Ocenění pro román Pavla Kolmačky Canto ostinato

Pavel Kolmačka obdržel za román Canto ostinato (Triáda 2023) cenu Nadace Českého literárního fondu za významné literární dílo. Přinášíme zde laudatio, jež sepsala Olga Stehlíková a které bylo proneseno dne 11. dubna 2024 u příležitosti udílení cen v pražském Divadle Viola.

Pavlu Kolmačkovi jsem před několika lety s radostí předávala cenu Tvárnice za literární dílo roku, básnickou trilogii Moře (2010), Wittgenstein bije žáka (2014) a Život lidí, zvířat, rostlin, včel (2018); velmi mě těší, že mohu chvalořečí doplnit  i toto literární ocenění, tentokrát za román.

Druhý po sedmnácti letech od prozaické prvotiny Stopy za obzor, ale jako by Pavel Kolmačka dlouhou romanopiseckou pauzu vůbec neprožil, tak svrchovaný a nehledaný je jeho vypravěčský styl. Polyfonní vícegenerační vyprávění s několika zcela spolehlivými vypravěči pobývajícími na různých místech v rozličných dobách zůstává především lidské a člověku věrné, a tím dobrodružné a napínavé až až, nehledě na meditativní a místy úvahové ladění textu, který místo prozatérských fines nabízí čistotu a přímost a místo dějových zvratů věrohodné zachycení cyklického běhu let a přemýšlení v jedné rodině. Myšlenky tu mají stejnou váhu jako činy, přesto jsou lidé souzeni podle skutků.

Jakkoli se děj románu Canto ostinato odehraje během šestnácti dnů, protečou celé věky ve vzpomínkách, monolozích i dopisech jednotlivých postav a v rodinných legendách i výhledech do budoucnosti a za její okraj. Starý, pragmatický a ne dost poznaný otec umírá, je hlavními postavami, sourozenci Kateřinou a Alexejem, pohřbíván a veškerým zasypáváním rozkrýván jako nejednoznačná osobnost – prostě člověk. Děti dospěly a odešly nebo zmizely, postávají, potácejí se už samy. Vztahy možná nebyly naplněny, a přesto jsou intenzivně prožívány. Pokusy o prolomení generačních přenosů a opakování, snahy o změnu harmonie nebo tóniny byly podniknuty, bez ohledu na jejich úspěšnost, a v tom je zřejmě jejich smysl. Potomci jsou si nápadně podobní s předky i s námi, a nejde o vzhled. Milost je přehlíženější než láska. Mrtví jsou stejně aktivními působníky jako živí, možná účinnějšími než vzdálení, nedostupní, odvržení příbuzní z nedaleké vsi nebo vedlejší ložnice. Nemusíme bažit rovnou po naplnění, završení či odpuštění, nabízí se vytrvání, překonávání, smíření a pochopení – ta budou zřejmě náročnějšími, ale skutečnějšími úkoly. Takové a podobné zprávy přináší román Canto ostinato.

Tento román Pavla Kolmačky je organizován, jak čtenář pochopí už z názvu, na hudebním principu a hudbu také vyzdvihuje: ona doprovází a upomíná na důležité okamžiky; stojí za nejhlubšími prožitky i na pozadí životních zvratů postav. Možná je jejich úkolem naučit se slyšet prostřednictvím hudby riffy životní, zachytit a rozpoznat refrény přes několik generací, pokusit se ty opakující se disonantní pasáže přeměnit v melodičtější linky pro své děti a vnoučata – anebo si onu disonanci dokázat přivlastnit, zosobnět a užít jako dědictví, které bude předáno bez ohledu na naši úpornou brzdnou snahu.

Jejich úkolem je také nechat zaznít hlasy těch, co během osudu mlčeli z vlastní vůle nebo byli přeslechnuti, nedostali příležitost nebo byly jejich melodie rodinně či individuálně dezinterpretovány.

Neodcházejí pouze ti, co zemřeli, ba dokonce mrtví sveřepě zůstávají: svým přičiněním nebo zcela bez vlivu potrácíme vlastní děti a vlastní já. Zoufalé hledání ztraceného nemusí přinést katarzi, ale pokus o ně snad ano: je také možné díky němu objevit něco jiného nebo přestat bažit.

Osud nám nic neslibuje, ale tento román bez afektů, narativních a příběhových násilností, vyhroceného srovnávání individuálních dějin s velkými, prost jakékoli obžaloby a vinění, přeci jen nese příslib: souznění a porozumění tomu, co odmítáme a odsuzujeme, přijetí všeho, co jsme prohráli a v prvním plánu zpackali, setrvání v nedokonalosti a vášeň pro život jsou vzorem pro naše vlastní ostinata.

Prostota a nekašírovanost sdělování, nefalešnost záměrů, jasnost poselství tohoto nenazdobeného románu a pokora před interpretováním skladeb nezbadatelného komponisty činí dojem, jako by text až zářil a projasňoval smogové inverze, které jsme ve vlastních rodinách a myslích za generace načadili. Anebo ukáže, jak tu dýmku, u vědomí blížící se zimy, důstojně držet a tlumeně pokašlávat.

 Olga Stehlíková