Hans-Georg Gadamer: Kdo filosofuje, neztotožňuje se se svou dobou

 

 

Druhá kniha českého překladu filosofického díla Hanse-Georga Gadamera, Pravda a metoda II, brzy opustí tiskárnu a dostane se na knihkupecké pulty. Tento autorem dodatečně sestavený svazek, komplementární k základnímu dílu Pravdy a metody I (česky 2009), shrnuje přípravné dílčí studie, diskuse, polemiky a další texty související se základním dílem a jeho tématem.

Obsahuje – v samém závěru – také pozoruhodnou studii, nazvanou Kdo jsem. Hans-Georg Gadamer (*11. 2. 1900), v níž filosof rekapituluje svou filosofickou práci mimo jiné také ve společensko-politické perspektivě a píše též o možnostech filosofické práce v univerzitním prostředí doby, kdy v Německu vládl nacismus. Úryvek týkající se tohoto období zde uvádíme. Také jako případ člověka, který ze sebe „nechtěl učinit mučedníka nebo dobrovolně odejít do vyhnanství“, a přesto zaujímal respektováníhodný postoj, jenž není, protože nemusí být, pouze sebeobhajobou ex post.

 

 

...po roce 1933 jsem z opatrnosti přerušil práci na větší studii o sofistické a platónské nauce o obci, z níž jsem uveřejnil pouze dva dílčí aspekty: „Platón a básníci“ (1934) a „Platónova obec výchovy“ (1942). Obě pojednání mají svou historii. První spisek rozvíjel výklad, který ještě dnes považuji za zcela správný, totiž že Platónova ideální obec představuje vědomou utopii, která má blíže ke Swiftovi než k „politické vědě“. Pojednání svým úvodním mottem zároveň dokumentuje můj postoj k národnímu socialismu: „Kdo filosofuje, neztotožňuje se s představami své doby.“

 

Bylo sice patřičně zakuklené, jako citát z Goetha, který pokračoval Goethovou charakteristikou Platónových spisů. Ale pokud ze sebe člověk nechtěl učinit mučedníka nebo dobrovolně odejít do vyhnanství, představovalo takové motto pro rozumného čtenáře ve věku „zglajchšaltování“ v každém případě zdůraznění vlastní identity – podobně jako známý podpis Karla Reinhardta pod předmluvou k jeho knize o Sofoklovi: „V lednu a v září 1933“.

 

Ostatně to, že se člověk nadále usilovně vyhýbal politicky relevantním námětům (a vůbec publikaci mimo odborné časopisy), odpovídalo témuž zákonu sebezáchovy. Dodnes zůstává jisté, že stát, který ve filosofických otázkách ohledně státu označí nějakou „nauku“ za „správnou“, musí vědět, že se jeho nejlepší lidé uchýlí do jiných oblastí, kde nebudou cenzurováni politiky – a to znamená: laiky. Ať černý nebo rudý, žádný křik na tom nic nezmění.

 

Tak jsem nepozorovaně pokračoval v práci a nacházel si nadané žáky, z nichž nyní zmíním jen Waltera Schulze, Volkmanna-Schlucka a Arthura Henkela. Nacionálněsocialistická politika naštěstí tehdy zmírnila – v přípravách války na Východě – nátlak na univerzity, a mé akademické vyhlídky, jež se celá léta rovnaly nule, se vylepšily. Konečně jsem – po deseti letech činnosti jako docent – získal profesorský titul, o nějž jsem se už dlouho ucházel. Kynula mi katedra klasické filologie v Halle, a nakonec jsem roku 1938 obdržel jmenování na filosofický ordinariát v Lipsku, který přede mne postavil nové úkoly.

 

Druhé dílko, „Platónova obec výchovy“, bylo také svého druhu alibi. Bylo to již během války. Jeden profesor Vysokého učení technického v Hannoveru jménem Osenberg přesvědčil Hitlera o rozhodující úloze vědy pro válku, a tím si vymohl zmocnění pro zachování a pěstování přírodních věd a zejména jejího dorostu. Tato takzvaná „Osenbergova akce“ zachránila život mnohým mladým badatelům. Přirozeně vzbudila závist humanitních věd, až nakonec jeden vynalézavý soukromý učenec přišel na pěknou myšlenku „paralelní akce“, jež dělala čest Musilovu vynálezu. Jednalo se o „zapojení humanitních věd do války“.

 

Nebylo možné přehlédnout, že se jednalo vpravdě o „zapojení války do humanitních věd“. Abych unikl spolupráci na poli filosofie, kde se vynořila taková krásná témata jako „Židé a filosofie“ nebo „Němectví ve filosofii“, uchýlil jsem se do hájemství klasické filologie. Zde probíhalo vše způsobně, a pod ochranou Helmuta Berveho vznikl zajímavý sborník Dědictví antiky  {Das Erbe der Antike}, který mohl po válce vyjít v nezměněném druhém vydání. Můj příspěvek, „Platónova obec výchovy“, dále rozváděl studii „Platón a básníci“ a nadto naznačoval směr mých novějších studií, když jeho poslední slova byla „číslo a bytí“.

 

V období třetí říše jsem uveřejnil jedinou monografii, Národ a dějiny v Herderově myšlení  {Volk und Geschichte im Denken Herders /1942/}. V této studii jsem rozpracoval především úlohu pojmu síly v Herderově myšlení o dějinách. Vystříhala se jakékoli aktualizace. Přesto vzbudila pohoršení, především u těch, kteří tehdy dali o sobě slyšet v souvislosti s podobnými tématy a mínili, že se o něco většímu „zglajchšaltování“ nelze vyhnout.

 

Mně byla tato práce milá z jednoho určitého důvodu. O tomto tématu jsem poprvé pojednal roku 1941 v jedné francouzské přednášce v zajateckém táboře pro francouzské důstojníky. V diskusi vyvstala situace, v níž jsem prohlásil, že impérium, které se rozšiřuje nade všechny meze, je „auprès de sa chute“ {blízko svému pádu}. Francouzští důstojníci se tvářili významně a chápavě. (Zdalipak jsem se v této příšerné a neskutečné situaci anonymně setkal s některým ze svých pozdějších francouzských kolegů, z nichž leckteří mohli být při tom?)

 

Politického funkcionáře, který mne doprovázel, tato poznámka zcela nadchla. Taková myšlenková průzračnost a bezvýhradná nezaujatost, říkal, obzvlášť působivě zrcadlí jistotu našeho vítězství. (Nedokázal jsem rozhodnout, zda v to věřil, nebo to jen předstíral. V každém případě se necítil nijak dotčen, a já svou přednášku musel zopakovat dokonce v Paříži.)

 

Celkem vzato bylo moudřejší chovat se nenápadně. Výsledky svých zkoumání jsem sděloval pouze na přednáškách. Zde se člověk mohl pohybovat bez překážek a nezaujatě. V Lipsku jsem nerušeně konal cvičení dokonce o Husserlovi. Mnohé, čeho jsem se dopracoval, proniklo na veřejnost nejprve v pracích mých žáků, především ve výtečné disertaci Volkmanna-Schlucka Plótínos jako interpret Platónovy ontologie {Plotin als Interpret der Platonischen Ontologie /1940/}.

 

Poté, co jsem nastoupil v Lipsku jako profesor a byl tady – po odchodu Theodora Litta – jediným zástupcem oboru, nemohl jsem svou výuku již tak dobře přizpůsobovat vlastním badatelským plánům. Kromě Řeků a jejich nejpozdnějšího a největšího potomka, Hegela, jsem musel zprostředkovávat celou klasickou tradici, od Augustina a Tomáše Akvinského po Nietzscheho, Husserla a Heideggera – ovšemže, jako poloviční filolog, jímž jsem byl, vždy s pomocí textu. Vedle toho jsem na seminářích probíral také obtížné básnické texty Hölderlinovy, Goethovy a především Rilkovy. Právě Rilke byl díky vytříbenému manýrismu své řeči opravdovým básníkem akademické résistance. Kdo mluvil jako Rilke nebo jako Heidegger, který vykládal Hölderlina, stál stranou a přitahoval sobě podobné.

 

Poslední válečné roky byly přirozeně velmi nebezpečné. Avšak četná bombardování, která jsme museli přečkat a která město Lipsko stejně jako pracovní podmínky univerzity proměnila v trosky, přesto přinesla také něco dobrého: v důsledku propukajícího stavu nouze se teror strany obracel jinými směry. Výuka na univerzitě, která střídala jeden nouzový prostor za jiný, pokračovala téměř až do samého konce války. Když Lipsko obsadili Američané, právě jsem studoval nově vydaný druhý a třetí svazek spisu Paideia Wernera Jaegera – také podivná věc, že toto dílo „emigranta“ mohlo vyjít v německém jazyce, v německém nakladatelství v letech nejvyšší válečné nouze. Totální válka?

 

Po skončení války jsem se musel – jako rektor lipské univerzity – zabývat jinými věcmi. Pokračování ve filosofické práci nepřicházelo po celá tato léta v úvahu. Přesto o volných sobotách a nedělích vznikla větší část mých interpretací básnických děl, které nyní tvoří druhý svazek mých Drobných spisů.

 

Připadalo mi, že se mi nikdy nepracovalo a nepsalo tak snadno jako v těchto skrovně vyměřovaných hodinách, což byl jistě výraz toho, že během každodenní neproduktivní, politické a administrativní práce ve mně narůstalo něco, co se tímto způsobem prodíralo ven. Jinak pro mne psaní na dlouho zůstalo pravým utrpením. Vždycky jsem měl zpropadený pocit, jako by mi při psaní hleděl přes rameno Heidegger.

 

 

Přeložil David Mik.

 

Spolu s H.-G. Gadamerem si dovolujeme připomenout ještě také tehdejší jiné situace dalších autorů, jejichž díla vydává nakladatelství Triáda – Jana Franze, totálně nasazeného v letech 19421945 právě v Lipsku, Hedy Kaufmannové, která se od září 1942 až do konce války skrývala v ilegalitě, Josefa Serinka, který v téže době po útěku z cikánského tábora v Letech nejprve zoufale hledal spojence pro odbojovou činnost, aby po téměř roce bezcílného bloudění zakotvil na Vysočině, kde postupně vytvořil vlastní partyzánskou skupinu, nebo Adolfa Hermanna, jenž se podílel na práci exilové československé vlády. – A RudolfaMartina WelsoviHelenu Maršíkovou, kteří byli roku 1943 transportováni do koncentračního tábora v Osvětimi.


zpět