Pavel Kolmačka – Moře je zamrzlé

S laskavým svolením autora zde uvádíme několik jeho nejnovějších básní. Pavel Kolmačka vydal v Triádě prózu Stopy za obzor (2006) a básnickou sbírku Moře (2010).

MOŘE je zamrzlé. V ledu jak v páře planktony, ryby, tváře. Hluboko, mimo časy dál žijí organismy, bakterie a řasy. * V NITRU MANŽETY mezi vagony já a ty. Dělníci u záchodu spí, kývají hlavami, pohupují rukama s lahváči. Zatímco my jak staré viny, staré noviny. Na lávce mezi vozy jak nad hučícími jezy, v dunění, jeden o druhého opřeni. * MĚLI JSME DĚTI. Sem a tam jsme je přenášeli, krmili, napájeli. V úzkostech naslouchali, zda dýchají. Nad ránem vstali, přikryli holé nohy. Strnuli jako před zrcadly: Sami sobě jsme se zjevili. * MĚLI JSME DĚTSTVÍ. Jednou jsme se probudili bezdůvodnou tíží. Cítili, že sklepní přízrak proleze ventilací. Ochránily nás obrázky s mikymauzi. * MĚLI JSME DĚTI. Nově narozené po paměti vláčnými pohyby drobných rukou, nohou na suchu rozrážely vody. * ZASKOČENI: v prachu cesty šlépěj obilné panny. * ZTRACENI v dešti: na cestu svítí svíce břízy, černě nám dávají znamení duby, ztraceni, ztraceni, a přece, stromy jsou s námi, krajina tiskne nás k hrudi. * ZNOVU NALEZENI v plném slunci, ráno, když slepýš leží na okraji cesty nehybný jako mrtvý, jako ti, kteří už vědí. * NENAROZENI v lůně krajiny, v lůně s topoly, v lůně s lesnatými kopci, v lůně, v teplém a vlhkém živorodém lůně, v lůně s oblaky. * ODDĚLENI mračny od bezednosti: okopáváme rybíz, pumpujeme vodu do rezavé vany, k oporám uvazujeme stvoly, jsme téměř bezstarostní. * UKOLÉBÁNI pobubláváním příští kořalky z třešní, vůní z bečky, popáleni budoucími plameny. * OPILÍ prostorem jdeme podél řeky, obzor je zavalen kypícími mračny, cesta se plazí do tmy, narůstá strašák hloží, s železnou pravidelností se sem tam vychylují metronomy stromy. * ZAPLETENI v motýlím těkání, v pukání hrušňové kůry, v růstu podhoubí, dechem spojeni s vrabci, s duby, opředeni světelnými vlákny, plni země, ohně, vzduchu a vody, jen na chvíli jsme se zastavili, a z kůže na chodidlech, holeních, loktech, dlaních – jako bychom tu chtěli zůstat navždy – nám raší kořeny. * PONOŘENI v nebeské tišině mlhoviny Laguny, v pohledu očí Cor Caroli, v Saturnově viditelné záři, v jasu Altaira v Orlu, Vegy v Lyře, Deneba v Labuti, v prachu komety, roji Perseid, v bujení šlahounů, stonků, trávy, ve smíchu floxů, narůstání dýní, v klesání větví pod tíhou rynglí, v ději sládnutí, dramatu dozrávání, v tajemství pecek s jádry, v mateřství krajiny, v živorodém snění, v zelené kukuřici, v povětří živém vlaštovkami, v organismu-peci-srdci.

* V OKNĚ měsíc: na Moři dešťů žádné brázdy lodí, Oceán bouří nás hltá jako kořist, nazí se ztrácíme v Moři vláhy, z Moře nektaru padají kusy pěny, až k nohám nám stříká Moře nepokojů, daleko do paměti se vylévá Moře jasu, Moře oblaků, Moře hojnosti, brodíme se vylitým Mořem klidu.

*

V DÁLCE doutnají čtyři kopky, snad ze slámy, trávy, bramborové nati, vyvěrá bílý dým, ve čtyřech pruzích se zvědové podzimu plazí nad brambořišti, oddechují v řádcích řepy, zdvíhá se oblouk dýmové stavby, klene se most, bez varování končí.

*

LEŽEL JSEM, padaly Perseidy, světelné záblesky roztínaly tmu, ohnivé záblesky rozčesávaly, hustě pršely, ležel jsem naznak na chladné vlhké zemi, v ohňovém dešti, tváří k nebi, tváří k tváři, tváří k temnému, děly se osmózy a proudy, plynuly dějiny, prýštily šťávy, rodily se a umíraly buňky, ležel jsem, já organismus, v nitru organismu, ve tmě-prsti, tó spermá v Boží dlani.

Pavel Kolmačka – Moře