François Mauriac: Křížová cesta – Ukřižování – Smrt – Uložení do hrobu

 

Křížová cesta

 

Stal se štvancem honitby, jelen je vydán psům. Jak by mohl unést kříž, když se sám sotva vleče? Šimon z Kyrény, otec učedníků Alexandra a Rufa, musí nést kříž místo Ježíše. S ním jdou dva zločinci a každý nese stejné dřevo a nijak se neliší od Boha. Ten kříž si musíme představit tak, jak opravdu vypadal: tak odlišný od toho trůnu, který jsme si od té doby postavili a který vyvyšuje beránka Božího nad svět! Pravda je téměř nesnesitelná; kdo se jí chce podívat do očí, musí mít odvahu. „První křesťané se děsili, když měli Ježíše vztyčit na kříž, píše otec Lagrange, neboť na vlastní oči viděli ta úplně nahá, zubožená těla, přibitá k drsnému svislému břevnu, které bylo příčným břevnem zkříženo do tvaru T, ruce přibodnuté hřeby ke dřevu, viděli nohy také proražené hřeby, tělo hroutící se pod vlastní vahou, visící hlavu, psy přilákané pachem krve a ožírající nohy, supy kroužící nad tímto místem prosáklým krví a trpitele vyčerpaného mukami, planoucího žízní, přivolávajícího smrt nesrozumitelnými výkřiky. Takový byl trest pro otroky a zločince. A právě ten vytrpěl Ježíš.“

 

Golgota se vypíná hned za městskými branami. Byla to dostatečná vzdálenost k tomu, aby došlo ke třem pádům, jež posvětila tradice? Cesta, po níž Ježíš stoupá, je krátká a on je přitom takřka ušlapán davem, smýkán vojáky. Jeho matka Maria asi není v jeho zorném poli, ale určitě je přítomna. Využívá toho, že její syn a Bůh už nemá sílu ani hlas, aby ji zapudil; nakonec vystoupí ze svého ticha a s oním mečem v srdci. Žádný světec k sobě nikdy tak nepřitiskne kříž jako Panna; ona se snoubí s Vykoupením, pohroužena v mlčení. Ne, Matka nekřičí, protože mezi ženami, jež lkají nad odsouzencem, není jmenována. Avšak on, on vyměřuje v tomto okamžiku trest svému městu a svému lidu a zachvěje se kvůli nim hrůzou. „Plačte nad sebou a nad svými dětmi!“ Jedna z plačících k němu možná přistoupila a osušila mu tvář rouškou. Veroniku evangelisté neznají. Ona však existuje, není to nějaká smyšlená postava. Není možné, aby nějaká žena odolala přání osušit tu znetvořenou tvář.

 

Ukřižování

 

Nyní nastává ta nejkrutější chvíle: z Ježíše strhnou oděv, který se přilepil na rány; údery kladiva do hřebů. Je vztyčen kříž, těžce visí lidský plod. Žízeň pak utišují octem, myrhou a žlučí. Je vystavena nahota, stud tohoto nebohého těla je znásilněn odhalením... Kdyby tak bylo možné se utéci do maličké hostie! Kati konají svou katovskou práci, nic víc. Ježíš se za ně modlí, neboť nevědí, co činí. Zášť zákoníků a kněží však nemá konce. Ještě tam jsou, před tou živou ranou, aby se mu smáli, kroutili hlavou, aby se mu posmívali, avšak ani to jim ještě nestačí k triumfu: „Jiným pomohl, ale sám se zachránit nemůže! Sestup z kříže, a my v tebe uvěříme! Jsi-li židovský král, zachraň sám sebe!“

 

Něco však jejich radost kalí: ten nápis, který dal Pilát připevnit na kříž: Tohle je Ježíš, židovský král. Pokoušejí se zakročit u místodržitele, aby byl nápis opraven na: který se vydával za židovského krále. Ale místodržitel už toho má dost a možná jej sužuje úzkost. Rázně je odbude: Co bylo napsáno, to i zůstane.

 

Kříž, který se tyčí dost nízko nad zemí, obstupuje dav – tak blízko u země, že by na něj ještě mohli plivat. Ale spokojí se jen posměšky: „Když chceš zbořit chrám a ve třech dnech ho zase postavit, zachraň sám sebe!“

 

Ať si pomůže sám, pak v něj uvěří. A ti, které miluje, jsou přitisknuti k sobě jakoby na stráži kolem jeho na odiv vystaveného těla a snaží se zakrýt jeho nahotu, která příliš krvácí a je příliš bolestná, než aby urážela něčí pohled. A skrz krev a hnis Ježíš vidí, jak se jeho bolest odráží na tvářích těch, kdo ho milují: jeho matky Marie, Marie Magdalské, jedné z jeho tet, ženy Kleofášovy. Jan má možná oči zavřené. A pak dojde k oné úžasně vznešené epizodě, poslednímu projevu nevinné a ukřižované Lásky, kterou zaznamenává jen Lukáš: „Jeden z těch zločinců, kteří viseli na kříži, se mu rouhal: ,To jsi Mesiáš? Zachraň sebe i nás!‘ Ten druhý ho však okřikl: ,Ty se nebojíš ani Boha? Vždyť jsi sám odsouzen ke stejnému trestu. A my jsme odsouzeni spravedlivě, dostáváme zaslouženou odplatu, ale on nic zlého neudělal.‘“ Jakmile to řekl, dostalo se mu obrovské milosti: uvěřil totiž, že tenhle odsouzenec, tenhle žalostný lidský odpad, kterým opovrhovali dokonce i psi, je Kristus, Boží Syn, Původce života, nebeský Vládce. A řekl Ježíšovi:

 

„Ježíši, pamatuj na mne, až přijdeš do svého království.“

 

„Ještě dnes budeš se mnou v ráji.“

 

Stačil jediný záchvěv čisté lásky, a celý ten zločinecký život je smazán. Dobrý lotře, svatý dělníku poslední hodiny, učiň z nás blázny naděje!

 

Smrt

 

Z hlubiny svého utrpení objímá Ježíš jediným pohledem dvě bytosti, jež na tomto světě miloval nejvíc, a svěřuje je do vzájemné péče: „Ženo, to je tvůj syn! – To je tvá matka!“ A také naše, navěky. Maria a Jan se už od sebe nikdy neodloučí. A náhle zazněl srdceryvný výkřik, výkřik nejméně očekávaný, při němž nás dosud mrazí:

 

„Bože můj, Bože můj, proč jsi mě opustil?“

 

Je to první verš 21. žalmu – toho žalmu, který Kristus musí prožít až do smrti. Ano, věříme celou vahou své víry, že Syn musel zakusit i tuto hrůzu: být opuštěn Otcem. Přesto se jeho umírající mysl měla přimknout k tomuto žalmu, jehož šestý, sedmý a osmý verš se v té chvíli na něm doslova a do písmene naplňovaly: „Já jsem však červ, a ne člověk, potupa lidství, povrhel lidu. Všem, kdo mě vidí, jsem jen pro smích, šklebí se na mě, potřásají hlavou: důvěřoval v Hospodina, ať ho vysvobodí, když si ho oblíbil! Probodli mi ruce i nohy. Dělí se o mé šaty, losují o můj oděv.“

 

To vše se naplnilo: losuje se o nesešívaný oděv. Umírající Kristus se podrobuje tomu, co je o něm předpověděno. K tomu se upínají všechny jeho síly. Ale opuštěnost zažil už v Getsemane. A ten první verš 21. žalmu – kolikrát jej jistě musel hlasitě vyslovit za ty tři trpké roky! (Tak jako i my sami vzdycháme v hodinách únavy či utrpení: „Můj Bože!“) Nejpodivnější však je, že při zvolání „Eli! Eli!“ si vojáci mysleli, že volá Eliáše, a řekli: „Volá Eliáše, nechte ho, ať uvidíme, jestli Eliáš přijde a zachrání ho!“ Ti prosťáčci měli tedy aspoň trošku víry... Ale muž bolesti plní svou roli verš za veršem. Ještě řekne: „Mám žízeň!“ Houba namočená v octě se přiblíží k jeho ústům. To nebylo nic špatného: ten ocet tu byl pro vojáky a bylo to cosi jako „špatné víno“. Ježíš řekl: „ ,Je dokonáno.‘ Sklonil hlavu a skonal.“ Ale ještě předtím zvolal tím velikým, tajemným hlasem, takže se setník bil v prsa a řekl: „Byl to opravdu Boží Syn.“ Není třeba slov; zlíbí-li se Stvořiteli, stačí výkřik, aby ho jeho stvoření poznalo.

 

Uložení do hrobu

 

Z onoho tříletého nepochopitelného, nejasného dobrodružství nezbývá už nic jiného než tato tři těla popravených za městskými branami pod nebem věstícím onoho chmurného jarního dne bouři. Bylo to jen úplně obyčejné divadlo: například bylo zvykem nechávat těla odsouzenců na výstrahu vystavena na odiv všem a napospas dravé zvěři. A protože byl den příprav, nesměla tam mrtvá těla zůstat. Na žádost Židů a na rozkaz Pilátův ukončili vojáci utrpení těch dvou zlodějů tím, že jim přerazili nohy. Poněvadž Ježíš byl už mrtev, spokojili se jen tím, že mu kopím probodli z boku srdce a Jan, který si možná opřel hlavu o rozdrásané tělo, viděl, jak z otevřené rány vyšla krev a voda a ucítil, jak mu stékají po tváři.

 

Jeden tajný Ježíšův učedník z těch, kteří se báli Židů, Josef z Arimatie, dostal od místodržitele povolení vzít si Ježíšovo tělo. Politik Nikodém, jeden z těch bázlivců, se v té chvíli objevil se sto librami myrhy a aloe. Je to hodina ustrašených. Oba muži, kteří neměli odvahu vyznat Krista za jeho života a navštěvovali ho tajně v noci, osvědčují nyní, když je mrtev, víc víry a lásky než ti, kteří oplývali mnohomluvností. Těmto ctižádostivcům, mužům význačného postavení již poté, co ztratili Ježíše, na ničem nezáleží. Čeho by se ještě měli obávat? Židé jim už nemůžou ublížit. Můžou jim vzít všechno, jelikož už všechno ztratili a vůbec jim už nezáleží na poctách, na nichž, jak si mysleli, lpěli víc než na čemkoli jiném na tomto světě: protože Ježíš zemřel.

 

Josef z Arimatie vlastnil v zahradě na svahu Golgoty nový hrob. A jelikož už nastal svátek a hrob byl v těsné blízkosti, tělo Páně uložili do něho.

 

Úryvek z knihy Françoise Mauriaca Život Ježíšův, která vyšla v překladu Vladimíra Petkeviče v Triádě. 


zpět