Alexander Matoušek: Úvahy nad jednou smrtí (20. září 2016)

 

Řeč editora knihy „Ce qui est juste fermente et devient force...“ – Co je spravedlivé, kvasí a stává se silou...“ Válečná cesta Ivana Matouška... 1939–1944 na kolokviu, konaném 20. 9. 2016 v Centru pro teoretická studia v Praze (záznam z kolokvia je ke shlédnutí zde).

 

 

Sešli jsme se zde ve výroční den smrti důstojníka kavalerie Ivana Matouška. O této smrti bych v následujících chvílích chtěl hovořit.

 

Před započetím práce na knize jsme o ní měli pouze zprávy kusé. Plný kontext situace, v níž se jeho život naplnil, jsme neznali. Událost pro nás stále zůstávala zneklidňující a ne plně vyjasněná. Dnes máme dík vzpomínce Pierra Labara a zejména díky svědectví Jeana-Louise Reussera o posledních okamžicích Ivanova života informaci neočekávaně přesnou, daleko detailnější a úplnější, než obvykle lze o úmrtí vojáka na válečném poli získat.[1] Pomohla nám tato svědectví nějak propojit řetězce souvislostí, jež jsme až dosud znali? Pomohla nám lépe pochopit člověka, jehož obraz hledáme? Domnívám se, že ano! Nejen proto, že nám doplnila a ucelila, co jsme dosud věděli, ale rovněž proto, že nám potvrdila, čím jsme si nebyli zcela jisti a co jsme spíše jen tušili.

 

Potvrdila nám v prvé řadě ono nepřetržité existenciální napětí, které osudové odhodlání bojovat zákonitě provázelo. Naši vojáci a důstojníci, kteří byli k boji odhodláni, a v září 1938 bojovat nesměli, si válku přáli a čekali na ni. Prof. Robert Kvaček toto netrpělivé čekání na válku oprávněně zdůrazňuje jako specifický rys českého politického vědomí po traumatu 29. září 1938 a 15. března 1939. Zatímco ostatní evropské demokracie se války obávaly a snažily se jí do poslední chvíle vyhnout, pokořené české země na válku toužebně čekaly. Nebylo divu, že třetí září 1939, kdy Francie a Velká Británie oficiálně vstoupily do války, vítaly mnohé české domácnosti nadějeplnými přípitky a cinkáním sklenic. Trauma vojenské ovšem propuknuvší válka smazat nemohla. Skýtala sice novou příležitost bojovat, ale za podmínek mnohem nepříznivějších a s daleko menšími šancemi něco vojensky opravdu významného dokázat. To se samozřejmě týkalo nejen role naší armády jako celku, ale i možných rolí jednotlivců.[2] Během neustále se měnící válečné situace, v těžkých podmínkách emigrace či v prostředí ilegálního odboje na půdě obsazené vlasti, bylo ono prvotní odhodlání někdy tím jediným, co přetrvávalo beze změn. Právě díky tomu se pro některé mohlo stát oním společným identifikačním východiskem, k němuž se bylo nutno vztahovat jako k společnému měřítku konaných činů.

 

Pokud si připomeneme kupř. káhirské setkání kpt. Mykyšky a npor. Matouška se škpt. Otto Wagnerem (působícím ve francouzské cizinecké legii), za než si Mykyška i Matoušek vysloužili nejprve udání, posléze přestupkové vyhledávací řízení, jež bylo ovšem brzy zastaveno, bude ihned zřejmé, co mám na mysli.[3]

 

V očích rozhořčených důstojníků, při tomto příkrém a ironickém účtování, velení čs. zahraniční armády usvědčovaly z neschopnosti netoliko současné pletichy a liknavost, ale především dávná osudová kapitulace. Trpká životní zkušenost patrně u těchto nespokojených důstojníků ještě posílila jejich potřebu elementární pravdivosti a spravedlnosti. Pokrytecká faleš a strategická liknavost jim po chuti rozhodně nebyla. Chtěli bojovat, a to jim armáda Svobodných Francouzů byla schopna umožnit. Byli za to vděčni.

 

Co se týká Ivana Matouška, je zřejmé, že právě v bojovém střetu nalézal vlastní smysl úkolu, který na sebe vzal. Bojová akce pro něj byla místem, kde mohl v rámci valící se vojenské mašinérie konečně samostatně jednat. Práce s rychlou, lehce pancéřovanou jednotkou, která operovala na hranicích bojové linie, mu tuto samostatnostnabízela ve větší míře než u většiny zbraní jiných. To mu jistě vyhovovalo.[4]

 

Zastavme se nyní blíže u Matouškovy osudové záchranné mise v souvislosti s jednou epizodou boje o pařížské letiště Bourget. Určité paralely mezi oběma situacemi si všimli i členové 1. čety při svém vzpomínkovém setkání. Jde o moment, kdy se „lieutenant rozhodl jít k Delesallovu obrněnému vozu, aby zjistil, co se stalo s Josefem Attasem, který se vydal na pomoc jeho posádce... Po stu metrech se lieutenant musel vrátit k četě a Maurice [Lebrun] pokračoval sám. Nalezl je všechny mrtvé.“[5]

 

I zde šlo o jakýsi zárodek záchranné mise, vedený průběžnou starostí o situaci mužů svěřených jeho velení. Po chvíli mu ale právě tato neustálá starost nedovolila jít dál, musel zůstat v kontaktu s jednotkou, aby opětovně řídil a koordinoval její akci. U Flinu tuto svěřenou starost neměl. Jednotku před akcí předal svému zástupci aspirantu Bompardovi. Situace byla krajně nebezpečná. Podle zásad, jimž věřil a jimiž se řídil, ovšem záchranná akce odkladu nesnesla. Dopřál si svobody, vyrazil sám a jednal za sebe.

 

Záchranná akce ovšem Matouškovou smrtí neskončila. Vzdor výslovnému zákazu četa s Bompardem v čele oba raněné zachránila a vyvezla do zápolí i rozstřílené velitelovo tělo. Pro 1. četu a její muže tato událost znamenala mnoho. O tom svědčí nejen vzpomínky jejích členů, ale především její další cesta válkou.  

 

Svobodu, z níž se zrodil poslední kavaleristův čin, smrt zastřít nemohla. Podoba této smrti zůstala touto svobodou určena a hluboce poznamenána. To ale neznamená, že by tím tuto smrt učinila nějak přijatelnější. Těm, kteří se pro zabitého trápili, přinášely nevyjasněné okolnosti smrti i její podoba tísnivý nepokoj z nejrůznějších „kdyby“ a „proč“. Zoufale smutný dopis Milady Faitové napsaný po válce Heleně Patočkové to dokládá výmluvně.

 

Tak jako podoba této smrti v sobě uchovala pečeť svobodného rozhodnutí, podobně v sobě podržela i cosi z duchovních rysů zemřelého. Když ale chceme tyto rysy postihnout, ozvou se v nás v podivném echu slova už dříve zaslechnutá: „kritický a sarkastický, krajně odvážný, nezcela pochopitelný, pohrdající smrtí.“ Přiléhavější slova patrně nenajdeme!

 



[1] Dopis Pierra Labara, s. 122–125, svědectví Jeana-Louise Reussera s. 147–148, in: „Ce qui est juste fermente et devient force.../Co je spravedlivé, kvasí a stává se silou...“, Praha, Triáda 2016.

[2] Zatímco v období branné pohotovosti státu v roce 1938 poručík Matoušek zastával funkci zástupce velitele eskadrony, v srpnu 1940 po reorganizaci československého zahraničního vojska se pro něj velitelská funkce nenašla. Stal se příslušníkem tzv. důstojnického praporu velitelské zálohy, vytvořeného pro nezařazené důstojníky.

[3] VÚA-VHA, fond 24, sign. 24-18/53. Cituji celý text udání: „Dne 9. března t. r. [1943]pozval si škpt. O. Wágner na oběd do pensionu Garden City v Cairu kpt. Mykyšku a por. Matouška, kteří přibyli do Egypta z Londýna spolu s mjrem. K. Prokešem. Všichni svými poznámkami dávali veřejně najevo nespokojenost s poměry v československé zahraniční armádě, o níž pronášeli veřejně ironické poznámky. Rovněž kritizovali veřejně armádní velení.

Kpt. Mykyška dával k lepšímu poznámky o tom, jak Anglie nechává bojovat za sebe jiné národy, mezi nimi i Čechoslováky, dále o tom, jak jsou předepisovány československé vládě k náhradě všechny sřícené letouny, ve kterých byl třeba jen jediný příslušník posádky Čechoslovák.

Npor. Matoušek se vyjádřil, že ,nejen u nás doma, ale i v Londýně by se mělo vražditʻ. Všichni uvedení se vyjadřují, že neví, zda se po válce do toho spolku tj. československé armády vrátí, jednak už proto, že československá armáda ztratila čest tím, že nebojovala.

Lidé, kteří v roce 1938 řekli, že ,nic nestojí za to, aby se bojovalo, dokonce ani čest národaʻ, prý dnes sedí v Londýně atd.

Tak a v podobném duchu vyjadřovali se všichni uvedení příslušníci FF [Free French], bývalí příslušníci čs. armády. Snad se domnívali, že k pronášení těchto poznámek je patrně opravňuje to, že mají na sobě stejnokroj spojenecké armády.“

[5] Dopis Alberta Altfelda, in: „Ce qui est juste fermente et devient force...“/Co je spravedlivé, kvasí a stává se silou...“, s. 121.


zpět