Jean Guitton: Dopis boháčovi

 

Když Mauriac jezdil do Lurd, dokázal se umrtvovat jen v nejluxusnějším hotelu, v hotelu Hilton. Aby se člověk odpoutal od ubohých světských poct, říkal mi, musí je nejdřív mít. Jinak by umřel závistí. Aby mohl pohrdat bohatstvím, musí být bohatý…

 

 

Povím Ti příběh jednoho dost cynického řeckého mudrce. Diogenes se jednou rozhodl, že bude při jídle používat dřevěné nádoby, když tu uviděl dítě, které vodu ze studánky pilo z dlaně. Diogenes rozbil misku a řekl: „Tohle dítě mě poučuje o tom, že si dosud ponechávám zbytečné věci.“

 

Pascal napsal jednomu velmoži, který sám byl potomkem velmože: byl to nejstarší syn vévody de Luynes. „Pane vévodo, to své bohatství máte od svých předků. Ale nezískali je Vaši předkové díky tisícerým náhodám? A neuchovali si je díky tisícerým náhodám? Řád – to, co vy řádem nazýváte – se zakládá pouze na vůli zákonodárců, kteří ho mohli opřít o velmi dobré důvody, ale o žádný takový, který by vycházel z nějakého přirozeného práva, jež byste měl na věci, o nichž se domníváte, že jsou Vaším vlastnictvím. Kdyby si zákonodárci umanuli nařídit, že věci, o nichž se domníváte, že jsou Vaším vlastnictvím poté, co byly po celou dobu jejich života vlastnictvím Vašich předků, se po jejich smrti navrátí státu, neměl byste žádný důvod stěžovat si na to.

 

Tyhle revoluční věty nám dávají hluboce pocítit, nakolik je to, co nazýváme vlastnictvím, věcí dočasnou, nejistou, lidmi vymyšlenou, Bohem propůjčenou. To není to pravé vlastnictví; pravé vlastnictví je v podstatě něčím, nač křesťané vždycky mysleli, co však nikdy neuváděli ve skutek: je to vlastnictví pochopené jako dar, který nám dal Bůh, abychom obohacovali chudé.

 

A Chateaubriand řekl ještě hrozivěji: „Jsou děti, které jejich matky kojí ze svých seschlých prsou, protože nemají kousek chleba, jsou rodiny, jejichž členům nezbývá, než se v noci přikrčit jedni ke druhým, protože nemají přikrývku.“ A dodal: „Příliš velký nepoměr mezi jednotlivými stavy a jednotlivými osudy byl snesitelný, dokud byl skrytý. Ale jakmile tento nepoměr vyšel všeobecně najevo, byla mu zasazena smrtelná rána. Dejte, můžete-li, znovu dohromady aristokratické fikce a pokuste se přesvědčit chudáka, až se naučí správně číst a už neuvěří, až dosáhne stejného vzdělání jako vy, jen se ho pokuste přesvědčit, že musí snášet všemožnou nouzi, zatímco jeho soused vlastní tisíce zbytečností. A nakonec vám nezbude než ho zabít.“

 

 

Tak Ti ponechávám Pascala a Chateaubrianda a radím Ti, abys o nich rozjímal.

 

 

Epištola z knihy Jeana Guittona Otevřené dopisy (Triáda 2011), kterou přeložili Dagmar a František X. Halasovi.


zpět