Dom Samuel – Budovat společenství (kapitola z připravované knihy)
Kapitola z připravované knihy opata trapistického kláštera v Novém Dvoře Dom Samuela, kterou s názvem Synové světla v čase zkoušky. Rozprava mnicha o jednotě v protivenství připravujeme k vydání.
Máme tedy mlčet? Nic svým odpůrcům neodpovídat a všechno tiše snášet jako Beránek, kterého vedou na porážku? Ano i ne. Pravda i Láska. Pravda... o té jsme mluvili; Láska s velkým „L“, ta, která je v Bohu. Pravdy se nikdy nesmíme zříci. Jak je to ale s pravdou, kterou považujeme za tu pravou, kterou jsme upřímně promysleli, zvážili její pro a proti, s pravdou, která je poctivým výsledkem osobní zkušenosti a uváženého, upřímného jednání? Shoduje se pokaždé s Pravdou? A ta pravda, v niž každý věří, ať už ji hlásá, nebo se na ni odvolává, je to skutečně celá Pravda? Vždycky zbývá pochybnost. Bez této pochybnosti, která nesmí člověka odradit od toho, aby hledal Prvotní Pravdu, aby po ní toužil, aby v ni chtěl věřit a důvěřovat jí, se v něm usídlí pýcha stejně jako v Luciferovi. Ani Lásky se nikdo nesmí vzdát. Přijímejme jako dar bratry a sestry, kteří nám rozumějí, v jejichž společnosti žijeme, kteří nám poskytují podporu a radu a pomáhají nám pochopit to, co je nejasné. Snažme se jim stát po boku, tak jako oni stojí po našem. A nezapomínejme, že jsou ještě drahocennější dary: bratři, kteří nás nutí vkládat prst přímo do našich ran, s nimiž nám to skřípe a drhne, bližní, jejichž úvahy je složité pochopit a kteří působí dojmem, že nechápou nic z toho, co jim říkáme my. I tyto bratry a sestry – i je, a především je – milujme láskou, která je sice drsnější, ale hlubší. Tuto čistou lásku, kterou jim dáváme, i tu, kterou dávají oni nám, je důležité přijímat s vděčností.
Je možné vyřešit složité otázky, aniž ztratíme tolik potřebné společenství. Je to dokonce úkol, jakmile vyvstane otázka zásadního významu. Malá skupinka se sejde na poradu, dva lidé si spolu pohovoří u stolu, každý nad svým talířem, jeden s pivem, druhý se sklenkou vína. Mohou se procházet ve stínu vzrostlých stromů; jeden vyjádří svůj názor, druhý naslouchá a věnuje víc pozornosti tomu, aby porozuměl, než aby druhého přesvědčil. Dlouhé odmlky ponechávají čas k zamyšlení, k modlitbě nebo k myšlenkám na jiné věci. Tehdy se objeví pravda a zlo, proti němuž je třeba bojovat, se stane zjevnějším. Dobro se projeví jakoby samo od sebe, při pomalém tempu názorových výměn, v nichž je přítomen Bůh, pokud je ovšem úmyslem každého z účastníků naslouchat Slovu, které chce ostatním zprostředkovat. Alespoň já bych chtěl žít tímto stylem. Když v některé skupině stoupá tlak, je to možná znamení, že je čas se sejít, abychom pochopili, odkud to napětí pochází.
Pro budování církevního společenství, do něhož nás Bůh volá ke službě, představují Pravda a Láska nepostradatelné a nerozlučné základy. Převyšují naše neúplné pravdy, tak málo jisté samy sebou, i naši skoupou, omezenou, tak trochu okoralou lásku. Ti, jejichž trpělivost zkoušíme, zkouší zas tu naši. Jsme ochotni je z celého srdce milovat pro to, co v nich pochází z pravdy a dobra, milovat je tak, jako nás miloval Kristus, když jsme byli ještě hříšníci, když na sebe vzal jejich hříchy společně s těmi našimi? Nezapomínejme na toto: abychom se mohli vydat společnou cestou, musím pokorně uznat, že i já je nutím, aby nesli můj kříž spolu se mnou...
„Přímá duše postupuje po cestě pravdy, stejně jako láskyplná duše po cestě milosrdenství, napsal svatý Lev Veliký. Tyto dvě cesty se přitom nikdy nerozdělí. Jako by růst v milosrdenství mohl znamenat něco jiného než činit pokrok v pravdě! Jako by to byly dvě cesty vedoucí ke dvěma různým cílům! Člověk, jemuž je pravda cizí, totiž ve skutečnosti není milosrdný, a ten, který nezná dobrotu, není schopen spravedlnosti: kdo není bohatý jedním i druhým, nemá jedno ani druhé.“ (Kázání, Sources Chrétiennes č. 49, Cerf 1957, s. 61–63.)
Při našich sporech v církvi hrozí, že budeme jednat některými navyklými způsoby. Hájit spíš pravdu, nebo lásku, tíhnout spíš ke spravedlnosti, nebo k pokoji. Právem hájíme pravdu: bojujeme, sváříme se, neustoupíme, protože Bůh je Pravda. Razíme lásku a i pro to máme nepopiratelné důvody: vždyť jsme křesťané, ne? Přece nás nerozzlobí taková maličkost. Ovšem zastánci pravdy hrozí, že se stane tvrdým, nesmlouvavým, ba pyšným; obhájce lásky zas může upadnout do léčky demagogie a medových úsměvů. Protože pravda a láska, spravedlnost a pokoj se jen tak snadno nepolíbí, navrhuji vydat se cestou společenství. Společenství? Co o něm praví magisterium? Benedikt XVI. a Jan Pavel II., kterého prvně zmiňovaný cituje, se shodnou na tom, že:
„Společenství je plodem a projevem té lásky, která prýští ze srdce věčného Otce a přichází k nám skrze Ducha, kterého nám dává Ježíš (srov. Řím 5,5), aby z nás všech vytvořil ,jedno srdce a jednu duši‘ (Sk 4,32). Právě uskutečňováním tohoto společenství lásky se církev projevuje jako svátost neboli znamení a nástroj vnitřního spojení s Bohem a jednoty celého lidstva.“ (Jan Pavel II., Apoštolský list Novo millennio ineunte (6. ledna 2001), par. 42; citováno Benediktem XVI., List katolické církvi v Číně, par. 6.)
Aby mohlo existovat „společenství“, je důležité lásku projevovat. Nestačí milovat bližního ve skrytosti, je dobré, aby si toho všiml! Že to nejde samo od sebe, to papež dobře ví: „Stejně jako společenství v lásce existuje od počátku a bude existovat až do konce (viz Jan 1,1n),“ (zde se jedná o společenství, jehož zdrojem je Bůh) „tak se od počátku bohužel objevilo i rozdělení,“ dodává Benedikt XVI. (to jsou ty naše věčné spory).
Společenství, to je tajemství Boha Lásky a Pravdy, který se nám sdílí, aby se skrze nás rozléval dál. Hledat společenství neznamená snažit se za každou cenu o uniformitu. To bylo pokušení stavitelů babylonské věže, jak tvrdí exegeta otec André Wénin: „Uniformita je vždy příznakem jednak vítězství (více či méně viditelného) logiky jediného člověka, jednak přilnutí (více či méně dobrovolného) druhých a jejich (více či méně vědomé) rezignace. Tento typ jednoty (...) je nejen slepou lidskou uličkou, ale také protikladem Stvořitelova přání.“ (D’Adam à Abraham ou les errances de l’humain, Cerf 2013, s. 228.)
V komunitě scelené určitými zásadami je zdravé, aby se osoby (a především ty, které mají podíl na uplatňování autority) smířily s tím, že se budou někdy různit ve svých rozhodnutích. Bratři tak tříbí svůj vlastní úsudek a získávají určitý prostor svobody, v němž se rozvíjí jejich osobní iniciativa. Uniformita za každou cenu často znamená jen postupné scvrkávání společného prostoru, za nímž už nezůstává společného téměř nic. Společenství, to je život, který je nám předáván, který předáváme my a jehož zdrojem je rozlévající se Pravda a Láska. Společenství se získává a hledá, člověk k němu tíhne a je mu dáno. Je cestou, kde Kristus není daleko... Kristus sám je tou cestou. Tehdy je možné se dohodnout a budovat viditelnou církev jako výraz jeho neviditelného tajemství. Různost vnímání, původu i osobních příběhů má povahu barevného kaleidoskopu; podobá se duze, která po potopě zpečetila smlouvu mezi Bohem a Noemem, bílému světlu, rozloženému drahokamem. Naše rozcházející se názory jsou zdravé, jsou jako různé odstíny, které se prolínají na Matissových vitrážích v kapli de Vence. Sváry, zatrpklost, žárlivost a půtky jen házejí stíny. A protože tyto vitráže odrážejí světlo jediného slunce, nemůže nás pokoušet pluralismus. Kdybychom totiž potvrdili právoplatnost plurality vzájemně neslučitelných tvrzení, bylo by nemožné přiblížit se Pravdě.
Z francouzštiny přeložila Tereza Hodinová.