top of page
27. 9.

Pavel Kolmačka získal Cenu Jaroslava Seiferta



Pavel Kolmačka se stal laureátem Ceny Jaroslava Seiferta pro rok 2024 za román Canto ostinato (Listopad, prožitky blízké zimy) (2023) s přihlédnutím k jeho předchozí básnické a prozaické tvorbě, vydávané především v nakladatelství Triáda. Cena, již uděluje Nadace Charty 77, mu byla slavnostně předána v úterý 24. září tohoto roku.

Slavnostní řeč, z níž přinášíme úryvek, pronesl literární historik Jiří Zizler:


Dámy a pánové, vážení hosté, milá kulturní veřejnosti,

dovolte, abych vám představil laureáta letošní Ceny Jaroslava Seiferta.


Básník, prozaik a překladatel Pavel Kolmačka se narodil počátkem šedesátých let, prožil tedy své dětství a mládí v již odlehlých časech. Vystudoval vysokou školu, začal psát, rozhodl se pro život v plnosti a usebrání. Vydal pět básnických sbírek, dva romány a svazek celoročních záznamů. Stal se jedním z nejvýznamnějších spisovatelů současnosti.


„Možná se má náš svět rozsypat. Jde o to žít,“ říká v jednom rozhovoru. Z čeho se vůbec skládá náš někdy zdánlivě pevný, jindy zoufale vratký svět? Jsou to také nemocnice, pitevny, krematoria, ložnice, kuchyně a koupelny, železniční náspy, trafiky, hospody a tramvajové refýže. Tady všude se děje něco podstatného. Ve sbírce Moře se autor ptá po slyšení, které nás odkazuje i k neslyšnému a neslyšenému. Otázka slyšíš? znamená také rozumíš?, dokážeš se tomu otevřít? Jde o to naslouchat hlasu z nitra i hlasu zvenčí: nepřeslechnout jeho volání a smysl jeho sdělení. V románu Stopy za obzor hrdinu leká „možnost, že někdo zaslechne rozhodující volání a vůbec nic nepochopí“. Pro básníka je však někdy nejmocnější silou ticho, z něhož teprve vystupuje onen nepřeslechnutelný hlas. Hlas můžeme zaslechnout i v té nejvšednější všednosti, která je ale svým způsobem svatá (ostatně hlas věčnosti se tu prolíná s kvokáním slepic na dvorku), a proto je třeba k ní přistupovat s úctou a pokorou. Pavel Kolmačka je autor pokorný. Pokora je pouze jiné slovo pro vyšší poznání. Pokora však nevylučuje nesouhlas se zlem, s nástrahami naší reality mnohdy roztodivné a záludné. Vyšší poznání se vždy nějak vyjadřuje k současnosti, jakkoli může být i nadčasové.


[...]


(Jiří Zizler)


Comments

bottom of page