Věra Dvořáková: Co si pamatuju (úryvek se vzpomínkami na květnové dny 1945)

 

(...)

 

Když jsem v minulé kapitole svou mimoškolní činnost označila jako „promarňování“, měla jsem při tom na mysli i úvahy a myšlenky, které ke konci okupace, v tom náhlém probuzení veřejného života, hýbaly, ne-li přímo cloumaly, také mou hlavou: nejen co udělám po maturitě – v tom jsem měla jasno, bude to filosofická fakulta –, ale hlavně, co udělám v budoucí svobodě sama se sebou, kam se postavím, nebo spíš za co se postavím, co bude to nejlepší, nejsprávnější. A při své naprosté ještě naivitě a politické a vůbec myšlenkové nevzdělanosti (nevzpomínám si, že by nám byly hodiny filosofie v poslední třídě gymnázia přinesly po této stránce něco užitečného, ale možná mi tehdy jen chyběla určitá tykadla) jsem samozřejmě volila to, co se nejsnáze a také nejvtíravěji a nejrafinovaněji nabízelo: komunismus přivážený na sovětských tancích. Předzvěstí tohohle mého zbrklého kroku byly hodiny ruštiny, na které jsem začala chodit v posledním roce protektorátu. Učitel, k němuž jsem potají docházela, se jmenoval Baranov a vzhledem k věku to dost možná byl bývalý bělogvardějec, nebo alespoň přímý potomek Rusů, kteří měli s „novým náboženstvím“ už nějakou zkušenost. Byl by mě mohl možná trochu poučit, ale nejspíš byl opatrný, a tak mě bohužel naučil jen azbuku a trochu ruské gramatiky. Do dnů revoluce jsem tedy vstupovala už v rozpoložení, které jen čekalo, až bude moci dostat konkrétnější podobu.

Po pátku 4. května, kdy se po celé Praze strhávaly německé nápisy, běžel v sobotu ráno městem jeden radostný hlas, že Pattonova americká armáda je u Plzně a že„...do poledne je máme tady!“ Tahle uklidňující představa zřejmě rodiče přiměla k tomu, že mě hned ráno vyslali – nevím už proč, nejspíš jen s nějakým vzkazem – k tetě a strýčkovi do Strašnic. Jezdila k nim od nás z Holešovic přímá linka, trojka, tehdy ještě přes Václavské náměstí. Když jsem se pak k polednímu stejnou linkou vracela, náměstí bylo podivně prázdné a tiché, nikde ani človíčka. Netušila jsem, že mezitím došlo ke zvratu: Praha nebude vítat Američany, ale musí počkat na Rusy, to měli být ti praví spasitelé. Rusové ovšemteprve přijížděli od Berlína, a tak vznikla několikadenní časová mezera, v níž naplno propuklo povstání a střety s Němci a skupinami SS, kteří se usilovně hleděli probojovat k Američanům, ale také se mstít za porážku. Naše tramvaj projela centrem patrně jako poslední, byl to právě ten okamžik, kdy Němci po prvním střetu s povstalci náměstí vyklidili a měli je na chvíli pod kontrolou. Proto to prázdno a ticho. V dalších ulicích, v Revoluční, na nábřeží, na budově bývalé Dělnické úrazové pojišťovny (dnes radnice pro Prahu 7) a na letenské Bělského třídě jsem pak viděla vyskakovat na domech první československé vlajky a domů jsem dojela ve chvíli, kdy už Československý rozhlas volal o pomoc. Doma byla jen sestra s maminkou, brzy nato sice přispěchal z práce – patrně už pěšky – i otec, ale hned zase odešel, zdali k rozhlasu nebo někam jinam, nevím, v dalším trochu hektickém dění na to pak už nepřišla řeč. V první chvíli po příchodu domů mě zarazilo sestřino hluboké rozrušení, myslela jsem, že ji tak vykolejil boj o rozhlas, ale bylo to, jak v té chvilkové úzkosti přiznala, kromě toho ještě něco jiného: strach z Rusů, zarostlých, divošských barbarů z východní tundry, jak nám je za války zobrazovaly plakáty německé propagandy a Ligy proti bolševismu. Mně, už nachystané jen jen tomu stalinskému přívalu pravého lidství a spravedlnosti otevřít náruč dokořán, připadala taková reakce jako něco zcela nečekaného a iracionálního: má bystrá, nadaná a vždycky rozumně uvažující sestra uvěřila německé demagogii! Napětí té zvláštní chvilky – kdy se ve skutečnosti setkaly dvě naivity – se nicméně rychle rozplynulo v dalším dění. Z centra města i od nedalekého trojského mostu (pozdějšího proslulého mostu Barikádníků) se začala ozývat střelba, v ulici kousek od elektrárny vyrostla barikáda. Trochu jsme s Milenou při její stavbě pomáhaly, potom jsme barikádníkům spolu se sousedkami z domu přinášely jídlo a pití (tak trochu romanticky, zdálo se mi tenkrát, žádný boj v těch místech neprobíhal a muži na barikádě pocházeli z blízkého okolí, takže by se byli mohli dojít najíst klidně domů). Další dny už to ale na legraci nevypadalo. Z trojského kopce mířila na Holešovice děla, náš dům stál přímo na ráně, a tak poté, co stržil nějaké zásahy – zůstaly po nich nahoře ve zdi dvě pořádné díry –, se všichni nájemníci sběhli k nám dolů a poslední dva dny, vlastně už po uzavření míru, jsme strávili pohromadě, v noci každý uložený, kam se dalo. Od mostu a z centra přicházely poplašné zprávy o hořící radnici, postupu německých jednotek a o srocování esesmanů, nakonec pak o příjezdu Rusů. Vzpomínám si, že se tehdy mezi námi v domě vyskytovala i jakási dvojice ještě dost mladých lidí, které jsem předtím nikdy neviděla. Říkali myslím, že jsou Rakušané. Muž a žena, kteří lapali každou zprávu o situaci s ještě větším napětím než ostatní, jako kdyby se cítili v jakémsi speciálním ohrožení. Od středy 9. května, kdy jsme konečně zas vyšli z domu ven, už jsem je neviděla, myslím, že se z domu vytratili. Ulice se však v prvních chvílích ukázala jako stále ještě nebezpečná: na střeše našeho domu zůstal schovaný nějaký zfanatizovaný nešťastník od Hitlerjugend a střílel po každém, kdo se venku objevil. Hledal se nějaký muž s dobrou střeleckou muškou, který by ze střechy elektrárny, vyšší než náš dům, střelce zahnal nebo zneškodnil. Odkud se objevila puška, nevím, ale objevil se také tatínek – kde byl po těch předchozích pět dní, si nedokážu vybavit –, a pak jsem ho viděla vztyčeného na protější střeše, s namířenou puškou, jak se chystá vystřelit. Naštěstí už neměl na koho, chlapec zmizel a už se pak neobjevil. Otec se všakskoro vzápětí ocitl v bizarní situaci, která nemusela dobře dopadnout. Bylo to ještě v tom počátečním chaosu, snad druhý den po osvobození Prahy; stály jsme s maminkou a jednou sousedkou před domem, z něhož právě vyšel i tatínek, a vtom se zpoza rohu vynořili dva mládenci s páskami RG na rukávech – příslušníci spontánně vzniklé tzv. revoluční gardy (jež si ale brzy získala přezdívku „rabovací“), skočili k otci se slovy „To je on, tak jdeme!“, a nebýt sousedky, jež se před něj vrhla s roztaženými pažemi a voláním „Nechte ho, to je náš člověk!“, byli by ho odvedli a bůhví, v jaké skupině německých zajatců se mohl octnout. Horlivost samozvaných „gardistů“ způsobil jeho starý kožený šoférský plášť, v němž celou válku chodil do práce, aby ušetřil svůj jediný pěkný svrchník. Plášť mohl trochupřipomínat kožené kabáty esesmanů. Skupiny podobně pochytaných německých „zajatců“ bylo pak v dalších dnech možné tu a tam v ulicích spatřit, hlavně ale ženy, manželky či vdovy po německých vojácích. Sama jsem je tak zahlédla jen jednou: s oholenými hlavami pomalovanými hákovými kříži, spoutané provazem do jednoho hloučku a poháněné bičem muže v civilu, českého „mstitele“. Dalším podobným obrázkům jsem se pak už vždycky zdálky vyhnula. Ale nijak zvlášť radostný nebyl ve skutečnosti ani pohled na tanky s osvoboditeli, ruskými vojáky kalmyckého typu, které jsme v našich končinách spatřili jako první. Zaprášení, nevyspalí, strnule nehybní na svých válečných strojích, ve tvářích a šikmých škvírkách očí výraz otupení z dlouhé cesty od Berlína i zřejmě ze všeho ostatního, co měli za sebou, působili podivně nečekaně, jaksi cizorodě a nepříliš důvěryhodně. Ale ne přímo nebezpečně a Mileniny obavy se opravdu také rychle rozplynuly. (I když bát se věru bylo čeho, ale tak daleko tenkrát asi dokázaly uvažovat jen ty nejchytřejší a lépe poučené hlavy.) Urostlí osvoboditelé ve vojenských rubaškách, zasypávaní květinami a tančící při harmonice – to všechno se také odehrávalo, ale spíš až v dalších dnech, a hlavně ovšem před kamerami. Běžné vojáky nebylo tenkrát v ulicích celkem příliš vidět, drželi se u svých tanků a posléze v kasárnách. Říkalo se, že mají ve městech velice přísný režim. Pověst, která je předcházela (proslulé „davaj časy“, ale i horší věci), se v Praze myslím tolik neprojevila.

Do dnů téhle poválečné euforie – osvobodivého vydechnutí velmi podobného pozdějšímu nezapomenutelnému momentu z roku 89, kdy definitivně odstoupila komunistická vláda – se mi ještě řadí návrat prezidenta Beneše z Londýna a někdy v létě pak vítání našich letců, příslušníků RAF, hrdinů v modrých uniformách a tmavočervených baretech. Na prezidentovo otevřené auto, v němž spolu s manželkou Hanou projížděl cestou na Hrad pražským centrem, jsme tenkrát v květnu s Andulou čekaly v první řadě davu u kavárny Slavia naproti Národnímu divadlu. Jaro bylo v plném proudu (rozpuklo se, skutečně už s květy šeříků, neobvykle rychle během těch pěti revolučních dnů) a několik hodin čekání na prudkém slunci nakonec vykonalo své a já se najednou probírala z mdloby ve stinném vchodu do kavárny Parnas za rohem na nábřeží, nad sebou Andulu a tváře několika dalších dobrodinců, kteří mě tam pomohli odnést. Naštěstí byli tak dobrosrdeční, že nám vzápětí znovu uvolnili naše perně vysloužená místa v první linii, takže zamávat prezidentovi jsme ještě stihly.

Vzpomínka na následující měsíce do květnových voleb v roce 46 mi splývá v jednu jedinou hektickou řadu průvodů, manifestací, emocí, hesel, pochodování po Václavském náměstí za útočného pokřikování do řad druhé, národně socialistické mládeže, pochodující v protisměru. My dvě s Annou jsme samozřejmě nelenily vstoupit do právě založeného Svazu české mládeže (SČM) a postavit se do čela školní svazácké buňky. V té funkci jsme pak v létě ještě s několika spolužačkami ze septimy odjely na první letní brigádu do podkrkonošského Horního Lánova. Okusily jsme tam něco z polních prací, ale také něco obav z rychlého spřátelení našich kvartánek, které jsme tam měly na starosti, s poblíž usídlenými brigádníky z jedné pražské reálky. Brzy jsme všaknabyly pocit, že můžeme odpovědnost složit trochu na rodiče, kteří tam za nimi začali přijíždět. Někteří, k našemu podivu, s velkými kufry. Kromě polní sklizně probíhal totiž už také soupis majetků v domech, vilách a chalupách opuštěných po nedávném odsunu německých obyvatel. My s Andulou jsme u toho pod vedením člověka s titulem „národní správce“ někdy pomáhaly jako písařky, protože obě jsme uměly trochu psát na stroji. Vstupovat do těch opuštěných prostor, místností s nábytkem, skříněmi a policemi jen zčásti vyprázdněnými, v zásuvkách s různými drobnostmi po lidech, kteří tam ještě nedávno žili, někdy i s fotografiemi, o nichž jsme nevěděly, jsou-li na nich oni sami, nebo jen nějaké i pro ně už bezvýznamné, a proto tam zanechané tváře z jejich minulosti – byl to zvláštní pocit. Přes všechnu naši tehdejší nevědomost, neschopnost vidět věcivlastníma očima, ba dokonce klidnou jistotu, že všechno je, jak má být, jsem se přece jen nemohla zbavit pocitu jakési ošklivé nepatřičnosti.

 

(...)

 

Kniha Co si pamatuju vyšla v Triádě (2019)


zpět