Tomáš Kafka: Básně ke dvěma výročím – Vladimíru Kafkovi a Ladislavu Dvořákovi

 

Tátovi

 

Čas, ten, když se rozletí,

nemůže se odestát,

už jsi pryč půl století,

mně je pětapadesát.

 

Odešel jsi, nevím kam,

přesto v létě, v zimě,

navzdory mým vzpomínkám,

stojíš kdesi při mně.

 

 

Ladislavu Dvořákovi

Od Tomáše

 

Pro Ladislava Dvořáka

Nebyl pokrok modlou

Které nutno přitakat

Či se před ní ohnout.

 

Je jenom hříčkou času

Když Kairos potká Chrona

Sám Dvořák jen žasnul

Zatímco pokrok konal.

 

Čas si nelze vybrat

Je tolik vybíravý

A kdo nad ním chce vyzrát

Jen riskuje mravy.

 

Dvořák měl dost síly

Zrál sám napříč časem

Na trase být v cíli

A v cíli být na trase.

 

Občas při cestě vídal

Stát nelidského koně

Nikdo ho nezpovídal

Jen vždycky stál při něm.

 

Pro Ladislava Dvořáka

Sám život nebyl účel,

Přesto ho uměl přilákat

A psát jen tak, jak musel.

 

 

                  

Ladislav Dvořák                                                     Vladimír Kafka

 

 

Básně vznikly u příležitosti letošního padesátého výročí úmrtí dvou přátel, překladatele a esejisty Vladimíra Kafky (8. června 1931 – 19. října 1970) a stého výročí narození básníka a spisovatele Ladislava Dvořáka (1. 12. 1920 – 22. 6. 1983). K výročí Vladimíra Kafky viz též článek Roberta Krumphanzla Živý Kafka, uveřejněný na Bubínku Revolveru.

 

*

 

Ladislav Dvořák se narodil 1. prosince 1920 v Krásněvsi (tehdy Krásňovci) u Velkého Meziříčí do rodiny místního kováře jako předposlední z devíti dětí. Roku 1943 maturoval na reálném gymnáziu ve Velkém Meziříčí. Od srpna téhož roku do května 1945 byl „totálně nasazen“ v továrně Avia v Letňanech u Prahy. V květnu 1945 se aktivně zúčastnil pražského povstání na barikádách. Od roku 1945 studoval na Filosofické fakultě University Karlovy bohemistiku a filosofii, později srovnávací literatury. Když nedlouho po únorovém puči začaly na vysokých školách probíhat tzv. studijní prověrky, které ve skutečnosti zjišťovaly loajalitu k novému režimu, odmítl se jich zúčastnit a studium v důsledku toho nedokončil. V letech 1949–1950 pracoval jako pomocný dělník v pražských podnicích Motorlet a Posista. V červenci 1949 krátce ukrýval ve svém bytě v Bartolomějské ulici celostátně hledaného básníka, prozaika a později významného ekonoma Jana Tumlíře, který prchal na Západ po útěku z pracovního tábora. Od konce ledna 1950 získal zaměstnání sortimentáře v antikvariátu podniku Orbis v Železné ulici v Praze. V listopadu 1950 se oženil s Věrou Batistovou, pozdější významnou překladatelkou z francouzštiny. V letech 1951, 1952 a 1955 se jim narodily děti Marie, Ladislav a Klára. V září 1951 nastoupil jako dělník v ČKD Dukla Karlín, po zaškolení na zámečníka odešel do Rudého Letova Letňany, kde pracoval do roku 1956. V letech 1956–1966 byl zaměstnán jako technický úředník v Praze v n. p. Potrubí, 1966–1968 jako redaktor propagačního oddělení nakladatelství Orbis, 1968–1969 redaktor nakladatelství Horizont. V letech 1970–1977 pracoval jako knihovník, samostatný pracovník a později odborný pracovník Slovanské knihovny v Praze. Po podepsání Charty 77 byl z knihovny v únoru 1977 propuštěn. V letech 1977–1978 byl zaměstnán jako strojírenský dělník v továrně Ergon a poté až do odchodu do důchodu v roce 1982 jako tiskárenský korektor. Ladislav Dvořák zemřel 22. června 1983 v Rokycanech.

 

Básně publikoval v knihách Kterési noci (soukromý tisk 1952), Kainův útěk (Československý spisovatel 1958), Vynášení smrti (ČS 1965), Obrys bolesti (Mladá fronta 1966), Srdeň (ČS 1969) a Hle nyní (samizdat 1980). Souborně vyšly samizdatově ve svazku Dílo I, Básně (1984, ed. Jan Lopatka a Věra Dvořáková) a tiskem Kainův útěk–Vynášení smrti–Obrys bolesti–Srdeň–Hle nyní (Český spisovatel 1994). Výbor s názvem Stromy uspořádala Věra Dvořáková (BBart 2004). – Povídky byly uveřejněny ve svazcích Ledňáček neodlétá (Lidová demokracie 1962), Nelidský kůň (ČS 1966) a Šavle meče (Edice Expedice 1983, Rozmluvy 1986), který vznikl spojením a rozšířením souborů Jak skákat panáka (Edice Petlice 1975) a Šavle meče (Edice Petlice 1979, 1980). Souborně vyšly povídkové knihy v samizdatovém svazku Dílo II, Prózy (1984, ed. Jan Lopatka a Věra Dvořáková) a tiskem, rozšířeny o povídky nezařazené do knih a výběr fragmentů z pozůstalosti, s názvem Jak hromady pobitých ptáků (Torst 1998; ed. R. Krumphanzl). Svazek Sentence (Revolver Revue č. 41/1999, Triáda 2020) obsahuje deníkové záznamy a úvahy. – L. Dvořák je autorem knížek pro děti: Barunčina babička (SNDK 1958), Z modré konvičky prší na Žofín (SNDK 1962), Kam chodí slunce spat (SNDK 1963), Jak si hrají tátové (SNDK 1964), výbor z předchozích dětských knih Nejmenší větrný zámek (SNDK 1967), Omluvenky pro žáky poškoláky (Albatros 1972), Pohádky maminky Mateřídoušky (Orbis 1973), Krik a Krak (Artia 1974), Podzimek jde do školy (Orbis 1974), O pejskovi, který se hledá (samizdat 1978).

 

Několik souhrnnějších pramenů upozorňuje na bohatství přátelských i literárních vztahů Ladislava a Věry Dvořákových: je to nejprve rukopisný sborník k šedesátinám Ladislavu Dvořákovi k 1. prosinci 1980, do něhož přispěli mj. Vladimír Binar, František Černý, Václav Černý, Václav Daněk, Ludmila Dušková, Libor Fára, Ondřej Fibich, Bedřich Fučík, Jiřina Hauková, Olga a Václav Havlovi, Zbyněk Hejda, Josef Hiršal, Jindřich Chalupecký, Ivan M. Jirous, Věra Jirousová, František Jungwirth, Vladimír Justl, Petr Kabeš, Eva Kantůrková, Zdeněk Kirschner, Vítězslav Kocourek, Petr Kopta, Jan Lopatka, Jiří Němec, Jiří Pechar, Jindřich Pokorný, Jan Rous, Jaroslav Seifert, Andrej Stankovič, Drahoslav Šajtar, Josef Topol, Jiřina Topolová, Mojmír Trávníček, Zdeněk Urbánek, Ludvík Vaculík, Josef Vohryzek, Jan Vladislav, Stanislav Vodička, Ivan Wernisch, Jan Zábrana a Miloslav Žilina. Významná svědectví přinesl „kolektivní portrét“ Ladislava Dvořáka, uveřejněný v Revolver Revui č. 41/1999 s názvem „...a nedal se k těm, kterým jde o jiné výhry“ (Ladislav Dvořák ve vzpomínkách, ohlasech a dokumentech), který obsahuje texty mj. Ladislava Nováka, Ivana Slavíka, Drahomíra Šajtara, Josefa Suchého, Dagmar Burešové, Jiřího Němce, Zbyňka Hejdy, Josefa Topola, Vladimíra Justla, Jany Štroblové, Andreje Stankoviče, Emanuela Mandlera, Mojmíra Trávníčka, Václava Havla, Heleny Glancové, Jindřicha Pokorného a Tomáše Kafky. A dalším cenným zdrojem poznání Dvořákova života a díla jsou vzpomínky Věry Dvořákové Co si pamatuju (Triáda 2019).

R. K.


zpět