Peter Becher: Mé Sudety

 

Mé Sudety mají mnohovrstevnatou tvář, napůl viditelnou, napůl neviditelnou, ponořenou do temných komnat minulosti a otevřenou ve světle přítomnosti. Jsou součástí historie mé rodiny, mých vzpomínek na dědečkův hlas a babiččino kuchařské umění. Žijí ve vyprávění mého otce, který se narodil před začátkem první světové války v Karlových Varech, strávil první léta svého života jako poddaný císaře Františka Josefa I., a ke konci života bydlel na jednom z předměstí Mnichova, zahloubán do rozhovorů s přáteli ze školy a skautingu, z nichž už tehdy nikdo nebyl naživu. Zemřel v srpnu 2005.

 

Mé Sudety jsou rokem 1970. V Západním Německu bylo takřka nemožné hovořit o Sudetech, aniž byl člověk terčem smíchu, posměchu či dokonce veřejného vypískání. „Ten Becher od vyhnanců“, „ten Becher Sudeťák“, to byly nálepky silnější než jakákoliv zvídavost, jakýkoliv zájem. Jako hráč házené a interpret Shakespeara nacházel sice sedmnáctiletý mladík, jímž jsem tehdy byl, náležité uznání, můj původ však nebyl společensky přijatelný. Vylučování bylo stejně tak samozřejmé a oprávněné jako jeho dnešní bagatelizace.

 

Mé Sudety jsou rokem 1990. Krátce předtím odpadla vízová povinnost a mohlo se cestovat do Československa tak samozřejmě jako do Rakouska. Projevy sympatií se náhle obrátily. Dosavadní velkorysost německých pohraničníků se schovala za přísné rysy jejich tváří, neúčastná tvrdost jejich českých kolegů se naopak projevila jako maska, po jejímž sejmutí se objevily lidské rysy. Jeden český pohraniční úředník zvědavě studoval můj pas, přátelsky se zeptal, zda nejsem na cestě do Karlových Varů, uznale mi pokynul, usmál se, zasalutoval a popřál mně šťastnou cestu.

 

Mé Sudety jsou v roce 2005 zvláštním způsobem restaurovaná a podivuhodně se rozpadající krajina, v níž nacházím vedle nádherně obnovených secesních fasád, třpytících se výloh a drahých turistických kaváren oprýskané zdi, rozbitá okna a zakouřené hospody, často vzdálené jen přes ulici. Vedle malých obcí s truhlíky za oknem a satelitními anténami na střeše, s požárními rybníky a zaprášenými autobusovými zastávkami se táhnou do dálky opuštěné krajiny, moře z kapradí, bylin, trav a křoví, v němž se dají najít zamřížované dveře, naslepo končící schodiště a zbytky zdí; věci vyplavené na břeh z doby dávno uplynulé. Sudety jsou moře v neustálém pohybu, rozrývané strachem a nároky, v němž se restaurované ukazatele cest a kostely zjevují jako lodě duchů, naprosto intaktní, vhodné ke vstupu i použití, aniž by byl poblíž aspoň jeden dům, jediný člověk. Je to zvláštní krajina, v níž se můžeme potkat s nostalgickými návštěvníky a turisty-hledači, s archiváři a muzejníky, malíři a spisovateli, běžkaři a milenci, s houbaři, skauty a trempy.

 

Mé Sudety, to jsou vyhnaní Němci, kteří – traumatizováni nuceným vysídlením a uražení dlouholetým podceňováním ze strany německých politiků a novinářů – se nesetkávají jen o Letnicích. Jsou to moji krajané, jejichž dotčenost se mezitím stala do té míry samozřejmou, že ji ostatní berou na vědomí právě v ten moment, kdy už vůbec neexistuje. Mnozí z nich jsou tak fixováni na svá utrpení, že nejsou schopni přehodnotit prehistorii vyhnání, a přes jejich rty se nepřenese ani jediná věta o tom, že i samotné velké znevýhodnění v první Československé republice málo váží ve srovnání s převzetím moci nacisty, kteří na podzim 1938 nepřinesli národní osvobození, nýbrž zničení všech demokratických struktur, brutální zglajchšaltování všech spolků a nemilosrdné pronásledování všech politických odpůrců. Mimo jiné také mnoha sudetských Němců.

 

Mé Sudety, to jsou čeští politici a novináři, kteří reagují na letniční setkání agresivně také proto, že je znepokojuje majetek jejich národa, jenž je podle nich ohrožen dynamickým německým hospodářstvím stejně jako majetkovými nároky vyhnanců. Tito politici a novináři stále znovu zdůrazňují, že je třeba hovořit o budoucnosti, ale přitom jsou tak fixováni na minulost jako sotva kdo jiný. Sice takoví nejsou všichni, ale přece jen je jich překvapivě mnoho. I sociální demokraté začali svou poslední předvolební kampaň na „svaté hoře“ Říp, aby tím demonstrovali, jak se stále velmi identifikují s národními mýty svého národa. Je-li řeč o českých obětech koncentračních táborů nebo o nuceně nasazených, je pro mnoho z nich minulost znepokojující přítomností, a naopak, minulost je pro ně nekonečně daleko, je-li řeč o sudetoněmeckých nuceně nasazených a obětech vyhnání.

 

Mé Sudety, to jsou němečtí politikové a novináři, kteří nedokážou mít empatii pro utrpení vyhnanců a domnívají se, že kritický pohled na nacionální socialismus se dá udržet jen tehdy, když se každé patriotické hnutí i jakýkoliv soucit s německými oběťmi pojme v podezření. Pro mnoho z nich nejsou vyhnanci nic jiného než nepolepšitelní revanšisté, kteří zlehčují Třetí říši a nechtějí nahlédnout ani historické souvislosti, ani svou vlastní vinu. Ve zvláštní směsici ideologické krátkozrakosti a důvěřivosti jsou náchylní k tomu, aby přivítali každý šovinistický hlas z Česka, který potvrzuje jejich předsudky, a přeslechli každý sebereflektující hlas vyhnanců, jenž by mohl diferencovat jejich představy. Nechovají se sice všichni stejně – mnozí mluví takřka ústy vyhnanců a zase jiní jsou tak flexibilní, že si na jedné straně dělají politickou reklamu na Letničních setkáních krajanského sdruženía na druhé straně dokážou být těmi nejvěcnějšími účastníky německo-českých hospodářských setkání. Mé Sudety, to jsou na závěr a konečně a obzvláště skupiny Němců, Čechů a sudetských Němců, kteří se setkávají, sdílejí a poslouchají za minimálního zájmu médií již léta. Dobře přitom vědí, že se rány minulosti dají hojit jen tehdy, když je posuneme do mírného světla pozornosti a účasti, kdy je pečlivě čistíme a obvazujeme, ne však když je necháme ve tmě, potlačené, pokálené a zapouzdřené, a už vůbec ne, když se do nich pokoušíme řezat ostrými slovy a gesty. Těmto lidem patří moje úcta a obdiv. Jsou to lidé, kteří nehledí jen na jedno období dějin a neposuzují věci jednostranně, ale všímají si vzájemného působení, souvislostí a vývoje. To jsou lidé, kteří nezdvihají ukazováček proti druhé straně a hlasitě nepranýřují škody, jež údajně právě tato druhá strana působí. Setkáme se však i s lidmi, kteří ukazují, jak se tuhé pozice navzájem potvrzují a jak jedna s druhou koresponduje – zahořklost vyhnanců s přezíravostí německých politiků, obrana českého majetku s majetkovými požadavky sudetoněmeckých funkcionářů, sudetoněmecké zábrany reflektovat léta nacionálního socialismu s českým odporem přemýšlet o vyhnání.

 

Mé Sudety jsou moje touha, má naděje, moje utopie, země potkávání, v níž budou lidé jednou objevovat stopy bohaté minulosti, kterou již nebudou vnímat jako ohrožení, ale jako dar. Ti lidé, kteří už nebudou bránit majetek, zpracovávat urážky nebo zakrývat nezájem, ale budou volně rozvíjet svou zvídavost, radost ze života a citlivost, naplněni vědomím, že jsou Evropané uprostřed Evropy. To jsou mé Sudety.

 

 

Z knihy Der Löwe vom Vyšehrad. Essays, Feuilletons, Reden 1990–2012, Passau, Stutz 2012, s. 152–155, přeložil pro Český rozhlas 3– Vltava a Nakladatelství Triáda Václav Petrbok.

 

Peter Becher se narodil 3. listopadu 1952 v Mnichově jako syn pozdějšího dlouholetého mluvčího Sudetoněmeckého krajanského sdružení a poslance spolkového sněmu Waltera Bechera. Po absolvování náhradní civilní služby vystudoval na mnichovské univerzitě germanistiku a historii, v roce 1981 obhájil disertační práci o literárních obrazech zániku rakousko-uherské monarchie. Po krátkodobých zaměstnáních v Goethe Institutu a Bavorském rozhlase působí od roku 1986 jako jednatel mnichovského Spolku Adalberta Stiftera, který se zabývá dějinami a kulturou českých zemí. Vedle přípravy řady výstav a sborníků například o česko-německých vztazích v karikatuře, literární emigraci či mladých Němcích a Němkách v meziválečném Československu, nebo německé literatuře v období tzv. Protektorátu je Becher rovněž autorem monografie o Adalbertu Stifterovi a románu Noční let (Nachtflug). Své stálé, pozorné a osobně prožívané angažmá ve prospěch česko-německé kulturní spolupráce osvědčuje i jako aktivní člen českého PEN klubu a sudetoněmecké Seliger Gemeinde. Od začátku listopadu mohou diváci zhlédnout v Muzeu města Ústí nad Labem výstavu Praha – Prag 1900–1945: Město dvou jazyků, mnoha prostředníků, na jejíž koncepci i realizaci se P. Becher podílel mírou rozhodující.

 

 

 


zpět