Ondřej Tuček: S Věrou Dvořákovou

 

S Věrou Dvořákovou jsem se poprvé setkal v roce 2014 při redigování dvou jejích překladů z francouzštiny pro nakladatelství Triáda. Tolik šedivý úvod ke vzpomínce na člověka tolika barev.

 

Pro redaktora je práce s překladatelem, jakým byla Věra Dvořáková, radostná. Bylo to jako tenisový zápas. Každou připomínku poctivě řešila a své míče chytře umísťovala do těch míst mé poloviny hřiště, kde to slibovalo divákům i mně zajímavý zážitek. Nikdy se nehádala s rozhodčími, že jsem zahrál aut nebo že jí naopak přiřkli aut neprávem. Do smíchovské redakce už tehdy přijížděla o berlích, což mohlo budit ledajaká zdání. Realita ovšem byla taková, že po pár hodinách práce jsem já, o dvě generace mladší, škemral o přestávku, na což zpravidla následovala odpověď „No, jestli ji potřebujete... Já můžu klidně pokračovat.“ Přísahám, že mi pak vytoužená svačina příliš nechutnala.

 

O pár let později jsem začal jezdit k Věře Dvořákové domů do Holešovic redigovat její paměti. Už jsme měli své rituály. Přestože paní Dvořáková už téměř neviděla, vždy na mě čekaly nějaké dobroty, a dokonce jsem mohl v bytě odnaučené kuřačky kouřit... A náš grandslam pokračoval. „Ne, takhle bych to já neřekla,“ reagovala často na nějakou redakční úpravu, byť šlo o částici či spojku. Ale změny a připomínky přijímala s pokorou a jasnozřivostí zkušeného překladatele, který se slovy léta žije a zná jejich povahu i tajnosti. Ve chvilkách oddechu jsme odbočovali k osobnějšímu tónu a já poslouchal příběhy, názory a myšlenky, které se do připravované knihy nevešly nebo je tam autorka, dáma za všech okolností, neuvedla, aby někoho neranila či se příliš nezviditelňovala(!).

 

Vždy jsem z holešovického bytu odcházel zklidněný, jak už to bývá po čase stráveném s člověkem, který je kompletní – svět je prostě na pár hodin v pořádku. Věra – můj smutek v tuto chvíli trvá na důvěrném oslovení – v sobotu 11. května odešla. I přesto musí být svět v pořádku dál. Protože je úkolem nás, kdo jsme se měli tu čest se s ní setkat, přenášet její postoj k životu na ostatní jako šťastnou nákazu. (Takhle by to určitě neřekla!)


zpět