Jiří Pelán: Za Jiřím Pistoriem

 

Po nekrolozích z pera Zuzany JürgensRoberta Krumphanzla uveřejňujeme jako třetí připomenutí osobnosti a díla literárního kritika a historika, bibliografa, překladatele a editora Jiřího Pistoria (19. 3. 1922 Praha – 15. 3. 2014 Williamstown) úryvek z nekrologu Jiřího Pelána, psaného pro časopis Česká literatura.

 

 

Na první pohled má Pistoriův odkaz trojí dimenzi: bibliografickou, kritickou a komparatistickou. Ve skutečnosti je jeho rozpětí ještě širší a zahrnuje také stylistiku a versologii.

 

Základní obrysy jeho zájmů lze nicméně identifikovat už v raném mládí, v době, kdy pracoval na šaldovské bibliografii a šaldovském rejstříku. Jak sám opakovaně zdůrazňoval, byla to zcela osobní volba, zjevně motivovaná přesvědčením o klíčové roli F. X. Šaldy v novodobé české kultuře a potřebou vytvořit pro recepci šaldovského poselství exaktní bázi. Pistorius zahájil svou odbornou dráhu bez učitelů a ani později se nepřipojil k žádné „škole“. Nepochybně ho však významně ovlivnila dvě určující setkání poválečných let: s Janem Mukařovským a Václavem Černým. Byla to ovšem velmi rozdílná inspirace (již – jak se zdá – se ve svém vlastním odborném díle pokoušel propojit): zatímco Mukařovský uváděl Pistoria do subtilních otázek literární estetiky a nabízel cenné lekce strukturní analýzy textů, Černý pro něho představoval vzor kritika a imponoval mu schopností syntetizující komparatistické zkratky.

 

Je paradoxní, že jakkoli osobně tíhl Pistorius k Černému a poválečný Mukařovského vývoj stíhal stejným morálním odsudkem jako Černý, pro jeho vlastní metodologické přístupy byla zřejmě lekce Mukařovského strukturalismu zásadnější. Syntetikem Pistorius nikdy nebyl: jeho vlastní doménou byla heuristika a drobnohledná formální analýza. Jeho práce byly vždy založeny na bezpečné znalosti materiálu, vždy vlastně začínal  jako už v případě Šaldově – bibliografickým soupisem, pokud možno úplným a vyčerpávajícím, a teprve k takto soustředěnému materiálovému korpusu přistupoval s analytickými nástroji. Tento přístup zůstal ve skutečnosti v platnosti i v americkém období jeho působení, kdy překvapivě aplikoval bibliografickou akribii i na široce založená komparativní témata.

 

Co se z tohoto rámce vymykalo, bylo odpovědí na výzvu či příležitost. Takto se například stal na tři roky (19461948) kritikem Černého Kritického měsíčníku (a v menší míře Svobodných novin). Nesporně i tomuto zadání dostál a v krátké době se vyprofiloval v jeden z nejautoritativnějších hlasů Černého revue. Ve svých kritických glosách se vyjadřoval k Vančurovi, Bezručovi, Weilovi, Ortenovi, Hanuši Bonnovi, k Šaldovu vlivu na Josefa Horu, u příležitosti stého výročí narození Svatopluka Čecha žádal kritické zhodnocení básníkova díla v aktuálním kulturním kontextu a u příležitosti vydání antologie z Adolfa Heyduka jasné (ať už průřezové, či aktualizující) hledisko výběru. Pravidelně rovněž hodnotil nové překlady (Portugalské sonety Elisabeth Browningové z pera Hany Žantovské či Vladislavův překlad Shakespearových sonetů), komentoval nástupy nových proudů (dynamoarchismus), kriticky posuzoval nové básnické sbírky i nové prózy a bystře komentoval také literárněvědné novinky, například Chalupeckého studii o Richardu Weinerovi či Vodičkovy Počátky krásné prózy novočeské (jež charakterizoval jako „dokonalou práci“, vyznačující se programově uskutečňovaným metodickým zaměřením, novostí celistvé koncepce a původností tematiky, jako první nicméně upozornil na skutečnost, že Vodičkův ústřední termín „preromantismus“ neodpovídá „ani vnitřní povahou specifického českého případu, ani chronologicky“ preromantismu evropskému). Charakteristickým rysem jeho kritických projevů byla věcnost a – u kritika ne tak běžná – „nestrannost“, dále vyrovnaná pozornost jak k tematickým aspektům, tak k aspektům formálním a vědomí širších souvislostí. Jeho nejpozoruhodnějším kritickým výkonem je zřejmě referát o šesti večerech mladé poezie, jež se konaly pod patronací pražské Umělecké besedy na podzim roku 1947: zde se mu podařilo zatepla zformulovat hodnotící charakteristiky jednotlivých skupin („předexistencialistů“, civilistů, „obrozených“, marxistů, katolíků, surrealistů), jež lze i po šedesáti letech číst s užitkem.

 

Ale i pro toto „kritické“ období platí, že jakmile Pistorius postoupil k osobněji založenému tématu, okamžitě se vynořil vzorec, který jsme popsali výše: pečlivě soustředěný a dokonale nastudovaný korpus textů, jehož analýza – z jasně určené perspektivy – je ilustrována rozsáhlým souborem dokladů. Těmito metodickými direktivami se řídí již Pistoriova stať „Poznámky k Šaldově lyrické autostylizaci“ (1946), kde jsou identifikovány především romantické, „titánské“ motivy této autostylizace, nebo velká studie „Nad divadelní kritikou Vladislava Vančury“ (Divadelní zápisník, 1948), osvětlující Vančurovo pojetí divadla jako struktury, v níž slovo nepřevažuje, ale je v organickém vztahu s hereckou akcí a výtvarným prostorem. Tato metodika, systematicky využívající strukturalistických podnětů, je zjevně Pistoriovi nejbližší a bude ji používat opakovaně: mezi nejlepší texty tohoto typu patří například stať z roku 1974, pojednávající o trojčlenném rytmu Hostovského prózy jakožto strukturním prvku relevantním jak pro kompoziční, tak pro stylistickou organizaci textu, či pozdní studie „Baudelairova přítomnost v kritickém díle F. X. Šaldy“ z roku 1997.

 

Vnějšími okolnostmi – prvními lety exilu – byla motivována Pistoriova kniha Destin de la culture française dans une démocratie populaire (Osudy francouzské kultury v jedné lidové demokracii, 1957), jakýsi mimoprodukt Pistoriova referování o francouzské kultuře v kulturní rubrice českého vysílání francouzského rozhlasu. Pistorius tu soustředil své příspěvky, v nichž reagoval na protifrancouzské akce československého komunistického režimu – jako byla například likvidace Francouzského institutu – a v nichž komentoval komunistickou kulturní politiku a její ideovou manipulaci s francouzskými spisovateli (Aragonem, Sartrem a dalšími). Kniha má z odstupu času především hodnotu dokumentu, jak osobního (Pistoriův soud o kulturní politice nového režimu je věcný, jednoznačný a netrpí žádnými levicovými iluzemi), tak objektivního. V kontextu recentních studií, v nichž je český literární vývoj v padesátých letech zkoumán v korelaci s regulativními institucemi, tato stará Pistoriova kniha nepochybně znovu získává na ceně.

 

V USA se Pistorius znovu vrátil především k bibliografické práci a postupně publikoval dvě jedinečné bibliografie, ohromující precizností a šíří záběru. První z nich, Proust en Allemagne (Proust v Německu) vycházela postupně v letech 1965, 1966, 1976 v Bulletin de la Société des Amis de Marcel Proust, načež se jí – v rozšířené a doplněné podobě – dostalo i knižního vydání pod titulem Proust und Deutschland (Heidelberg, Carl Winter 1981). U stejného německého nakladatele vyšla pak v roce 1990 i Pistoriova bibliografie André Gide und Deutschland.

 

Za těmito dvěma monumentálními bibliografickými výkony se skrývá velké téma, jež Pistorius rozpracoval už ve své doktorské disertaci a jemuž se ve svém americkém období věnoval přednostně: téma kulturních vztahů mezi Francií a Německem. Pistorius je traktoval v celém jeho historickém rozsahu: od prusko-francouzské války a pruské anexe Alsaska-Lotrinska po apokalypsu první světové války a důsledky nešťastných Versailleských dohod. Materiál k tomuto průzkumu ve skutečnosti Pistoriovi neposkytli pouze Proust a Gide, ale dlouhá řada německých a francouzských intelektuálů (Rilke, Stefan George, Curtius, Rolland, Malraux, Romains, Giraudoux a další). Na bázi recepční estetiky Pistorius nasvítil ve svých příspěvcích řadu fazet tohoto dialogu, dialogu plného bludných zátočin (ať již jimi byly extrémně nacionalistické tóny z obou stran, či naopak poněkud naivní schémata národních mentalit, v nichž se Francouz jevil jako vyznavač demokraticky cítěné „civilizace“ a Němec jako ctitel aristokraticky cítěné „kultury“). Jakkoli byly všechny tyto studie vedeny snahou bezchybně zrekonstruovat recentní historii francouzsko-německého dialogu, nelze přehlédnout, že jejich význam přesahuje do dnešních dnů, neboť tento dialog jakožto klíčový faktor evropského sjednocení zůstává nadále aktuální. Mezi materiálově nejbohatšími Pistoriovými příspěvky k této problematice lze citovat následující texty: „L’image de l’Allemagne dans la Nouvelle Revue Française“ (Obraz Německa v La Nouvelle Revue Française, 1964), „André Gide, l’image de l’Allemagne et l’idée de la complémentarité“ (A. G., obraz Německa a myšlenka vzájemného doplňování, 1988), „Rainer Maria Rilke – ausgeschlossen von der ,Hommage à Marcel Proust (R. M. Rilke – vyloučen z „Hommage à Marcel Proust“, 1991), „Le premier acceuil des ,Faux-Monnayeurs en Allemagne“ (První ohlasy Gidových Penězokazů v Německu, 1992), „La première réception d André Gide en Allemagne“ (Rané přijetí André Gida v Německu, 1995), „Der groteske Fall der Rückentlehnung: Zur negativen Proust-Kritik im Deutschland de 20er Jahre (Groteskní případ „zpětného přejímání“: k negativní kritice Prousta v Německu dvacátých let, 2000). Je příznačné, že tato tematika se znovu vrátila i v pracích, jež Pistorius vykonal v devadesátých letech pro české publikum: ve vzorné edici Černého gidovských přednášek (2002) či v recenzi českého překladu Curtiovy Evropské literatury a latinského středověku (2000).

 

Pečlivá bibliografická báze byla rovněž základem oněch Pistoriových prací, jež volily jiná témata a jež se případně vydávaly na jiná pole literárního výzkumu. Tak tomu bylo například v jeho rozsáhlé studii o českých Amazonkách („Vlasta – Le thème légendaire tchèque des Amazones dans les littératures occidentales, 1979), zpracované na materiálu anglickém, francouzském, německém a českém. Pistorius zde podal klasickou komparatistickou studii z oboru „Stoffgeschichte“ a zároveň cenný příspěvek k lepšímu poznání české německé literatury.

 

Časté byly Pistoriovy výpravy do oblasti stylistiky. Mířily tam už zmíněné rané studie z české literatury (o Vančurovi či Hostovském) a stejně byla orientována také řada příspěvků z jeho amerického období. V analýze Stendhalova románu Lamiela („L’humour dans le dernier roman de Stendhal“, 1966) si Pistorius kladl otázku jazykového humoru (a vůbec role komiky) v novodobé francouzské próze a ve studii o Flaubertovi („La structure des comparaisons dans ,Madame Bovary“, 1972) se tázal, jak se v jeho románovém světě, protkaném analogiemi, pracuje s přirovnáními. Minuciózním stylistickým rozborem se vyrovnal rovněž s existencialistickým románem, když konfrontoval Sartrovu NevolnostOsamělcem Eugèna Ioneska (2007).

 

Precizním bibliografickým soupisem byla podložena i Pistoriova velká studie o fonické architektuře Baudelairova verše („État présent des études consacrées à l’architecture phonique du vers baudelairien, 1984), jež ukazuje ještě jedním směrem Pistoriových zájmů a v níž byla kriticky zhodnocena dlouhá série francouzských (a nejen francouzských) analýz Baudelairovy poezie. Na tuto studii bezprostředně navázal Pistoriův originální rozbor Baudelairova vztahu k figuře dorica castra, figuře, jež vzniká střetem dvou homofonních slabik na hranici dvou slov („Les figures phonique de ,Dorica castra“, 1987). Pistorius v této práci usiloval na základě detailních excerpt z Baudelairových veršů a jejich postupných variant o rozřešení otázky, zda Baudelaire tuto figuru vnímal jako hybris, jíž je třeba se vyhnout, anebo jí příležitostně přičítal pozitivní estetický účinek.

 

Právě v těchto verzologických studiích je nejzřetelněji patrný Pistoriův zájem o strukturalistické metodologické postupy (a konkrétně o Mukařovského), jakkoli věcně vycházel ze starších francouzských výzkumů. Pistorius tu navazoval především na francouzskou tradici „fonostylistiky“ – průzkumu zvukové roviny verše ve vztahu k rovině sémantické. Na rozdíl od řady francouzských teoretiků – a souhlasně s českým strukturalismem – nicméně nepodléhal zjednodušeným představám o propojenosti obou rovin a popíral bezprostředně expresívní hodnotu zvukových složek. Kriticky se ovšem stavěl rovněž k důsledkům, jež v baudelairovské literatuře měla proslulá Jakobsonova a Lévi-Straussova analýza Baudelairových Koček, a ironizoval „impresionistické“ a div ne „okultní“ analýzy „zvukové textury“, jež si nekladou žádná omezení.

 

S Jiřím Pistoriem odešel badatel, jehož typ je dnes už velmi vzácný. Jeho nejvýznačnějším rysem byl patrně stálý zájem o průkaznost a exaktnost, badatelský common sense, který mu zakazoval koketérii s jakýmkoliv typem interpretační libovůle (s „dekonstruktivistickým“ myšlením příznačně nevedl žádný dialog). Jak vyplývá z výše řečeného, Pistorius pokládal za základ každé analytické operace dokonalou bibliografickou bázi a pokud možno vyčerpávající znalost materiálu, a to do těch nejmenších strukturních jednotek. Zjevně také soudil, že analýza tohoto materiálu musí být metodická, ale nepředpojatá. Byl přesvědčen – tak jako Leo Spitzer –, že tento materiál nám sám napoví, jaké otázky si nad ním máme položit. A věřil, že položíme-li správné otázky, můžeme si být jisti, že se nebudeme točit v kruhu imanence, ale v šťastném případě dokážeme postoupit na rovinu kulturní historie.


zpět