Jan Tesař: O Zdeňkovi Vašíčkovi (úryvek z Diagnózy nepřijatelné osobnosti)

 

Úryvkem z Diagnózy nepřijatelné osobnosti od Jana Tesaře dnes připomínáme osobnost a dílo filosofa a historika Zdeňka Vašíčka (20. května 1933 – 13. dubna 2011).

 

Původní znění textu z října 1991 J. Tesař v roce 2003 zkrátil, mírně přepracoval a doplnil několika poznámkami pod čarou. Tuto verzi jsme dostali právě někdy v roce 2003 od Z. Vašíčka, jemuž J. Tesař text věnoval.

 

Autor o publikování Diagnózy, pokud víme, sám nijak aktivně neusiloval (a stejně tak nyní). Asi také proto, že ji považoval v rámci českého polistopadového dění za nepublikovatelnou a sám sebe – bohužel oprávněně – za tehdy naprosto nežádoucího svědka. Jít proti „mytizaci“ nedávné historie v době tvorby nových mýtů, ustavování a přeznačování společenských „hodnot“ nebývá vítané a nebylo ani v době po společenském převratu. Takový postup je akceptovatelný, a naopak dokonce oceňovaný až ex post, limitní doba bývá, jak je zřejmé, zhruba čtvrt století.

 

Nežádoucí svědek se také potýká s těžkým zápasem: mluví-li o věcech, které nikdo nechce slyšet, tváří v tvář jiným svědkům, jejichž výpovědi jsou zkreslené, neúplné či zamlčující, zato však v pozoruhodném vzájemném souhlasu, je vystaven nejenom ostrakizaci okolí (viz níže – tak Tesař!), ataku na vlastní vnitřní integritu, ale ještě jednomu, nenápadnému, ale o to horšímu tlaku, který lze jedním slovem pojmenovat jako umlčení. Nemyslím na to vnější, ale vnitřní umlčování, jemuž se svědek brání, podle povahy, někdy se zuřivostí, někdy spíš pasivně, vysíláním lahvové pošty, s odkazem ke vzdálené budoucnosti.

 

Nezveřejňujeme tento úryvek, strany 19–24 rukopisu z celkových 25 stran, v nichž Jan Tesař uvádí „třetí, nejdůležitější příčinu, proč Vašíček nemůže být českou společností akceptován“, na stránkách nakladatelství Triáda z podnětu autorova a nevycházíme ani ze znění 2003, ale vracíme se k podobě původní, bezmála dvacet let staré, tedy k verzi bez jakýchkoli dodatečných – i autorových – úprav (v závěru připojujeme několik dnešních autorových věcných vysvětlivek). Shodou okolností se nám tato první verze dostala do rukou právě nyní, při dokončování ediční přípravy Vašíčkovy poslední knihy Jak se dělají filosofie.

 

Pasáž o neautentičnosti české politiky 90. let jsme nevybrali náhodně – její důsledky totiž naplno pociťujeme i v dnešní době. (V té souvislosti upozorňujeme také na Tesařův text Hra s ohněm a jedem.) 

 

V neposlední řadě pak následující úryvek uveřejňujeme také jako hold historikovi, publicistovi a politikovi Emanuelu Mandlerovi (2. srpna 1932 – 22. ledna 2009) s předstihem k jeho nedožitým osmdesátinám.

 

V prvním odstavci J. Tesař odkazuje k podrobné bibliografii Z. Vašíčka, již sestavil téhož roku 1991 předtím, než napsal Diagnózu nepřijatelné osobnosti, a spolu s texty Vašíčkovými a svými texty o Z. V. uložil v archivu University Paris X, BDIC v Nanterre jako součást rozsáhlého souboru dokumentace „disentu pocházející z něho samého“. Diagnóza vznikla jako komentář k uspořádané sbírce Vašíčkových písemností, nikoli jako stať určená pro veřejnost.

R. Krumphanzl

 

 

JAN TESAŘ

DIAGNÓZA NEPŘIJATELNÉ OSOBNOSTI

(úryvek)

 

Ve sloze Vašíčkových textů D, na stranách 132 až 141, je založen Vašíčkův text pocházející hned z počátku jeho emigrační aktivity, asi z roku 1982; ačkoli je psán česky, ztotožnil jsem ho na základě obsahu s titulem uvedeným ve Vašíčkových vlastních bibliografických poznámkách (Notes bibliographiques, p. 6, pod položkou 38) N-dimensional and Natural World a přidělil jsem mu opusové číslo 48 v Systematické bibliografii. Poznámka v Notes zároveň dokazuje, že Vašíček najisto počítal s uveřejněním ve Scrutonově The Salisbury Review, což na D  32 doplňuje dodatečnou poznámkou, že text byl odmítnut jak v Salisbury Review, tak v Tigridově Svědectví. Už to samo vyvolává zvědavost. Nespokojenost s tímto textem nebyla náhodná. Vašíček tu filozoficky zdůvodňuje názor typický pro středoevropskou a především českou opozici od druhé poloviny 70. let, tvrdící, že všechna stará politická klišé a všechna západoevropská politická dělení jsou nepřiměřená pro novou politickou situaci, přinejmenším v našich, tj. komunistických zemích. S tímto stanoviskem nemusí se politik nebo historik ztotožňovat, ale nemůže přehlédnout, že v oné době bylo typické. Nalézáme je explicite vyjádřené v mnoha teoretických studiích, aniž bychom mohli najít nějaký autentický, z domácího disentu pocházející, kritický hlas proti, a praktické politické činy domácích iniciativ otevřeněji politického charakteru (např. naší skupiny Nezávislých socialistů) zakládají se právě na tomto základním přesvědčení.

 

Toto stanovisko se tehdy na Západě setkávalo s nechutí u všech politických institucí, neznám – z té doby, tj. z přelomu desetiletí – žádnou politickou skupinu, která by je podporovala, ale (pokud vím) žádná také otevřeně polemicky proti tomuto stanovisku nevystoupila. Jedna z typických situací ne-diskuse a –  manipulace. Je mi dobře pochopitelné, že Roger Scruton nebyl spokojen s tímto Vašíčkovým textem, vždyť je to implicite kritika právě jeho přesvědčení. Ostatně právě Scruton byl potom první, kdo osobně intervenoval do českých debat v přesně opačném smyslu, a také jako jediný Zápaďák v tom neměl žádné skrupule. Já bych ovšem na Scrutonově místě Vašíčkův text s chutí otiskl a doprovodil ho vlastní polemikou; ale já nejsem britský konzervativec. Pokud se týče Tigrida, věděl dobře, že rozhodovat o politické linii v tak zásadních věcech nepřísluší jemu, a čeho se mu nedostávalo na intelektuální úrovni, to vyvažovala jeho opatrnost: čemu nerozuměl, to pro jistotu schoval pod koberec. Také tady mohu obdobnou vlastní historií přispět ke srovnání a tím k pochopení, oč šlo zásadně. V r. 79 jsem ve své úvaze na okraj knihy Vladimira Bukovského vyjádřil (co se týká politiky) týž názor jako Vašíček v textu, jejž označuji jako op. 48. Přímo jsem Bukovského vyzval ke konkrétnímu politickému činu: ke společnému prohlášení, že my, východoevropští demokrati, se cítíme navzájem spojeni pevnějšími pouty, než jaká nás, jako jednotlivé národní a politické směry, mohou vázat k různým západním partnerům, a proto že prohlašujeme, že žádnému z našich svazků k západním přátelům nedáváme přednost před svou vzájemnou jednotou. Tento můj samizdat tehdy Baťtěk s Vohryzkem zařadili do Dialogů, tehdy již „stranického“ orgánu, čímž text dostal charakter jaksi „polooficiální“ nabídky. O tomto textu se doslechla impulzivní Gorbaněvská a publikovala ho potom v ruském a německém Kontinentu; ale Tigrid, jehož Gorbaněvská přiměla, aby jí text opatřil, tu hloupost neudělal, aby ho zveřejnil česky! Rovněž Bukovskij byl ovšem natolik chytrý, aby věděl, že taková faux pas se nedělají západním hostitelům. Dělal, že nic takového nečetl.

 

Nejvýmluvnějším příkladem nechuti všech západních politických směrů k zvláštním, jim nepochopitelným rysům nezávislé politiky na Východě je naprosto trapný poměr Willy Brandta, SPD a celé jí služebné SI vůči polské Solidarnośći v letech 1980/1981, jedinému autentickému dělnickému hnutí na Východě po desetiletích (ostatně tehdy ještě hlásajícímu řadu důležitých autenticky socialistických postulátů). To je současně i nejvýraznější příklad naprosto sebevražedné zaslepenosti.

 

Někdy zanedlouho potom, dobu nemohu blíže určit, nastala změna. Někdo rozhodl o opaku. Nikdo samozřejmě nemohl a nemůže rozhodnout o změně Rogera Scrutona, ten je autentický; ostatně bych řekl, že právě díky tomu a vyhraněnosti svých postojů nebude ani on v britské politice o mnoho úspěšnější než Vašíček v politice české. Každý historik ví, že změny celkového ovzduší se nejlépe studují na tvárných objektech.

 

Už někdy ke sklonku první poloviny 80. let začíná záplava úvah vycházejících vstříc nechuti domácího disentu k západním politickým schematům a stranám – zvulgarizovaná do podoby odmítání veškeré politiky vůbec. To je současně spojeno s všeobecným propagováním Václava Havla, který nejvyhraněněji vyjádřil tento názor, a s faktickým potlačováním textů jiných disidentů i pouhých zmínek o komkoli jiném (např. vězněném Baťťkovi). Edice financované Američany jsou v čele této vlny. Neseděl jsem samozřejmě v žádném americkém grémiu, nemohu vyjádřit argumentovaný názor. Odkazuji na tematický rozbor ročníků Svědectví, ba snad i na pouhý jmenný index dle ročníků. Známou poučku, že Bůh mluví ústy pacholat, doporučuji přitom za metodické vodítko, a to nikoli na základě pouhé víry, nýbrž své konkrétní zkušenosti.

 

Tento zřetelný obrat vyšel vstříc významnému rysu domácího nezávislého mínění a současně zadržel jeho nezávislý, autentický vývoj. Domnívám se, že se jedná o fakt základního významu. Připomínám, že představiteli místní moci v Praze se v období 1990–1991 stali skoro výhradně právě ti a jenom ti, kteří po celou druhou polovinu 80. let, ba ještě 1989 vystupovali právě s tímto názorem; ti, kteří měli předtím svá stanoviska politická, získali jistý (a to povětšinou jen dekorativní) podíl na moci jen za cenu tichého nebo i zcela otevřeného odepsání vlastní politické minulosti. Neplatí to o slovenské politice, resp. o rodině Čarnogurských, ale to je jiný případ. Jinak to platí i o tak výrazném představiteli politického disentu, jako byl Benda, který byl donucen k politickému saltu mortale-morale a tím k (dočasné?) politické bezvýznamnosti.

 

Zdůrazňuji, že Vašíček nikdy ani nepřímo nepodpořil „nepolitickou politiku“. Jeho explicite kritika této sice bláznivé, ale, jak se ukázalo, velmi účelné a k politické moci spolehlivě vedoucí koncepce je tu sice doložena až 1990 (viz Texty C 187–198), ale v praktické aktivitě zastával výrazné opačné stanovisko od počátku, viz např. podpora rozvoje nezávislých struktur a potom veškerá aktivita spojená s Pro cooperatione, která je vyloženě politického typu a snaží se o angažování domácích struktur v tomto smyslu.

 

Přecházím k jinému aspektu tohoto problému. 

 

Je zřejmé, že idea „nepolitické politiky“ a odpor nezávislého veřejného mínění k politickému stranictví přispěly k původnímu vítězství a udržení moci Občanského fóra. Potom došlo k rychlému rozdělení dle stranického klíče, neúspěchu snah o udržení nestranické podoby politické reprezentace a k identifikaci jednotlivých politických skupin se západními partnery. Tvrdím, že jde o další projev neautentičnosti českého politického života, a nabízím následující argumenty pro podporu svého názoru:

 

vznikající politické strany ve skutečnosti nenavazují na strany, známé z historie; občasná identifikace není autentická ani programově, ani sociálně

 

v jejich soupeření nehraje významnou úlohu využívání struktur a prostředků, jež se legálně uchovaly v komunistické době

 

politické skupiny neodrážejí přirozenou sociální diferenciaci společnosti a protichůdné zájmy sociálních skupin        

 

ani se (pokud jde o politiku českou) nevyjadřují tím nebo oním způsobem k řešení základních otázek postavení národa a státu.

 

V každém z těchto ohledů jednotlivě postačí srovnání s Polskem a především Maďarskem, abychom viděli, co je politický život a politický zápas autentický, a abychom s jistotou rozpoznali odvozenost. (Odkud pocházejí volební fondy a vůbec finanční prostředky nových stran? – Vzpomínka na rok 1945 zdá se mi velmi aktuální, ale, pokud vím, srovnání nikoho neupoutává.)

 

V tomto soupeření nových stran viditelně přicházejí zkrátka liberálové. To je důvod, proč o této věci píšu, neboť Vašíček je nepochybně liberál.

 

Samozřejmě ho tím neidentifikuji s politickou skupinou, která se tak dnes v ČS nazývá a není ničím jiným než skupinou „komunistů v opozici“ čili eurokomunistů ze 70. a 80. let; označení, které si zvolili, svědčí jistě ještě jednou o jejich perfidnosti (i např. ve srovnání s komunisty jiných zemí) a chameleonských sklonech, na druhé straně je však také důkazem nutnosti odřeknout se sebe jako podmínky pro podíl na novém establismentu. S nimi samozřejmě Vašíčka nespojuji. Nespojuje ho s nimi nic už od jeho návratu z kriminálu koncem roku 1973.

 

Nespojuji Vašíčka s „liberály“ v žádné konkrétní zemi a době. Termín nesmí být čten v ŽÁDNÉ historické nebo geografické konotaci, nýbrž jen a jen v odvození od jeho latinského kořene; po přečtení Vašíčkových textů, a to nikoli jen těch politických, je snad zřejmé, že pro zjednodušené označení jeho zásadního postoje nelze nalézt lepšího termínu.

 

Mohu k tomu dodat jen to, že Vašíčkův vývoj od stoupence Dubčekových reforem přes nezávislého socialistu k liberálovi je vcelku charakteristický pro duchovní vývoj české společnosti v posledním čtvrtstoletí, že je to cesta, kterou si po svém prošly desetitisíce intelektuálů. Můžeme mluvit o ČESKÉM OSUDU, přejeme-li si to.

 

Avšak pozor! Obdoba platí jen do jisté míry, Vašíček z této vcelku normy velice radikálně vybočuje hned dvakrát: za prvé šel začátkem 70. let do ilegality a kriminálu, to naprosto nebyla norma, a za druhé se stal liberálem z filozofického přesvědčení, nebo ještě hloub, z přirozené potřeby kritického ducha. Tato skutečnost, která vyniká jako základní nad všemi ostatními jednotlivostmi jeho prací, ho velice odlišuje od údajných liberálů motivovaných pouhou momentální politickou účelovostí, a je zároveň posledním a asi nejdůležitějším důvodem jeho osamělosti a izolace v českém prostředí, posledním důvodem, který já vidím.

 

Je zajímavé srovnat Vašíčka s vůdcem opravdových liberálů v Čechách Emanuelem Mandlerem. Je to ovšem srovnání teoretika, filozofa s praktickým politikem (byť rovněž intelektuálem). Ale jejich duchovní a, aspoň pokud vím, i lidská blízkost je nepochybná, a jejich postavení v české společnosti obdobné – o což mi tu právě jde.

 

Mandler není emigrant, Mandler neprovokuje a nikdy neprovokoval českou společnost svým „stylem“, tak jako to chtě nechtě dělá a bude dělat Vašíček. Mandler má všechny vlastnosti obezřelého politického vůdce, a to v míře, která má-li obdobu v novém českém establishmentu, rozhodně ji neměla v chartovním disentu, a tedy novém havlovském státním vedení. Poznal jsem Mandlera již v r. 1969, z titulu funkce v Socialistické akademii fungoval jako vydavatel našeho časopisu Dějiny a současnost. Časopis zvolil, za mé spoluúčasti, odmítnutí jakékoli spolupráce s režimem, jakéhokoli kompromisu, tj. rozhodl se, že bude zničen. Mandler se pravděpodobně neztotožňoval s tímto naším rozhodnutím, ale dokázal volit postoj natolik taktní, že nás v nejmenším nepoškodil, sebemíň se nepošpinil zbabělostí nebo spoluprací s režimem (jako ostatní funkcionáři této instituce, předtím nadšení dubčekovci). Také jsme neměli proti jeho postoji nejmenší výhrady. V opozičním hnutí objevilo se Mandlerovo jméno teprve v druhé polovině 80. let – nicméně objevilo se, na rozdíl od mnohých pozdějších funkcionářů Občanského fóra. Objevilo se v souvislosti s novou iniciativou, zcela nezávislou na Chartě, a k tomu politickou. Program i činnost jeho Demokratické iniciativy přitom byly těžko postižitelné režimními zákony, což mu zároveň usnadňovalo duchovní kontakt s širšími kruhy i vytváření zárodků organizačních struktur. V tom předstihl i Chartu, která něco podobného do konce odmítala (a proč!?), nemluvě o asi tříletém předstihu před budoucí OF. Od listopadových dnů pak vidíme jednak vůbec existenci nějakých programových představ DI (proti nimž má OF jen a jedině blábol, „pravdu a lásku“), jednak velice racionální preferenci postulátů. A právě tato strana je – nikoli od počátku, nýbrž od převratu – zcela marginální. Chtěl jsem zdůraznit racionálnost, opatrnost, uvážlivost atd. jako údajně české vlastnosti… Proč tedy ten výsledek? Znám jedinou odpověď: protože to jsou liberálové, a tuto odpověď spojuji s Vašíčkem.

 

Na fotografii z roku 1991 zleva Emanuel Mandler a Zdeněk Vašíček.

 

Neexistence autentického politického života, autentické politické kultury a ze všeho nejvíce pak skutečných politických stran v Čechách vždycky postihovala nejvíce právě skutečné liberály. Slabost opravdových liberálů, či dokonce vůbec jejich neexistence jako samostatného politického proudu je vůbec jedním z charakteristických projevů, následků a zároveň příčin slabosti české politické kultury. S ní také souvisí nepochopitelné identifikace českých liberálů už ve 30. letech: od fašistů po komunisty i nacionalisty. Slovo liberál není v Čechách odiózní, je možno s ním licitovat, viz včerejší eurokomunisté – ale liberalismus jako duchovní a politický proud nemá v Čechách zřejmě dost živné půdy.

 

Ale právě tento proud vyvolil si Vašíček.

 

Je velice český ten osud, že původní nesmlouvavý kritik se najednou začne celý rozplývat, zkrátka že se tomu mrzáctví zaprodá, protože nevydrží. Zlomí ho ani ne tak hlad, jako společenský ostrakismus, tichý teror české společnosti. Při tom zas nejde tolik o stupeň na společenském žebříčku, funkce atd., ale zkrátka o nemožnost vydržet v Čechách postavení kritika společnosti, být považován za zrádce národa, který se navíc ještě příležitostně stylizuje do postavení ukřivděné, utlačované oběti. Můžeme sestavit řadu, např. od Jana Nerudy k Jaroslavu Šabatovi. Právě toto je osud původního Kritika české společnosti Masaryka. Také on zradil sám sebe, když jim začal vyprávět pohádky, aby se jim zalíbil a přestali ho odmítat. Tato sebezrada mívá někdy lákavou podobu: učinit se sdělným národu, přivést ho, aby v zrcadle uviděl sebe sám. Viz Palacký. (Pořád tu někoho parafrázuji, mon cher confrère, měl byste to poznat, platí Vás za to, že jste bohemista, kdežto mne žene nouze, nemohu se zdržovat formalitami, jako např. citováním.) Drápkem uváz, chycen celý ptáček. Čert sežere Fausta, a spása tím, že je přijat do národního Slavína, se netýká podstaty, nemůže ovlivnit ZTRÁTU OSOBNOSTI, která je konečná a neodvolatelná.

 

Jsem dalek jakékoli poplatnosti havlárně, natož její stylizaci cirkusového šaška do podoby Masarykovy, nemluvě ani o tom, že mírou ubohosti je především sebestylizace do cizí podoby. Nicméně je pravda, že dřívější práce Havlovy v sobě společenskou kritiku obsahují. Nemyslím ovšem na jeho umění vpravdě dezolátní, variace na téma, ako nás tí policajti jebú, vypočítané na žebráctví před západním publikem, nýbrž na začátky. Také byly ovšem postaveny na principu draka lidožrouta, bez toho by si v Čechách ani neškrtl, ale přece se odvažoval kritizovat, co se nemá. Pak se dal na „pravdu a lásku“ – a byl rázem jejich. Dubček, jak známo, byl nejvíc jejich, když do mikrofonu zabrečel, zatímco když nedávno ve stařeckém zatemnění mysli zablábolil cosi, co bylo možno považovat za kritiku, přivolal si záhubu.

 

Je mi nepředstavitelný Vašíček, vyměšující blábol typu „pravda a láska“, právě proto, že říká pravdu a neoslnila ho moc. Nechci tím říci, že bych neviděl jeho vypočítané triky na čtenářstvo. Právě že je vidím, a pokud jsou to triky na zalíbení se, taky se mu za to příležitostně posmívám. Ale mezi takovou, řekněme, „obranou Evropy“ (Francouzi), použitou v práci určené pro francouzského blbečka, a Havlovou „pravdou a láskou“ použitou v zájmu výkonu politické moci nad českým blbečkem... mezi tím dvojím já vidím rozdíl himálajského měřítka.

 

1991

 

 

Vysvětlující poznámky (2012):

1) Přímo jsem Bukovského vyzval ke konkrétnímu politickému činu – návrh byl podáván z domova, na stránkách Dialogů (viz poznámku níže), asi v  r. 1979.

2) Benda [...] byl donucen k politickému saltu mortale-morale – narážka na popřevratovou alianci Václava Bendy s dřívější režimní „stranou lidovou“, k níž měl v předchozí době naprosto odmítavý vztah (zejména odmítal jakékoli spekulace o případném legálním využití).

3) Pro cooperatione – předpřevratová polská opoziční iniciativa otevřeně politického rázu a liberalistického zaměření.

4) Tento můj samizdat tehdy Baťtěk s Vohryzkem zařadili do Dialogů, tehdy již „stranického“ orgánu – když se mluví o Dialozich jako „stranickém orgánu“, jde o ironickou narážku na jedno z prvních (ne-li vůbec první) samizdatové periodikum, které vzniklo dle mého programu POSTUPNÉ gradace: začali jsme si více-méně pravidelně, číslovaně, s hlavičkami, ve více exemplářích vyměňovat „otevřené listy“ s Ladislavem Hejdánkem a Rudolfem Baťťkem; nakonec tomu Jiří Müller dal i grafickou fazonu, dokonce se i za to platilo a stalo se to „oficiálně“ orgánem Skupiny Nezávislých socialistů.

J. T.


zpět