José Eduardo Agualusa: Prodavač minulostí (ukázka z knihy)

(...)

 

Cizinec

 

Félix Ventura pročítá noviny, když večeří, pozorně jimi listuje, a když ho nějaký článek zaujme, udělá u něho značku perem naplněným fialovým inkoustem. Po jídle článek pečlivě vystřihne a uloží do složky. V knihovně má v jednom z regálů takových složek desítky. V jiném jsou uložené stovky videokazet. Félix rád nahrává zpravodajství, významné politické události, všechno, co by se někdy mohlo hodit. Kazety jsou seřazené abecedně, podle jména příslušné osoby nebo události. Jeho večeře sestává z misky husté kapustové polévky, která je specialitou staré Naděje, mátového čaje a tlustého plátku papáji, ochuceného citrónem a kapkou portského. V ložnici se před spaním obléká do pyžama tak obřadně, že čekám, kdy si k němu uváže tmavou kravatu. Dnes večer ho od polévky vyrušilo zadrnčení zvonku. Rozladilo ho to. Složil noviny, těžce vstal a šel otevřít. Viděl jsem, že příchozí je vysoký, elegantní muž s orlím nosem, vystouplými lícními kostmi a hustým, zakrouceným a lesklým knírem, jaký se už sto let nenosí. Malá lesklá očka jako by se zmocňovala všeho kolem. Na sobě měl modrý oblek staromódního střihu, který mu však výborně padl, v levé ruce nesl koženou aktovku. Pokoj potemněl. Jako by do něj spolu s ním vstoupila noc, nebo cosi ještě ponuřejšího. Ukázal vizitku. Nahlas četl:

„Félix Ventura. Zajistěte svým dětem lepší minulost.“  Zasmál se. Znělo to posmutněle, ale sympaticky: „Předpokládám, že jste to vy. Tuhle vizitku mi dal jeden známý.“

Z jeho přízvuku jsem nedokázal odhadnout, odkud pochází.  Měl vlídný hlas, ale mluvil celou směsicí výslovností, v níž náznak slovanské strohosti dochucovala medově hebká brazilská portugalština. Félix Ventura ucouvl:

„Kdo jste?“

Cizinec zavřel dveře. Složil ruce za záda a začal se procházet po místnosti, dlouze postál před olejomalbou s krásným portrétem Fredericka Douglasse. Konečně se usadil v jednom z křesel a pokynul albínovi, aby udělal totéž. Jako by byl pánem domu on. Řekl, že ho na tuhle adresu odkázali společní známí, a hlas mu přitom zněl ještě medověji. Vyprávěli mu o muži, který obchoduje se vzpomínkami, tak jako jiní pašují kokain, on prodává pod rukou minulost. Félix si ho nedůvěřivě prohlížel. Na tom cizinci ho všechno rozčilovalo – laskavé a současně autoritářské vystupování, ironický tón, archaický knír. Posadil se do majestátního proutěného křesla ve vzdáleném koutě místnosti, jako by se bál, že ho ten druhý svou zdvořilostí nakazí:

„Smím vědět, kdo jste?“

Ani tentokrát nedostal odpověď. Cizinec se zeptal, jestli si může zapálit. Vytáhl z kapsy saka stříbrnou tabatěrku, otevřel ji a ubalil si cigaretu. S roztržitou pozorností těkal očima z místa na místo, jako když hrabe slepice. Počkal, až se kouř rozšíří a zahalí ho. Pak vykouzlil nečekaně zářivý úsměv:

„Povězte mi, příteli, kdo jsou vaši klienti?“

Félix Ventura to vzdal. Chodí za ním příslušníci celé jedné společenské třídy, nové buržoazie, vysvětloval. Jsou mezi nimi podnikatelé, ministři, velkofarmáři, pašeráci diamantů, generálové, zkrátka lidé se zajištěnou budoucností. Jenže jim chybí ta správná minulost, slavní předkové, diplomy. Stručně řečeno, jméno čišící vznešeností a kulturou. On jim prodává zbrusu novou minulost. Kreslí rodokmeny. Obstarává fotografie prarodičů a praprarodičů, šlechtice ze starých rytin, dámy z dávných časů. Podnikatelé a ministři by chtěli mít za tety támhlety ženy, pokračoval a ukázal na stěnu s portréty starých žen v tradičních krojích původních luandských rodů – a za dědy muže významu Machada de Assis, Cruze e Souzy, Alexandra Dumase. A u něj si svůj prostinký sen mohou koupit.

„Skvělé, skvělé,“ cizinec si uhladil knír. „Přesně tak mi to říkali. Potřebuji vaše služby. Ale obávám se, že se mnou budete mít spoustu práce.“

„Práce osvobozuje,“ zamumlal Félix.

Možná to řekl jako provokaci, aby vyzkoušel, co je vetřelec zač, ale v tom případě mu záměr nevyšel, protože návštěvník jen souhlasně přikývl. Albín vstal a vytratil se do kuchyně. Za chvíli se vrátil a v rukou držel lahev dobrého červeného z Portugalska.  Ukázal cizinci vinětu. Pak mu nabídl sklenku. A zeptal se:

„Můžu vědět, jak se jmenujete?“

Cizinec prozkoumal víno proti světlu lampy. Přivřel oči a pomalu se napil, na tváři soustředěný, šťastný výraz, jako když člověk poslouchá Bachovu fugu. Postavil sklenku před sebe na malý mahagonový stolek se skleněnou deskou; pak konečně vzhlédl a odpověděl:

„Měl jsem hodně jmen, ale chci všechna zapomenout. Budu radši, když mě pokřtíte vy.“

Félix trval na svém. Přinejmenším potřebuje vědět, čím se jeho zákazníci zabývají. Cizinec zdvihl pravou ruku se širokou dlaní a krátkými, sukovitými prsty v náznaku odmítavého posunku. Pak ji zase nechal klesnout a povzdychl si:

„Ať je tedy po vašem. Jsem válečný fotograf. Shromažďuju obrazy válek, hladomorů a jejich přízraků, přírodních katastrof, velkých tragédií. Můžete mě považovat za svědka.“

Vysvětlil, že by se rád usadil v Angole. Že chce víc než jen slušnou minulost, početnou rodinu, strýce a tety, bratrance a sestřenice, neteře a synovce, prarodiče včetně dvou nebo tří příslušnic původních luandských rodů, třebaže už jsou pochopitelně všichni buď po smrti, nebo v exilu, že chce víc než portréty a příběhy. Potřebuje nové jméno a autentické angolské doklady, kterými by svou novou totožnost doložil. Albín mu zhrozeně naslouchal.

„Ne!“ zmohl se na odpověď. „Tohle já nedělám. Vyrábím sny, ne falešné doklady… Navíc, promiňte mi tu upřímnost, vám se těžko vymýšlel čistě africký rodokmen.“

„To se podívejme! A pročpak?“

„No… protože vy jste, vážený pane, bílý!“

„No a co? Vy jste bělejší, než já!

„Já, že jsem bílý?“ Albín se zakuckal. Vytáhl kapesník a otřel si čelo: „Ne, ne! Jsem černý. Čistokrevný černoch. Domorodý černoch. Nevidíte snad, že jsem černý?“

Seděl jsem celou dobu na obvyklém místečku u okna a teď jsem se neubránil smíchu. Cizinec zvedl hlavu, jako by větřil. Napjatě zbystřil:

„Slyšel jste to? Kdo se to smál?“

„Nikdo,“ odpověděl albín a ukázal na mě, „to byla ještěrka.“

Muž vstal. Viděl jsem, jak se blíží, a cítil, jak mě provrtává pohledem. Jako by mi viděl až do duše (do mé staré duše). Zavrtěl hlavou v tichém úžasu:

„Víte, co to je?“

„Cože?“

„Ještěrka, to ano, ale velmi vzácný druh. Vidíte tyhle proužky? Jedná se o ještěrku tygří či tygrovanou, je to velice plaché zvíře, dosud málo prozkoumané. První exempláře byly objeveny před pár roky v Namibii. Panuje názor, že se dožívají dvaceti i více let. Ten smích je působivý. Nepřipadá vám skoro lidský?“

Félix souhlasil. Ano, zpočátku ho to také zaskočilo. Ale pak se podíval do několika knih o plazech, našel je přímo tady, v domě, má tu knihy o všem, tisíce knih, zdědil je po nevlastním otci, majiteli antikvariátu, který pár měsíců po vyhlášení nezávislosti vyměnil Luandu za Lisabon, a v těch knihách zjistil, že některé druhy ještěrek mají hlasitý projev podobný smíchu. Bavili se o mně ještě drahnou chvíli, bylo mi nepříjemné, protože se chovali, jako bych tam vůbec nebyl. Přitom jsem cítil, že nemluví o mně, nýbrž o nějaké cizí bytosti, o neurčité, vzdálené biologické anomálii. O jednom z těch malých tvorů, s nimiž lidé sdílejí domácnost, ale přitom o nich skoro nic nevědí – o myších, netopýrech, švábech, mravencích, roztočích, blechách, mouchách, komárech, pavoucích, žížalách, molech, termitech, štěnicích, moučných červech, slimácích, broucích. Usoudil jsem, že nejlepší bude jít si po svých. Touhle dobou se albínova ložnice plní komáry a já dostával hlad. Cizinec vstal, přešel k židli, na niž si odložil aktovku, otevřel ji a vytáhl z ní tlustou obálku. Podal ji Félixovi, rozloučil se a vykročil ke dveřím. Sám si otevřel. Kývl na pozdrav a zmizel.

 

Úryvek z 15. svazku Lusobrazilské knihovny.

Knihu Prodavač minulostí přeložila Lada Weissová


zpět