Leonid Pljušč: Na karnevalu dějin (ukázka II)

 

Uveřejňujeme druhou ukázku z knihy pamětí ukrajinského matematika a disidenta Leonida Pljušče (1939–2015). – Leonid Pljušč se od roku 1964 zapojil do práce v samizdatu, byl důležitou spojkou mezi Moskvou a Kyjevem.  V lednu 1972 byl zatčen za antisovětskou agitaci, proces byl zahájen až roku 1973. Leonid Pljušč byl poslán na psychiatrická vyšetření. Lékaři kyjevské oblastní nemocnice označili Pljušče za příčetného, v moskevském Institutu Serbského, jehož komise byla známá pronásledováním politicky nepohodlných občanů, mu byla diagnostikována tzv. vleklá schizofrenie. Rozhodnutím soudu byl roku 1973 poslán na nucenou léčbu do psychiatrické nemocnice zvláštního, tedy vězeňského typu v Dněpropetrovsku. Pljušč byl propuštěn až po masivním nátlaku mezinárodní veřejnosti zkraje roku 1976 a bezprostředně emigroval s rodinou do Francie, kde sepsal své paměti. – Paměti s názvem Na karnevalu dějin vyjdou na podzim tohoto roku v překladu Martina Vrby. (LB)

 

 

Začátkem března dorazil samizdat. Větší zásilka samizdatu je vždy doprovázena vzrušením a starostmi: čtení, rozdělování – kdo si co vezme k přepisování na stroji.

Kronika, šesté vydání, informovala o soudu s Irou Bělogorodskou, o protestech jejích přátel. Jako příloha Kroniky koloval zápis ze soudního jednání, pořízený Petrem Hryhorovyčem Gryhorenkem.

 

Poprvé byl někdo souzen za šíření protestního dopisu – do té doby vylučovali z komsomolu a ze strany, propouštěli ze zaměstnání. „Zákonnost“ postoupila o další krok kupředu. KGB a prokuratura povolily Bělogorodskou obhajovat pouze advokátovi, který měl „přístup k zvláštním dokumentům“ (podle zákona je takový „přístup“ nezbytný pouze u kauz dotýkajících se státního a vojenského tajemství).

 

Novinkou pro nás byla zpráva, že se v lágrech trestá, když vězni sami sebe označují za politické.

 

Kronikavylíčila pogrom ve městě Gorkij. Propuštěni byli čtyři universitní učitelé, vyloučeno bylo několik studentů – vše kvůli samizdatu.

 

V Taškentu se připravoval soud s deseti krymskými Tatary, mezi nimiž byl Rollan Kadijev.

 

I v Kyjevě probíhal soudní proces. Soudili několik dělníků kyjevské hydroelektrárny za letáky proti rusifikaci. Znal jsem se s některými svědky v této věci. Státní bezpečnost využívala Nazarenkova „donkichotství“.

 

Mezi tvůrci samizdatu jsou „knížata Myškinové“ – lidé vzácné dobroty, pravdivosti, cti. KGB využívá nejen slabiny svých obětí (ješitnost, strach, alkoholismus atd.), ale i přednosti. Nazarenko jako by téměř fyzicky nedokázal lhát. A KGB ho lapila velmi jednoduše: „Tady jste řekl to a to. Že se nestydíte lhát! Ve skutečnosti to bylo takto.“ A Nazarenko se přiznával (stejně nemohl nelhat – veškerou vinu bral na sebe). Nazarenkova poctivost způsobila, že vyslýchali přes dvacet svědků, z nichž Státní bezpečnost některé ani neznala. A protože Státní bezpečnost viděla, že se Nazarenko nevzdal, jeho svědectví nijak nezmírnilo jeho úděl, takže dostal pět let lágrů s přísným režimem.

 

V časopise Nauka i religija se objevil dopis „kajícího se“ tolstojovce. Dopis byl zjevně upřímný. Tolstojovec vylíčil, jak propadl religióznosti, jak si uvědomil zhoubnost tolstojovství pro rozvoj osobnosti atd. Byla zřejmá psychická nalomenost v předtolstojovské etapě jeho života, a ta zůstala i po ní. Uvízl v „propastech“ Tolstého, tak jako v sobě samotném.

 

Napsal jsem mu dopis, v němž jsem souhlasil s částí jeho závěrů a pokusil jsem se mu ukázat, že oficiální ateismus je bezvýchodný a že v „propastech“ je hluboký smysl, který nelze ztrácet ze zřetele. Tento dopis jsem uveřejnil v samizdatu, neboť jsem mnohé problémy náboženství považoval a dosud považuji za velmi závažné. Pokud tyto problémy nelze řešit materialisticky, pak se marxismus ukazuje jako neplodný v oblasti ducha.

 

S morálními problémy jsem se potýkal prakticky každý den. Kupříkladu problém provokatérů. Mezi mnohými lidmi se šířily zvěsti, že X., Y., Z. jsou provokatéři. Ivan Svitlyčnyj je provokatér, protože ho pustili z vězení ještě před soudem. Dzjuba je provokatér proto, že si pro něj ještě nepřišli. Ten a onen navrhoval cosi příliš rezolutního – je to agent. Jiný se vyjádřil pochvalně o Petljurovi nebo o Trockém v přítomnosti mnoha lidí – je to agent.

 

Co s tím? Provokatéři existují, ale nedalo by se dělat vůbec nic, kdybychom měli každého podezírat. Vypracovali jsme následující taktiku: o určitém úkolu mluvit pouze s tím, komu je zadáván. A nikdy nic neříkat nikomu, kdo rozváží tiskoviny, kdo přepisuje na stroji atd. Jenže dodržovat to v praxi je obtížné.

 

Několik měsíců s námi žil S. (neměl kde bydlet). A najednou se dovídám, že S. je agent. Byla mi poskytnuta věrohodná, nepopiratelná fakta. Co dělat? Každý den se tu objevují různí lidé, přinášejí nebo odnášejí samizdatové materiály. S. je vídá, rozmlouvá s nimi, domlouvá se o opisování na stroji.

 

Mám ho vyhodit? A co když jsou to všechno lži – ta svědectví o jeho osobě? Říci mu to na rovinu? Jednou jsem to řekl jistému fyzikovi: měl jsem stoprocentní důkazy, že pracuje pro KGB. Urazil se, ale rozumně mi odpověděl: „Ať ti řeknu cokoli, stejně mi neuvěříš.“ Nezbývalo než ho požádat, aby už nikdy nechodil.

 

Začal jsem si S. více všímat. Počíná si skutečně podivně, zejména nedodržuje žádná konspirační pravidla. Začal jsem se ho vyptávat, jako kdybych nic netušil, na fakta, která ho usvědčovala. S. je objasnil, aniž pojal jakékoli podezření. Dozvěděl jsem se několik skutečností, které vyvracely to, co se o něm povídalo. Instinktivně jsem nabýval přesvědčení, že ho pomluvili. Pak se ukázalo, že osoba, od níž tato pomluva pochází, je hysterická lhářka. Otevřeně jsem S. řekl, z čeho byl nařčen. Byl uražen, rozhořčen, velmi těžce to nesl. Ani mně nebylo lehko.

 

Před nemilosrdným ostrakismem zachránilo S. naše pravidlo mluvit s každým pouze o tom, co se ho týká, a vyloučení strachu z provokatérů. Ale kolik nervů nás stály měsíce života se S. pod jednou střechou!

 

Jednou za mnou přišel poručík X., člen KSSS, obyvatel malého sousedního městečka. Že prý o mně slyšel v rádiu Svoboda. Cítí se opuštěn, celý život bojuje s nadřízenými, celý život ho vyhazují z práce, dopouštějí se podlostí. Naposledy byl obviněn z antisovětských postojů. Chtěl by se účastnit hnutí, šířit samizdat.

 

„Napíši o svém životě knihu (rozkulačování, služba v mongolské armádě, krádeže a lži nadřízených atd.) a vy ji rozšíříte.“

 

Vysvětlil jsem mu, že mohu pouze poslat knihu do oběhu, ale zda půjde „z ruky do ruky“, nemůže nikdo konkrétní ovlivnit. V samizdatu neexistuje cenzura a přepisuje se pouze to, o co mají lidé zájem. Právě to je naše „cenzura“ – míra zájmu o tu či onu knihu.

 

„Dobře, tak to předejte na Západ.“

 

„Ale já nevím, kdo který text předá na Západ. Bude-li kniha zajímavá, pak se – možná – dostane na Západ. A nač vůbec potřebujete Západ? Píšete přece pro naše?“

 

„Ano, ale nemám peníze. Požádejte Gercenovu nadaci (slyšel jsem o ní v rádiu), aby mi zaplatila.“

 

V tu chvíli jsem pojal podezření, že poručík je provokatér. Opatrně jsem odpověděl:

 

„Jak můžete vy, člen strany, brát peníze od organizace, o níž nic nevíte? Nelze vyloučit, že je to špionská organizace. A jestli něco zaplatí, to nevím. Navíc nemám se Západem žádné kontakty, a ani je nechci mít.“

 

Než odjel, požádal mě o nějaký samizdat, aby ho mohl šířit ve svém městečku. Dal jsem mu pár neškodných článků. Poradil jsem mu také, aby ve své knize nečinil žádné ostré antisovětské výpady:

 

„K čemu by vám to bylo? Nejste politik ani filosof, ani sociolog. Pište pouze fakta. Naši lidé jsou vzdělaní, závěr si udělají sami. A za ostré výrazy vás pošlou nadlouho do kriminálu.“

 

Za několik měsíců knihu přivezl. Byla v ní velmi zajímavá fakta, o nichž jsem dříve nevěděl. Vyvstala však otázka důvěryhodnosti. Jde-li o úmyslnou lež, u soudu to pak využijí.

 

A spousta útoků na celé zřízení – zlostných, často nesmyslných.

 

Přečetl jsem si to a on mi večer zavolal:

 

„Tak jak? Už jste mou knihu předal do Moskvy, pro samizdat?“

 

Navrhl jsem mu, aby si o tom přijel promluvit. Ale v obavě, že přijde s kágébáky, jsem na okrajích textu učinil vlastní poznámky: „Nedostatečné. Sporné. Neseriózní. Opravdu?“ atd. Chtěl jsem také napsat: „Antisovětské, antikomunismus“ – ale co kdyby byl autor čestný člověk? Moje výtky pak budou využity proti němu.

 

Když jsme se setkali, dal jsem mu rukopis a řekl:

 

„Počínáte si jako provokatér. Mluvíte do telefonu o samizdatu, ptáte se na tiskárnu (nabízel zřídit tiskárnu pro rozšiřování samizdatu), na platbu, píšete zbytečně nazlobeně. Možná že ani nejste agent, že jste jednoduše nešikovný. Tak jako tak je to pro mé přátele nebezpečné.“

 

Se slzami v očích dokazoval své čestné úmysly. Cítil jsem lítost, stud za svá slova... Ale co jsem mohl dělat? Ještě jednou jsem mu zdůraznil, že mu to všechno říkám pouze vzhledem k jeho jednání a nabídkám. A že přece ani on nemá zapotřebí jít do vězení kvůli své neopatrnosti. Odjížděl celý uplakaný.

 

Je nemorální podezírat, je nemorální nebýt opatrný. Je nezbytné vypracovat takovou taktiku, aby se člověk nepodílel na urážení lidí nálepkou provokatéra a aby se nedostal do sítí KGB. Taktika musí být morální, morálka racionální, taktická, pružná. Ale je to obtížné. Dochází k neřešitelným situacím, kdy je třeba přetnout uzel, klubko plné rozporů – a v takovou chvíli je to bolestivé pro všechny.

 

[...]

 

Za celou dobu došlo na dvanáctém oddělení ke dvěma mimořádným případům. Jednou se v noci pověsil pacient na toaletě. Náhodou ho zachránili. Poté ho zbili a všem odebrali kapesníky. Sanitáři i pacienti se mu vysmívali, jak jen mohli. A on se jen omlouval tím, že takový život nevydrží.

 

Podruhé se ve třetím patře, přímo pod námi, vzbouřili „karantéňáci“. V karanténě ještě stále žije nezlomený vzbouřenecký duch lágrů. Když sanitáři zmlátili nezletilého mladíka, postavili se za něj zloději. Několikrát sanitáře praštili. Za vzpouru jim naordinovali síru. Protože v karanténě věděli, že síra všechny zlomí během několika hodin, zatarasili dveře na pokoj postelemi. Zatímco ostatní budovali barikádu, ten nejsilnější vyšel s pryčnou v ruce a jako holí s ní odháněl sanitáře a dozorce. Chytili ho a surově zbili. Vzbouřenci rozmlátili všechna skla, pořezali se na hrudi a na břichu (obvyklý způsob protestu kriminálníků), vylámali radiátory a hrozili, že je hodí na dobyvatele barikády. Sešlo se celé vedení věznice. Přijel krajský prokurátor.

 

Začali vyjednávat. Vzbouřenci požadovali skoncovat s užíváním síry jako trestu, s bitím ze strany sanitářů a čestné slovo, že budou moci opustit místnost bez postihu. Dát slovo nebylo obtížné. Všechny je potom přepravili do věznice a odtud rozptýlili po odděleních jako vznětlivé pomatence.

 

Tato vzpoura měla okamžitý důsledek i pro nás. Každému, kdo příliš hlasitě komentoval události, a dokonce jenom vyjadřoval radost z probíhající vzpoury, naordinovali sírovou kúru. Mě se snažili dát do spojitosti se vzbouřenci – bez výsledku (třebaže spojení v tom smyslu, že jsem doručoval machorku, zde existovalo).

 

Druhý den po vzpouře si mě zavolala Ellinka a s nepříjemným úsměvem mi sdělila:

 

„Jste přeřazen na jiné oddělení.“

 

„Na deváté?“

 

„Ano... Ale co se hned mračíte? Je tam stejná léčba jako tady a zvůle sanitářů je menší. Plachotňuk se jednoduše snažil přejít ke mně a vy půjdete na jeho místo.“

 

Ve skutečnosti je zde jiný režim. Svévole sanitářů i bití pacientů je méně, protože vše je podřízeno výhradně teroru Niny Nikolajevny Bočkovské. Je to ona, komu by se mělo přezdívat Ilse Kochová. Jemná, chladná tvář, mluví klidně, sebejistě. Málokdy ji oživí chladný, pohrdavý úsměv. Do debat s pacienty se nepouští:

 

„Vaše léčba je naše starost. My jsme za ni placeni. Síra vám pomůže. Že bolí?... Taky jste ale chlap, a ne baba. To se musí vydržet. Na frontě jste přece byli ranění a vydrželi jste to. A tady vás léčí.“

 

Jako moji ošetřující lékařku určili Ludmilu Alexejevnu Ljubarskou. Umístili mě na „dohlížečku“ s těžce nemocnými, agresivními pacienty. Požádal jsem o převedení do normálního. Dlouho odmítali, pak mě přemístili. Ticho, klid, žádné řvaní. Zato rozhlas řve od rána až do deseti večer.

 

Obyčejné pokoje měly ovšem i své výhody. Bylo na nich nanejvýš třináct čtrnáct pacientů. Klidných. Dal se tam najít někdo, s kým bylo možné mluvit.

 

Mladý chlapec, syn profesora filosofie, zajímá se o sci-fi. Sblížili jsme se při rozhovorech o vědě, o knihách.

 

Strávili jsme spolu dva večery... Třetí den ho přemístili jinam a mne se zeptali, k čemu mi je dobrý takový klučina, který zabil vlastního bratra.

 

„A to s ním nemůžu ani promluvit? Tak mě tedy dejte k politickým.“

 

„Abyste osnovali spiknutí?“

 

„Jaké spiknutí?“

 

„Však vy víte jaké.“

 

Mladíka rovněž varovali, aby se se mnou nestýkal, začali mu dávat zvýšené dávky haloperidolu.

 

Jednou jsem se ho zeptal, proč jsem se za celou dobu nesetkal s upřímně kajícnými zloději, vrahy, prostitutkami. Vůbec nepochopil, že otázka směřovala i na něj, na jeho zabití. Lítost přece neprojevují ani nemocní, ani vyléčení, ani zdraví. Litují jedině toho, že špatně zahladili stopy svého zločinu („to jsem byl ale hlupák“).

 

Pokání nečinil ani jeden zloděj, šmelinář či podvodník, s kterým jsem se setkal ve vězení.

 

Každý měl svou filosofii:

 

„Šel jsem přece jen po boháčích: vykrádal jsem domy plukovníků, ředitelů a ministrů.“

 

„Stát okrádá lidi a já stát.“

 

„Na cizí měně nikdo netratí. Provedl jsem operaci – a oba jsme byli spokojeni.“

 

„Jsem spekulant. Vím si rady s úkolem, s kterým si stát poradit neumí – poskytnout všem potřebné zboží.“

 

Prostitutka:

 

„Ať mě v podniku víc platí, abych se mohla líp oblíknout a najíst. Jejich úřednické dcerky chodí běžně v dovozovém, a já v utahaném kabátě. Oč jsem já horší než ony?“

 

Jeden moralizující zloděj mně vysvětlil pronikavý nárůst pohlavní nevázanosti tím, že na mezinárodním festivalu se naše děvky naučily módním sexuálním praktikám a od nich je převzala mládež stranických elit. Navíc si stranické elity ve svých domovech pouštějí západní pornografické filmy, za jejich dětmi chodí na návštěvu kamarádi, a v důsledku toho začínají pornofilmy kolovat mezi mládeží, bohémou a veksláky.

 

Řečmi o sexu jsou vyplněny celé dny. Jedni opakují stále tytéž historky, druzí zjevně fantazírují a své sny vydávají za svou minulost.

 

Občas přicházejí poslouchat i ošetřovatelé. A sami vyprávějí...

 

Znovu mě přemísťují na uzavřené oddělení. V místnosti zvané „dohlížečka“ je osmnáct až jednadvacet pacientů. V některých dohlížečkách jich prý bývalo na čtyřicet.

 

Hluk nikdy neutichá – výkřiky, popěvky, rvačky mezi pacienty i se sanitáři.

 

[...]

 

Z Přílohy: dopis Taťjany Žitnikovové-Pljuščové Andreji V. Sněžněvskému (1904–1987), přednímu ruskému psychiatrovi, řediteli Ústavu psychiatrie na Akademii lékařských věd, autoru vědeckých pojednání o schizofrenii, předsedovi komisí v řadě psychiatricko-soudních expertiz vedených proti sovětským disidentům

 

 

Andreji Vladimiroviči!

 

12. října 1972 diagnostikovala expertiza Serbského institutu, na níž jste se podílel i Vy, u mého muže Leonida Ivanoviče Pljušče „pozvolnou schizofrenii“.

 

Já, manželka Leonida Ivanoviče, ani jeho matka a sestra, ani kterýkoli člověk z okruhu příbuzných, přátel či jen známých nebo bývalých spolupracovníků mého muže – nikdo nevěří v pravdivost, profesionální svědomitost a vědeckou spolehlivost diagnózy, kterou stanovil Serbského institut.

 

V diagnóze spatřují ortel nad politicky nepohodlným člověkem odlišného smýšlení, vynesený zaujatou organizací a uskutečněný rukama ústupných a poslušných lékařů.

 

[...] V případě Leonida Ivanoviče je léčba absurdní, a tedy zločinná jak z hlediska mezinárodních psychiatrických norem, tak z hlediska norem běžných v sovětské psychiatrii: v běžných, „normálních“ psychiatrických léčebnách, tj. léčebnách nespadajících pod MV, se přece „pozvolná schizofrenie“ neléčí antipsychotiky.

 

Toto vědomé a záměrné obcházení stanovených norem kvalifikuji jako ohavné mučení lékařskými přípravky. Cílem tohoto mučení „léčbou“ je vyvolat symptomy, které se shodují s příznaky schizofrenní poruchy.

 

A vaši kolegové vytyčeného cíle dosáhli: Leonid Ivanovič ztrácí paměť, schopnost pracovat, zájem o knihy, o vědu, o své blízké, tedy o to vše, co tvořilo skutečný smysl a náplň jeho života nejen na svobodě, ale i v nelidských podmínkách dněpropetrovské speciální psychiatrické léčebny do doby, než byl podroben dlouhodobé intenzivní „léčbě“. Z Lékařského odboru MV USSR jsem dostala oznámení o zhoršení stavu Leonida Ivanoviče.

 

Jediný závěr, který z toho mohu učinit, je tudíž ten, že zhoršení se dostavuje jako důsledek „léčby“, a jediný závěr, ke kterému může a musí dojít každý čestný psychiatr, je závěr, že zhoršený stav není nic jiného než antipsychotický syndrom, který se pokaždé vytrácí po přerušení „léčby“ antipsychotiky.

 

Leonida Ivanoviče „léčí“, aby onemocněl, a on je nemocný, protože ho „léčí“.

 

[...] Už nežádám spravedlnost, ale alespoň logiku. Existuje mez, za kterou se nespravedlnost stává nepokrytým cynismem, který popírá nejen právo a lidskou důstojnost (to činí nespravedlnost), ale samu existenci těchto pojmů. Představitelé „nejhumánnějšího povolání“ tuto hranici překročili: diagnóza v jejich případě nepředurčuje léčbu, nýbrž léčba předurčuje a stanovuje diagnózu.

 

Obracím se na Kyjevský oblastní soud s požadavkem zrušit nucenou léčbu a očekávám Váš okamžitý zásah. Vy, uznávaný a hlavní představitel sovětské psychiatrické vědy a jeden z autorů diagnózy, která mého muže odsoudila k časově neomezené internaci ve vězeňské psychiatrické léčebně, nesete plnou morální a profesionální odpovědnost za vše, co se děje.

 

Požaduji, aby do rozhodnutí soudu přestali Leonida Ivanoviče dopovat antipsychotiky: pravidelná lékařská komise by před sebou měla vidět člověka, a nikoli to, jak působí na člověka barbarsky, nelidsky podávané lékařské preparáty.

 

7. dubna 1975                                                                                                                   T. Žitnikovová


zpět