Pavel Kolmačka: Moře je zamrzlé


S laskavým svolením autora zde uvádíme několik jeho nejnovějších 
básní. Pavel Kolmačka vydal v Triádě prózu Stopy za obzor (2006) 
a básnickou sbírku Moře (2010).
 
 
MOŘE je zamrzlé.
 
V ledu jak v páře
planktony, ryby, tváře.
 
Hluboko, mimo časy
dál žijí organismy,
bakterie a řasy.
 
 
*
 
 
V NITRU MANŽETY mezi vagony já a ty.
 
Dělníci u záchodu spí, kývají hlavami,  
pohupují rukama s lahváči.
 
Zatímco my jak staré viny, staré noviny. 
Na lávce mezi vozy jak nad hučícími jezy, 
v dunění, jeden o druhého opřeni.
 
 
*
 
 
MĚLI JSME DĚTI.
 
Sem a tam jsme je přenášeli, krmili, napájeli.  
V úzkostech naslouchali, zda dýchají. 
 
Nad ránem vstali, přikryli holé nohy.
Strnuli jako před zrcadly:
Sami sobě jsme se zjevili.  
 
 

*
 
 
MĚLI JSME DĚTSTVÍ.
 
Jednou jsme se probudili 
bezdůvodnou tíží.
 
Cítili, že sklepní přízrak 
proleze ventilací.
Ochránily nás obrázky s mikymauzi.
 
 
*
 
 
MĚLI JSME DĚTI.


Nově narozené
po paměti
 
vláčnými pohyby
drobných rukou, nohou
na suchu rozrážely vody.
 
 

*
 

 

ZASKOČENI: v prachu cesty šlépěj obilné panny.

 
 
*

 

 

ZTRACENI v dešti: na cestu svítí svíce břízy, černě nám dávají znamení duby, ztraceni, ztraceni, a přece, stromy jsou s námi, krajina tiskne nás k hrudi.

 
 
*
 
 

ZNOVU NALEZENI v plném slunci, ráno, když slepýš leží na okraji cesty nehybný jako mrtvý, jako ti, kteří už vědí.

 
 
*
 
 
NENAROZENI v lůně krajiny, v lůně s topoly, v lůně s lesnatými kopci, v lůně, v teplém a vlhkém 
živorodém lůně, v lůně s oblaky.
 
 
*
 

 

ODDĚLENI mračny od bezednosti: okopáváme rybíz, pumpujeme vodu do rezavé vany, k oporám uvazujeme stvoly, jsme téměř bezstarostní.

 
 
*
 
 

UKOLÉBÁNI pobubláváním příští kořalky z třešní, vůní z bečky, popáleni budoucími plameny.

 
 
*
 
 

OPILÍ prostorem jdeme podél řeky, obzor je zavalen kypícími mračny, cesta se plazí do tmy, narůstá strašák hloží, s železnou pravidelností se sem tam vychylují metronomy stromy.

 
 
*
 

 

ZAPLETENI v motýlím těkání, v pukání hrušňové kůry, v růstu podhoubí, dechem spojeni s vrabci, s duby, opředeni světelnými vlákny, plni země, ohně, vzduchu a vody, jen na chvíli jsme se zastavili, a z kůže na chodidlech, holeních, loktech, dlaních – jako bychom tu chtěli zůstat navždy – nám raší kořeny.

 
 
*
 
 

PONOŘENI v nebeské tišině mlhoviny Laguny, v pohledu očí Cor Caroli, v Saturnově viditelné záři, v jasu Altaira v Orlu, Vegy v Lyře, Deneba v Labuti, v prachu komety, roji Perseid, v bujení šlahounů, stonků, trávy, ve smíchu floxů, narůstání dýní, v klesání větví pod tíhou rynglí, v ději sládnutí, dramatu dozrávání, v tajemství pecek s jádry, v mateřství krajiny, v živorodém snění, v zelené kukuřici, v povětří živém vlaštovkami, v organismu-peci-srdci.

 
 
*
 
 

V OKNĚ měsíc: na Moři dešťů žádné brázdy lodí, Oceán bouří nás hltá jako kořist, nazí se ztrácíme v Moři vláhy, z Moře nektaru padají kusy pěny, až k nohám nám stříká Moře nepokojů, daleko do paměti se vylévá Moře jasu, Moře oblaků, Moře hojnosti, brodíme se vylitým Mořem klidu.

 
 
*
 
 

V DÁLCE doutnají čtyři kopky, snad ze slámy, trávy, bramborové nati, vyvěrá bílý dým, ve čtyřech pruzích se zvědové podzimu plazí nad brambořišti, oddechují v řádcích řepy, zdvíhá se oblouk dýmové stavby, klene se most, bez varování končí.

 
 
*
 
 

LEŽEL JSEM, padaly Perseidy, světelné záblesky roztínaly tmu, ohnivé záblesky rozčesávaly, hustě pršely, ležel jsem naznak na chladné vlhké zemi, v ohňovém dešti, tváří k nebi, tváří k tváři, tváří k temnému, děly se osmózy a proudy, plynuly dějiny, prýštily šťávy, rodily se a umíraly buňky, ležel jsem, já organismus, v nitru organismu, ve tmě-prsti, tó spermá v Boží dlani.

 


zpět