Robert Krumphanzl: Učit se řeč Návštěv (nad básněmi Svatavy Aubrechtové)

 

Německý teolog Karl Rahner už v šedesátých letech tvrdil, že postupující společenská „socializace“, „planetarizace lidstva“, „multikulturalizace“, či jaká další slova pro tento proces volíme, ve skutečnosti nepovede k unifikaci, zmasovění jednotlivého člověka, ale naopak ke zvýraznění jedinečnosti každého lidského života. „Nastává tedy postupně situace, v níž bude každý každému sousedem,“ napsal Rahner. A: „Čím se [člověku] společnost bude jevit závažnější a náročnější, tím více poroste i význam jednotlivce.“ (In: Křesťanství dnes, Praha 1969, s. 102, 104.) Tvrdí také, že je třeba přijmout to, že se to ovšem netýká každého člověka, ale jenom toho, kdo se pro takový jedinečný život aktivně rozhodne.

 

Když jsem začal číst básně ze sbírky Svatavy Aubrechtové Návštěvy poprvé v knížce – předtím jsem sbírku přečetl čtyřikrát nebo pětkrát a některé básně doznávaly během redigování určitých změn, s nimiž zpravidla přicházela autorka –, znovu se ve mně oživil zážitek, který jsem nad těmito texty měl už několikrát: že totiž není vůbec samozřejmé, že určitým věcem, určitým sdělením rozumíme a že rozumět řeči druhého člověka, i když je to stejná řeč, a dokonce společná mateřská řeč, není vůbec tak jednoduché, jak se na první pohled ukazuje. Mluvím teď o rozumění, které není pouze funkční ve smyslu různých oznámení, vyhlášek, zákazů, příkazů, předpisů či nařízení, ale jehož „věcnost“ je subtilní a v tom smyslu přiměřená povaze člověka jakožto bytosti vyrůstající z ducha, jejímž úkolem je integrovat časově-prostorovou, ohraničenou konkrétnost. O takové subtilní rozumění se můžeme pokoušet v poezii, která je ničím nenahraditelným prostředím jeho kultivace.

 

K rozumění pronikáme mimo jiné opakovaným čtením, přijetím opakování jako součásti úkolu porozumět. A básně jdou vstříc tomuto úkolu – paradoxně možná o to víc, čím méně jsou vstřícné čtenářsky – tím, že zvýrazňují právě takové rysy promluvy, kterým se naopak ve zfunkcionalizovaném vyjadřování snažíme vyhnout. Zadrhávání, kakofonie či vyšinutí z větné vazby představují přitom zdá se pouze ty menší překážky. Překážka zásadní se otevírá v momentu, kdy si uvědomíme, že porozumět druhému bezezbytku prostě nelze, a začneme se ptát, k čemu to tedy je, že se o to pokoušíme.

 

Prosloveno na uvedení básnické sbírky Svatavy Aubrechtové v Café Fra 17. ledna 2019. Proslov Vratislava Färbera ke čtení zde.


zpět