národněsocialistické strany, v níž se po roce 1945 museli srovnat staří národovci a socialisté s příslušníky zámožných městských vrstev, jimž se po zákazu všech tradičních měšťanských stran zdáli nejbližší tito „benešovci“. Vzato z hlediska KSČ: bez podpory odbojářů neznamenal nic ministr Drtina, a diskreditace ministra Drtiny byla důležitým krokem k neutralizaci nejdůležitější formace protivníka. Proto bylo trestní stíhání přibyslavských mstitelů pravým darem shůry pro KSČ, ať byl iniciátorem kdokoli. (Mohli to být i hlupáci krajní pravice, kteří chtěli Drtinu přimět, aby se postavil na jejich stranu.)

 

Od konce června 1947 po celé léto: Kdo zasévá vítr, sklidí bouři.

 

»SPRAVEDLNOST NA SCESTÍ

Nehodláme už déle trpně přihlížet – Žádáme p. ministra spravedlnosti dr. Drtinu, aby učinil přítrž neslýchanému jednání svých podřízených orgánů – Jak byl zavražděn gen. Luža? Ženou před soud partyzány, kteří potrestali vrahy gen. Luži. Kolaboranty osvobozovali – partyzány by zavírali.

Rudé právo

 

Kdo chce soudit největší hrdiny tohoto odboje, kdo se opovažuje? – Kdo je odpovědný za tento neslýchaný útok na náš odboj?

Mladá fronta

 

Partyzáni a odbojoví pracovníci, kteří uposlechli výzvy našich politiků v zahraničí, jsou zatýkáni a souzeni za to, co na příkaz zahraniční vlády vykonali… Nynější procesy proti partyzánům se snad zdají na první pohled nepochopitelné, ale všem uvědomělým lidem je jasné, jaké je jejich pozadí… spřádají se reakční pletichy na zastrašení revolučních pracovníků, kteří bojem a svou krví připravili půdu pro rozmach květnové revoluce a pro vládu lidové demokracie.

Práce«

 

Hned 20. června zaujal kategorické stanovisko na obranu odboje a jeho odkazu prof. Grňa a s ním celé předsednictvo Svazu národní revoluce, střechové organizace účastníků 1. i 2. odboje – tehdy mocná a prestižní organizace s pravděpodobně největší mravní autoritou. Prokop Drtina snad ani nezaznamenal, že ztrácí svou jedinou politickou základnu. Dne 16. července ho navštívila delegace SČP, kterou ovšem pro tu příležitost nevedl předseda Slánský, ale úřadující předseda Štainer-Veselý: „partyzáni uposlechli výzev zahraničního odboje a bojovali. Reakční kruhy, ukryté ve státních úřadech, jmenovitě v řadách soudců, soudí partyzány za to, že zastřelili zrádce. Sledovali jsme pozorně činnost těchto našich nepřátel. Své členstvo, které se snažilo dosáhnouti nápravy radikálním způsobem, jsme utěšovali, že vláda nás ochrání. Až když došlo k šetření bratra Rad. Luži, byli jsme nuceni upozorniti celou československou veřejnost.“ Štainer dále oslovuje Drtinu jako „bratra ministra“, ujišťuje ho, že „byli jsme vzdáleni toho, abychom bojovali proti tvé osobě – který nás k boji vyzýval“, ale „bojujeme za spravedlnost pro partyzány“.

 

Drtina v odpověď delegaci ujistil, že vydá pokyn, aby státní zastupitelství neuvalovala vazbu na partyzány bez jeho souhlasu. (Snad tím chtěl říci, že smí zasahovat do pravomoci soudů jenom v této podobě? Kdož ví!) Jasné je, že to, co řekl, znamenalo hasit oheň benzinem. A tak v následujících měsících kampaň, tak umně z obou stran přiživovaná, plynule přerůstala z tiskové na organizační – od veřejných schůzí odboček partyzánů a ostatních odbojových svazů k manifestačním sjezdům brigád, až vyvrcholila 5.–7. září velkým „sjezdem čs. partyzánů na Moravě“, konaným v Olomouci. Olomoucký sjezd stal se nástupem organizovaných partyzánů na pomoc připravovanému komunistickému převratu. Slovenské brigády, které se sjezdu zúčastnily jako hosté, odtud již nastupovaly k podzimnímu převratu na Slovensku, jenž byl předehrou a předpokladem Vitězného února.Považuji za velmi pravděpodobné, že již na olomouckém sjezdu byly započaty přímé přípravy na organizování vybraných partyzánů pro tajné, zcela ilegální aktivity při provedení únorového převratu, avšak zdůrazňuji, že pro toto tvrzení nemám žádný důkaz – tak jako je nenašla a totéž musela konstatovat vyšetřování, organizovaná v této věci v roce 1968 a potom po roce 1989.

 

Vítězný únor: Přestavění kulis. Dvě osoby z jeviště (R. Luža a Jan Sec) opustily scénu a republiku (dokonaný zločin nedovoleného opuštění republiky), všechny osoby ze zákulisí, které měly odbojovou minulost, ztratily na politickém významu, postupně budou všichni uvězněni, ne však najednou ani spolu.

 

FINÁLE 12. července 1948: nové hlavní líčení v obnoveném procese s Honzou. „Rozsudek mimořádného lidového soudu v Kutné Hoře ze dne 20. prosince 1946 pozbyl účinnosti a nově se stanoví takto právem: Obžalovaný Jaroslav Honza zprošťuje se z obžalob [sic] na něho vznesené.“ Následuje zdůvodnění, kde již nevystupují Radomír Luža ani Sec, Štainer ani „Tůma“ a nikdo z nám známých odbojářů. Na celkem 61 řádcích čteme dvakrát, že „starší z obou mužů byl oblečen v Hubertus, měl okované boty a připomínal obžalovanému oblečením Tyroláka a kromě toho mluvil dialegtem [2× sic], kterým se v kraji nemluví“; Mečíř že byl dobrý člověk (opakuje se dvakrát); také Navrátila znal obžalovaný jako dobreho Čecha – a ten pojem opakuje se pak ještě čtyřikrát. Soud výslovně konstatoval, že „obžalovaný jednal tak, jako by byl jednal každý jiný občan.“

 

Neboť nadešel čas zločinů „neoznámení zločinu napomáhání ke zločinu nedovoleného opuštění republiky“, a etablovaná komunistická moc vcelku přirozeně měla jiné představy o chování svých poddaných než komunističtí idealisté a národovečtí pokrokáři z let 1945 a 1946. A nešlo ovšem jen o občanskou povinnost oznámit každého podezřelého (zejména když vypadá jako Tyrolák), nýbrž o všechny vlastnosti dobrého poddaného, vyšlechtěné zmrzačenou českou historií.


zpět