Dva dopisy Josefa Friče Vladimíru Holanovi

 

 

V lednových dnech připomínáme výročí narození i úmrtí básníka Josefa Friče (8. ledna 1900 Praha – 11. ledna 1973 Praha), jehož sbírku Na ulici  nakladatelství Triáda vydalo v roce 2002. Fričovy spisy jsou plánovány na rok 2013. Zahrnou jak Fričovu básnickou, tak překladatelskou tvorbu, stejně jako korespondenci.

 

Uvádíme zde jako ukázku dva Fričovy dopisy adresované Vladimíru Holanovi (fond Vladimír Holan, LA PNP).

 

 

19. VI. 45

 

Milej Holane.

 

Nehněvej se, že Tě zdržuju, ale nerozumím tomu, co se dá a nedá dělat. Buď tak hodný a přečti si to, co posílám, je to od nějaké slečny Leontiny Federové, která asi před 1/2 rokem umřela v táboře, a teď to ty ostatní ženské přivezly. Chtěl bych vědět, jestli se mejlim, nebo jestli je to opravdu krásný, a potom, jestli bys myslel, aby se to vydalo samo pro sebe (snad by to ode mě vzala paní Topičová), nebo jestli takové věci mají se nechávat na nějaký sborníky. Těm zase já nikdy nevěřím. Kdyby to vyšlo samo, dalo by se tam napsat jenom, jak to s ní bylo, a vyfotografovat papíry, na které to psala.

 

Protože její přítelkyně přijdou už tuhle sobotu k nám, byl bych rád, kdybych od Tebe moh slyšet, co o tom myslíš, ale jinak rád počkám. Taky ještě něco, já to sestavil, jak se mi zdá, ona to psala podle těch římskejch čísel za sebou, myslíš, že by bylo třeba to dát za sebou jinak?

 

A co vůbec s Tebou je? Asi jsi se dožral, ale odpusť mi, já sám nemůžu a hlavně dřív jsem nemoh už nikoho ani vidět, ani poslouchat, je takovýho švindlu na světě. Buď zdráv a nejradši bych Tě viděl, až někdy budeš chtít.

 

Tvuj Josef

 

 

23. VI. 45

 

Milý Holane.

 

Děkuju Ti mockrát za psaní, škoda, že tam není ani slovo, jestli bys se chtěl sejít, nebo ne. Ale pro mně stačí, že je tam Tvůj Holan. Tak za to Ti děkuju nejvíc. Vím, že jsem snad svým mlčením a pitomým obtěžováním Tebe a Tvých známých se Ti zprotivil, ale na to nemysli, mám stejně čím dál tím míň přátel, už skoro žádný. Taky sám ani snad za to nemůžu, nerozumím ani lidem, ani slovům. Všechno zdá se mi být proradné, falešné a nebezpečné. Ještě jsem ti ani nepoděkoval za Tvou pomoc v mojí blbině, to je proto, že jsem v tom plaval až do března tohodle roku, snad proto jsem tak zhloupnul. Chodím po ulicích a nevěřím ničemu, co se děje. Tak snad se zase někdy sejdem, tak rád bych s někým mluvil, kdo se nestydí za prašivou továrnickou kastu. Moje celá síla jde dneska jen na účel očištění toho jména, který jsem vzal od svýho táty a který zůstane čistý za všech časů a v každém blázinci. Ale z toho si ze všeho nic nedělej, píšu Ti to jen, že nemám s kým mluvit.

 

Tak teda ty divné verše se budu snažit někde vytisknout. Ženský, s kterýma ta dotyčná byla zavřená, v nich viděj o moc víc, než v nich snad je, ale konečně mají pravdu. My si nedovedeme představit, co bylo třeba v lágru říkat a co ne. Že jsou to fráze, se zdá i mně, ale fráze, které vydržely vězení, přestávají být frázema, horší jsou fráze říkané od rána do večera před mikrofonem, kde nehrozí už žádné nebezpečí. Konečně je to jedno: Ty píšeš: Ať žije Rudá armáda! Ať žije, protože v podvědomí zůstává mi dodnes černý stín německého ducha zběsilosti a rudá armáda je to jediný, co nás snad může ještě jednou zachránit. Poslední ze všech, jeden starej přítel z Brna, mi zrovna píše: „Bylo by třeba, myslím, založit nejen společnost pro styky se SSSR, ta už je, ale taky společnost pro styky s naší národní minulostí.“ Tak všechno potřebuje svůj čas, čas dost dlouhý, ve kterém moc nervů popraská zbytečně, ale který ještě přinese nakonec mír, o kterém se nám dnes ani netroufá zdát.

 

Rád bych Tě jednou viděl, jak vypadáš a co mluvíš, vím, že Tě jednou uvidím, až budeš chtít

 

Tvuj Josef

 

 

Fričovy dopisy se vztahují mj. k přípravě sbírky básní Leontiny Federové (17. ledna 1899 Plasy u Plzně – 14. ledna 1945 Ravensbrück), které vyšly knižně v roce 1946 jako soukromý tisk pro sokolské bratrstvo pod názvem Je to tak těžké uvěřit. Na tomto místě doplňujeme ještě krátkou ukázku: „Tančilo dítě – / V prosinci smuteční sošky / pozdvihlo ruce i nožky, / pozdvihlo hlavu s temnýma očima. / Světlo mu kadeře objímá, / světlo jde před ním i za ním / a klade mu dlaně pod nohy, / nedětsky vážným skráním / vtiskuje barvu oblohy.“


zpět