Kolemjdoucí (z eseje Zbyňka Hejdy o Ivanu Blatném)

 

U příležitosti nového, doplněného a kritického vydání básnické knihy Ivana Blatného Pomocná škola Bixley uvádíme úryvek z eseje básníka Zbyňka Hejdy, věnovaného Blatného poezii.

Úplné znění eseje Kolemjdoucí vyjde na podzim letošního roku v nakladatelství Triáda v souborném knižním vydání Hejdovy nebeletristické tvorby ve svazku nazvaném Kritiky a glosy.

 

 

V prosinci 1971 mi poslal Jan Zábrana pět básní Ivana Blatného napsaných v letech 1948–1953 s tímto dovětkem: „Údajně je těchto pět básní vše, co Blatný v Anglii napsal. ‚Zprávu‘ o tom, že se pokoušel psát anglicky a že existuje sbírka jeho jedenácti anglických básní – někdy kolem roku 1955 –, se mi nepodařilo ověřit. V druhé polovině padesátých let jsem o té ‚anglické‘ sbírce několikrát slyšel od různých lidí, ale nesešel jsem se s nikým, kdo by ji četl nebo měl.“

 

Takový byl v té době stav našich znalostí o Blatném. Znali jsme jeho čtyři knihy vydané v Československu ještě před rokem 1948, ale vědět, co psal a jak žil od doby své emigrace, bylo nám znemožněno neprostupností zdi, která dělila oba světy. V padesátých letech se po Praze rozšířila „zpráva“, že Ivan Blatný v bídě a opuštěnosti někde v Anglii zemřel. Zprávu prý dokonce vysílal československý rozhlas. Pokud tomu tak bylo, mohlo jít o záměrnou desinformaci. Ostatně o Blatného poesii se „zajímala“ státní bezpečnost ještě v osmdesátých letech.

 

[...]

 

* * *

 

S přáteli Jiřím Kolářem a Arnoštem Vaněčkem odjíždí na počátku roku 1948 díky přímluvě Halasově a Nezvalově na studijní pobyt do Anglie, ze které se už do Československa nevrátí. Sjezd mladých spisovatelů, který se konal v březnu 1948, ale ještě zdaleka nebyl zglajchšaltovaným shromážděním, jak tomu bylo později ve svazu spisovatelů, Blatného emigraci důrazně odsoudil. Poté bylo básníkovo jméno nadlouho tabuisováno. Vítězslav Nezval, Blatného otcovský přítel, uveřejnil ve sbírce Křídla (1952) báseň zcela nepochybně adresovanou Blatnému; básníkovo jméno se v ní však nevyskytuje.

 

 

Ach škoda, škoda, věčná škoda,

odrodivší se básníku!

Odpadnout srdcem od národa,

odciziti se jazyku,

...

Co chtěl jsi mít? Co? Slávu? Klid,

zatímco my se lopotíme?

Jak málo měl jsi rád náš lid!

Ty zradils jej, my nezradíme!

 

I na nejmenší dědince

budem s ním letos sklízet žito,

zatímco ty v zdech blázince...

Je mi tě přese všecko líto.

 

 

Ve zdech blázince se Blatný skutečně záhy octl a strávil v něm přibližně deset let. Mohl se sice volně pohybovat, ale neměl kam jít. Přátelé v emigraci měli svých starostí dost. A Blatný, jak dosvědčují lidé, kteří ho znali už z Československa, nebyl vybaven těmi vlastnostmi a schopnostmi, které člověku umožňují zařídit se v životě prakticky. A tak zbytek života stráví nikoli sice právě v blázincích, rozhodně však ne zcela na svobodě. Ale nechme mluvit Blatného samotného, co o tom říká v interview s Martinem Pluháčkem v roce 1989: „Před dvaceti lety jsem už byl v Ipswich v House of Hope. Nebyl jsem tam zrovna šťastný. Později v St. Clements Hospital jsem se přestěhoval do Clacton on Sea. Mohou to být asi tři roky... Od dob, co jsem v Clactonu, jsem naprosto šťasten. Bydlím zde v residential Hotel Edensor, mám tu velmi pohodlné křeslo a mám tady stůl, kde vysedávám velmi šťasten a píši poesii každý den.“

 

Pravda, ještě nedlouho předtím mohl psát jen na jediném místě, kde je klid a kde na jakési objemné knize s tvrdými deskami, kterou si pokládal jako podložku na kolena, psal básně. Pravda, byla doba ještě tak sedmnáct let předtím, tj. než v něm paní Francis Meachemová objevila českého básníka, kdy papíry s jeho básněmi pečlivé ruce ošetřovatelů odklízely do nenávratna. Obvykle si Blatný nenaříkal. Z vydaných básní znám jen jednu, kde si nad svým osudem, nad svou opuštěností a nad svým strachem před utrpením hořce posteskl:

 

 

Hubené ubohé tělo Ivana Blatného

neustále zraňované těmi kteří vidí

tělo plné studu pohlaví

začíná svoje šedesáté narozeniny

 

Šedesát směšných let

pro smích celému světu

 

Je v něm také strach

strach z pěstí a kopanců

těch kteří znají jen rychlou pohodlnou smrt

Všichni jeho milovaní básníci byli takoví

Strávili s ním den a odešli

celý den života se těšíce ze svého štěstí

 

On zná své místo on nesmí být off side

on byl ostracisován on byl vyhozen

ze společnosti

 

 

Nicméně, Ivan Blatný žil a bylo o něj postaráno. S vděčností je namístě poznamenat, že žil na anglické státní útraty a v posledních letech života dokonce velice šťastně, jak sám potvrzuje. V Anglii také v hotelu Edensor v roce 1990 umírá.

 

* * *

 

V padesátých letech a až do konce let šedesátých Blatný skoro nepsal. Zmínil jsem se již v úvodu, že z této doby je známo všeho všudy pět básní. Teprve od počátku sedmdesátých let se rozepsal v míře u stárnoucích básníků sotva vídané.

 

Grafomanie bývá přece spíše příznakem mládí. Těžko říci, co bylo podnětem k tomuto probuzení. Martin Pluháček míní, snad to slyšel od Blatného samého, že inspirací k novému psaní mu byla kniha jeho přítele Klementa Bochořáka, kterou mu kdosi v roce 1968 přivezl do Anglie. Existuje několik set sešitů, které Blatný v posledním dvacetiletí popsal verši. Z tohoto obrovského množství vyšly do roku 1990 jen tři výbory básní, z nichž jeden si Blatný uspořádal sám. Dal mu titul Pomocná škola Bixley a kniha vyšla roku 1982 v Československu jako samizdatový strojopis v edici KDM. Byl to mimořádný ediční počin. Nepatřilo k samizdatovým zvyklostem tisknout básníky-emigranty, přednost se dávala domácím autorům, kteří nemohli publikovat oficiálně. Pomocná škola Bixley vyšla tak, jak si ji k vydání básník připravil sám. Kopii rukopisu poslal tehdy do Prahy Jiří Kolář.

 

V roce 1979 vyšla Blatnému v torontském nakladatelství Sixty-Eight Publishers knížka básní, které z velkého množství rukopisů vybral a uspořádal Antonín Brousek (Stará bydliště). Posléze roku 1987 vychází znovu v Torontu pod titulem Pomocná škola Bixley další výbor z veršů, obsahující většinu básní z původní Pomocné školy, a ostatní verše vybral Brousek z neuspořádaných rukopisů.

 

Po dlouholetém vyřazení Blatného z české literatury (s výjimkou liberálnějších šedesátých let, kdy se básník připomínat směl, připomínal se ale jen tím, co vydal v Československu do roku 1948) znamenaly jeho nové verše brutální vpád do ustáleného obrazu jak české poesie, tak poesie Blatného.

 

Poprvé se tu v moderní době objevuje básník, který píše několika jazyky, především však česky a anglicky, a to tak podivně neobvykle, že v jedné básni třeba dvěma třemi jazyky. Budiž dvoj- či trojjazyčný, ale v jediné básni? Přitom není tomu tak, že by jinojazyčné verše byly jakýmisi vložkami. Blatný často přechází z jazyka do jazyka po spojnici oběma jazykům společného významu, ale zároveň využije různých významových polí slova, která se v jednom a druhém jazyce vzájemně nekryjí. Uvedu jeden z mnoha případů takového postupu:

 

 

Der Herbst ist gekommen

aber die Sonne ist noch weich

ale slunce je měkké jako postel

 

 

V češtině slunce ve smyslu denního osvětlení nemůže být měkké, tak „měkkost“ tohoto osvětlení asociuje básníkův obraz slunce jako hmoty. Je měkké jako postel.

 

Je třeba jen znovu připomenout, že Blatný dvojjazyčnost jako umělecký postup zkoušel už v Čechách. V básni „Hra“ kombinuje český text s francouzskými a německými pasážemi. Život v jinojazyčném prostředí jen přispěl k rozvinutí tendence, kterou si Blatný přinesl už z domu. (Nezapomeňme, že pocházel z dvojjazyčné rodiny; s babičkou mluvil německy.)

 

„Básníci byli vždycky inspirováni básníky,“ píše v jedné své básni. Nic překvapivého, máme-li na mysli první náraz, navíc často utajovaný. U Blatného, kde toto obecné pravidlo platí zajisté také, tomu musíme rozumět ještě i takto: Blatný rád a velice často přímo cituje cizí verše, které buď rozjedou jeho vlastní verše v metru a intonaci citátu, nebo naopak citát stanoví rytmický půdorys, aby ho hned další Blatného verš rozrušil. Někdy pracuje s polocitátem, s parafrází verše: „socialismu dálkoblízká“ (Pasternak), „surrealismu dálko blízká“ (Blatný). Cituje rád své oblíbené: Seiferta – „Telefonní sluchátko je černý květ a poupátko“ – a Nezvala – „Tehdy ještě žil Marcel Proust a dadaisté měli sjezdy.“

 

Blatný není básníkem hloubek. Je nepředstavitelné, že by napsal meditaci typu Holanovy Noci s Hamletem. Je básníkem povrchu, kde všechno je stejně vysoko nebo stejně blízko. Jak se takového efektu dosahuje? V Blatného básních se to přímo hemží spoustou jmen. Nezval, Seifert, Desnos, Breton, Trakl, Verlaine a další a další, ale taky F. S. Procházka, „byl také básník jako každý jiný“. Velmi frekventovaní jsou i malíři jako Kupka nebo Rousseau, a vedle nich Lada nebo Maroldovo panorama, a podobně se to má s fotbalisty: se slavnou hvězdou se Blatného básněmi prohánějí neznámí hráči nějakého klubu z brněnského předměstí.

 

U Blatného vzpomínka na verš, na básníka, na malíře má v jeho světě stejně závažné místo jako vzpomínka na fotbalové utkání. Každý okamžik – parafrázuji Blatného verš – je hoden básně, kterákoli situace, kterýkoli člověk je jí hoden. Vyskytne-li se v básni jméno politika – ať už je to Lenin, Trockij, Masaryk, Beneš nebo Hitler –, je toto jméno mimo jakýkoli ideologický kontext, je součástí vzpomínky na četbu, na událost, na něco prožitého zcela osobně, je to událost jeho, básníkova života.

 

Co se času týče, ten jako by stál. Budoucnostní rozměr chybí docela. Minulost je součástí přítomnosti, přítomnost je vklíněna do minulosti. Nezval, mrtvý dvacet pětadvacet let, „je živ a zdráv, řekne mi: Ivánku, oni nás nezabili“. „Maqui, můj kocourku, co děláš, ještě žiješ?“, otázka po třiceti pětatřiceti letech. To jsou ovšem vědomé, upozorňující ataky na plynutí času, běžně je v Blatného poesii ten nehnutý čas v podstatě jeho vidění.

 

Tím překvapivým způsobem skládá básník z nejobyčejnějších životních faktů, z trosek událostí, osobních či místních jmen nebo veršů citovaných odjinud jakýsi mythus naléhavé básnické síly. Že to – z psychologického hlediska – možná byl úporný zápas o renovaci paměti a podržení ztraceného světa doma, nemusí nás příliš zajímat.

 

 1992

 

 

Publikováno francouzsky v roce 1992 jako předmluva (Préface) k dvojjazyčnému, česko-francouzskému výboru z básní Ivana Blatného, který uspořádala a přeložila Erika Abrams, Le Passant (Paris, La Différence, s. 7–22). Česky vyšlo zkráceně pod názvem Pomocná škola Bixley: Zápas Ivana Blatného o obnovu paměti v týdeníku Respekt č. 21 z 23. 5. 1994 (s. 15) u příležitosti prvního tištěného vydání Blatného sbírky Pomocná škola Bixley (Praha, Torst 1994), kterou Hejda spolu s Vratislavem Färberem a Antonínem Petruželkou připravil k vydání. V úplnosti byla studie poprvé česky publikována podle autorova původního strojopisu s názvem Kolemjdoucí v prosinci 1996 v časopise Kritická Příloha Revolver Revue (č. 6, s. 59–68). Na podzim 2002 vydáno též v angličtině pod názvem Passer-By v revui Metre (č. 12, s. 171–184, přel. Justin Quinn).


zpět