Heda Kaufmannová: Traktát pro Jana – Milena Šimsová: Zapomenutý odboj

 

Dvěma texty se dnes, v den 75. výročí úmrtí T. G. Masaryka, vracíme k osobnosti Hedy Kaufmannové, jejíž vzpomínkovou knihu Listy z rodinné kroniky vydala před rokem Triáda. Právě závěrečná kapitola této knihy je věnována vzniku Československé republiky a jejímu „obsahu a smyslu“.

První z nich uveřejňujeme z dosud nepublikovaného rukopisu z prosince 1968, který se nachází v pozůstalosti H. Kaufmannové a obrací se k tehdy již dvacet let zesnulému synovi zakladatele ČSR Janu Masarykovi. Druhý, článek Mileny Šimsové, otištěný v květnu 1969 v evangelickém časopise pro mládež Bratrstvo, připojujeme pro objasnění kontextu toho, o čem H. Kaufmannová ve svém hutném eseji píše.

 

 

Heda Kaufmannová

TRAKTÁT PRO JANA

 

„Mně se nic tak neekluje jako pokřtěný žid, který se stydí za to, že se narodil jako žid. Jo, když to dělá z přesvědčení, prosím.“

 

„Co je třeba, to je, aby se žid rozhodl, že odmítá žít dál nepřirozeným životem a že chce začít znova tam, kde před dvěma tisíci lety historie připustila hroznou věc. Musí se rozhodnout, že od nynějška chce své dějiny dělat zase sám. A to je sionismus. A proto jsem pro.“

 

„Kdybych tak mohl z některých židů udělat sionisty! Já nemyslím ty, co se všelijak křečovitě namáhají být češtější než Jiří Poděbradský a chtějí přesvědčit svět, že se narodili v sokolské čamaře. Já nevěřím, že se jim to povede, ale ať to zkusí.“

 

Jan Masaryk, podle zápisu Viktora Fischla

 

Tolik Jan.

 

Tak tedy, Jene, vy jste zřejmě nikdy nepotkal člověka, který se narodil v Čechách jako žid, ale přesto žil od malička přirozeným normálním životem českého dítěte, rostl jako jiné české děti, až z něho byl normální dospělý Čech; nemusel to křečovitě dokazovat a nestyděl se za své židovské předky. Takový člobrda ani nevěděl do svých šesti let, že existují nějací židi, nevěděl, když přišel do školy, že by se měl považovat za něco jiného než ostatní děcka ve škamnách české školy onoho roku 1911. Zůstal samozřejmě klidně sedět ve škamně také v první hodině náboženství u velebného pána a poslouchal o malém Ježíškovi, jako doma poslouchal pohádku o Červené Karkulce. Jenže hned na to se dověděl, že jsou nějaké rozdíly mezi lidmi a že nebude dále chodit k velebnému pánovi na hodinu náboženství s ostatními děcky své třídy, ale k panu rabínovi do jiné třídy s docela jinými dětmi; vzal to na vědomí a myslil si, že ti dospělí mají divné nápady. Pan rabín zase povídal jiné pohádky třeba o malém Mojžíškovi, jak plul v košíku po řece k faraonově dceři; to bylo docela hezké. Méně hezké bylo odříkávat jakési litanie v nesrozumitelném jazyce, jehož písmena od prava do leva s nouzí a bídou přečetl, aniž se kdy dověděl i jen „ň“ o skladbě toho nesrozumitelného jazyka. Ale moc o tom tenkrát ten človíček nebádal, neměl čas, musel si hrát, jako si hrála jiná česká děcka, ve škole i doma; ta děcka měl za kamarády, měl je rád a oni měli rádi jeho. Měl české učitele. Velmi, velmi je miloval, protože to s děcky uměli. Oni jej měli také rádi a nikdy, nikdy nedali najevo, že by snad myslili, že ten člobrdík je něco jiného než ostatní děti v klase. A tak človíček rostl a učil se, učil se české básně, četl české knížky z tátovy knihovny, dostával české knížky pod vánoční stromeček jako jiné české děti, zpíval české písně, které se naučil doma od maminky a od táty – třeba Já mám panenku v Roudnici, nebo Když tě vidím, má panenko, v tom kostele klečeti – a ještě fůru jiných. Ve škole zpíval druhý hlas, a protože těch bylo málo, zpíval jej na kruchtě ve školní kapli, což nikomu nevadilo, nejméně panu katechetovi; byl rád, že všichni tak hezky zpívají. Pan rabín by býval méně rád, ale tohle on nevěděl; vlastně jej ani nikdy nenapadlo, že by třeba děcka, která učil, mohla pro radost zpívat na kruchtě synagogy. Možná, že by to nebylo podle pravidel, což vím. Ale budiž panu rabínovi přičteno ke cti, že pilně sledoval, jaké známky z češtiny mají ve škole jeho žáci, a že byl rád, když človíček měl z češtiny jedničku, a zlobil se na kluky lajdáky, kteří měli trojku. Pak když človíček dospíval, měl stejně rád Verdiho nebo Mozartovo Requiem, jako třeba Bruchovo Kol Nidrej; jenže Verdiho a Mozarta slyšel častěji a líp je znal. To už totiž nechodil k panu rabínovi, ani na Jom Kipur do synagogy. Shledal totiž, že to mechanické a znalostí jazyka nepodložené brebentění hebrejských modliteb u pana rabína, i to povídání o Mojžíšovi, věčně se každý rok opakující – protože chudinka rabín musel učit děti od prvňáčků do třetí měšťanky pohromadě v jedné klase – to že tedy není vůbec, ale vůbec žádné náboženství; pánbu se z toho jaksi vytratil a spíš by se byl asi našel občas v muzice nebo na polední pasece pod Smědavskou horou. Takže člověk dal vale církvi a obešel se nadále dobře bez ní. Přitom pořád dospíval mezi českými lidmi jako jeden z nich. Byl prostě Čech tak samozřejmě jakože dýchal. Miloval českou zemi, tu zemi krásnou, zemi jedinou, její dějiny, její kulturu, její jazyk, její hory, její lidi – pokud byli rovní, a tudíž krásní, jako třeba Hus nebo váš táta, Jene, jako bratři Čapci, jako písmáci v chalupách, jako ten dělník, který v týdnu své dovolené – dávno před zavedením rekreace ROH – sběhal celé Jizerské hory od Smrku k Ještědu. A tak tento člověk – protože toto byla jeho země, protože žil jejím životem a osudem, dokud byl dobrý, žil také jejím životem a osudem, když byl zlý, se vším risikem toho zlého, jako všichni ostatní Češi s rovnou páteří; tak žil i Josef Fischer, Karel Bondy, Andula Pollertová, Jiřina Picková, Viktor Kaufmann; ti se také narodili jako židi, taky se za to nestyděli, ale také vyrostli jako jiní Češi, byli to Češi, aniž o tom někoho křečovitě přesvědčovali – byli jimi tak samozřejmě, jako dýchali (a s nimi František Langer, František Zelenka, Ota Gutfreund a jiní, last not least Otokar Fischer, bratr Josefův). Jenže jim to dýchání zatrhl Hitler, jako mnoha jiným Čechům, v kriminálech a na popravištích a v koncentrácích, protože – nehledě na židovské prababičky – ještě také velezradili třetí říši. Přitom byli – z přesvědčení, Jene – různých vyznání: ten bez, onen židovského, což já vím: jen vím, že Jiřina byla vyznání křesťanského církve československé z přesvědčení a Viktor křesťan církve nijaké, nejspíš snad evangelické, ale neměl čas do ní vstoupit, na čemž, jak víte, tak moc nezáleží. Je škoda, že jste tyhle lidi neznal. Ale byl byste měl o některých – aspoň o Pepíčkovi Fischerovi – slyšet za války v Londýně, protože president Beneš od něho dostával depeše odbojové skupiny PVVZ, dokud náckové Pepíčka nezašili a téměř celý PVVZ nerozbili za vydatné spolupráce některých Čechů s nerovnou páteří.

 

Tak prosím vás po mně nechtějte, abych šla dělat dějiny Izraele do Tel Avivu. Já chci umřít u nás doma v Čechách. Já vám to neberu, že fandíte sionistům (za vašich časů měl ten pojem trochu jiný význam, než je mu dnes podkládán) – ale po mně to nechtějte. Vy jste se patrně také ani nesetkal s takovými židy, co šli makat do kibuců v Izraeli, až když jim u nás začalo kvůli Hitlerovi téct do bot; do té doby se jim jaksi nechtělo opustit své pohodlné židle ve vlastních dobřezavedených kšeftech nebo v redakci Prager Tagblattu; takže od Izraele posílali rukama makat jiné za peníze ještě jiných, jak to praví známá anekdota o tom, co je sionismus. A mnozí takoví seděli i na venkově v ryze českém prostředí uprostřed Čechů, jimž prodávali boty nebo cvočky z vlastních fabrik a přitom hubou česki neklápli, a když, tak špatně; česká kultura pro ně neexistovala, kultura země, z níž leta letoucí měli veleslušnou obživu; ani je nenapadlo se asimilovat, naopak. Když tyhle lidi kritisuji, tak proto ještě nejsem židovský antisemita, jako jím nebyl žid Vojtěch Rakous, český spisovatel, který tuto odrůdu měl taky v žaludku, jak je možno si přečíst v jeho knížkách.

 

Říkáte také: „Já jsem si dlouho myslel, že se Žid může docela dobře asimilovat k tomu folku, se kterým žije. My měli u nás Židi, o kterých už ani nikdo nepamatoval, že jejich dědečkové žili v ghettu. Ale jednoho krásného dne slušní lidé ztratí moc, přijde Hitler a co pak?“ Souhlasím, že en gros se židi asi nemohou nikdy asimilovat, protože en gros se neasimilují do důsledků, čili až do těch hrdel a statků. Vždycky budou mnozí pořád dál sídlit v duševním ghettu, štítit se „gojů“, bát se jich a přitom je považovat za méněcenné – to totiž mnozí dělali, v tom byli také rasisti. Nebo se asimilují, ale do pomyslného ghetta vlezou zpátky v tom okamžiku, o kterém mluvíte – přijde nějaký pogromista a co pak? Tak dobře, nechť si jdou, chtějí-li, dělat své vlastní dějiny ve vlastním státě. Mne, prosím vás, vynechte. Můj stát je tento československý stát. Rostla jsem od malička mezi Čechy, zcela přirozeně jedna z nich, bez pocitu odlišnosti, s pocitem sounáležitosti ke kultuře a jazyku této země. Je má se všemi důsledky, tak jako za války v PVVZ. Jestliže mi někdo šlápne na kuří oko, protože shledá, že můj dědeček byl vesnický žid (byl chudý) a ten druhý z maminčiny strany židovský kameník s věčným dalesem, tak to šlápnutí musím vydržet a nedbat toho. Ledaže by mi šlápl na mou nesmrtelnou duši – a to taky musím vydržet – vzpomeňte na Pierra Bezuchova v zajetí, vždyť jste marně nečetl tak rád Vojnu a mír. Anebo to nevydržím – a sbohem. Jene, nikdo mi nemůže vzít moji českou zemi v mé duši. Je moc škoda, že vám to nemohu říci živému. To by nám asi všem bylo líp v této zemi krásné zemi milované.

 

Prosinec 1968

 

 

 

Milena Šimsová

ZAPOMENUTÝ ODBOJ

 

Tu neděli po 15. březnu přišel na Ořechovku, do domu v Klidné ulici č. 5, MUDr. Viktor Kaufmann a z jeho podnětu začal profesor Vojtěch Čížek organisovat hnutí, „které musí být nekompromisně protiněmecké, musí přispět soustavnou, dobře organisovanou podkopnou a odbojovou prací k tomu, aby byl svržen okupantský režim, obnovena státní samostatnost a vybudována republika skutečně demokratická a socialistická“. Hnutí, označené později v soudních spisech jako „Cizek und andere“, v dopisech Hany Fuchsové jako „Strýčkova klasa, ve vzpomínkách Josefa Grni jako PRV — Přípravný revoluční výbor — bylo komisaři gestapa též nazýváno „odborari“. Právě toto, třebaže dílčí označení, vystihuje nejpřesněji záměr těch, kteří se rozhodli, „že své podzemní hnutí budeme opírati o odborově organisovaně, socialisticky zaměřené dělnictvo a levě orientovanou inteligenci“. Organisace, označovaná nyní v odborné literatuře jako PVVZ (Petiční výbor „Věrni zůstaneme“) bylo tehdy něco zcela nového, co tu za první republiky nebylo. Spojení dělnictva prostřednictvím odborů s levě orientovanou inteligencí. A nejen to. „Naše hnutí musí pro své účely využít vydatně též církevních kruhů a pracovati úzce s ilegálním hnutím komunistickým. Snaha naší skupiny musí být vytvořit i podzemní hnutí lidové, celostátní, zahrnující i pohraničí a Slovensko...“ (Na paměť prof. Dr. Vojtěcha Čížka, Praha 1946).

 

V roce 1964 sepsala paní Marie Čížková příchozí do jejich domu v roce 1939. Najdeme tu vedle jmen doc. dr. Josefa Fischera (znalce Palackého a Masaryka), dr. VasilaŠkracha (který redigoval vydávání Masarykových spisů), dr. Milady Horákové i jména vysokých vojenských činitelů (generál Čihák, major Hájíček), jména pracovníků v odborech (František Andršt, Otakar Wünsch, Václav Housar, Bohumír Truksa), stopu styků s církví katolickou a jméno Jaroslava Šimsy, jenž tu zastupoval nejen odbojové pracovníky z řad Ymky a Akademické Ymky, ale jehož prostřednictvím byla do tohoto hnutí zapojena celá řada skupin a skupinek mimo Prahu, pracující ať už na půdě církve českobratrské nebo Jednoty bratrské.

 

Toto hnutí bylo třikrát rozbito. Po prvé gestapem ve dvojí vlně zatýkání na jaře roku 1940 a na podzim roku 1941. Po druhé v roce 1945 zcela odsunuto na vedlejší kolej londýnskou emigrací a zbytky potřeny v padesátých letech.

 

Ideový program tohoto hnutí zněl: „Republiku skutečně demokratickou a socialistickou.

 

 

V Praze na Vinohradech v ulici Anny Letenské na domě číslo 34/7 je deska s dlouhou řadou jmen: „V tomto domě scházeli se k odbojové činnosti...“ Ten dům patřil Anně Pollertové. Měl v něm ordinaci a byt MUDr. Viktor Kaufmann. Prostřednictvím profesora Čížka v něm získala mansardový byt profesorka Jiřina Picková a ukrývala tu pracovníky odboje. Tato jména najdeme v seznamu, a tedy všichni „za svobodu své vlasti dali život“, právě tak jako JUDr. Karel Bondy, PhDr. Josef Fischer a RNDr. Jiří Baum. A všichni to byli „židé“.

 

Anna Pollertová opatřila také sto tisíc korun, které profesor Čížek uložil v profesorské záložně a ty peníze byly vybírány podle potřeby odboje, podobně jako peníze, které dostal do úschovy JUDr. Vladimír Klouda, z nichž byly placeny součástky k vysílačkám, z nichž žili lidé pracující v ilegalitě a podporovány rodiny zatčených. To všechno byly židovské peníze.

 

Víme vůbec, že židé v době okupace nebyli bezejmennou, trpící masou, hnanou do plynových komor? Že tu byla řada těch, kteří dali k disposici svůj majetek dávno před jeho zabráním, kteří dávno před povoláváním do transportů pracovali vodboji? A jak pracovali! Březina. Evžen, Vyskočil, Dobrnický, Čermák, Šavrda, Doucha, Blažek — to vše jsou krycí jména, jichž užíval ve své neúmorné organizační práci JUDr. Karel Bondy. PhDr. Josef Fischer napsal návrh ideového programu „Za svobodu“. Za trámem na půdě Čížkova domu bylo až do konce války schováno falešné razítko „říšského protektora“, které si opatřila a užívala pro odbojovou práci Anna Pollertová.

 

Nejde však o zásluhy židů. Naopak! To nacismus rozdělil lidi na árijce a ne-árijce a označil židy žlutou hvězdou, aby je oddělil od ostatních. Podobně jako vodboji proti nacismu nešlo v prvé řadě o křesťany, komunisty či o Čechy. „Nešlo tu již jen o národní existenci, o to, zda se za padesát či sto roků bude v české zemi rozléhat český jazyk. Šlo o to, zda budeme ještě, či zda budou naše děti ještě lidmi... A proto jsme nástup nacismu necítili jen jako ohrožení své národní existence, nýbrž i jako útok na samu podstatu našeho lidství,“ napsal profesor Josef Grňa, jeden ze spolupracovníků Karla Bondyho.

 

Jaroslav Šimsa vzpomíná v roce 1942 v mnichovském vězení rád na maminku Otokara a Josefa Fischera, které jako chlapec nosil noviny. Pro styky s Josefem Fischerem byl krutě vyslýchán v době, kdy Rudolf Mareš, „ač byl sám v ilegalitě, dovedl se starat i o jiné a byl zejména nezbytným pomocníkem profesora Josefa Fischera, byl jeho spojkou se světem.“

 

V odboji nebyli lidé rozděleni podle původu, rasy či třídní příslušnosti, ale spojeni solidaritou a vírou v spravedlnost a pravdu, která platí nad námi všemi. Paní lrma Kaufmannová a Heda Kaufmannová se účastnily odbojové práce, udržovaly motákové spojení zatčených pracovníků odboje s těmi, kdo ještě pracovali „venku“. Proto také, ač hledány gestapem, unikaly mu střídáním ilegálních úkrytů a nakonec tímto způsobem unikly transportu a smrti v plynové komoře.

 

Jaroslav Šimsa píše tajně z koncentračního tábora Dachau koncem roku 1944 o utrpení židů a židovských dětí a vyslovuje přání, aby se po válce „Ymka ujala práce i mezi židovskou mládeží, aby se odčinilo bezpráví, deset let na ní páchané“.

 

Co z toho jsme uskutečnili?

 

Bratrstvo, evangelický časopis pro mládež, roč. XXVII, 1969, č. 5, 15. června, s. 73–75.


zpět