K 80. výročí umučení Alfreda Fuchse (16. února 1941)

U příležitosti zítřejšího 80. výročí umučení Alfreda Fuchse v nacistickém koncentračním táboře Dachau uveřejňujeme záznam debaty z jara 1934 v cyklu Svět v přerodu, který pořádal Otakar Matoušek v československém rozhlase. Knižně záznam vyšel ve sborníku Svět v přerodu (Praha, Radiojournal 1935, s. 193–203).

Osobnosti a dílu významného prvorepublikového publicisty, překladatele a filosofa (23. 6. 1892 – 16. 2. 1941) se v posledních letech věnovali ve svých studiích Vojtěch Čurda (Myšlenkový odkaz Alfréda Fuchse v kontextu československé meziválečné společnosti. In: České, slovenské a československé dějiny 20. století. 9, Ústí nad Orlicí, Oftis 2014), Michal Topor (Alfred Fuchs: peripetie oddanosti /1910–1921/. In: Slovo a smysl č. 16/2011) a Pavel Večeřa (Reflexe ekumenismu, katolického univerzalismu a unionismu v díle Alfreda Fuchse. In: Církve 19. a 20. století ve slovenské a české historiografii, Brno, CDK 2010). Heslo Alfreda Fuchse v Biografickém slovníku Historického ústavu AV ČR zpracovali Tomáš Hermann a Michal V. Šimůnek.

Nakladatelství Triáda se v minulém roce přihlásilo do programu pražského magistrátu na důstojnou údržbu významných pražských hrobů a finančně podpořilo budoucí údržbu hrobu Alfreda Fuchse na břevnovském hřbitově, na níž se bude podílet s Benediktinským arciopatstvím sv. Vojtěcha a sv. Markéty v Praze-Břevnově, doc. Ivo Cermanem a Českou křesťanskou akademií.

V úterý 16. února 2021 od 18 hodin se v bazilice sv. Markéty v Praze-Břevnově koná zádušní mše za Alfreda Fuchse.

Diskuse o náboženství

Dr. Alfred Fuchs – Dr. J. L. Hromádka, profesor Husovy fakulty – Bohuslav Koutník[1]

Matoušek: Dámy a pánové!– Před 28 lety byla v Hradci Králové diskuse o náboženství, kterou tenkráte uvedl profesor Reyl asi těmito slovy: „Snad měli bychom v přítomné době zabývati se spíše otázkami národohospodářskými nebo politickými než náboženskými, snad by se mohlo zdáti zbytečným, že se zde chceme zabavovati nějakými náboženskými spekulacemi. Vždyť český člověk dnes se nemůže ani uživiti v Čechách...“ atd. To je skoro před 30 lety, ale mám dojem, že by ta slova úvodem bylo možno opakovati i dnes. Náboženství není a nebude věc odbytá.Vzpomeňte jen na hromadné vystupování z církví po převratu, a naopak zase dnes třeba, kdy u studentů vidíme – aspoň podle mých zkušeností –, jak mnoho jich je v katolické církvi nebo v jiné církvi, a nejde jenom o členství matrikové! Je třeba o tom přemýšleti a já mám dojem, že právě v dnešním zmatku přemýšlíme o náboženství. Proto je dnešní debata v cyklu Svět v přerodu. Cyklus Svět v přerodu není divadlo, je to snaha o přirozené rozhovory význačných lidí. S jejich slovy, prosím, můžete souhlasiti nebo nesouhlasiti, některá debata právě proto, že je přirozená, se zdaří, jiná se nezdaří, ale zpravidla jsou to slova, o nichž stojí za to přemýšleti. A to je účel našeho cyklu „Svět v přerodu": učiti přemýšlení. Já prosím, abyste o dnešní diskusi, která je pokusem v našem rozhlase, přemýšleli v přátelství.– A teď dovoluji si představiti diskutující pány, pana profesora dra Hromádku, pana dra Fuchse a pana Koutníka a omlouvám generálního sekretáře Cyrilometodějské matice pana Papicu, který odřekl dnes telegraficky jistá z velmi vážných důvodů, a děkuji panu dru Fuchsovi, který jej laskavě v poslední chvíli zastoupil. Prosím pana dra Hromádku, aby se laskavě ujal diskuse.

Hromádka: Myslím, že se, pánové, shodujeme v tom, že diskuse o náboženství je zvláště vážná a že každý sebe nevážnější tón by mohl uraziti anebo dotknouti se nejednoho člověka. A když zde budeme diskutovati mezi sebou, jde o to, abychom jednak sobě pomohli a jednak abychom, pomohli těm posluchačům, kteří nás dnes poslouchají. Bylo řečeno, že opravdu tu nejde o divadlo, neboť v otázkách náboženských každý takový teatrální pokus nebo teatrální tón může uškoditi. Jde zde o věci nejvážnější a nejdůležitější, které se týkají vlastního života, srdce, duše lidské. Tedy já sám věřím v náboženství, věřím v jeho přítomnost i budoucnost a myslím, že právě dnešní naše velmi těžká doba, dnešní rozvrat světový nás přímo nutí k tomu, abychom o náboženství co nejvážněji přemýšleli. Víme, že jsou proti náboženství námitky a já právě z hlediska náboženského vítám každou námitku a jsem rád, že máme mezi sebou člověka, který velmi opravdově a vážně umí říci proti náboženství velmi vážné námitky, a rád bych slyšel, co může býti proti náboženství uvedeno.

Koutník: Jistě že toho, co může býti proti náboženství uvedeno, si povíme dnes dost. Co se týče všeobecného rázu diskuse, vřele bych se přihlásil k tomu tónu, který nasadil pan prof. Hromádka. Kritika náboženství není něco jen ryze negativního. Vytýkává se někdy nevěrcům, že jim šlo jenom o negaci, jenom o kritiku, ale není to pravda. V minulosti šlo zpravidla o ideály vědy a dnes jde o ideály sociální, které rozvádějí stoupence určitých názorů s církvemi. Ovšem jistě jsou to věci, o kterých se musí přemýšleti velmi vážně.

Fuchs: Já se domnívám, že právě ty důvody sociální, které rozvádějí lidi s církvemi, nejsou důvody podstatné. Nejsou podstatné z toho důvodu, že přece obor náboženství je daleko širší, nežli dávat určitý sociální řád. V náboženství skutečně jde – musíme používat této terminologie skoro dnes již zapomenuté – o spásu duše, skutečně o smysl života, o tvůrčí princip. Sociální řád nebo politický řád tvoří přece jenom úplně nepatrný úsek celého lidského života a jeho určení. Je ovšem pravda, že po převratu bylo velmi mnoho agitováno s hromadným vystupováním z církve a že ještě dnes občas vznikne taková vlna, která z toho neb onoho důvodu politického nebo sociálního pod dojmem té a té události vyvolá hromadné vystupování z církve. Ale domnívám se, že zde vždy hrají roli jiné otázky nežli v podstatě otázky náboženské, poněvadž při náboženství nejde o nic jiného než o otázku: Odkud jsem, jaké je určení člověka, kam jdu, jaký je můj původ, jaký je můj cíl. A myslím, že každá náboženská diskuse může začíti skutečně jenom s touto otázkou, poněvadž přece konec konců neběží o to, co já při náboženství cítím, nebo co mi náboženství dává. Je-li Bůh – a náboženství předpokládá víru v Boha –, pak musí ta otázka znít trochu jinak. Ne co mi náboženství dává, nýbrž co Bůh ode mne chce, jak obstojím před představou absolutního Boha, a proto myslím, že tímto způsobem musíme tuto otázku formulovat.

Hromádka: Je to pravda, pane dr. Fuchsi, co říkáte. Pan Koutník říká, že jsou to zejména sociální důvody, které lidi odvádějí od náboženství a že moment sociální je dnes nejdůležitější. Ale po mém soudu plnost života je tak rozmanitá, že moment sociální je jen jednou součástkou. Každý z nás má chvíle bolestí, těžkostí, každý z nás v životě klopýtá.

Koutník: Dobře.

Hromádka: Že ano? Každý z nás se stará, jak by vychoval děti, k jakému ideálu je má vésti, každý se ptáme sám sebe, proč určitá pravda a proč určité životní pravidlo mě zavazuje, absolutně zavazuje. To je tak rozsáhlý obor, taková plnost života, že ten sociální moment nevyčerpává náboženskou otázku. Souhlasím úplně s p. drem Fuchsem, ale souhlasím také s panem Koutníkem v jedné věci, že skutečně jsou někdy oprávněné důvody tam, kde je dojem, že církev nějak sociálně příliš brzdí. Například – p. dr. Fuchs mi odpustí, když řeknu, že – mám dojem, že katolická církev je příliš takovou konservující silou a dělá dojem, jako by jí šlo o udržení, o konservování určitého řádu.

Fuchs: Například...

Hromádka: Například dnešního řádu společenského, že se uchyluje k tomu, aby soukromé vlastnictví bylo nedotčeno, nebo příliš přemýšlí o obnově určitých forem středověkých, a to na dnešního člověka dělá dojem podivný, jako by náboženství nebylo opravdu nic jiného, než aby konservovalo, co zde bylo, nemyslíte?

Koutník: Stavovství.

Hromádka: Stavovství, ano.

Fuchs: Nemyslím totéž. Především musím vřele souhlasit s tím, co p. dr. Hromádka říkal, ale při tom bych připomněl jeho slova, která řekl svého času na táboru Ymky v Kralovanech. Tam tenkráte řekl asi toto: Prorok Ezechiel líčí obranu Jeruzaléma a mimo jiné mluví o úkolu trubače, který má polnici. Ten trubač nesmí bojovat, poněvadž se nesmí dát strhnout vášní, jeho věcí je, aby signalisoval, když přichází nepřítel. Kdyby se tento trubač dal strhnout, místo aby signalisoval, bude Hospodin vyžadovati krve padlých z rukou jeho. Pan profesor Hromádka tenkráte řekl, že něco podobného je poslání církve. Její věcí není, aby se chápala meče, její věcí není, aby bojovala sama, její věcí je, aby signalisovala obrat, to jest, aby okamžitě, jakmile cítí, že se blíží nepřítel, jakmile cítí, že společenský řád je do té míry porušen, že ohrožuje vážně spásu duší, v tom okamžiku se ujala slova. Ale její věcí není, aby se pouštěla přímo do politických a sociálních bojů.

Hromádka: Ano.

Koutník: Ale ne troubit k ústupu.

Fuchs: Ale troubit, když je skutečně třeba, ne mlčet.

Hromádka: Mám dojem, že katolická církev netroubí vždycky, když by měla troubit. Právě o tom chceme mluvit.

Fuchs: Myslím, že tato výtka, že církev konservuje, je nespravedlivá, poněvadž církev nynější sociální řád nestvořila, ten byl stvořen proti ní. Vždyť formy liberalismu, který je nositelem nynějšího kapitalismu a který vystupoval jako největší nepřítel církve, to jsou formy kapitalismu, pod kterým žijeme přes 150 let a který byl vytvořen proti církvi. Liberalismus je otcem moderního individualismu a hlavní, co se mu vytýká se stanoviska katolického, zejména v té encyklice Quadragesimo anno,[2] je, že způsobil atomisaci lidské společnosti, že totiž nežijeme spolu, nýbrž vedle sebe.

Hromádka: Ano.

Fuchs: A jestliže v té encyklice Quadragesimo anno je narážka na to stavovství, není tam toho tolik, kolik se obyčejně myslí. Předně je tam podána kritika fašistického korporativismu, která je z největší části odmítavá, a za druhé se tam říká: Má-li být překonána nynější atomisace společnosti, musíme se vrátit k přirozenějším formám, poněvadž liberalismus rozbil přirozené vztahy lidské, a musíme najíti takové poměry společnosti, kde se to společenství opět obnoví. Ale to je zlomek toho, co je tam obsaženo. Ostatně zde nejde o určité formy sociální, dokonce se tam říká...

Hromádka: Vidím pana Koutníka, jak je netrpěliv. On by vám chtěl na to odpovědět. Zajímalo by mě, co vám na to řekne.

Koutník: Nejsem interesován na liberalismu osobně, přesto bych řekl, že se mu křivdí s tím rozdělením lidí na jednotky: Jestliže heslo liberalismu bylo, že svoboda jednoho přestává tam, kde začíná svoboda druhého, to je souručenství, to je ještě více, to je přímo program toho souručenství. Pan dr. Fuchs říká, že ta třída, která stvořila dnešní řád, vystupovala nejdříve liberalisticky. Ta tak vystupovala do té doby, dokud šla k svým cílům hospodářským, ale dnes, když byla ohrožena nástupem nejchudší a nejširší třídy, zarazila se a obrací se, a proto se mluví o renesanci, o obnově náboženství...

Hromádka: Ano.

Koutník: ...a podobných věcech. Co říkali oba pánové, dává mi za pravdu, že náboženství v podstatě vždycky znamená uznání dvojího světa, světa přirozeného a nadpřirozeného, a to jak u pana dr. Hromádky, tak u pana dr, Fuchse, že ano?

Hromádka: Ano.

Fuchs: Ano.

Koutník: Onen svět je důležitější a tento svět je tím slzavým údolím, jak se říká v katolické modlitbě, nebo jak nedávno jeden myslitel se ptal: Ve jménu čeho se vláčíme tímto světem? To, znamená, že tento svět je něco nižšího, že tento svět je takovou průchodní stanicí.

Fuchs: Velmi důležitou stanicí!

Koutník: Připouštím, přirozeně že je důležitou stanicí, poněvadž jak se osvědčím na této stanici, tak to bude později, ale přes to tím padá nebo alespoň se podlamuje zájem o hospodářské uspořádání tohoto světa. To je marná věc. Jestliže citujete, pane dre Fuchsi, encykliku Quadragesimo anno, tedy právě ta brzdí další vývoj. Jestliže pan profesor Hromádka mluví o tom, že náboženství má širší a rozsáhlejší vztahy než ty sociální, tedy ta převaha těchto druhých zájmů je dána tím, že jsou to zájmy onoho světa, a nikoliv tohoto světa.

Hromádka: Ano.

Koutník: Tím přirozeně zabíháme dále, než se obyčejně kritika církve dělá. Mohli bychom připomenout, že se dělá kritika církve se stanoviska, zdali církevní učení obstojí ve srážce s vědou. Vidíme, že církevní učení se přizpůsobilo, prosím, přizpůsobilo, na to kladu důraz, a že kritika byla církví uznána.

Hromádka: Jaká kritika?

Koutník: Vědecká kritika. Dejme tomu kritika u přírodních věd.

Hromádka: Přírodní vědy činily počátky církvím.

Koutník: Také teologové měli s tím starosti zrovna tak, jako ti, kteří začali s vaší církví, měli s tím jistě dosti nesnází. Vždyť ten Galilei, to nebyla žádná veselohra, podobně i Koperník.

Hromádka: To je ale jednak staré, jednak se to netýká podstaty věci. Například námitka, že církev nechce uznat přírodní vědy a že pořád drží nauku o stvoření světa, ta je dnes již překonána.

Koutník: Je to vyřízeno proto, že se do toho vložila moderní věda, nikoliv snad že by do toho církev přišla sama. To bylo způsobeno na ten nátlak zvenčí.

Hromádka: Já říkám, že věda byl otvor v rámci církve. Abychom se však vrátili k našemu východisku, k náboženství a víře. Nevím, jestli s tím bude pan dr. Fuchs souhlasit, možná, že vy, pane Koutníku, s tím budete souhlasit, když řeknu, že ať přijdou jakékoliv sociální a hospodářské poměry, ať jakkoliv bude svět uspořádán, že tím člověk ve své podstatě nebude přetvořen, že tu neubude vůbec těžkostí. Stále budou těžkosti, osobní bolesti, lidé budou hřešit, budou klopýtat, padat, budou míti bolesti ve svém rodinném životě, budou nešťastni, vždycky a za všech okolností bude třeba vnitřní opory, vnitřní síly, aby věděli, kam jdou, co mají dělat a co je váže.

Koutník: To je pravda.

Hromádka: Náboženství je vědomí, že mě něco váže, že mám nějaký věčný závazek, že jsem před Bohem za všechno odpověden, za celý hospodářský život.

Fuchs: K tomu, co říká pan profesor Hromádka, bych se chtěl ještě vrátit. Na tu námitku pana Koutníka, že tento svět není pro nás nijak důležitý, znovu zdůrazňuji, že tento svět je bitva, lhůta milosti, ve které vyhrajeme, nebo prohrajeme věčnost. Ani ten sociální řád není nedůležitý pro věčnost, poněvadž je striktním závazkem, že musíme pěstovati nejenom lásku, nýbrž i spravedlnost. Nejdříve musí být vykonána spravedlnost, i sociální, a pak teprve po případě akt lásky, na kterou, jak říká pan profesor Hromádka, bude vždycky v každém řádě místa dosti. Je pravda, že země zůstane slzavým údolím, nevěřím, že kdy bude ráj na zemi, v němž nesmí být žádných běd, ale křesťanství pochopilo bolesti tím, že je donáší ke kříži, na kterém umřela láska.

Koutník: My nechceme snášet bolesti, ale my je chceme odstraňovat.

Fuchs: My je také chceme odstraňovat. My ale víme, že všecky bolesti se světa neodstraníme. Je dvojí druh bolestí: ona bolest, kterou si lidé dělají sami, ty kříže, svou vlastní zlobou, nevědomostí, špatnými sociálními řády. Ty chceme odstraňovat. Ale vedle toho jsou zde bolesti, které nezmizí, které prostě vyplývají z toho, že člověk je relativní bytost, že nemůže absolutno uchvátiti, jak říká Otokar Březina: „Jsme stiženi kletbou: i v letu nejvyšších roztoužení, tíži země jsme podrobeni, do tmy krve své pohrouženi.“[3]

Koutník: Tato bolest zde je a tu neodstraní žádný řád.

Hromádka: Potom ještě jedna věc, pane Koutníku. Právě na tomto světě, ať člověk dělá cokoliv, ať věrně plní své povinnosti, čím výše stojí, tím větší má vědomí, že nevyhovuje skutečným závazkům, a kdyby se jak snažil, aby správně zaujímal vztahy k lidem, kteří jsou okolo něho, vždycky má dojem, že se provinil proti lidem, proti čistotě své duše atd. To vědomí, že je zde bytost, která, ať jakkoliv je chatrná, člověku odpouští, že ho pozvedá, naplňuje novou odvahou a radostí, to je něco, čeho lidé na tomto světě nemohou postrádati.

Koutník: Pane profesore, ten pocit pomoci, to je něco, co není vlastního jen náboženství. Ten pocit ideálu, kterému nikdy nedostojím, to je pocit člověka, to je samozřejmá věc. To má každý. To nemá s náboženstvím vůbec co dělat. Vy zdůrazňujete pocit oné závislosti na Bohu, kdežto my zdůrazňujeme pocit závislosti na lidském souručenství. My odvozujeme všecky normy a vztahy, všechny závazky z tohoto lidského společenství, my nemůžeme nad sebe, nad lidi, ale my také, když chybujeme, víme, že chybuje celý člověk. Vy mluvíte o tom, jak obstojím před Bohem.

Hromádka: To je základní otázka.

Koutník: Já se ptám, zač obstojím. Pamatujete se na ta skvělá základní slova Ježíšova: Lačnil jsem a nedali jste mi jísti, žíznil jsem a nedali jste mi píti... Tuto otázku kladou nám všichni ubozí a chudí na tomto světě a kladou nám ji všichni za to, co prožívají na tomto světě.

Hromádka: Citujete, pane Koutníku, slova Ježíšova. Nikdo tato slova s takovou naléhavosti nevyslovil, nikdo neřekl, že nepomáhat a neodívat je hřích. Nejde jenom o nápravu takových nahodilých těžkostí, jde o fakt, že jsem nevykonal, co jsem vykonati měl, že bez opravdové vnitřní lítosti jsem nějak ve světě nešťasten.

Fuchs: Zdůraznil bych ještě slovo hřích; totiž hřích není jenom porušení určitého sociálního řádu, neznamená, že nebyla splněna určitá sociální funkce, nýbrž hříchem je do gruntu porušena lidská bytost a porušen řád. A nejde jen o reformu, nýbrž o spásu.

Koutník: Co vás oba spojuje, je dědičný hřích, který my neuznáváme a nemůžeme uznati, protože nemáme k tomu prostě žádných důvodů. Vy máte své důvody, to je zjevení, což my nepřijímáme.

Hromádka: Víra v dědičný hřích je pocit svědomí, které je postaveno před Boha, které si uvědomuje své neskonalé závazky a svou nedostatečnost, to je to vědomí, že žijeme ve stálém překvapování vůle boží.

Koutník: Chtěl bych ještě dodat, že ten konflikt s církví není v přírodních vědách, ten je dnes ve vědách duchovních. Nauka o duši vykládá pocit hříchu docela jinak. Tam je to otázka duchovní hygieny.

Hromádka: Vidím, pánové, že je opravdu těžko se dorozuměti, ale jedna věc nás zde spojovala všechny, že myslíme ty svoje věci opravdově. Myslím, že vy, pane dre Fuchsi, budete souhlasit – náboženství bez opravdovosti je nestvůra. Ovšem, co se mi líbí u pana Koutníka, je jeho opravdový zájem.

Koutník: Myslím, že býti nevěrcem, k tomu je třeba větší opravdovosti, poněvadž to znamená jít proti mínění.

Hromádka: Mýlíte se, pane Koutníku, dnes je těžší být věřícím člověkem, daleko těžší než nevěrcem. Tuto zkušenost máme na všech stranách.

Koutník: Já ne.

Hromádka: Opravdovosti je třeba a potom mít lidi rád. Když se hádám s panem Koutníkem, nehádám se proto, abych ho přehádal, nýbrž abych nějak sobě a lidem pomohl.

Fuchs: Myslím, že to, co říká pan profesor Hromádka, vyjádřil klasicky svatý Augustin těmi známými slovy: Errorem odisse, hominem diligere – nenáviděti blud, omyl, ale milovati člověka.

Vypuštěno úvodní slovo Otakara Matouška. Autorem trojportrétu je Jaroslav Lebeda.

Poznámky

[1] (1891–1965), středoškolský profesor, knihovník, redaktor, viz http://www.badatelna.eu/fond/3164/uvod/ – Pozn. red.

[2] Encyklika papeže Pia XI. „o uspořádání společnosti, obnově společenského řádu a jeho zdokonalení podle zásad evangelia“ z 15. května 1931. Pozn. red.

[3] Báseň Odpovědi, sbírka Ruce (1901). Pozn. red.