Michael Špirit: Kolikrát Devatero pohádek?

 

Žádné z poválečných vydání knihy Karla Čapka Devatero pohádek a ještě jedna od Josefa Čapka jako přívažek neregistruje dosavadní život tohoto titulu. Dvě nejobsáhlejší souhrnné řady, Dílo bratří Čapků (1954–1971, ed. Miroslav Halík) a komentované Spisy Karla Čapka (1980–1995), Devatero pohádek jako samostatný titul pomíjejí. První edice neobsahuje pohádky vůbec, druhá naopak přináší v 10. svazku, nazvaném Menší prózy (1992, ed. Emanuel Macek a Mojmír Otruba), autorovy veškeré „pohádkové“ texty, a to ve znění a pořadí, v jakém je Čapek otiskoval ve sbornících nebo periodikách poprvé, tedy v jiné verzi a sledu, než v jakém většina z nich tvoří knihu Devatero pohádek, a bez Josefovy prózy.

 

Stanovit pořadí jednotlivých vydání je složité. Bibliografie Karla Čapka (1990, ed. Boris Mědílek) k tomu v obecné rovině říká: „Základní evidence titulových řad by byla snadná, kdyby v označeních nakladatelství Aventinum a Borový (na titulním listě, v tiráži a jinde) panoval řád. Pravý opak je pravda, ať již byl způsoben laxností či podnikatelským záměrem. Do číselného sledu vstupují vydání vyznačená rozmezím tisíců (praxe Borových označovat každou další tisícovku jako další vydání platí jen omezeně), dvě různá vydání téhož titulu mají stejné pořadové číslo, označení v nakladatelských tiskovinách jsou nespolehlivá a někdy průkazně chybná. Jako nejproblematičtější se jeví rok 1932, v němž F. Borový přebírá remitendy likvidovaného Aventina a postupně je různě adjustuje a označuje. I M. Halík navázal označením některých svých edic po roce 1945 na nesprávný údaj a my jsme záhy upustili od úmyslu napravovat chybný sled vlastním, ‚správným‘ číslováním“ (s. 641).

 

Poprvé vyšlo Devatero pohádek s vročením 1932 společnou péčí dvou nakladatelství, Fr. Borového a Aventina. Koedice byla dána tím, o čem vypovídá citát z Mědílkovy bibliografie: Borový přebíral závazky likvidovaného podniku O. Štorcha-Mariena a přejal také aventinskou řadu Spisy bratří Čapků, vycházející od roku 1928. Devatero pohádek bylo jejím 29. svazkem a ve skutečnosti bylo distribuováno už v prosinci 1931. Druhé vydání bylo na přebalu (s kolorovanou první ilustrací knihy, na níž je král, malá princezna, babička s nůší, černá kočka na trůně a stráž), obálce a titulním listu vypraveno s týmiž časovými a nakladatelskými údaji, ale v tiráži už Aventinum nefigurovalo. U třetího vydání s týmž vročením je uváděn výhradně Fr. Borový, který zůstává nakladatelem Devatera pohádek až do roku 1946. Všechny tři edice z roku 1931/32 pocházely z identické sazby, kniha o formátu 18,5 x 11,5 cm měla 261 stran (257 paginovaných + další do tiráže včetně) a obsahovala 57 černobílých ilustrací Josefa Čapka.

 

Čtvrté vydání v roce 1935 žádné pořadí neuvádělo. V druhé části titulu mělo prohozený pořádek slov (...a ještě jedna jako přívažek od Josefa Čapka). Autorem grafické úpravy byl František Muzika (1900–1974). Osm Josefových kreseb bylo rozšířeno na celou stránku, kolorováno a následováno vakátem (zahrnutým do paginace), jednotlivé kapitoly byly uvozeny samostatnými listy s titulem pohádky, každá z šesti podkapitol „Velké kočičí pohádky“ začínala na nové stránce. Především se ale celý text sázel nově (i když počet stran zůstal náhodou stejný jako u vydání z roku 1931/32) a autor do něho na několika místech zasahoval. Nejpodstatnější změnou bylo ve třetí kapitole „Velké kočičí pohádky“ nahrazení holandského detektiva Mynheera Valijse Francouzem Monsieurem Valise (s. 27; holandské příjmení ale na celostránkovém obrázku Josefa Čapka na s. 25 zůstalo). Rozměr knihy se zvětšil na 21,5 x 16 cm a na deskách byla reprodukována barevná ilustrace s kouzelníkem Magiášem. Páté, šestésedmé vydání, označené jako druhé, třetí a čtvrté, vyšlo v roce 1939 a bylo pořízeno ze stejné sazby jako edice z roku 1935, na niž pořadím vydání zjevně navazovalo (a nebralo v úvahu první tři edice z roku 1931/32).

 

Osmé vydání z roku 1940 známe jen z Mědílkovy Bibliografie Karla Čapka, kde je uváděno jako převzatý údaj. V druhé části titulu se vrátilo k původnímu slovosledu (...a ještě jedna od Josefa Čapka jako přívažek). Bylo označeno jako čtvrté, a protože bylo zároveň 29. svazkem Spisů bratří Čapků, navazovalo daným pořadím zřejmě na první tři vydání z roku 1932. Deváté vydání z roku 1941 s údajem „5. až 20. tisíc“ a „Spisy bratří Čapků, sv. 29“ bylo podle všeho dotiskem právě oné edice z roku 1940. I když bylo formátem 18,5 x 11,5 cm a 261 stranami shodné s prvními třemi vydáními z roku 1931/32 a jeho ilustrace byly rovněž jen černobílé, bylo vysazeno nově (jakož i nejspíš edice z roku 1940). Na obálce, kde byla vedle Karlova jména uvedena jen první část titulu Devatero pohádek, reprodukovalo poslední kresbu z „Velké kočičí pohádky“ (babička, král, princezna a Vašek s Jůrou v náručí), oproti textu knihy kolorovanou. Výčet strážníků z „Velké policejní pohádky“ v prvních vydáních („Na tu posilu nás přiběhlo poklusem šest, kolegové Rabas, Matas, Kudlas, Firbas a já...“, 1932: 181) byl opraven na: „...Rabas, Holas, Matas, Kudlas, Firbas a já...“ (1941: 181, 2013: 149). Ve třetí kapitole „Velké kočičí pohádky“ se znění naopak vrátilo k holandskému detektivovi Mynheeru Valijse z edic 1931/32 (1941: 28). – Fotoreprint tohoto devátého vydání, zvětšený na 19,5 x 14 cm (s odlišnou obálkou: na ní první kresba z „Velké kočičí pohádky“), publikovalo v roce 2000 nakladatelství Levné knihy a do výčtu jednotlivých edic Devatera pohádek ho jako mechanickou kopii bez jakýchkoli úprav nepočítáme.

 

Desáté vydání z roku 1946 se rozměrem i Muzikovou grafickou úpravou vrátilo k edici z roku 1935, resp. 1939 (včetně slovosledu v druhé části titulu: ...a ještě jedna jako přívažek od Josefa Čapka), ale sazba byla pořízena nově, kniha měla 325 stran. Holandský Valijse byl tak jako ve vydáních z let 1935 a 1939 opraven na francouzského Valise (1946: 32), výčet šesti strážníků z „Velké policejní pohádky“ byl zde emendován v odlišném pořadí než v edicích z let 1940 a 1941: „...Rabas, Matas, Kudlas, Firbas, Holas a já...“ (1946: 228), a tuto verzi přebrala i následná vydání z let 1959 a 1964.

 

Ještě před nimi však vyšel „výbor z Devatera pohádek a dvě pohádky dosud knižně nevydané“, jak zněl podtitul knihy Pohádky Karla Čapka (SNDK 1954). Výbor vypustil z původního pořadu Devatera „Velkou kočičí pohádku“, „Velkou policejní pohádku“ a Josefovu „První loupežnickou pohádku“ (Karlovu „Druhou loupežnickou pohádku“ tiskl jako „Pohádku loupežnickou“). Do obsahu naopak pojal dvě dosud jen časopisecky publikovaná vyprávění „O začarovaném tulákovi“ a „O šťastném chalupníkovi“, otištěná dosud jen v Národních listech 25. 12. 1920, resp. v Lidových novinách 12. 7. 1922, a v obsahu knihy zařazená v prvním případě jako úvodní, v druhém za „Pohádku loupežnickou“. Svazek s předmluvou Jaroslava Závady a v grafické úpravě Olgy Pavalové, reprodukující na přebalu kolorovanou kresbu kouzelníka Magiáše (jakou mělo na deskách vydání z roku 1935 a na obálce edice z let 1939 a 1946) a na deskách černobílou kresbu tančících psích víl, měl 105 stran a vyšel, zařazený do „Knižnice pro národní školy“, v nákladu 30 tisíců výtisků. Jeho reprint s údajem „2. vydání v SNDK“ byl publikován tamtéž v roce 1957, bez předmluvy, o 99 stranách v nákladu 20 tisíců výtisků. Odpovědnou redaktorkou byla Jaroslava Reitmannová a jako editor už byl udán Miroslav Halík. Dvě vydání tohoto výboru, který neobsahuje celé Devatero, však do pořadí jednotlivých vydání nezapočítáváme.

 

Po jedenácté vyšla kniha v roce 1959. Státní nakladatelství dětské knihy ji s údajem „1. vydání“ vydalo s titulem Devatero pohádek, dvě navíc a ještě jedna od Josefa Čapka jako přívažek, neboť do obsahu, před „Velkou kočičí pohádku“, zařadilo i vyprávění „O začarovaném tulákovi“ (s. 7–14) a „O šťastném chalupníkovi“ (s. 15–20). Na přebalu nebyla užita žádná z Josefových kreseb, nýbrž žluté a bleděmodré čtverce tvořící na červeném podkladu velkou číslici devět (na deskách na podkladu bílém); titul na přebalu a hřbetu knihy zněl: Devatero pohádek Karla Čapka. Grafickou úpravu navrhla Olga Pavalová (1930–1998), která zůstala autorkou proměňující se typografie Devatera pohádek v SNDK, resp. v Albatrosu (kde byla kniha vydávána kromě jedné výjimky výhradně) až do edice z roku 2003; ve vydáních 1997 a 2003 navrhoval jen odlišnou ilustraci na deskách a vstupní strany Vladimír Vimr. Formát knihy se zvětšil na 24 x 16 cm (a zůstal takový i v následujících dvou vydáních z let 1964 a 1968), sazba byla pořízena z písma Garamond, kniha měla 220 stran. Kapitoly otevíraly úvodníky s titulem a vakátem (vakáty následovaly také za každou barevnou ilustrací a jejich listy nebyly součástí paginace), podkapitoly ve „Velké kočičí pohádce“ a „Velké policejní pohádce“ začínaly vždy na nové liché stránce a toto rozvržení opakovalo i následné vydání z roku 1964. Odpovědnou redaktorkou byla Jaroslava Reitmannová. Náklad 30 tisíc výtisků byl doporučen, jak stálo nad tiráží, „pro čtenáře od 9 let“. Ve třetí kapitole „Velké kočičí pohádky“ svolával policejní prezident mezi ostatními detektivy znovu (tak jako ve vydáních z let 1931/32 a 1940/41) holandského Mynheera Valijse. Oproti tomu byl opraven výraz „detektivové“ z nadpisu kapitoly: podle důsledně užívaného tvaru „detektýv“ v textu této a následující části „Velké kočičí pohádky“ nadpis zněl: „3. Jak detektývové kouzelníka honili“ (1959: 35). Ilustrace s Šítkovským vodníkem z „Velké policejní pohádky“, stojícím pod rozcestníkem „Do Němec – Praha“, byla přesunuta do „Pohádky vodnické“ (1959: 109). Všechny tři jevy takto zůstaly ve všech vydáních až do roku 2008. Kresba Lotranda, uhánějícího v „Druhé loupežnické pohádce“ se synáčkem na koni, byla umístěna chybně do „Pohádky ptačí“, na jednu stránku společně s kresbou dvou vrabců v Kardašově Řečici (1959: 83). V „Pohádce tulácké“ chyběla, tak jako už v dvojím vydání výboru z let 1954 a 1957, ilustrace s donskými Kozáky, neboť celý úryvek, který pojednával o „pobytu“ odvátého klobouku v prostředí ruských reálií, byl z textu vypuštěn:

 

„...Ale zatím si můj klobouk pořídil kožich, protože se už začínala zima, nechal si narůst vousy a jel do Moskvy.‘ ¶ ‚A co dělal v Moskvě?‘ tázal se pan soudce. ¶ ‚Nu, co by tam dělal,‘ pravil cizinec. ‚Politiku dělal, mizera. Stal se tam novinářem. Pak si vzal do hlavy, že se zmocní vlády, ale to už ho Rusové zatkli a odsoudili jej k smrti zastřelením; ale když jej vedli na popraviště, zafoukal vítr, a tu on, uličník, se začal na ulici kutálet a proklouzl mezi nohama vojáků a kutálel se po matičce Rusi až do Novočerkasku. Tam si dal na hlavu beranici a stal se atamanem donských Kozáků. Já jej pronásleduju a konečně jej chytím; a tu on, padouch, zapíská na své Kozáky a káže jim, aby mne zastřelili.‘ ¶ ‚A co dál,‘ ptal se pan soudce dychtivě. ¶ ‚No, co bylo dál,‘ řekl cizinec. ‚Já jim povídám, že my se kozáků nebojíme, že je krájíme do polívky. Já nevím, pane rado, jestli tady u vás taky rostou kozáčky –‘ ¶ ‚Rostou a hodně,‘ pravil pan rada. ‚Nejvíc tamhle u Libňatova, a vůbec tam, kde rostou břízy a osiky.‘ ¶ ‚Kozák je docela dobrá houba,‘ řekl cizinec, ‚jenomže má nožičku trochu dřevnatou. Tak já povídám, že u nás kozáky vaříme v polívce nebo rozkrájíme na malé kousky a sušíme; toho se ti Kozáci tak lekli, že mne pustili. Ale zatím můj klobouk, ničema, skočil na kůň a uháněl na východ. Já, to se rozumí, za ním. A on v Orenburku sedne na vlak a jede na Omsk a přes celou Sibiř, ale v Irkutsku se mně ztratil; prý tam někde přišel k penězům, ale pak jej chytli lupiči Chunchuzové a obrali jej o všechno, takže vyvázl jen s holým životem. Pak jsem jej potkal...“ Cenzura musela usoudit, že takovéto „znevažování“ je nepřípustné stejně jako třeba „projev Komunistické internacionály, podepsaný soudruhem Molokovem“ z prostřední části prózy Válka s Mloky ve vydáních z let 1953–1955, a z textu jej prostě vypustila. V Devateru pohádek byl úryvek zkrácen takto: „...Ale zatím si můj klobouk pořídil kožich, protože se už začínala zima, nechal si narůst vousy a uháněl na východ. Já, to se rozumí, za ním. A on v Orenburku sedne na vlak a jede na Omsk a přes celou Sibiř, ale v Irkutsku se mně ztratil Pak jsem jej potkal...“ (1959: 138). Škrt zachovalo i další vydání.

 

To vyšlo v témže uspořádání, ale v nové sazbě z písma cicero Baskerville, s titulem Devatero pohádek, dvě navíc a ještě jedna od Josefa Čapka jako přívažek o 232 stranách jako „2. vyd. v SNDK“ po dvanácté v roce 1964. Provázel je doslov Bohumila Nováka Nad Čapkovým Devaterem (1964: 223–229); je to jediný doprovodný text k Devateru pohádek za celou historii vydávání knihy. V plánu nakladatelství byla zařazena do programu Klub mladých čtenářů a vydána v nákladu 48 tisíc výtisků, odpovědným redaktorem byl Oldřich Syrovátka. V Klubu mladých čtenářů, tzn. s přednostním odběrem a za zvýhodněnou cenu, vycházelo Devatero pohádek pak až do roku 2003. S ilustracemi zacházelo toto vydání ještě volněji než předchozí. K chybně umístěnému Lotrandovi do „Pohádky ptačí“ (1964: 87) a chybějící ilustraci z „Pohádky tulácké“, jakož i k celému úryvku o kloboukových patáliích v Moskvě a na Sibiři (1964: 142), přibylo chybné zařazení barevné ilustrace s dědečkem, babičkou a Voříškem z „Pohádky psí“ ještě před její začátek (za stranu 72) a umístění obrázku kouzelníka Magiáše z „Velké pohádky doktorské“ do předcházející „Pohádky pošťácké“ (za stranu 192). Na přebalu (jen s první polovinou titulu Devatero pohádek) byla zmenšeně reprodukována první kolorovaná ilustrace knihy, na deskách byl použit výřez z páté ilustrace k „Pohádce pošťácké“, s hlavou a rukama pošťáka Kolbaby a s dopisem bez adresy a známky.

 

Třinácté vydání z roku 1968 se v nové sazbě z písma Grotesk vrátilo k původnímu obsahu Devatera. S titulem navazujícím v druhé části na edici z roku 1935 (...a ještě jedna jako přívažek od Josefa Čapka) a údajem „3. vydání v SNDK (2. v KMČ)“ je připravil Miroslav Halík (1901–1975), který pod předchozími edicemi podepsán nebyl, ale jeho editorská účast je vzhledem k jeho péči o dílo obou bratrů od roku 1939, resp. 1945 pravděpodobná. Halíkova edice pak vycházela v SNDK, resp. v Albatrosu až do roku 2008 (od roku 1997 se znovu prohozenou, a tedy původní druhou částí titulu: ...a ještě jedna od Josefa Čapka jako přívažek). Výčet strážníků, spěchajících jako posila proti rozlícenému sedmihlavému drakovi, zůstal tentokrát bez Holase, tedy v chybné verzi prvních sedmi vydání z let 1931/32, 1935 a 1939, stejně jako ve dvou následných edicích z let 1972 a 1977. Do textu byl však – poprvé po roce 1946 – vrácen úryvek o kloboukových dobrodružstvích v Rusku z „Pohádky tulácké“ (1968: 134–136), jakož i příslušná ilustrace (1968: 135). Ta byla ovšem oproti původnímu pořadí zařazena až za kresbu pána zvedající ze země klobouk před budovou okresního soudu, a tento sled držela všechna další vydání do roku 2008. Jako předchozí dvě edice byly kapitoly zahájeny úvodníky s titulem a vakátem (vakáty následovaly také za každou barevnou ilustrací a jejich listy nebyly součástí paginace), podkapitoly ve „Velké kočičí pohádce“ a „Velké policejní pohádce“ začínaly vždy na nové, ale už ne nutně liché stránce. Tuto praxi zachovala další tři vydání do roku 1983. Odpovědnou redaktorkou byla Zuzana Ceplová, kniha o 219 stranách vyšla v nákladu 60 tisíc výtisků. Na přebalu (s kompletním titulem) byl reprodukován výřez z páté ilustrace k „Pohádce pošťácké“ a týž motiv, bez jména autora a titulu, byl použit na deskách, jako u předchozího vydání.

 

Kvartový formát 18,5 x 20 cm měla vydání čtrnáctépatnácté, označená jako „čtvrté a páté v Albatrosu“ a zařazená do edice Jiskřičky, v níž Devatero pohádek vycházelo pak v dalších vydáních až do roku 1991. V roce 1972 byla na laminovaných deskách (s toliko první částí titulu, což opakovala všechna další vydání do roku 1996) reprodukována barevná kresba kouzelníka Magiáše (tak jako v letech 1935, 1939 a 1946). Text z fotosazby písma Grotesque byl reprintem předchozí edice, vzhledem k čtvercovému formátu knihy byl jen na stránkách odlišně zalomen. Odpovědnými redaktorkami byly Zuzana Ceplová a Dagmar Sekorová, kniha o 265 stranách vyšla v nákladu 30 tisíc výtisků. V roce 1977 byl na deskách použit výřez z první barevné ilustrace knihy (král, princezna a babička s nůší; stráže z horní poloviny kresby byly reprodukovány na zadních deskách). Doporučení zpod tiráže „pro děti od šesti let“ zůstalo ve všech reedicích v Albatrosu až do roku 2008. Vydání bylo nově sázeno z písma Plantin. Ve „Velké pohádce doktorské“ chybně rušilo grafický předěl mezi vyprávěním doktora z Hořiček o „rusálkách“ a následnou autorskou řečí, začínající slovy „Propána, děti, vždyť my jsme při tom povídání...“ (1977: 240), a tento omyl přebrala další dvě vydání z let 1983 a 1986. Odpovědnou redaktorkou svazku o 247 stranách v nákladu 85 tisíců výtisků byla Arnoštka Kubelková, která byla podepsána i pod následnou edicí.

 

Tou bylo šestnácté vydání z roku 1983, v tiráži vystavené jako šesté a vydané „se souhlasem Ministerstva školství ČSR jako četba pro žáky základních škol“, což platilo i pro další dvě edice z let 1986 a 1991 (tam „...se souhlasem Ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy ČR“). Bylo nově vysazeno z písma Baskerville, na deskách reprodukovalo první barevnou ilustraci celé knihy (tak jako dvě další vydání). Rozměrem 23 x 16 cm se vrátilo k formátu edicí z let 1959–1968 a v Albatrosu ho drželo až do vydání v roce 2008. Za poslední, sudou stranou textu „Velké pohádky doktorské“ byl na následující pravé, liché stránce černobíle reprodukován výřez z první barevné ilustrace (babička s nůší), což do roku 2008 opakovaly v Albatrosu rovněž všechny další edice. Emendován byl výčet strážníků ve „Velké policejní pohádce“, s Holasem jako druhým v pořadí (1983: 188), tedy ve shodě s devátým (1941) a snad i osmým (1940) vydáním, a tuto úpravu všechny další edice v Albatrosu zachovávaly. Náklad tohoto vydání o 271 stranách byl zatím nejvyšší, 136 tisíc výtisků. Sedmnácté vydání z roku 1986, udané v tiráži jako sedmé, je se 150 tisíci výtisky překonalo a zůstává dodnes nejvyšším. Použilo tutéž sazbu jako vydání předchozí, ale zrušilo jak úvodníky před jednotlivými kapitolami, tak vakáty za celostránkovými kolorovanými ilustracemi; podkapitoly ve „Velké kočičí pohádce“ a „Velké policejní pohádce“ začínaly ovšem vždy na nové stránce a této praxe se držely všechny edice do roku 2008 se shodným stránkovým rozsahem jako toto vydání: 256 stran. Odpovědnou redaktorkou, stejně jako u následné edice, byla Šárka Krejčová. Osmnácté vydání z roku 1991, představené v tiráži jako osmé, neudávalo už, jak je politováníhodným zvykem v nových politických a hospodářských poměrech, výši nákladu, ale jinak bylo reprintem edice předchozí; ve „Velké pohádce doktorské“ obnovilo ve vydáních Albatrosu až do roku 2008 grafický předěl mezi koncem „Případu s rusálkami“ a následným závěrečným rámcujícím vyprávěním.

 

V roce 1992 vyšly jako 10. svazek Spisů Karla Čapka Menší prózy, které po apokryfech, bajkách, satirách, aforismech a podpovídkách obsahovaly na s. 299–443 oddíl „Pohádky“. Do pořadí jednotlivých vydání Devatera je však nepočítáme, neboť svazek nezahrnoval Josefovu prózu (otištěnou v prvním dílu sborníku Nůše pohádek I, ed. K. Čapek, 1918), a pohádky otiskoval ve znění a pořadí, v jakém je Karel postupně psal a publikoval, tedy odlišném od knižní verze: „Velká kočičí pohádka“ (sb. Nůše pohádek I, 1918), „Pohádka psí“ (Národní listy 25. 12. 1910, příl. s. 9–12), „O začarovaném tulákovi“ (Národních listy 25. 12. 1920, příl. s. 8–12), „Pohádka o zdvořilém loupežníkovi“ (Lidové noviny 24. 12. 1921, s. 17–18 → „Druhá loupežnická pohádka“), „O šťastném chalupníkovi“ (Lidové noviny 12. 7. 1922, s. 11), „Pohádka vodnická“ (Lidové noviny 25. 12. 1923, s. 17), „Král František“ (Lidové noviny 25. 12. 1924, příl. s. 5–7 →  „Pohádka tulácká“), „Pohádka ptačí“ (Lidové noviny 8. 6. 1930, příl. s. 1–2), „Velká policejní pohádka“ (Lidové noviny 14. 9. 1930, příl. s. 1–2), „Pohádka pošťácké“ (Lidové noviny 4. 10. 1931, příl. s. 1–2) a„Velká pohádka doktorská“ (Lidové noviny 15. 11. 1931, příl. s. 1–3).

 

Devatenácté vydání vyšlo v roce 1996 v obnoveném nakladatelství F. Topič a formátem 18,5 x 11,5 cm se shodovalo s vydáním z let 1932 a 1940/41. Počet ilustrací redukovalo na 48. Je těžké posoudit, co bylo výchozím textem této edice: výčet strážníků z „Velké policejní pohádky“ emendován nebyl, a Holas se tedy – podobně jako v letech 1931/32, 1935, 1939 a 1968–1977 – v seznamu neobjevil (1996: 128), zachována byla podoba všech tří jevů fixovaných od edice z roku 1959 („detektývové“ v nadpisu třetí podkapitoly „Velké kočičí pohádky“, Holanďan Valijse, povolaný mezi sedmi „detektývy“, a ilustrace Šítkovského vodníka z „Velké policejní pohádky“ přesunutá do „Pohádky vodnické“), ve „Velké pohádce doktorské“ nebyl – jako v letech 1972–1986 – grafický předěl mezi vyprávěním doktora z Hořiček a následnou autorskou řečí (1996: 186), z podkapitol úvodní a závěrečné pohádky začínaly na nové stránce jen části „Velké pohádky doktorské“. Odpovědnou redaktorkou knížky o 190 stranách byla Irena Žantovská.

 

Dvacáté vydání bylo v roce 1997 v tiráži legitimováno jako „v Albatrosu 9. vydání (1. vydání 1932)“ a bylo reprintem osmnáctého. Lišilo se od něj jen deskami (s kompletním titulem v původním slovosledu ...a ještě jedna od Josefa Čapka jako přívažek), na nichž reprodukovalo druhou barevnou ilustraci z „Pohádky psí“, kresbu s tančícími psími vílami. Odpovědnou redaktorkou byla Blanka Sýkorová, která byla podepsána i pod následným dvacátým prvním vydáním z roku 2003, jež bylo s údajem „10. vydání v Albatrosu (1. vydání 1932)“ reprintem předchozího.

 

Dvacáté druhé vydání z roku 2008 s údajem „11. vydání v Albatrosu (1. vydání 1932)“ přišlo po pětadvaceti letech s novou typografií Lubomíra Šedivého, v níž byla většina černobílých ilustrací zvětšena na celou stránku. Obálku navrhla Soňa Šedivá. Šest černobílých reprodukcí na předních deskách v horním a dolním pruhu, jejž rozděloval prostřední s kompletním titulem, bylo s odlišným pořadím zeleného, červeného a žlutého podkladu variováno na zadních deskách. Odpovědnou redaktorkou byla Kateřina Závadová. Reprint označený jako dotisk vyšel v roce 2011.

 

Vydání v nakladatelství Triáda v roce 2013 je podle tohoto počítání tedy dvacáté třetí. Jeho výchozím zněním bylo čtvrté vydání z roku 1935, poslední za Čapkova života, které bylo dotčené změnami. Znamená to, že ve shodě s touto verzí, jakož i všemi vydáními do roku 1946, (a) ponecháváme v nadpisu třetí podkapitoly „Velké kočičí pohádky“ podobu slova „detektivové“ (s. 20), neboť tituly podkapitol nevnímáme jako součást skazového vyprávění, v němž je používán tvar „detektývové", nýbrž jako adjustaci textu empirickým autorem; tak to ostatně bylo ve všech vydáních Devatera do roku 1946; (b) mezi „detektývy“ povolanými policejním prezidentem je „veselý tlustý Francouz Monsieur Valise“ (s. 22), a nikoli „veselý tlustý Holanďan Mynheer Valijse“ z prvního vydání 1931/32 a z edic 1940/41 a od roku 1959; (c) ve „Velké policejní pohádce“ ponecháváme ilustraci se Šítkovským vodníkem, stojícím pod rozcestníkem „Do Němec – Praha“, a nepřesouváme ji, jak činila všechna vydání od roku 1959, do „Pohádky vodnické“, neboť se v „policejním“ vyprávění váže přímo k passu o tom, že naštvaný vodník se „odstěhoval z Prahy. Teď prý dělá vodu v Drážďanech“ (s. 144). – Oproti čtvrtému vydání z roku 1935 text měníme (a) při výčtu strážníků z „Velké policejní pohádky“, kde ve shodě s edicí z let 1940/41 a od roku 1983 jmenujeme „Holase“ v pořadí jako druhého (s. 149), neboť tam podle dle číslovky „šest“ a dle opětovného výčtu (s. 153) patří; (b) celou knihu vydáváme v titulu se slovosledem prvního vydání z let 1931/32 a dále edic z let 1940/41 a od 1997, Devatero pohádek a ještě jedna od Josefa Čapka jako přívažek.

 

(Pokud bychom chtěli rozlišovat mezi novými vydáními a dotisky a řídili-li bychom se při tom odlišným textovým zněním, ilustracemi, formátem a sazbou, počítali bychom po prvním vydání /1932, s dvěma dotisky týž rok/ jako druhé až edici z roku 1935 /tři dotisky v roce 1939/, třetí by bylo zveřejnění z roku 1940 /dotisk 1941/, čtvrté 1946, páté 1959, šesté 1964, sedmé 1968, osmé 1972 /ač je de facto fotoreprintem předchozího, ale se zlomem sazby se přece jen nějak pracovalo/, deváté 1977, desáté 1983 /dotisky s nepodstatnými modifikacemi 1986, 1991, 1997, 2003/, jedenácté 1996 a dvanácté 2008 /dotisk 2011/. Vydání v Triádě 2013 by v tomto počítání bylo tedy třinácté, ale protože tento způsob rozlišování mezi dotiskem a novou sazbou-vydáním nebyl v Čechách důsledně dodržován, zmiňujeme ho na závěr jen takto v závorce.)


zpět