Adam Drda: Gertrudě GG k narozeninám

 

Malířce a spisovatelce Gertrudě Gruberové-Goepfertové je devadesát let. Těžko tomu věřit. To je obvykle laskavá fráze, užívaná při podobných úctyhodných příležitostech, ale myslím to vážně: když s ní člověk je, má pocit, že se potkal spíš s blízkou vrstevnicí, protože Gertruda opravdu působí mladě; je krásná, hodná, jiskřivá, těší ji mluvit s druhým o všem možném, o knihách, o Vysočině, o Německu, o exilu i o psech, o dění doma. Žije „postaru“ – žádný internet, mobilní telefon ani televize – má tedy prostor na přemýšlení, ví toho víc než lidé závislí na přísunu aktualit. Je příjemné jít s ní v Rosenheimu do řecké hospody nebo jen tak sedět v její kuchyni u čaje. I když vím, že její život byl a je v mnoha ohledech těžký, nepamatuju si, že by si stěžovala. Smutná jistě bývá, ale smutek nejsou stížnosti. Je pro mne čím dál těžší psát o někom, koho znám a koho jsem si oblíbil – nejsem umělecký kritik a osobní prožitky bývají nepřenosné, nepředatelné, znějí banálně. Jak zachytit nedělní odpoledne v Gertrudině bytě, její jemný dívčí obličej, měkké světlo, pronikající do místností, klid mezi obrazy a malovaným venkovským nábytkem, kupovaným v chudých dobách po bazarech? Jak popsat její hlas, aby z toho něco měl i někdo druhý?

 

 

Gertruda Goepfertová se narodila 16. dubna 1924 v Janštýně na Vysočině ve sklářské rodině. Otec se často stěhoval za prací, rodina žila v Hudcově na Teplicku, v Praze a v Kyjově. Do Janštýna jezdívala malovat na sklo Zdenka Braunerová, viděla jeden z Gertiných dětských obrázků, líbil se jí a prohlásila, že z holčičky třeba jednou bude malířka, „což moji rodiče vzali jako orákl sudičky nad kolébkou. Braunerovou ctili nesmírně a moje budoucnost jim byla jasná.“ Letní prázdniny trávila Gertruda na statku u dědečka v Kunemili poblíž Světlé nad Sázavou nebo u tety v Loukově. „Na to jsme se vždycky těšili. … Cesta a pobyt v Kunemili, to bylo osvěžení. Naši, chudáci, nic neměli, tatínek byl čas od času nezaměstnaný, a tam jsme se vždycky o prázdninách najedli a taky trochu spravili.“ Ze vzpomínek na pobyty v Kunemili a na tehdejší rozmluvy se zrodila kniha Rodokmen (Triáda 2003). Statek na kopci byl „vzorem soukromého království, které člověku stačí a odkud se cestovat nechce. Smečka šílenců za desetiletí komunistické hrůzovlády se zasloužila o jeho zničení.“ Zanikla i usedlost v Loukově poblíž kostela sv. Markéty, před rokem 1989 ji zbořili.

 

Nikdy prý Gertruda nepochybovala, že se stane malířkou, ale brzy začala také psát, už na obecné škole tiskla krátké texty v dětské příloze Národní politiky, vzpomíná si na povídku Rackové na Vltavě. Její první „dospělá“ próza Trh v Kyjově vyšla ve Studentském časopise (č. 18/1938–1939, je také v knize Choroš, Trinitas 2002). Kolem SČ, kde tiskla literární práce i grafiky, se postupně vytvořila síť přátel, seznámila se s Josefem Hiršalem, Vítězslavem Kocourkem a dalšími. Působila na ně jako zjevení: „Tato dívka je tak úžasná, že se mi zdá, že je z kříšťálu. Člověk se bojí něco napsat, aby ji hlouběji neporanil,“ psal Kocourek v dopise Hiršalovi v dubnu 1940. Dívám-li se dnes na její tehdejší akvarely, na Morový průvod, Návštěvu v blázinci nebo Posluchače rádia, čtu-li její dopisy a prózy, je mi ta fascinace srozumitelná: křehkost, spojená s vyzrálostí u šestnáctiletého člověka nebývalou.

 

Nacistická okupace mladé přátele silně zasáhla (názorově se rozešli až po válce), v květnu 1940 šestnáctiletá Gertruda Hiršalovi píše: „My se těšíme a někde daleko se vraždí lidé. Vyjasní se? Čekáme na Den, zaťaté zuby…“ A o pár měsíců později: „Já vím, není se čeho chytit, není nic slyšet a nic nevidíš, jen na okno cvaká déšť, nějaká unylá ženská ruka jako by sahala z přetrvávajícího pološera. Jako by stromy nevěděly, proč pláčou. No, útočiště tonoucích je daleko a svítat ještě dlouho nebude. A přece je den, nelítostný den, kdy lidé jsou si nejdál. Člověk v té chvíli musí v něco věřit…“ Za okupace v Kyjově odmaturovala (1943), pak ji „totálně nasadili“ do sklárny. Dívka „z křišťálu“ dostávala ránu za ranou: její otec v té době zahynul při železniční nehodě, maminka onemocněla tuberkulózou a léčila se – neúspěšně – v sanatoriu v Humpolci.

 

Gertruda publikovala i v časopisech Práce a Jitro, hlavní zlom v jejím osobním a intelektuálním životě ale nastal, když se seznámila s Janem Čepem, Janem Zahradníčkem (přispívala pak do Akordu i Řádu) a jejich prostřednictvím s právníkem Leo Gruberem, za něhož se roku 1944 provdala a měla s ním později pět dětí. Po desítkách let na tu dobu vzpomíná: „Seděli jsme, bylo to za války, na hliněném jílovitém náspu blízko Hradiska, pozorovali krvavý západ slunce (nemluvila jsem, dokud mě někdo přímo neoslovoval), nejnaléhavěji si vybavuju Zahradníčkovo apokalyptické vidění budoucnosti, neutěšených vyhlídek (vůbec ne těšení na to, ,až to skončí), nejspíš tam byl i Čep, Vodička, snad i někdo z olomouckých známých, asi pět mužů, mne jejich závěry a tušení ochromovaly; sotva si uvědomovali, vírou silní a životem otužení, jak jejich rozmluva působí na mladou roztřesenou holku, která si málem zoufá nad svou zbytečností (nepotřebností) v obludném (nemilosrdném) světě.“ (Revolver Revue č. 39/1999)

 

Když roku 1945 nastoupila ke studiu na Vysoké škole uměleckoprůmyslové v Praze k prof. Františku Tichému, v jehož ateliéru inklinovala většina studentů ke komunistické straně a ideologii, držela se svého: „Kluci komunisticky blbli, někteří byli dost agresivní. Já jsem chodila někdy ráno před školou do kostela a oni mne atakovali. Netajila jsem svou nechuť, a oni svou nelibost k mému přesvědčení také neskrývali. Do svazu mládeže jsem se nepřihlásila. … Ale ne z nějakého protestu, říkala jsem si, že do žádných spolků nepolezu, nejsem členem žádné politické strany, nechodila jsem do Sokola ani do Orla, nikam. Neměla jsem spolky v oblibě…“ Gertrudiny výhrady ke komunistické ideologii nevycházely jen z víry a z okolnosti, že žila v katolickém intelektuálním prostředí – byla to i nechuť solitéra ke kolektivismu a davovým vášním: „Především jsem se děsila všeobecného poblouznění, útěku do světa chimér a hesel, vzdáleného rozumové úvaze i citovému vnímání skutečnosti. Ráj na zemi! Jako by bolest a smrt neprovázely život neoddělitelně, jako by utrpení bylo vyhladitelné, a ne očistné. Bála jsem se, že budeme násilím manipulováni a vyháněni ze světa závratných výšek a tajemných hloubek na ploché organizační pole.“ Z ateliéru F. Tichého zřejmě odmítla vstoupit do svazu mládeže jako jediná, spolupracovala v těch letech s Jakubem Demlem a Marií Rosou Junovou, ve škole roku 1947 raději přešla k Antonínu Strnadelovi:„Tam to totiž vypadalo úplně jinak, jiná atmosféra, bylo tam pár komunistů, ale ne tak agresivních, a také pár sympatických lidí, jako Stanislav Kolíbal a Jiří Šindler, s těmi jsem se kamarádila.“

 

Po převratu v únoru 1948 na Gertrudu Gruberovou-Goepfertovou manžel naléhal, aby oba odešli na Západ. Získala tehdy cenu ministerstva průmyslu za návrhy nálepek na krabičky od sirek, a díky tomu se jí podařilo vyřídit si studijní pobyt v curyšské tiskárně Orell Füssli: „Nechtělo se mi ven. Manžel (byl o jedenáct let starší a vykali si – pozn. A. D.): ‚Když to bude zlé, tak tam zůstanete a já přijdu taky.‘ A já jsem si od něj vymínila, že když zle nebude, tak se vrátím.“ Bylo zle, a Gertruda už do Československa nepřijela, odcestovala do Paříže, kde se zapsala na Státní akademii výtvarných umění – École Nationale Supérieure des Beaux-Arts. Získala stipendium, chodila do ateliéru Mikuláše Unterstellera a později Maurice Brianchona. Akademii navštěvovala tři roky, v Paříži se mimo jiné znovu setkala s Janem Čepem, a přes jeho známého, předsedu svazu francouzských katolických spisovatelů, udržovala telefonický kontakt s manželem.

 

Leo Gruber, jemuž v ČSR hrozilo zatčení, se do Paříže dostal jako uprchlík, tajně přešel hranice s pomocí básníka a poté dlouholetého politického vězně Zdeňka Rotrekla. „Bydleli jsme v podnájmu na bulváru Raspail a později ve studentském domově na bulváru E. Quinet. Na podzim roku 1950 se nám narodil syn a v zimě 1951 dcera. Toho roku jsem vystavovala samostatně v Maison des Beaux Arts a o rok později se dvěma kolegy ve známé Galerii St. Placide.“ Ve Francii L. G. pracoval jako dělník v továrně na barvy, později jako účetní ve velkoobchodě s cukrem – peníze však rodině nestačily, a když se mu v roce 1952 naskytla příležitost nastoupit do mnichovské redakce Rádia Svobodná Evropa, odstěhovali se Gruberovi do Bavorska. Gertruda odcházela z Paříže jen nerada a také tehdy omezila výtvarnou práci, musela se starat o domov a děti. „V té době jsem nemohla pracovat, nemohla jsem se systematicky věnovat malbě … Tak jsem dělala alespoň linoryty, vánočenky a obálky na české exilové knížky. Protože to se mohlo kdykoliv přerušit – a zase začít, když byl čas.

 

K pravidelnému malování se vrátila až v pozdějším věku, ale psaní ani výtvarnou práci nikdy zcela nepřerušila. Její básně a kresby vycházely v exilových periodikách Hlas domova, Kruh, Nový život, Okno dokořán, Perspektivy, Proměny, Svědectví, Text, Zápisník, Zpravodaj. Spolupracovala s Křesťanskou akademií v Římě, kde také v roce 1966 vyšla její básnická sbírka Hejna stehlíků, další sbírku poezie Ohňostroj marnosti publikovala roku 1975 ve Švýcarsku v edici Akt. Kromě již zmíněných knih vydalo nakladatelství Triáda roku 2005 soubor krátkých próz Půlnoční deník a v brněnském nakladatelství Atlantis vyšel v roce 2003 Zimní klavír, souborné básnické dílo; stejný nakladatel připravuje k vydání i knihu vzpomínek. V roce 1975 se Gertruda Gruberová-Goepfertová odstěhovala s rodinou do Rosenheimu – a od té doby také psala cestopisné črty o bavorských vesnicích, doprovázené vlastními kresbami. Vycházely v novinách, a poté knižně, pod titulem Oberbayerische Dorfskizzenblätter (Drei Linden Verlag 1984) a Neue Dorfskizzenblätter aus Oberbayern (Edition Förg 1997). V Bavorsku mnohokrát vystavovala, její obrazy jsou v tamních galeriích, v České republice se chystá první velká výstava jejích obrazů na červen 2014 v Galerii Středočeského kraje v Kutné hoře.

 

 

Myslel jsem na Gertrudu Gruberovou-Goepfertovou teď v dubnu často, mimo jiné když se všude připomínaly pětaosmdesáté narozeniny Milana Kundery a v každém druhém ze stovek láskyplných a obdivných textů se kdosi absurdně pozastavoval nad tím, jak si „Češi nedovedou vážit úspěšného autora“, který je „representuje v cizině“. I Gertruda je exulantka, zná ji tu však jen pár lidí, především díky péči Miloše Doležala, který ji znovu uváděl do českého kulturního kontextu. Její život je na rozdíl od toho Kunderova rovný, její tvorba nemódní, nepodbízející se, žurnalistickým měřítkům „úspěchu“ je vzdálená, vzpírá se jim. S Kunderou to mají redaktoři lehké; introvertnější umělce, jako je Gertruda Gruberová-Goepfertová, je třeba s jistým úsilím objevit. I když zas až taková „dřina“ to není – jsou tu její knihy, a například v Revolver Revue č. 39/1999 vyšel obsáhlý portrét, který připravil právě M. Doležal. Z tohoto portrétního bloku, a z interview, které jsme s Gertrudou natáčeli asi před čtyřmi lety v Rosenheimu, pocházejí i citace v tomto textu. 

 

 

Gertruda Gruberová-Goepfertová, autoportrét, 2008


zpět