Eva Čapková: Oldřich Hamera

 

Nekrolog za Oldřichem Hamerou (3. března 1944 – 15. listopadu 2021) napsala historička umění Eva Čapková, která je mj. autorkou knihy Bohumil Hrabal a výtvarné umění (Triáda 2015) a v ní kapitoly Bohumil Hrabal a Oldřich Hamera.

 

Život Oldy Hamery byl nevýslovně bohatý. Všechno, co dokázal, ale také co zakusil, by vystačilo na deset lidských životů. Ale jak přiblížit Oldřicha? Vyjádřit slovy, jaký byl, nejde. Oldřich byl vše. Byl dobrý kamarád, který dokázal podat pomocnou ruku, výborný grafik a kreslíř, typograf a ilustrátor, excelentní vypravěč, člověk s neuvěřitelnou energií, tmel na lidi, protože k sobě vždy dokázal přivést ty správné, spisovatel, rváč dámských srdcí, gentleman, člověk erudovaný hned v několika vědních oborech, které však nesměl nikdy vystudovat, byl vydavatelem samizdatové literatury, dobrým kamarádem grafika Vladimíra Boudníka a spisovatele Bohumila Hrabala, ale nejen těch. Oldřich byl totiž přítelem mnoha významných osobností naší kulturní scény, ale i malých obyčejných lidí. Nedělal rozdíly. Byl telefonní ústřednou, protože vždy utěšoval spoustu svých kamarádů, kterým se zrovna nevedlo. Rozdával rady. Bavíval celou společnost. Byl vždy středem pozornosti. Uchvacoval. Doháněl lidi k nebývalým výkonům. Dokázal prostě vymámit z jalové krávy tele. Byl naivní i podezřívavý. Velkorysý i žárlivý. Citlivý i necita. Bouřlivák i posluchač ticha. A jak napsal Hrabal: něžný terorista. Když se v poslední době ke slovu přihlásily všechny jeho bolesti, dávná zranění a nemoci, stával se někdy i nepříjemně nevrlým a smutným, ale jen málokdy a málokomu to dal najevo.

 

 

Celý život se toulal přírodou. Sbíral zkameněliny a minerály. Obdivoval jejich dokonalou krásu, kterou pak přenášel do svých grafických listů. Byl však také častým hostem nejrůznějších zdravotnických zařízení, přetrpěl četná onemocnění a úrazy, aby pak o nich s humorem sobě vlastním mohl vyprávět svým přátelům, a svá utrpení měnil v zábavné historky vhánějící slzy smíchu do očí. A právě do nemocnic mu kamarádi pro potěšení nosili nejrůznější kamenné kamarády, ze kterých postupně vznikla Oldřichova velká mineralogická sbírka.

 

Ve svém řemesle byl vždy poctivý a přísný sám na sebe. Nepřestal, dokud ze sebe nevydal to nejlepší. Avšak pracoval vždy tak nějak ve skrytu, nejprve před vládní mocí, a i když po roce 1989 mohl vystoupit z ilegality, jako by zůstával stále stranou. Nepatřil a nikdy nechtěl patřit do hlavních výtvarných proudů. Umění pro něj bylo vším. Tvrdilo se o něm, že je umělcem Váchalova typu. Jako grafik pracoval s netradičními technikami Boudníkovými, aktivní a strukturální grafikou. Pomocí aktivní grafiky zobrazoval své předměty touhy, zejména trilobity a další podivuhodná stvoření, pomocí grafiky strukturální vyjadřoval především stavy své duše. Říkal, že chce světu ukázat, že Boudník se nespletl a že jeho techniky mají svou platnost i nadále. Nést na zádech takový těžký ranec jako Boudníkův odkaz, je velice těžká záležitost, ale Oldřich to zvládl dokonale. Nestal se Boudníkovým epigonem, ale s technikami zacházel svobodně a dospěl k vlastnímu nenapodobitelnému výrazu. Jeho srdeční záležitostí byla však technika monotypu. Měl ji rád, protože mu dávala největší volnost. Nebyl ničím svazován a na tiskové matrici mohl malovat či kreslit tak, jak se mu zachtělo. Při tvoření měl vždy radost ze hry, z objevování, z toho, že mu „to jde“. Tvůrčí práce, stejně jako sbírání kamenů, mu dodávala sílu. Monotyp pak obohatil o dva vlastní postupy, kterým dal název „zavětrávaný monotyp“ a „aktivní lept“.

 

Nelze opomenout jeho rozsáhlý soubor monotypů na téma Máchova Máje. Modrozelené jemné lyrické monotypy vytvářel na deskách nepravidelných formátů, které měly připomínat kámen. Představoval si dojmy a pocity Karla Hynka Máchy, vyvolané jeho putováním krajinou. Otec mu říkal: „Nebudeš pravým umělcem, dokud neilustruješ Máj.“ Knižní vydání Máje doprovázené Oldřichovými monotypy vyšlo v nakladatelství Triáda v roce 2010. Tématem se zabýval více než čtyřicet let, jedná se o koncept, který se měl možnost vyvíjet a prohlubovat až do dnešní podoby. Dá se říct, že Máj byl jeho osudovým tématem.

 

Dalším výtvarným odvětvím, v němž zanechal svou stopu, byla koláž. Ta jej nemohla nechat lhostejným už proto, že se jí zabývali jeho přátelé Bohumil Hrabal a Jiří Kolář. Oldřich začal používat jako materiál ke kolážování své vlastní kresby či grafiky a vytvářel tzv. autokoláže. Sestavoval fiktivní vědecké sbírky a bavil se novou katalogizací. Později vznikl cyklus koláží k poctě Boudníkovi a Hrabalovi, zčásti darovaný Polabskému muzeu v Nymburce.

 

Oldřich měl jedinečnou vlastnost. Vždy si dokázal poradit, když něco nešlo, udělal to jinak, vymyslel nový postup. Nahradil, vyhodil, překopal, roztrhal, zničil, aby vzniklo něco nového, nečekaného, ale ještě lepšího a uchvacujícího. Potřeba tvořit byla u Oldřicha výjimečně silná a jeho tvůrčí síla si vždy našla nějaký ventil. Když přišel o ateliér a nemohl tisknout grafické listy, začal vydávat samizdatovou literaturu. Za Tajný deník Karla Hynka Máchy získal později Cenu Jiřího Koláře za literaturu. Když mu těžká nemoc znovu zabránila věnovat se grafice, vytvářel akvarely z různých desinfekcí a lékařských tekutin, které měl při sobě, a doplňoval je koláží. Vznikly tak netradiční práce na papíře, kterými překvapil návštěvníky své výstavy v galerii Ztichlá klika roku 2013. V posledních letech, když vinou vážného zdravotního stavu komplikovaného dlouhou řadou onemocnění nemohl tisknout potřetí, začal vyrábět obrazy z papíroviny. Jako zdroj mu posloužil ten nejdostupnější materiál – kartony na vajíčka. Vznikly tak nečekaně minimalistické práce, které svou originalitou nejen v kontextu Oldřichova díla, ale i v kontextu umění vůbec vzbudily nadšený ohlas na výstavě v galerii Maldoror v roce 2019. Někteří návštěvníci vernisáže zvyklí na jeho předchozí dílo se zmateně rozhlíželi, jestli náhodou nejsou na jiné akci, tak velké, ale hezké překvapení to bylo. Také já vlastním jeden z těchto obrazů. Při každém pohledu nalézám v jeho papírové struktuře doplněné slídou něco jiného, obraz ke mně promlouvá, mění se podle denní, ale i roční doby. Do života i do umění dával Oldřich všechno, vydával sama sebe, a proto jsou jeho grafické listy a obrazy tak pravdivé.

 

Proto mě těší, že některé z nich našly společně se svými předobrazy místo, kde o ně bude dobře postaráno. Ve Strašicích, v Brdech, totiž vzniká Hamerium. Muzeum Oldřicha Hamery, kde budou ubytováni jeho kamenní miláčci a k vidění tam budou i některé z jeho grafických prací. Oldovy sbírky a jeho výtvarná díla se tak stanou přístupné veřejnosti. Je to jeho odkaz generacím příštím. Stejně jako jeho povídky, které začal psát, když přišla doba, která nás všechny donutila zůstat doma. Jsou jemné i drsné a plné jeho laskavého humoru.

 

Oldřichova energie, jeho životní elán, jeho popohánění dál a dál mi bude navždy chybět. Ten, kdo se někdy o Oldu otřel, nemohl zůstat stejným člověkem. Oldřich ho už navždy poznamenal. Mne velmi hluboce. Jsem ráda, že alespoň malou chvíli jsem ho mohla doprovázet životem. Byla to velká radost a velká čest.

 

Povídal mi, že mu maminka říkávala, že má žít tak, aby až bude jednou umírat, všichni plakali, ale on se mohl smát. Myslím, že se mu to povedlo.

 

Protože vše má nejen konec, ale i začátek, zavzpomínejme na Oldřicha jeho vlastními slovy, když vypráví o svém narození:

 

Moje matka Božena Hamerová byla Sokolka. Tak ji všichni formovali. Když byla v jiném stavu, tak mimo jiné cvičila a sáňkovala. Při jedné sáňkovačce v Úvalech na „Homolce“ po ní někdo z blízké osady Klondike nad Výmolou vystřelil. Psal se rok 1944, 3. 3., 17 hodin odpoledne. Máti se lekla a hurá směr vila „Ema“. Tím fofrem jsem vykoukl na svět. Byl sníh a mráz, a tak mám od té doby červený nos. Matička doběhla na Úvalák a děda zavolal porodní asistentku rodinného lékaře Dr. Fidlera, paní Dufkovou. Venku půl metru sněhu, a tak se nedalo jet autem do Českého Brodu pro lékaře. Proto porodní bába vytáhla pupeční šňůru na kuchyňský stůl a uřízla ji nožem nebo srpem. To si nepamatuji.

 

Nepamatuji si ani, že matčina mladší sestra Hela, která cihličkou žehlila moje pleny, ze samé radosti, že se v rodině konečně narodil kluk, a ne křivochcalka, jak říkal děda, mně tou cihličkou jakoby pohrozila. Cihlička se vysmekla z držáku a cákla mě do palice. Děda ze samé radosti, že má nástupce firmy „Oldřich Verner, instalatér, vodovody, čerpadla, Raisova 407 Úvaly“, dopsal vápnem na ceduli: „a vnuk“. V tu chvíli se zlomil žebřík, děda spadl a zlomil si obě nohy. To byl první den mého života. A tak to šlo den ze dne…

 

Sbohem, Oldo.

 


zpět