otec Jáchym: 1150. výročí příchodu svatých Cyrila a Metoděje na Velkou Moravu

 

Dnes slavíme jedenáctisté padesáté výročí příchodu svatých Cyrila a Metoděje na Velkou Moravu. Využijme této příležitosti k tomu, abychom si položili otázku: Jaký smysl má pro církev misijní práce? Je stále ještě aktuální?

 

Apoštolská a misijní činnost církve je pravidelně kritizována, i když v různých dobách a na různých místech různě. Jedni jí vyčítají přílišnou horlivost, jiní ospalou setrvačnost. Na současnou Evropu tvrdě dopadají důsledky odkřesťanštění, a přesto se církvi s oblibou vyčítá právě nemístná horlivost. Na církev, která zdůrazňuje pravdy, jež nepříjemně provokují nebo naopak nikoho nezajímají, se často pohlíží se směsicí ironie a údivu, ať je to v Praze, v Plzni nebo v Paříži. Nejde o nepřátelský postoj! Kdyby se církev spokojila s péčí o své věřící, nikomu by nevadila. Pokud by zanechala nepříjemných provokací, mohla by se i těšit naprosté svobodě.

 

Církev se však nikdy neztotožní s moderním zfalšovaným pojetím svobody. Její apoštolát se nesmí řídit módními trendy, motivaci pro svou činnost nachází jinde. Je poslušná Krista a řídí se příkladem, který jí dal on sám.

 

Náš Pán žil v zemi, ve které to vřelo napětím – a přitom se otevřeně obracel na všechny lidi, i na ty, kteří ho o nic nežádali nebo se k němu stavěli nepřátelsky. Jeho kázání i jeho poselství bylo určeno všem a své učedníky vedl k tomu, aby činili podobně. Velmi brzy poslal Kristus svých dvanáct apoštolů do měst judejských a galilejských; po svém zmrtvýchvstání pak až do končin země. Jeho příkaz byl jasný: „Jděte, ze všech národů učiňte učedníky!

 

Svatý Pavel je k nám blíž, patřil k druhé křesťanské generaci a nežil s Kristem tak jako apoštolové. A přece právě on viděl nejdál, nejlépe chápal, co je třeba dělat. Toto pochopení mu bylo darováno na cestě do Damašku, v den jeho obrácení. Být křesťanem je pro něj totéž jako hlásat Krista: „Běda mně, jestliže nebudu hlásat evangelium!“ A hlásat Krista, to znamená stavět církev, která je jeho Tělem. Všichni lidé jsou povoláni, aby se skrze křest a Eucharistii stali údy Kristova Těla.

 

Kristus je činitelem jednoty, v něm a skrze něj se lidé sjednocují mezi sebou navzájem i každý z nich osobně s Bohem. To uskutečňoval svatý Pavel ve svém životě, to učil skrze své dopisy, ke kterým se vrací a které vykládá církev.

 

Proč je však stále třeba zdůrazňovat, že se máme obracet i na ty, kteří po nás evidentně nic nechtějí?

 

Je řada důvodů, pro které můžeme lidem nějakou věc nabízet. Například proto, že odpovídá jejich věku, temperamentu, zájmům... Nabídka spásy se však neřídí partikulárními, omezenými důvody. Bůh oslovuje člověka na základě toho, co je jeho lidskou podstatou: člověk potřebuje Boha k tomu, aby byl šťastný. Kdo netouží po štěstí? A koho hřích o štěstí nepřipravil? Proto se Boží nabídka týká všech! Proto také je třeba ji všem předložit.

 

Je povinností církve oslovit všechny lidi. Nabídka nejvyššího Dobra není žádným omezením lidské svobody, a to tím spíše, že přepokládá osobní svobodné přijetí. Když církev plní své apoštolské poslání hlásáním Krista, nerozlišuje lidi na ty, kteří chtějí slyšet a ty, kteří slyšet nechtějí; všichni Krista potřebují, proto se církev snaží všem přizpůsobit, aby všechny oslovila.

 

Autentické hlásání křesťanské víry se tedy bude vyznačovat neohrožeností a odvahou, děje se však s úctou a ohleduplností. To vyžaduje velkorysost, kterou neodradí žádný neúspěch. Svatí Cyril a Metoděj patřili k velkým misionářům takového ražení! Stejným způsobem postupovali i velcí mistři kontemplativní modlitby, mniši a mnišky ze Cîteaux, z Kartouzy, z Karmelu...!

 

Dnes stejně jako kdykoli dříve, žije mnich odděleně od světa a současně v samém srdci církve; proto po něm Bůh žádá, aby pro církev pracoval, a dává mu účast na svém skrytém, nadpřirozeném působení na duše lidí. Mnich se účinně podílí na budování církve, Kristova Těla, tím, že ze všech sil lne ke Kristu, že žije podle evangelia, že své velké touhy dokáže vyjádřit prostými, konkrétními skutky, že svůj čas věnuje modlitbě a především že se účastní Eucharistie nebo ji jako kněz slaví.

 

Jednoho dne mnich pochopí, že po něm Pán chce, aby měl srdce apoštola – aniž by ale opustil klášter, do kterého ho Bůh přivedl. Tehdy řekne se svatým Pavlem, avšak svými vlastními slovy: „Běda mně, jestliže se nemodlím...“ – „Běda mně, jestliže vše, co se mi přihází, nesměřuji k Bohu, pro jeho větší slávu a pro spásu mých bližních.

 

Amen.

 

 

Otec M.-Jáchym je trapistický mnich a kněz v opatství Sept-Fons. Toto kázání pronesl 5. července 2013 na slavnostní bohoslužbě v opatství v Novém Dvoře.


zpět