Přemysl Blažíček o Josefu Škvoreckém
Po svazku Knihy o poezii. Holan / Toman od Přemysla Blažíčka (1930–2002), jenž v nakladatelství Triáda vyšel na podzim 2011, připravujeme k vydání rovněž soubor Blažíčkových prací věnovaných velkým českým románům (Holečkovi Naši, Haškovy Osudy dobrého vojáka Švejka a Škvoreckého Zbabělci). Jako připomínku k nedávnému úmrtí Josefa Škvoreckého (27. 9. 1924 – 3. 1. 2012) uvádíme ukázku z posledně jmenované monografie.
Předesíláme jim úryvek z prozaických vzpomínek Anny Blažíčkové, jež se v Triádě rovněž chystáme vydat:
Jestliže o všech Přemkových knihách platilo, že jim předcházela důkladná příprava, u Škvoreckého to bylo jinak. Už u Holana obecné věci nebylo třeba tak studovat, mohl těžit z osvojeného, samozřejmě ještě zbylo práce dost. Jen u Škvoreckého to Přemek vzal s předchozím studiem trochu zkrátka, věřil, že si to může dovolit, jednak že už má načteno, jednak Škvorecký měl u něho výsadu, že ho průběžně sledoval od Zbabělců až k současnosti. Nebyla náhoda, že na svatební cestu jsme jeli do Náchoda, pili limonádu v Port Arturu. Našli jsme dům, kde Škvorecký bydlel, z okna se díval jeho otec a myslím, že přímo v přízemí nebo hned vedle bylo knihkupectví, kam si Přemek šel pohovořit se starým pánem, jak se na Škvoreckého úspěch dívají rodáci. Ovšem prodavač si myslel, že Škvorecký udělal Náchodu svými Zbabělci pěknou ostudu, a proto se tam radši neukazuje.
Ukázka z knihy Přemysla Blažíčka Škvoreckého Zbabělci
Škvoreckého román vzbuzuje dojem naprosté upřímnosti. Pokud by něco takového jako naprostá upřímnost bylo vůbec realizovatelné, pak jistě ne v rámci literárního uměleckého díla, které se soustřeďuje (musí se soustředit) vždy jen na určitou oblast a určité momenty životního postoje. Vnějším východiskem dojmu mimořádné upřímnosti je ve Zbabělcích mimořádná podrobnost vyprávění: zdá se nám, že nás Danny zpravuje o každém svém kroku a o každé myšlence, která ho přitom napadne, že nic nezamlčí. Jeho jednání je ovšem natolik nezávadné, že zde prakticky není k čemu se přiznávat, důležitější je tedy po této stránce jeho myšlení. V běžné životní praxi se myslí člověka, většinou v jakémsi polovědomí, míhají pouhé náznaky myšlenek, zlomky významových vazeb; tak se to díla usilující o maximální autenticitu snaží zachytit. O to však ve Zbabělcích nejde, a hlavní není ani zmiňovaná podrobnost, díky níž jsme zpravováni nejen o Dannyho myšlenkách v plném slova smyslu, ale také a především o zcela podružných nápadech a postřezích. Vlastní dojem upřímnosti zde vyvolává vyjádření názorů, k nimž by se hrdina podle běžných předpokladů neměl přiznávat, respektive neměl by je vůbec mít: takových názorů, jaké byly citovány v předchozím odstavci.
Ale Danny se navíc nedomnívá, že tu prozrazuje něco, za co by se měl stydět. A to už není prostá upřímnost, to vypadá (nejen pro zvlášť citlivé čtenáře, ale z hlediska všeobecně uznávaného mravního kodexu) jako cynismus. A ani tím, že svou údajnou špatnost nechápe jako špatnost, Dannyho „špatnost“ nekončí. Ví sice o některých svých specifických osobních rysech, ale je přesvědčen, že v zásadě stejné náhledy jako on mají i ostatní, nejen jeho nekonformní kamarádi z kapely, ale v podstatě všichni lidé – až na to, že ti si je většinou nejsou schopni připustit jako svůj názor, jenom se podle nich v praxi řídí.
Comments