Věra Dvořáková: Co si pamatuju (I)

 

U příležitosti dnešního významného životního jubilea překladatelky Věry Dvořákové uveřejňujeme první ukázku z rukopisu vzpomínek, který odevzdala do nakladatelství Triáda koncem minulého roku.

 

Věra Dvořáková (* 12. 4. 1927) přeložila z francouzštiny desítky knih, v Triádě vyšly její překlady: Léon Bloy Stránky z díla (2007), Marcel Jouhandeau Jak dosáhnout počestnosti (2009), Raïssa Maritainová Velká přátelství (2012), Dom Samuel Celým srdcem (2013), Paul Claudel Obejmout minulost (2015) a Agnès de La Gorce Chudý, který našel radost. Svatý Benedikt Labre (2015).

 

 

Začínala jsem znovu uvažovat o nějakém zaměstnání. Ale v roce 55, kdy Láďa[1] nastoupil do Potrubí, se nám narodilo třetí děcko, Klárka, a měli jsme s mužem oba stejnou představu, že dokud jsou děti maličké, měla bych s nimi být doma. Krom toho dostat se k práci takového druhu, aby mě aspoň trochu uspokojovala, se mi tak jako tak nedařilo. A v hlavě se mi tedy stále pevněji usazovala myšlenka, že právě překládání by pro mě mohlo být to pravé: činnost, která by mě bavila, k níž mám možná určité předpoklady – v každém případě velikou zálibu v zacházení s jazykem – a hlavně, kterou bych i jako „žena v domácnosti“ mohla vydělat nějaký ten peníz. To mi leželo v hlavě nejvíc ze všeho. Protože o nějaké intelektuální či duchovní strádání vlastně ani moc nešlo. Především jsem měla vedle sebe Láďu, jeho přítomnost, rozhovory s ním – vydrželi jsme někdy spolu sedět při sedmičce červeného celé dlouhé hodiny – a jeho verše. A kromě Ládi tu byl stále kroužek našich kamarádů, vesměs vzdělaných a tvůrčích lidí, a přibývali i zajímaví noví přátelé. … Jednu zajímavou návštěvu k nám jednou přivedli bratři Hendrichové, hosta, o němž jsme něco věděli už od Koláře a také jsme měli v knihovně jeho báječnou prvotinu Hovory lidí, vydanou roku 1956 Spolkem českých bibliofilů (ale s autorovým věnováním „Milému příteli Dvořákovi“ dopsaným až v roce 62 při jedné návštěvě v Dejvicích, kdy k nám však Bohumil Hrabal přicházel v jiné společnosti). Tehdy U medvídků se v našem bytě jen otočil, šli jsme společně do kina Praha dole na Václavském náměstí na nějaký italský film z tehdejší slavné „nové vlny“. Na film už si nevzpomínám, ale navždycky mi ve vzpomínce utkvěly Hrabalovy oči z té chvíle, kdy u nás vešel do dveří; hleděly zpříma a v jejich modři bylo něco zvláštně čistého a zároveň jaksi něžně pronikavého, co druhého zasahovalo. K našim občasným návštěvníkům U Medvídků patřil i básník Stanislav Zedníček, kterého s Láďou pojil jejich společný původ na Vysočině, křesťanské vyznání a samozřejmě i podobný osud proskribovaného autora. Také Zedníček, původně myslím učitel, se protloukal životem, jak se dalo, z jednoho nesmyslného zaměstnání do druhého. U nás se objevoval hlavně koncem padesátých let, kdy pracoval v Praze jako tiskárenský korektor. … Mezi přáteli se Zedníčkovi říkalo „Božínek“, byl to – s malým písmenem – oblíbený výraz v jeho slovníku. A ještě na jednu návštěvu – opravdu jedinou a význačnou – bych neměla zapomenout. Odehrála se (to sloveso na ni ostatně dost dobře sedí, k dramatickému představení měla docela blízko) brzo po naší svatbě. Tak jako mnozí jiní i Láďa občas navštěvoval básníka Vladimíra Holana. Tohle bylo ale na počátku padesátých let, kdy Holan ještě ze svého přízemního obydlí na Kampě vycházel ven. Začali nepochybně u něj doma při nějaké lahvičce vína, ale pak spolu zřejmě pokračovali po hospůdkách a vinárnách Malé Strany a Starého Města až k Medvídkům. Objevili se v pokročilé noci, Láďa ve stavu o trochu čilejším než pan Holan. Chvíli jsme seděli, uvařila jsem kávu, potom Vladimíra Holana zaujalo něco v naší knihovně. Neměli jsme ještě skoro žádný nábytek, ale stěna v jedné z místností tvořila dva veliké obloukovité výklenky a do těch Láďa zabudoval police. Knížky z našich dvou spojených knihoven je stačily právě tak zaplnit. A nastal maličký horor. Těžce podroušený básník vzal knížku, prohlédl si ji, prolistoval, pustil na zem. A druhou. A další... Úcta nám nějakou chvíli bránila spoušť zastavit. Nevím už, jak se to nakonec povedlo, ale má vzpomínka končí obrazem, jak pan Holan opět sedí u stolu, zálibně zahleděný do okna, za nímž se v polotmě – bylo možná už k ránu – rýsují dvě starobylé nízké stříšky. Na zjevení Marlowa myslím nedošlo, i když fantazie přátel se později pokoušela něco podobného vyfabulovat. Památnou návštěvu přesně datuje věnování v Cestě mraku: 11. 6. 52.

 

* * *

 

Zdeněk Urbánek byl jedním z přátel, kteří naše manželství provázeli od samého začátku. Přesto ho v našem kroužku U Medvídků nějak nedokážu vidět. Mám v hlavě z té doby jen jeden obrázek, jak nám jednou přinesl autorský výtisk svého překladu Dickensova Martina Chuzzlewita: vidím jeho tehdy ještě mladou, lehce zarůžovělou tvář, elegantní štíhlou postavu a – už tehdy – úplně bílé vlasy. Měl-li je takové odjakživa, nevím, ale důvody k tomu, aby zbělely, v jeho životě rozhodně nechyběly, i když sám o nich nikdy nehovořil. Ale věděla jsem už tehdy od Ládi, že patřil například ke skupině, která koncem války ukrývala šestici židovských dívek uprchlých z pochodu smrti. Za tento statečný postoj byl později od Izraelského státu poctěn vyznamenáním „spravedlivý mezi národy“. Jedna z ukrývaných dívek, Anita, se pak stala manželkou Josefa Hiršala, a s další, Věrou, se oženil Urbánek. Byla to tanečnice a poznali jsme se s ní blíž v době, kdy učila na konzervatoři naší mladší dceru Klárku. Na začátku sedmdesátých let při cestách do Motolské nemocnice za mou umírající maminkou jsme se někdy stavovali ve Střešovicích u Urbánků, kde ve stejné době bojovala s touž nemocí Zdeňkova žena. Tehdy se na rakovinu ještě pravidelně umíralo. Vzpomínám si, že při jedné cestě do Motola, kam jsem tehdy obden dojížděla, jsem se v tramvaji potkala s Emanem Fryntou, jel také do nemocnice, do jiné, ale za stejným účelem: za matkou umírající na rakovinu. V těch časech už k nám Frynta nechodil – na rozdíl od Urbánka, s nímž jsme se naopak právě od té doby, myslím, opravdu sblížili. A časem pak od něho dostávali další skvělé překlady, Shakespeara, Galsworthyho... Pro mě však tou největší hodnotou zůstal kdysi darovaný Martin Chuzzlewitt, protože mi vnesl do života jednu velikou radost. Objevila jsem tak autora, kterého jsem do té doby vůbec nečetla, zajímala mě tehdy hlavně literatura francouzská, česká a ruská. Dnes mi z románů tohohle velikého lidového vypravěče nechybí v knihovně ani jediný.

 

* * *

 

Když se vdala Anna Hrubínová[2], navštěvovali nás pak s manželem Jirkou už jen sami, nebo naopak my je u nich na Letné v Heřmanově ulici, v bytě po rodičích Hrubínových, kteří už tehdy nežili. … O Františkově připravované řeči na spisovatelském sjezdu v roce 1956 jsme něco věděli předem od Anny a možná jsme očekávali víc, než potom František řekl. Ve srovnání se Seifertem, který mluvil nejen o spisovatelích diskriminovaných, ale připomněl i autory vězněné a požadoval jejich propuštění, nám Hrubínova řeč připadala polovičatá, přece jen opatrná. Stejně radikálně to viděla i Františkova sestra, a pokud tu kritiku tlumočila ve Farského ulici, nebylo divu, že se Hrubín cítil dotčený. My v našem marginálním postavení jsme si samozřejmě tehdy dost neuvědomovali, pod jakými tlaky se František vzápětí ocitl (je to názorně zachyceno ve svazku Hrubínovy poválečné korespondence s Václavem Černým). Jeho hořkost nakonec vyvřela na povrch v emotivním dopise Emanu Fryntovi o – stručně mnou parafrázováno – „mladých radikálech, kterým se to kritizuje, když sami nic nedělají“. Frynta na to odpověděl textem podle mě dost zásadního významu: vysvětlením postoje určité části mladé literární generace k otázce politické konformnosti. Oba dopisy jsou otištěné v plném znění v Hrubínově korespondenci. Myslím si, že Hrubínova nevole si našla cestičku ještě i po letech v tolik obdivované Srpnové neděli, kde jedinou postavou literáta je nesympatický, žlučovitě zahořklý spisovatel Morák (a kde jedinými představiteli živnostníků je směšně šosácká a sobecká manželská dvojice cukrářů Váchových – to obojí po zkušenostech s vězněním básníka Jana Zahradníčka, básníků Rotrekla, Palivce, Kostohryze... o komunistickém pronásledování třídy živnostníků ani nemluvě. Říkalo se tomu úlitby, náš pocit – mluvím i za svého muže – byl, že v takovém případě je lepší nepsat, nebo aspoň nepublikovat.). Nakolik se Hrubínova roztrpčenost vztahovala ve hře na někoho jmenovitě, bych se neodvážila tvrdit (i když nebylo tenkrát možné si nepovšimnout, že Morák pohrdlivými slovy o „ulomené hlavičce sirky“ v jednom momentu hry zřetelně cituje motiv z Láďovy básně Oheň čistý z Kainova útěku), ale něco z ní se za čas, někdy koncem šedesátých let, projevilo znovu, a to doopravdy adresně. Zašli jsme tehdy s mužem „na kafe“ do klubu spisovatelů na Národní třídě. Na smůlu se tam vyskytl právě František, a přestože byl očividně ve stavu těžké recidivy, kdy nemusí tak úplně platit, že v alkoholu je pravda, přišel k našemu stolu vyjádřit svůj naprosto rozdílný vztah ke mně a k mému muži velmi výrazně. Myslím, že ani jeden z nás dvou příliš nechápal, co to má znamenat, ale trapně nám bylo oběma. S Františkem se přitom Láďa tehdy už řadu let vůbec nestýkal. Eman Frynta za nějaký čas po té vzájemné výměně dopisů své dávné přátelství s Františkem opět navázal, jak je rovněž zřejmé z Hrubínovy vydané korespondence. Přibližně od té doby – ale nemyslím si, že přímo v té souvislosti – začaly zato řídnout návštěvy Fryntových u nás. ... Vzpomínám si jen, že jedno z posledních setkání, kdy u nás seděli jen Eman a Jirka Beran, proběhlo v jakémsi napětí a nepohodě. Nevěděla jsem tehdy – a nevím dodnes –, oč vlastně šlo, snad o nějakých pár slov, která někdo někde nechtě řekl, ale Frynta se tvářil i hovořil dotčeně a myslím, že právě od toho dne se něco zadrhlo, až jsme se nakonec úplně přestali v soukromí stýkat. Později jsme dostali už jen písemnou pozvánku na Fryntovu přednášku o Haškovu Švejkovi, pořádanou Maticí českou, záslužným spolkem, který v totalitní době dokázal občas poskytnout prostor k různým režimem nevítaným kulturním akcím. Ochlazení a konce přátelského vztahu mezi Emanem a Láďou jsem asi ze všech nás tří litovala hlavně já. Mezi všemi našimi přáteli patřil pro mě Frynta k těm nejcennějším a dodnes na něj vzpomínám. Jim dvěma ale, zdálo se mi, jako by bylo ukončení několikaletého těsného svazku přineslo spíš úlevu. Možná trochu lítosti či hořkosti, ale úlevu také.  

 

 

Mezitím však přibylo ke skupině, která se scházela v našem obydlí U Medvídků, několik nových, vzácných a skutečně doživotních přátel. Mirek Žilina nás jednou pozval na návštěvu k sobě domů, do rodinné vily v Podolí, kde tehdy bydlel ještě s matkou a tetou. Byla to návštěva, dá se říct, jedinečná už proto, že za všechna dlouhá léta, kdy jsme se s Mirkem stýkali, už se nikdy neopakovala nejen pro nás dva s Láďou, ale myslím že ani pro ostatní účastníky. Mirek při všech svých bohatých pracovních stycích, které přirozeně vedl jako nakladatelský redaktor a které u něj v některých případech snadno přerůstaly v bližší přátelství, byl na druhou stranu člověk značně uzavřený. Když jsem v pozdějších letech spolupracovala jako lektorka a překladatelka s Odeonem, vždycky jsem před návštěvou romanistické redakce zašla nejprve do jeho proslulého kumbálku, zavaleného na stole knihami skoro až ke stropu, a pod stolem prázdnými lahvemi od minerálek a tu a tam od vodky. A vždycky to bylo, jako by mě právě čekal, hned udělal na stole další miniaturní místečko pro druhý šálek kávy a usadil se k hovoru, jako bych ho vůbec nevyrušila od práce. Tak byl pohostinný, vstřícný, otevřený. Ale soukromý život si chránil. Nevím, mělo-li to nějaký přesný důvod, ale spíš si myslím, že to bylo bezděčné, že prostě při setkáních s přáteli nepovažoval soukromí za relevantní téma. Že je ženatý, jsme se dověděli jen z nějaké náhodné zmínky, s jeho manželkou jsme se myslím setkali jedinkrát v životě, nemluvil příliš ani o narození dcery Klárky – ačkoli ji, myslím, velice miloval –, a že má vnuka, a to už skoro dospělého, se ukázalo až ve smutných dnech Mirkova odchodu ze života.

 

Tu schůzku tehdy svolal asi proto, aby Láďu seznámil s několika svými zajímavými přáteli (a hlavně lidmi stejného postoje vůči stávající bolševické skutečnosti): germanistou a redaktorem z Mladé fronty Vladimírem Kafkou, jeho přítelem, také germanistou a rozhlasovým redaktorem Františkem Černým, a jejich společným kamarádem, výtvarníkem Hugem Demartinim. Dalším účastníkem byl Zábrana a mám dojem, že překladatel z němčiny Karl, který v té době spolupracoval s Mladou frontou. Pro mě byl ten večer maličko nepříjemný, protože jsem cítila, že to nejspíš měla být jen „pánská jízda“, a tak jsem ho chvílemi raději trávila v přilehlé předsíni pinkáním badmintonu střídavě s jedním nebo druhým z posledně jmenovaných. Asi proto mi taky jako hlavní a jediný zisk večera utkvěl v hlavě ze všeho hovoru jen Demartiniho chytrý humor a jeho zábavná mystifikace o vlastním původu z italského dědečka, který kdysi přivandroval do Prahy jako kominík. Ve skutečnosti znamenalo pro nás dva s Láďou tohle setkání zisk velmi podstatný. Především v sobě našli velké zalíbení Láďa s Vladimírem Kafkou a Kafka, ačkoli o deset let mladší, tak vlastně u něho trochu převzal postavení, které v té době začínal opouštět Frynta. Přátelství s Vladimírem s sebou takříkajíc druhotně přineslo i spřátelení s jeho kamarádem Františkem Černým a později i s jejich manželkami Olgou a Helenou. Zvláště silvestry jsme pak slavili po několik let vždycky v tomhle seskupení, ještě i se Žilinou, Jungwirthem, Zábranou a později ještě s dalšími blízkými dušemi, a když se to konalo u nás, samozřejmě i s našimi dorůstajícími dětmi. Schůzka u Mirka v Podolí, na níž jsem se cítila tak nepatřičně, měla však nakonec kromě zisku vzácných nových přátel významné důsledky i pro mě. Aby nás Vladimír Kafka v naší očividně pořád ještě krušné situaci nějak podpořil, nabídl jednou Láďovi možnost přeložit něco z francouzštiny. S tím, že já jako franštinářka mu mohu udělat podstročník a on hrubý překlad upraví. Byla to drobná satirická próza Jeana Dutourda, která pak vyšla pod názvem Vejce pro maršála. Text nebyl obtížný, šlo hlavně o to zachovat mu svižnost a satirický vtip. Knížka se mi líbila, a tak jsem chutě pracovala na podstročníku. Chutě, ale ne moc rychle, protože v té době jsem si už našla jakés takés zaměstnání. Dohodil mi je Pavel Kopta, který spolupracoval s nedávno založeným divadlem Na Zábradlí a upozornil mě, že tam potřebují pomocnici k baru. Protože Láďa nastoupením do Potrubí skončil s továrními střídavými směnami, mohla jsem já večer odcházet a děti nechávat s ním. Večery Na Zábradlí se však často prodlužovaly, pokračovaly tzv. text-appealy nebo prostě jen další zábavou u baru, takže jsem ráno po vypravení dětí do školy a školky často dopoledne ještě dospávala nastavenou noc a na práci s překladem moc času nezbývalo. Nicméně když se jednou Kafka podíval na text v psacím stroji, usoudil: „Vždyť to máš hotové, Láďa už s tím nemusí nic dělat.“ Tím mě neoficiálně pasoval na překladatelku, a práci jsem tedy dodělala a odevzdala já. Jenže když asi tak po roce (možná i později, tak to tehdy chodilo) knížka vyšla, čekal mě nemilý zážitek, pěkně tvrdá kritika. Vladimír mi prostě důvěřoval trochu ukvapeně, ve své naprosté nezkušenosti jsem se dopustila v překladu některých chyb, které se nedaly přehlédnout. Bylo zřejmé, že prozatím mám tedy s překládáním konec. Vladimír Kafka – tady mu za to vzdávám dík – přesto v důvěře úplně nepolevil a zadával mi francouzské knížky dál alespoň k lektorování. (Jen pro srovnání s dneškem – tehdy se platilo většinou 100,– Kč za stránku, takže za dvě tři zlektorované knížky měsíčně už to byl slušný přínos do domácnosti.)



[1] Básník Ladislav Dvořák (1920–1983).

[2] Sestra básníka Františka Hrubína.


zpět