Zemřel básník Petr Král

 

Ve středu 17. června 2020 zemřel v Praze básník Petr Král.

Rozloučení s ním se koná v pátek 26. června 2020 v 11,00 hodin ve velké obřadní síni krematoria v Praze - Strašnicích.

Níže uveřejňujeme průvodní text Roberta Krumphanzla k CD s autorským čtením Petra Krále, vydanému v roce 2014 v edici Hlasy ve spolupráci s nakladatelstvím Triáda. Text je doplněn dodatkem z roku 2016.

 

 

Mezi

 

Jak si koncem padesátých let povšiml kulturní historik Gustav René Hocke, výraz „existenciální“ může představovat jednu z variant označení pro šifru lidského bytí. Používá se také tehdy, když jde o vyjádření toho, co přesahuje pouhou existenci. Co nelze vyjádřit ve výrazech věcné povahy skutečnosti. Podobně říkáme třeba: „to je boží“, „to je geniální“ – anebo „to je surreálné“. Také tento posledně jmenovaný výraz, pokud jej uvolníme ze striktní souvislosti s konkrétním uměleckým směrem vzniklým v první půlce 20. století, odkazuje mimo „profánní“ skutečnost, jejíž smysl je sám o sobě pro člověka chudý. Úžas nad průrvami ve všednodennosti prostředkuje básnická řeč obrazným způsobem. Básníkovou doménou je vidění a jeho jazyk je objektivem, není to však jazyk objektivní deskripce, podává poznání zvláštního druhu.

 

Petr Král své první básně psal a záhy začal šířit v strojopisných opisech od konce padesátých let, v době, kdy jejich zveřejnění tiskem nepřipadalo v úvahu. Již v dětství ho oslovila obraznost výtvarného surrealismu, což také rozhodlo o jeho počátečních básnických východiscích. Záhy se seznámil s Vratislavem Effenbergrem, vůdčí osobností a autoritou pražské postsurrealistické skupiny UDS, a se svými vrstevníky básníky Stanislavem Dvorským, Karlem Šebkem či Prokopem Voskovcem, kteří se do tohoto okruhu také hlásili.

 

Králův vztah k surrealismu jako programovému hnutí se však v průběhu let uvolňoval, příslušnost ke skupině pro něho představovala spíš možnost konkrétního společenství s básníky na tehdejším okraji literárního i kulturně-společenského dění. Toto spojení znamenalo také příležitost tvořit v návaznosti a kontinuitě: s těmi proudy české literatury, které tehdejší moc potlačovala, nebo úmyslně ignorovala. Česká literatura od čtyřicátých let navíc procházela synkrezí, kdy i umělci hlásící se k surrealistickým východiskům přijímali vlivy autorů z okruhu Skupiny 42 či spirituálně orientovaných básníků, stejně jako tomu bylo i naopak (uveďme například Hrabalovy počáteční, neopoetistické či surrealistické básnické pokusy či vliv surrealismu na výtvarné dílo Jiřího Koláře). Stále zřejmější je akcent na tvorbu samu, podpůrné ismy se odsouvají.

 

Dalšími významnými inspiracemi pro Královu poezii jsou nepochybně fotografie a film. Film především v souvislosti s obrazností, tentokrát tou, která je vlastní filmovému umění, jeho výrazovým předpokladům: možnostem střihu, montáže, prolínání, světelnosti, kulisám apod. Petr Král vystudoval v první polovině šedesátých let pražskou FAMU, později řídil edici Film a tvůrci v nakladatelství Orbis a o filmu napsal řadu studií, mimo jiné dvě knihy věnované filmové grotesce.

 

Po odchodu Petra Krále do Paříže po okupaci v roce 1968 to bude ještě trvat až do popřevratových let devadesátých, než u nás vyjdou jeho první knihy, nejen básnické soubory, ale také svazky próz a esejů. I tato fakta jako by stvrzovala něco příznačného pro jeho poetiku: události a věci dokořán zejí ve své odloučenosti. „Věci unikají symbolům, na které je náš hrdina chce převádět, a vedou samy stejně odstíněný jako solidní proslov,“ napsal v próze Paříž z knihy Zpráva o místech (2008).

 

Královy básně jsou složeny z více hlasů, promluv vycházejících z různých perspektiv a od různých původců. Střídají se v nepředvídatelném sledu. Sugerují pohyb – s jeho rychlostí a časem. A vedle pohybu zničehonic nastává ulpění. To se v plánu výrazových prostředků projeví například v občasné hře se zvukovou podobou slov.

         

U Krále nejde o skladebnost dialogickou, ale spíš polyfonickou. V jeho básních se totiž neodehrává rozhovor událostí, věcí, dojmů, zvuků, zrakových a čichových vjemů apod., je to mnohohlasá koincidence. Náhodně vyslechnuté promluvy nebo zahlédnuté nápisy z ulice vedle citátů z děl světových spisovatelů, to všechno zaznívá podobně. Jednotlivé skutečnosti nejsou propojeny s okolím švy. Souvislosti vyvstávají v odstupu, jednou trýznivém, jindy poťouchle ironickém. V průrvě, v propasti. Takto jsou nazírány také dějinné fakty, místo člověka v dějinách „od bouřících arén antiky k nezvučným lágrům zítřka“ (Přesuny, 2005). Dějinnost je důležité téma, nejspíš jeden z klíčů ke Králově poezii. Toto mezi, prožívané jako chybění, je právě tím jediným, co všechnu skutečnost spojuje. Jde o „krátká spojení mezi odlehlými signály“. Místa smyslu.

 

V Králových básních se propojují prvky náhodné, jen zkusmo vložené do řeči, s nosnými, sdělujícími právě ty významy, které bychom mohli označit – v souladu s Hockeovým tvrzením – za existenciální. Jako by se právě uprostřed toho nezachytitelného, v pohybu básně rozprostřeného obrazu, ukazovalo to stálé, výsostné, nevšední. Nebo alespoň mohlo. Nebo, dokonce, jen ukázat mělo. Vůlí básníka, snad nazdařbůh bloumajícího flanéra, snad bezcílného tuláka, snad poutníka, který míří za svým snem.

 

* * *

 

Dodatek: „I když se tedy právem stavíme proti tomu, aby se Bohu a modlitbě dávalo místo pouze v mezerách lidského poznání a lidského konání, přece nemůžeme popřít, že v lidském životě jsou ,mezery‘. Nemáme tu na mysli mezery dílčí a kategoriální, které lze zásadně překonat, nýbrž mezery, které jsou dány konečností lidského bytí a charakterizují lidské bytí jako takové. Tyto ,mezery‘ a hranice dané samotným bytím člověka, jeho konečnost, jsou místem, ve kterém se víra a spolu s ní modlitba stávají smysluplnými jako výraz základní situace člověka. Chceme-li totiž uznat hranice dané samotným lidským bytím a nepropadnout z nich zoufalství, je to možné jedině tehdy, je-li lidské bytí obklopeno a neseno svobodou, která teprve osvobozuje lidskou svobodu pro ni samu. Boží svoboda je tak přímo podmínkou lidské svobody.

(Walter Kasper, Uvedení do víry, Svitavy 2003, s. 66, přeložil Karel Šprunk.)


zpět