Paul Claudel: „Nejlepší způsob, jak nepotkat štěstí, je...“ (v rozhovoru s Jeanem Amrouchem)

 

Uryvek z knihy Paul Claudel Obejmout minulost. Čtyřicet jedna setkání s Jeanem Amrouchem ve Francouzském rozhlase, která vyjde v překladu Věry Dvořákové v nakladatelství Triáda letos na podzim.

 

 

JEAN AMROUCHE Ale teď bych se rád zeptal, když už jste před chvilkou sám zmínil tu scénu s Donem Leopoldem Augustem [ze Saténového střevíčku], s tou postavou, co ji představuje jakási loutka, která se nafoukne, že, a která je...

 

PAUL CLAUDEL Ne, ne! To si pletete s Dvořanem ze čtvrtého aktu. Leopold August je ten pedant, kterému ukážou velrybu a on se nad tou hříčkou přírody pohorší. To je ve třetím...

 

J. A. Ano, ta známá scéna s ocelovými velrybami.

 

P. C. Správně.

 

J. A. Ale tenhle Don Leopold August, co teď o něm mluvíte, to je kategorie těch groteskně komických figurek a možná by se právě teď hodilo, kdybyste trochu blíž vysvětlil jednu svou poznámku, kterou jste před časem pronesl, a sice, že humor, komično, vám připadá jako... jak to říct... vrchol lyriky.

 

P. C. To je naprostá pravda. Myslím si, že prvek komična, bujnosti, hluboké radosti je pro lyriku, pro jejího ducha, dokonce bych řekl pro ducha tvorby, podstatný.

 

Když přijdete do zoologické zahrady nebo hledíte na přírodu, nemůžete si nevšimnout, jak je ta obrovská Noemova archa z jistého pohledu legrační. Směšnost a význam jdou ruku v ruce. Ti tvorové jsou tak zvláštní, že je skutečně možné mít je za originály, tak jak se to řekne o někom, kdo představuje obzvlášť zajímavý vzorek lidské rasy: je to „originál“. Skoro všechna zvířata Stvoření, ať jde o jejich chování, o vnější podobu nebo o vztah k našemu chápání mravnosti, jsou „originálové“ v plném smyslu slova. A člověk, člověk v onom stavu nadšení a radosti, jak jsem říkal, tyhle originály oživuje, aby i oni přispěli k veliké slavnosti tvorby. Tak jako by byla nemyslitelná slavnost bez veselí, tak i tvorba – což je jedna obrovská slavnost – by byla smutná, chmurná, kdyby v ní chyběli všichni ti originálové, kteří se ji snaží oživit a poskytují nám podívanou, jež přispívá k velkoleposti představení.

 

Právě tohle jsem se pokusil vyjádřit v komických pasážích Saténového střevíčku, vůbec nejde o nějaké „ozdůbky“, ale o momenty určitého odlehčení jak pro mě, tak, doufám, i pro diváka, a zároveň o jakési boční nasvícení, umožňující líp sledovat celek děje.

 

J. A. Mě dokonce napadá, jestli některé z těch komických a fraškovitých pasáží nepředstavují pro vás určité osvobození, a to docela drsné, protože všechny ty oprýmkované postavy, ti kancléři, ty figury obalené tituly, poctami, řády... musím říct, že jste je v Saténovém střevíčku vypodobnil obdivuhodně. A Rodrigovo pohrdání, to je vlastně zuřivá nechuť Paula Claudela k některým postavám, které v podstatě odpovídají situacím, v jakých vystupoval on sám!

 

P. C. Což ale dokazuje, že tu vůbec nejde o nějakou opravdovou nenávist, o nějakou zlobu, ale naopak o postoj celkově dobrosrdečný. Jestliže připustíme, že herci divadelního kusu jsou v podstatě vždycky „v převleku“, pak je samozřejmé, že i to nejtemnější drama obsahuje prvek komiky. Víme, že to není tak úplně doopravdy, že za všemi těmi strašlivými souboji a konflikty, jež probíhají, je přátelský úmysl. A myslím si, že nějak takhle, se špetkou humoru, pobavené sympatie, hledí i Otec, dobrý Pánbůh, na nás, nebohé tvory, kteří se tolik pachtí, a přitom vlastně nedělají nic tak příliš důležitého.

 

J. A. Co soudí předseda vaší „správní rady“, jak tomu říkáte, o některých jejích příslušnících?

 

P. C. No, soudí je hodně přátelsky, říká si: „Dobrá, ale něco si přece jen zaslouží shovívavost, a sice, že všechny ty postavy do toho jdou celým srdcem, a možná jsou směšné, nebo naopak vášnivé, možná jsou... projevují plno citů, dobrých vlastností, ale v každém případě přispívají k představení, jehož úspěch závisí na jejich dobré vůli, a tou nešetří.“

 

J. A. Mám tak trošku pocit, že když vezmeme Rodriga, nebo i toho strašného Dona Camilla, a jak oni vidí radu ministrů, nejvyššího kancléře Jeho Veličenstva španělského krále, že jsou oba trochu v postavení Paula Claudela, básníka a spisovatele, který soudí Paula Claudela, reprezentanta státu, s jeho hodnostmi, řády a uniformami!

 

P. C. To je jasné. (Směje se.) Člověk před vámi nic neutají. Je nepochybné, že jako nositel všech těch legračních hodností můžu leccos z toho humorného soudu vztáhnout na sebe.

 

J. A. No, ano, pokud jde o ty „legrační“ hodnosti – „legračními“ jste je nazval vy, ale přiznám se, že jsem hrozně rád, že jste je tak nazval, protože spousta lidí si představuje, no ano, že je ve skutečnosti berete velice vážně a hluboce na nich lpíte!

 

P. C. Ale to je potom jiná přihrádka. Pokud je řeč o státních úkolech, o mých povinnostech, pak by šla všechna legrace stranou. Potom jde o povinnost a na mně je, abych ji čestně a ve vší poctivosti plnil. Že ta povinnost může mít pro diváka zvenčí – a vnitřně dokonce i pro mě – určitou komickou stránku... Přesto jde v podstatě o vážnou věc. Mým úkolem je poctivě plnit závazek, který jsem podepsal, který jsem uzavřel a kterému mám co nejlíp sloužit ke cti. Dělat to s dobrou náladou, s trochou humoru, jak říkají Angličané, neznamená, že by člověk nemohl svou funkci vykonávat pečlivě a s plnou vážností. Dobře jsem si to uvědomil například v Americe – lidé od státní správy, se kterými jsem tam měl co dělat, skoro všichni měli smysl pro humor a i při jednání o hodně vážných záležitostech jsme přesto skoro pořád žertovali. Tahle stránka se mi na Anglosasech a Američanech hrozně líbí; zatímco v jiných zemích se věci berou strašlivě vážně, v Americe vždycky všechno provázel prvek humoru, žertu – ale vůbec to přitom nebylo na závadu serióznímu vyřizování věcí.

 

J. A. Dobrá, teď bych se vás rád zeptal, pokud jde o celkový smysl Saténového střevíčku, myslíte si, že to je opravdu optimistická hra? Slyšíme tam totiž některé skutečně závažné výroky, vkládáte je hlavně do úst Denyse Athénského, například tahle tvrdá slova: Na zemi nic není uděláno proto, aby byl člověk šťastný. Není to v kontradikci s onou jakousi vítěznou radostí, na níž se podle vás podílí duše, jež dosáhla pokoje – podobně jako i Bůh vykonal v radosti své dílo stvoření?

 

P. C. Pokud jsou v Saténovém střevíčku nějaké pesimistické pasáže, neznamená to, že představují celkovou výpověď; jsou to jen prvky přispívající k představení, stejně jako třeba u Shakespeara, v jeho hrách je pesimistických aspektů mnohem víc než v mých, ale taky se v nich pojí v úchvatný koncert veselost a radosti všeho druhu.

Navíc ale v té pasáži, co jste ji citoval, ve skutečnosti říkám: Nejlepší způsob, jak nepotkat štěstí, jak se s ním minout, je vyhledávat je. Stejně jako když umělec vyhledává krásu, tak jak to dělali třeba D’Annunzio nebo Flaubert: může si být skoro jistý, že se s ní taky mine.

 

To, co hledáme pro svůj osobní prospěch, nikdy nenacházíme. Náš cíl musí být jiný. Cílem života není štěstí, to je jen vedlejší produkt. Cílem umělce není krása, to je taky jen vedlejší produkt. Osobní prospěch nikdy není... nemůže být v dobře uspořádaném životě cílem, i to je jen vedlejší produkt, produkt, který vyplyne ze splněné povinnosti. Cokoli vyhledáváte ke svému osobnímu prospěchu, ať to má být štěstí nebo krása nebo řekněme láska, láska jen pro lásku, láska ženy, máte předem jisté, že to nenajdete. Tyhle věci přicházejí jaksi přidruženě, jako nutný doprovod slušného života, toho, co Buddha nazývá „správnou cestou“, správnou myšlenkou, prostě věcí, které jsou ve správné linii, v linii reality.

 

Všechno, co směřuje k myšlence na sebe samého, k myšlence potěšení, je předem zasažené smrtí, sterilitou.

 

Tím jsem vám tedy popsal základní pocit, z něhož drama vzniklo. Ale pak je tu ještě jeden, abych tak řekl, periferní pocit: pocit nadšení. Základem každého díla je pocit vítězství, nadšení, že člověk zvládl určitou těžkou situaci, že dosáhl rovnováhy, že nalezl bod, z něhož dokázal v podstatě všechno nahlédnout a zkomponovat, a tenhle vítězný pocit je, přese všechny překážky, obsažen i v mé hře a částečně je i vysvětlením právě té její komické stránky, jsou to momenty inspirované radostí, která mě celého jímala, pocitem vítězství dobra, dobra, které naprosto převážilo nad zlem, naprosto je eliminovalo. Proto mi také na pasážích, které tohle vyjadřují, obzvlášť záleží, například na té scéně místokrále a Doni Muziky – o které se většinou soudí, že do hry nezapadá, a přitom je to prvek zásadního významu, něco jako raketa, zářivý bod, bez kterého by hra podle mě nebyla kompletní a z něhož právě hovoří ten pocit triumfu, nadšení, jímž je celá prodchnutá.


zpět