Petr Holman – Řeč při udělení Ceny Toma Stopparda za knihu Březiniana II
Vážené přítomné, vážení přítomní, přítelky, přátelé!
Těžko odpovědět na otázku zajisté dobře míněnou, kdy se nějaký básník stane dejme tomu předmětem jistého vědeckého, monografického, edičního, a dokonce celoživotního zájmu. Četba Březinových básní přišla relativně brzy, už někdy ve škole v našem sklářském Železném Brodě před mými patnácti lety. Ostatně první zmínky v textech dnes oceněné knihy Březiniana II jsou datovány rokem 1966…
Dnes si ale především považuju skutečnosti (možno ji ovlivnit?!), že už tehdy mě některé ty básně oslovily a hluboce zasáhly. Ano, jistě, jen některé, stejně jako později zase jiné, a zase jiné dnes, to se časem měnilo, časem nezměnilo. Eseje a korespondence přišly později a vše se dalo do pohybu. Letitá nezodpovědná neutěšenost v březinovském bádání, laxnost a nezájem oněch jistých režimních oficiálních ctitelů a literátů mě přiměla k rozhodnutí, že je třeba nečekat, je třeba něco udělat, převzít jisté poselství a pokračovat, za každých okolností, v jakýchkoli podmínkách. Bylo nutno jít dál, nepodléhat, neustrnout, ať do jakékoli současnosti přenést.
Na tomto místě fascinace Divišovou Teorií spolehlivosti a před devíti lety, tady v Praze, i slovy Seana Lennona.
Diviš: Zpráva! Podat zprávu! Donést zprávu! Pronést zprávu vřavou! Ani jednou se neohlédnout, běžet po nesmírně ostrém hřebeni, nést zprávu, donést ji, proboha, ještě platnou, ještě nezkreslenou, běžet proto stále rychleji, donést ji zatepla, donést ji a padnout, toť vše.
Lennon: Nezaobírám se událostmi vesmírného významu, ale myslím si, že když se zaměříte na nějaký detail v mikrokosmu a popíšete ho dobře, bude mít všeobecnou platnost.
Nutno říct, že ani já nejsem tvor nekritický, který by ulpíval na stále stejném, neměnném a jakémsi zkamenělém stanovisku. V literatuře, hudbě i v životě. Někteří vážnější zájemci o literaturu možná zaznamenali, že po desetiletích různých zaměstnání, prací a činností (to do roku 1989) jsem byl oficiálními i neoficiálními kritiky nebo „ctiteli Mistra“ proti své vůli vložen a zakonzervován do škatule s fádním názvem „březinolog“. Faktem ale zůstává, že můj zájem o tohoto mimořádného tvůrce prozatím neskončil…
Dostávám různé otázky, často stále stejné nebo podobné – na některé dokážu odpovědět, na jiné odpovědět neumím. Takže jen ve stručnosti zopakujme: Jedna z posledních, i dříve častá, byla, čím dnes Otokar Březina nejvíce promlouvá k lidem? A jsme u toho! K lidem? Jak ke kterým! Dobře víme a s bolestnou hořkostí si uvědomujeme, jak a s jakým despektem současná zprašivělá doba pohlíží na kulturu a jak ji podporuje, tedy nepodporuje. Už dávno tu neplatí ani ono Demlovo „Otokar Březina dal duši tělu naší republiky“… Co všechno se dnes za kulturu a umění pokládá, čemu se dostává nesmyslné finanční, mediální a jiné pozornosti, čemu se většinou vždy a za všech okolností dává protekcionistická přednost! --- Neblíží se tu Deml k podstatě? Masaryk, Březina… Doba, která si kdysi dokázala vážit umění, kdy si prezident republiky ještě vážil básníků, ba neváhal je podporovat ani finančně. A dnes? Kupříkladu hudba, literatura? Co to je? Když už kterýkoliv nemrát (m. i f.!) se svým vlastním zduřelým egem sám sebe považuje za (dokonce významného!) spisovatele, básníka, kritika, malíře či skladatele! Na kvalitě, pravdivosti a poctivosti práce přece nezáleží, kšeft je kšeft!
Vždycky jsem se bránil vidět kdekoli politikum, a zvláště v poezii. K tomu třeba jen tohle: „Ani ti, kdož milují pravdu, ani ti, kdož milují krásu, nemohou se starati o politiku, jež nestará se ani o krásu, ani o pravdu.“ Březinovo dílo se v průběhu let dokonce snažili zpolitizovat jak někteří jednotlivci, tak i církve, především jistí potentáti církve katolické. Také některé strany, z nichž třeba komunisti se například s obvyklým nevěděním, neporozuměním a nepochopením, zato však s obvyklou drzou arogancí vždycky rádi chytali oněch ze souvislosti vytržených veršů z básně Kolozpěv srdcí ze sbírky Ruce o
Pro blížící se příchod jasného člověka tajuplného, jenž jediný v miliónech bratří, co budou a byli, nad prostorem vítěz, promění zemi od pólu k pólu…
A ovšem zapomněli už na pokračování:
… dle svaté tvé vůle a myšlenkou, která od poslušných sluncí se učila lehkosti, tanci a písni, usedne ve tvé tajemné radě
mezi knížata kosmu – sladko je žíti.
Domnívám se však, že dílo básníka Březinova typu lze zpolitizovat jen velmi těžko…
Řečnická otázka? Ukazují snad některé ty všemožné dostupné prameny, že dílo Otokara Březiny přestavuje v nějakém smyslu politikum? Nebo se přidržíme toho, že jeho verše a eseje se staly výrazem principu věčného, neměnného, který bez zachvění trvá, ať už jsou dějinné kulisy rozestavěny kýmkoliv jakkoliv? Druhá část téhle rovněž nedávno položené otázky danou situaci vystihuje docela přesně. Proč ale nepřipomenout a neříct, že věčnost a neměnnost v sobě může nést a nese v jistém smyslu i určitá negativa – třeba právě tu kamennou strnulost, sošnou nepohyblivost, a tedy nemožnost jakéhokoliv vertikálního či horizontálního pohybu?
Nicméně třeba právě tahle dnes zmiňovaná kniha také současně – a mimo jiné – ukazuje, kam, do jakých duchovních prostorů a končin, do jakých souvislostí se básníkovo dílo a jeho „druhý“, třetí či kdovíkolikátý život může dostat a dostává. Možná i tam, kde bychom to nikdy nečekali, kde by to čekal jen málokdo… Ale není právě tohle pro nás současníky pobídka k četbě a meditaci Březiny, cosi jako „důkaz jeho stále živé přítomnosti“, nezpochybnitelné nadčasovosti, síly a pozitivní energie, která trvá, která se neztrácí?
Březinovy dynamické mnohovýznamové a mnohotvárné veršové architektury, eseje a korespondence jsou univerzální. O jejich komplikovanosti nemluvme, často – a stále ještě teď – tu přetrvává jakási ignorance. V Čechách bývají považovány za nezáživné, nestravitelné, temné, mystické, nesrozumitelné, nepřeložitelné; záleží tu však výhradně na výši a hloubce osobnosti toho kterého čtenáře. Ano, v Čechách! S tím ostře a paradoxně kontrastuje zájem zahraničí o esperantské překlady básnického díla, nejnovější souborná vydání Březiny v latině a ruštině nebo připravované argentinské vydání kompletu veršů ve španělštině.
A tak se vlastně ani neodvažuji říct, kde a co si ten který čtenář v Březinových textech vyhledá a najde. Začne číst, nedočte a odloží, čte znovu, jednou, dvakrát či mnohokrát, do paměti uloží, napořád už oblíbí, za své přijme… Právě snad ona univerzálnost, náhle nabyté vědomí, že také u tohoto symbolisty si každý může najít něco pro sebe, představují zcela mimořádnou hodnotu, kterou si milenka či milenec poezie zprvu ani nejsou schopni uvědomit. Ze zkušenosti vím, že když už si po nějakém tom úsilí a třeba i překonání jisté duševní lenosti „to svoje“ najdou, jsou pak už navždy obohaceni a obdarováni, jejich zájem a láska trvají. Třeba i celý život…
Poslední otázka, dnes a právě v téhle nejpřítomnější chvíli zvlášť aktuální: Co pro mě znamená Cena Toma Stopparda?
Snad jistý druh radosti, poděkování a trvalá pokorná vděčnost všem (f. i m.), kteří mi celá dlouhá desetiletí byli nápomocni, kteří pomáhali a pomohli slovem, činem a někdy i hmotně, radou, povzbuzením a pochvalou, připomínkou, kritikou (paradoxně i odsudkem nebo pomluvou).
Zvláštní poděkování si zaslouží nejen moje rodina, podpora a tolerance všech jejích členů, ale také nakladatelství Triáda a jeho spolupracovníci, tedy Robert Krumphanzl, Magdalena Martinovská a Václav Sokol, bez nichž by kniha nemohla vzniknout. A také všichni ti, kteří stáli při mně a věrně hned vedle a kteří uvěřili ve smysl a jistotu dokončení toho, co kdysi bylo započato.
A jistě: rozhodně a nemálo mě také těší, že tahle cena možná přispěje i k tomu, že se snad o Březinově díle dovědí i ti další, kteří literaturu a potažmo ani kulturu nepovažují, nebo už jaksi přestali považovat za důležitou…
Vám všem děkuji za trpělivou pozornost, za pozornou trpělivost!
Comentarios