Jiří Zizler – Laudatio pro Vladimíra Binara
Dámy a pánové,
o mnoha autorech se říká, že píší celý život jedinou knihu. O Vladimíru Binarovi bychom s jistou nadsázkou mohli říci, že celý život píše jedinou větu. Větu, která by obsáhla, zahrnula a vyjevila všechno – všechny vzpomínky, myšlenky, obrazy, úzkosti, radosti, zápasy, vzněty, výšiny, pády, slasti i krutá poranění, objetí i odmrštění, nicotu i plnost, lásku i nenávist, život i smrt. „Možná, že někteří lidé žijí, trpí a umírají jen proto, aby nám něco řekli, aby se nám zjevili jen v nevypočitatelné chvíli, kdy se z jejich úst dozvíme něco, co musí být řečeno a co nesmí být zapomenuto,“ říká v jednom svém textu. Z Binarových děl vyplývá i neúprosný fakt, že všude na světě je to – zvlášť pro určitý typ člověka – vlastně stejné. Svému údělu a odpovědnosti nemůžeme za žádných okolností uniknout, bytí nás konfrontuje se stále stejnými otázkami a nároky, ať už mu čelíme v břevnovské hospodě, v Paříži či řízením osudu na Tahiti a Markézách. Mění se doba a kulisy, režimy a portréty vůdců, nikoli však lidská podstata. Tu se odjakživa snaží postihnout umění; a podle Binara „umění je vyšší formou skutečnosti, tzn. vyslovuje to, co je na skutečnosti nevyslovitelné“.
Tvůrčí a životní dráha Vladimíra Binara (ročník 1941) narážela na obtíže neodlučitelné od minulé éry. Po nepřijetí na vysokou školu následuje kalvárie „univerzit života“, tj. manuální práce ve výrobě, po kýženém úspěchu deziluze z prostředí tehdejší pražské filozofické fakulty, ale také vzrušující objevování literárních lásek, hledání kongeniálních básníků i vlastního výrazu. Na konci šedesátých let přišlo učitelské místo na bohemistické katedře, příležitost nevyhnutelně dočasná, jež nemohla v normalizačních bažinách dlouho přežít bdělou pozornost tehdejších politických vyklizečů. O to více se Binar odevzdal oddané a soustředěné službě: uplatnil se jako překladatel, ale zejména nalezl svoje poslání v úloze iniciátora a editora monumentálního samizdatového vydání díla Jakuba Demla, a posléze i kompletní tvorby svého milovaného učitele a přítele, „pana doktora“, literárního kritika Bedřicha Fučíka. A vedle toho vznikalo i dílo vlastní, jež se dostává ke čtenářům povýtce až dlouho po roce 1989, předkládané s neokázalou skromností a cudností, v souladu se slovy „pro mě psaní znamená ne vydávání knih, ale to, jak si psaním ohmatávám život, dotýkám se ho“. Oblouk Binarova díla tvoří pětice knih (budiž zde díky i nakladatelství Triáda, které Binara věrně provází a realizovalo všechny jeho knižní tituly) – Playback představuje silnou výpověď o osamělosti člověka ve vírech neuchopitelného času, Emigrantský snář přinesl v epistulární podobě záznamy autorova dlouhodobého pobytu v Polynésii, monografie Čin a slovo se stala holdem Jakubu Demlovi, Hlava žáru obsahuje rané básnické texty i reflexe osmdesátých let a prozaický triptych Číňanova pěna prozatím Binarovo dílo završuje.
Jedním z klíčových témat Binarovy tvorby je čas. „Násilí času drásá duši, trhlinou vstupuje věčnost,“ napsala Simone Weilová. Žijeme v čase, který jsme nestvořili, nerozumíme mu, nemáme nad ním pražádnou moc. Nekonečný čas, na jehož okraji se pohybují naše životy, tryská, vleče se, plouživě nás míjí, někdy se bezmála zastaví a do jediného okamžiku, do jediného bodu v celém vesmíru koncentruje najednou všechny krásy světa i veškerou lidskou bídu. V čase se rodí nepřestajné lidské tázání po tom, kdo jsme, odkud pocházíme a kam jdeme. Málokdo dokáže uchopit magii a tajemství času s takovou naléhavou intenzitou jako Binar. „My jsme lidé, jenom prach a popel, ale kdo uhasí ten plamen, z něhož popel povstává, z něhož se rodí?“ Čas je možná jen šifrou, za kterou se skrývá nesrozumitelné poselství, jehož se lze zatím jen nepatrně a jemně dotknout.
V titulu jedné z Binarových knih se patrně ne náhodou ocitl žár. V žáru se cosi děje, věci se žhaví, taví, mění svou strukturu, praskají, explodují. Obnažuje se jádro, může to být zkouška i tvůrčí akt, jež vede k transformaci, kdy věc ztuhne v nový a bytostný tvar. Myslím, že Binarovým žárem je imaginace. Imaginace plná krystalické čistoty, v níž řeč mluví stejně, jako ptačí zpěv zpívá – nezadržitelně, svobodně, bytostně. Imaginace tu překonává samotu, přesahuje sama sebe, vytváří světy, v kterých je zřejmé, že druhého není možné poznat, ale je možné se s ním setkat. Autorovými slovy „není totiž možné říci, který životní příběh je velký a který malý, který je jedinečný a který banální, který má pro nás nějaký smysl“.
Jak potvrzují i Binarovy prózy, na světě není nikdy nic jisté. Odvažuji se ale míti za jisté, že dílo Vladimíra Binara patří k nejpřesvědčivějším hodnotám současné české literatury.
Prosloveno 16. října 2012 při předání Ceny Jaroslava Seiferta Vladimíru Binarovi za knihu Číňanova pěna.
