François Mauriac o Velkých přátelstvích Raïssy Maritainové

 

V září 2012 vychází v Triádě dlouho očekávaná kniha vzpomínek Raïssy Maritainové Velká přátelství. Jako anonci přinášíme text F. Mauriaca, původně publikovaný v listu Le Figaro, a Bibliografickou poznámku o knižních překladech nejdůležitějších postav Maritainové vypravování.  

 

 

François Mauriac

VELKÁ PŘÁTELSTVÍ JAKO RUB DĚJIN

 

Ze všech knih vybraných k přemítání v míru venkova jedna vyčnívá: vzpomínky Raïssy Maritainové, jež autorka nazvala Velká přátelství. Uvědomuji si nad tou knihou silně jednu pravdu, kterou znám sice odjakživa, ale jež mi s postupem mého života bije den po dni stále víc do očí: skutečné dějiny lidí nejsou napsány. Kniha Velká přátelství by podle mne měla nést balzakovský podtitul „Rub dějin současnosti“...

 

Zatímco zaslepení a žvaniví poslanci si v letech 1905 až 1914 v Bourbonském paláci hlučně vedli svou, v podzemí, mezi intelektuální mládeží, probíhal jistý pohyb, cosi vznikalo; a právě o tom vyprávějí Velká přátelství. Léon Bloy, Maritainovi, Péguy, Psichari a řada dalších, lidé dotčení během těchto let Milostí, ti všichni mi v mém jalovém mládí byli vzdálení. Poznal jsem Maritainovy mnohem později, v období, o němž se zde nevypráví: až když se usadili v Meudonu, v oné vilce, kde jsme už jen po vkročení do zahrady cítili živou přítomnost hostie.

 

Když Maritain před několika měsíci jako člen delegace navštívil Mexiko, jeho fluidum zasáhlo některé cizince, kteří ho předtím neznali. Zdalipak vycítili, že to není pouze jeho vlastní vyzařování? Maritain je člověk „navštívený“ – právě to ho odlišuje od většiny lidí, dokonce i od skutečných křesťanů, jež mi bylo dáno poznat. Možná je to tím, že zachoval větší věrnost síle, jež ho obývá.

 

Příběh Jacquesa a Raïssy Maritainových by tak mnoho neznamenal, kdyby šlo jen o příběh dvou skvělých inteligencí: že jsou oba bohatě obdařeni dary ducha, je nepochybné, ale koneckonců nijak výjimečné. Nijak zvlášť se neodlišují od mnoha jiných ani tím, že přijali milost konverze za okolností, o nichž vypráví tato kniha. Jejich příběh činí jedinečným něco jiného: skutečnost, že po tolik let a při tolika zkouškách zůstali věrni svému poslání; dík této věrnosti se jejich skromný domek stal jedním z nejplodnějších center duchovního života nejen možná ve Francii, ale i v Evropě. Poznání se u nich proměňuje v lásku: řád ducha se snoubí s řádem lásky k bližnímu, v tom je celé tajemství. Neboť kdo říká věrnost, říká křesťanská láska.

 

Velká přátelství jsou odměnou za Jacquesův a Raïssin totální dar duším, jež jim byly poslány. Není jediné, jež by se s tím neshodovala; svědčí pro ně dokonce i nešťastný Maurice Sachs, ve své knize Le Sabbat, plné bláta – slovy malomocného, jenž nebyl uzdraven... Ale co my koneckonců víme. Byl-li, jak se tvrdí, popraven, kdo říká, že si na nejkrajnějším srázu temnot nepřipomněl ono nevýslovné, z něhož mu bylo něco poodhaleno v malém domku v Meudonu? Dobře cítíme, že pokud ve všech těch konverzích došlo i k neúspěchům, pro Raïssu Maritainovou jsou pouze zdánlivé.

 

Když hovoří o prohřešcích proti pravdě, za něž se, jak říká, musí neúprosně platit, hned k tomu dodává: „třebaže Bůh duše vskrytu osvěcuje a podle úradku své slitovnosti jednu po druhé spasí...“ Slova, jejichž ozvěnu slyšíme v nitru ještě dlouho.

 

Velká přátelství vrhají světlo na mnohé body, jež nám byly v oněch cestách ducha dosud nejasné: například překvapivý vliv Léona Bloy, vizionáře tolik vzdáleného racionálnímu poznání, na Jacquesa Maritaina, kterýžto posléze svého jediného duchovního učitele najde ve svatém Tomáši Akvinském. Zrovna tak jsem nikdy příliš nechápal, jaké povahy byl vlastně vztah, který v jednu dobu zřejmě vznikl mezi Maritainem a Action française: tady se nám zajímavě vysvětluje jako důsledek vlivu duchovního učitele (otce Clérissaka). A odhaluje se nám rovněž, co stálo za nedorozuměním, jež způsobilo Maritainův odklon od Péguyho.

 

Neboť docházelo i k nedorozuměním a příběh Velkých přátelství je prostě i takový, jaké už naše nebohé lidské příběhy jsou: přirozenost a Milost se při svých rozličných hnutích neobejdou bez značných vlnobití a na povrch někdy vystoupí bahno. Nebohý lidský příběh, ten nejkrásnější ze všech příběhů. Posiluje nás, dodává nám důvěru za všech okolností;každá jeho stránka nám připomíná, že jsme nezůstali sirotky a že – jak to říká velký Bernanos v posledních slovech, která klade do úst svému venkovskému faráři –: „Všechno je milost.“

 

Text vyšel v deníku Le Figaro, 11.–12. července 1948. Překlad Věra Dvořáková. Titulek je redakční.

 

 

 

Bibliografická poznámka

 

České knižní překlady děl, jejichž je RAÏSSA MARITAINOVÁ (1883–1960) autorkou či spoluautorkou: • Život z modlitby. Přeložil Tomáš Chudý. Praha, Paulínky 2005 (spolu s J. Maritainem). • Poznámky k Otčenáši. Přeložil Karel Šprunk. Praha, Krystal OP 2006. • Stavy lidstva a svatosti. Přeložil Karel Šprunk. Praha, Krystal OP 2011 (spolu s J. Maritainem). • Velká přátelství. Přeložila Věra Dvořáková. Praha, Triáda 2012.

 

Knižní překlady JACQUESA MARITAINA (1882–1973) do češtiny, včetně předmluv ke knihám (chronologicky podle data vydání): • Předmluva. In: Humbert Clérissac OP: Tajemství Církve. Přeložil Josef Florian. Stará Říše, Marta Florianová 1921. • Vybrané stati filosofické. Přeložil Otto Albert Tichý. Praha, Ladislav Kuncíř 1931 [obsahuje stati: O některých podmínkách tomistického obrození, Arnošt Psichari, Život svatého Tomáše Akvinského, Svatý Tomáš a jednota křesťanské vzdělanosti, Pascal apologetik (na frontispisu černobílá reprodukce portrétu J. Maritaina od Otto van Reese)]. • Umění a scholastika. Přeložil Václav Renč. Olomouc, Knihovna Filosofické revue 1933. • Náboženství a kultura. Přeložil Leopold Vrla. Brno, Edice Akord 1936. • Křesťanský humanismus. Přeložil Vojtěch Gaja. Praha, Universum 1947. • Traja reformátori. Luther, Descartes, Rousseau. Přeložil J. M. Trnava, Spolok sv. Vojtecha 1947. • Vánoce 1943. Přeložil O. F. Babler. Velké Meziříčí, J. Banzet 1947. • Integrální humanismus. Přeložil Josef Petr. Doslov Pavel Želivan [= Karel Vrána]. Řím, Křesťanská akademie 1967 [nový překlad knihy vydané česky poprvé s titulem Křesťanský humanismus v roce 1947]. • Dvě studie o Tomáši Akvinském. Praha, TRS 1990 [reprint statí Život svatého Tomáše Akvinského a Svatý Tomáš a jednota křesťanské vzdělanosti z Vybraných statí filosofických, 1931]. • Úvod do filosofie. Přeložil Karel Šprunk. Praha, Katolická teologická fakulta UK 1994. • Láska a přátelství. Přeložil Karel Šprunk. Praha, Krystal OP 2005. • Člověk a stát. Přeložil a doslov napsal Karel Šprunk. Praha, Triáda 2007. • Předmluva. In: Léon Bloy, Stránky z díla. Vybrala Raïssa Maritainová. Přeložila Věra Dvořáková a Josef Heyduk. Praha, Triáda 2007. • Sedm lekcí o jsoucnu a o prvních principech spekulativního rozumu. Přeložil a doslov napsal Karel Šprunk. Praha, Triáda 2008. • Víra v člověka. Přeložil Karel Šprunk. Praha, Krystal OP 2008. • Odpovědnost umělce. Přeložil a doslov napsal Karel Šprunk. Praha, Triáda 2011.

 

Chronologický soupis knižních vydání děl LÉONA BLOY (1846–1917) v češtině obsahuje kniha: Léon Bloy, Stránky z díla. Vybrala Raïssa Maritainová. Předmluva Jacques Maritain. Přeložila Věra Dvořáková a Josef Heyduk. Praha, Triáda 2007, s. 367–374.

 

České a slovenské knižní překlady HENRIHO BERGSONA (1859–1941): • Komika charakteru. Přeložil J. Bartoš. Praha, Pelcl 1916.  Vývoj tvořivý. Přeložili Ferdinand Pelikán a František Žákavec. Praha, Jan Laichter 1919. • Duše a tělo. Přeložil Josef Helm. Praha, Alois Hynek [1927?]; 2. vyd. Agentúra Fischer 1994; 3. vyd. Olomouc, Votobia 1995. • Dvojí pramen mravnosti a náboženství. Přeložil Václav Černý. Praha, Jan Laichter 1936. • Čas a svoboda. O bezprostředních datech vědomí. Přeložil Boris Jakovenko. Praha, Samcovo knihkupectví 1947; 2. vyd. Praha, FILOSOFIA 1994. • Smiech. Esej o význame komična. Přeložil Anton Vantuch. Doslov Václav Černý. Bratislava, Tatran 1966.  Filozofické eseje. Přeložil Anton Vantuch. Bratislava, Slovenský spisovateľ 1970. • Smích. Přeložili Eva Majorová a Ladislav Major. Praha, Naše vojsko 1993; 2. vyd. tamtéž 2012. • Duchovní energie. Přeložili Marie Novotná, Josef Fulka, Tomáš Chudý, Alena Macháčková, Ondřej Švec. Praha, Vyšehrad 2002. • Myšlení a pohyb. Přeložili Jakub Čapek, Josef Fulka, Josef Hrdlička a Tomáš Chudý. Praha, Mladá fronta 2003. • Hmota a paměť. Esej o vztahu těla k duchu. Přeložil Alan Beguivin. Praha OIKOYMENH 2003. • Dva zdroje morálky a náboženství. Přeložil Josef Hrdlička. Praha, Vyšehrad 2007.

 

Z díla CHARLESE PÉGUYHO (1873–1914) česky vyšlo: • Koberec vyšívaný svaté Jenovefě a Johance z Arku. Sešit na Hod Boží vánoční a k novéně svaté Jenovefy. Přeložil Bohuslav Reynek. Stará Říše, Antonín Ludvík Stříž 1915. • Mysterium lásky a útrpnosti Johanny d’Arc. Přeložil Bohuslav Reynek. Stará Říše, Antonín Ludvík Stříž 1916. • Čtyři modlitby k Matce Boží v katedrále chartreské. Přeložil Bohuslav Reynek. Kroměříž, Edice Magnificat 1942. • Ta jediná je paní – Chudoba. Tajemství lásky a útrpnosti Jany z Arku. Přeložil Ivan Slavík. Praha, Vyšehrad 1971; 2., revidované vydání pod názvem: Tajemství svatých Neviňátek. Brno, Vetus Via 1997. • Eseje. Uspořádala Alena Bláhová. Přeložili Alena Bláhová a Jan Sokol. Doslov Ivan Slavík. Olomouc, Votobia 1993. • Eva. Přeložil Bohuslav Reynek. Náchod, Pavel Maur 2003. • Mystérium svätých Neviniatok. Přeložila Anna A. Hlaváčová. Trnava, Dobrá kniha 2004.

 

Ze spisů ERNESTA PSICHARIHO (1883–1914) vyšlo česky a slovensky: • Setníkova cesta. Doslov S. M. Braito. Olomouc, Krystal 1936. • Hlasy na púšti. Zápisník z Afriky. Přeložil Celestín Lepáček. Trnava, Spolok sv. Vojtecha 1948. • O Psicharim: Massis, Jindřich, Vnuk Renanův. Arnošt Psichari. Přeložil J. S. Bořita. Praha, Družstvo Přátel Studia (Ladislav Kuncíř) 1924, 1. a 2. vydání. • Celestín Lepáček, Ernest Psichari. Trnava, Fr. Urbánek a spol. 1937.

 

Z literárního díla GEORGESE ROUAULTA (1871–1958) česky knižně vyšlo: • O umění a životě. Výbor uspořádal Stanislav Kolíbal. Přeložila Jitka Hamzová a Jiří Pelán. Praha, Arbor Vitae 2000. • Na křižovatce větrů. Korespondence Georgese Rouaulta a Josefa Floriana z let 1913–1931. K vydání připravili Václav Florian a Aleš Palán. Přeložila Marie Nosková. Praha, Vltavín/Dobré dílo 2010. • Monografii o výtvarném díle G. Rouaulta vydal František Zvěřina: Georges Rouault. Praha, SNKLU 1961.

 

Existují-li české a slovenské knižní překlady několika dalších děl a autorů, o nichž vypravuje Raïssa Maritainová v této knize, pocházejí z valné většiny z produkce několika málo, zvláště prvorepublikových nakladatelství. Je to v prvé řadě podnik staroříšského vydavatele Josefa Floriana (1902–1948), dále olomoucká dominikánská edice Krystal (1927–1947) a jednotlivými počiny též pražské nakladatelství Ladislava Kuncíře (1923–1934, 1936–1949) či trnavský Spolok sv. Vojtecha (ve 30.–40. letech). V posledních dvaceti letech pak jde o ojedinělé ediční počiny vícera nakladatelství.

 

Vydávání děl J. a R. Maritainových věnuje soustavnější pozornost pražské dominikánské nakladatelství Krystal OP. Z okruhu pražských dominikánů také vzešlo monografické číslo revue Salve (2/2006), věnované osobě a dílu Jacquesa Maritaina.

 

Kompletní bibliografii tisků vydaných Josefem Florianem obsahuje svazek: Andrej Stankovič, Josef Florian a Stará Říše. K vydání připravila Lucie Bartoňová. Praha, Triáda 2008. Viz též obsáhlou monografii: Jitka Bednářová, Josef Florian a jeho francouzští autoři. Brno, CDK 2006. (Soupis knih zde okrajově zmiňovaného ANDRÉ GIDA /1869–1959/ přeložených do češtiny obsahuje edice: Václav Černý, André Gide. Uspořádal a komentáře napsal Jiří Pistorius. Praha, Triáda 2002, s. 369–376.)

 

R. K.


zpět