Vratislav Färber: Návštěvy času a časem (o poezii Svatavy Aubrechtové)

 

Habent sua fata…, ovšemže i rukopisy – – – Při své redaktorské praxi jsem měl radost z rukopisů objevených, ale nejzvláštnější tehdy, když nějaký – řízen krásnou náhodou – odněkud z neznáma připutoval...

 

Básnická prvotina Svatavy Aubrechtové Návštěvy obsahuje 45 textů (nejkratší je šesti- či osmiverší, nejdelší přesáhne stránku knížky); názvy básní a použité citáty (často s aluzivní rolí) narážejí mimo jiné na dlouhý čas (křesťanské) kultury a na svět nejen klasické hudby, a svědčí tak o autorčině pestrém intelektuálním zázemí.

 

Její texty charakterizuje výrazná senzibilita; je exponována zvuková povaha (daná nejen explicitní různorodou hudební motivikou či „řečovostí“ sdělení, občasným dynamickým rytmem [daným mimo jiné sekáním promluvy]). Zvukovostí a rytmičností se ovšem senzitivní tonus básní nevyčerpává, někdy hudebno přímo tvoří „obraz“. Angažována je rovněž vizualita, texty bývají často (nedistančně?) pozorovatelské. Autorka navíc sugeruje náladu, barevnost, povětří i atmosféru (Salzburger Festspiele, In omnibus requiem). Výsledkem je (někdy) mírně cizokrajný, obohacující buket a kolorit. (V některém motivu i tónu se podivuhodně setkávající s „muzikou Kostelíka Jaromíra Zelenky.)

 

Píše s trochu vytrhující a vytrženou – z času, ovšem temperamentní perspektivou (které však nechybí teskná poloha). Svým viděním a líčením vytváří „situace“: někdy se jedná o mikropříběh z dávných dob „rodiny“ (nezapomene na nevšední osudy a existence), příběh opatřený jistou (nebanální) pointací (např. PíseňLekce). Jindy jde o portrét, či o vzpomínkovou stylizaci; jinde zas o situaci „prezentní“, zahlédnutou (městskou, společenskou, s komerční stafáží, a tedy s jistou distancí), o chvíli – s magií objevenou, zmizelou, s vteřinovým poodkrytím detailu, aromatu...

 

Dle mého autorka vládne osobitou básnickou dikcí, akcentující (mnohdy nesourodý) vztah konce verše a věty; její texty jsou lexikálně bohaté. Mísí vysokou tradiční kulturu s nánosy vzpomínkových kolokvialismů. Občas výpravnější asociace inkrustuje cizím výrazivem, což působí ozvláštňujícím dojmem (stejně tak hudební názvosloví). Do básní vkomponovává „odposlechnuté“ promluvy, ale nikterak lineárně a mechanicky; („obyčejná“ i „neobyčejná“) slova žijí vlastním životem, respektive se emancipují – od konkrétních daností, sdělení…

 

V básních se tak („nenásilně“) – pomocí četných evokativních gest a náznaků – daří vyvolat a podat do jisté míry asubjektivní „svědectví času“ o životě lidí, ale i věcí, proto také je tematickým invariantem celku paměť, pojmenovaná explicitně či traktovaná formou rozpomínky (některé působí stylizovaně jako kolektivní či transgeneračně tradované). Nejen proto se nad světem básní Svatavy Aubrechtové vznáší zvláštní – hravá – aura (za mnohé Spěte sladce), záře – mnohdy melancholicky tónovaná – „krása s právem disonance“... – I název sbírky nese jistou metaforickou valenci: návštěvy času a časem.

 

Prosloveno na uvedení básnické sbírky Svatavy Aubrechtové v Café Fra 17. ledna 2019. Proslov Roberta Krumphanzla ke čtení zde.


zpět