Robert Krumphanzl – Doba Jiřího Pistoria a jeho slovesnost

Jiří Pistorius měl koncem devadesátých let plán na edici textů svého vysokoškolského učitele Václava Černého o André Gidovi a hledal nakladatele. Seznámení s Pistoriem mi zprostředkovala na podzim roku 1998 dr. Růžena Hamanová. Jádrem souboru měly být Černého rukopisy, které sloužily jako podklad jeho přednášek o francouzském spisovateli a francouzské literatuře Gidovy epochy, které Černý přednesl v letech 1946–1947 na Filosofické fakultě UK a jejichž posluchačem tehdy Pistorius také byl – jako student a zároveň jediný asistent profesora Černého. Po celou dobu přípravy čtyřsetstránkového svazku s názvem André Gide, který nakonec vyšel v roce 2002, Jiří Pistorius naprosto nenaléhal s ničím, co by se týkalo jeho vlastního díla.

V rozsáhlých komentářích k edici bohatě uplatnil svou erudici, zkušenost a znalosti tématu; ani na jednom místě přitom neupozorňuje, byť třeba skrytě, na sebe. Byli jsme to my s Jiřím Pelánem a zakrátko se Zuzanou Jürgens, kdo ho vyzvali k přípravě obsáhlého výboru z jeho celoživotního literárněvědného a kritického díla a následně povzbuzovali, aby se aktivně podílel na jeho přípravě. Svým mimořádným angažmá dali tomuto projektu reálné obrysy Zuzana Jürgens – sestavila bibliografii, bez níž by výbor nemohl být koncipován, byla autorkou prvního rozvrhu, sama přeložila jednu Pistoriovu studii, celý svazek zredigovala, napsala k němu ediční poznámku a komentáře a navíc vedla s autorem obsáhlý rozhovor o jeho díle a životě – a Jiří Pelán – navrhl definitivní koncepci výboru, domluvil s dalšími zkušenými překladateli jejich účast, sám přeložil úvodní dvě studie, vymyslel název. Pistoriův bezmála sedmisetstránkový výbor Doba a slovesnost byl nejnáročnější původní knihou, kterou do té doby vlastními silami Triáda připravila a patří k jejím nejdůležitějším knihám.

S Jiřím Pelánem si Jiří Pistorius padl do oka na první pohled. Svědčí o tom jeho dopis ze 7. července 1999, v němž píše o Pelánově doslovu k edici Překladů Jana Kameníka (Triáda 1997). Tomu a dalším dvěma Pelánovým textům pak věnoval svou studii, která vyšla v posledním čísle Kritického sborníku. Ještě předtím však napsal rozsáhlou stať o Vývoji Curtiovy osobnosti v pojetí české komparatistiky, již uveřejnila Kritická Příloha Revolver Revue (č. 16/2000), zaměřenou především na doslov Jiřího Pelána a Jiřího Stromšíka ke knize E. R. Curtia Evropská literatura a latinský středověk (Triáda 1998). Tyto a další texty, napsané a publikované česky už v dřívějších devadesátých letech (o V. Černém a F. X. Šaldovi), svědčí o Pistoriově okolnostmi přerušeném, ale vnitřně nikdy nepřervaném vztahu k české literatuře. Ostatně Pistoriova čeština byla i padesát let po jeho odchodu perfektní.

V exilu, kam odešel v červenci 1948, se J. Pistorius přátelsky stýkal s Janem Čepem či Egonem Hostovským, jak o tom mluví v rozhovoru otištěném v Době a slovesnosti (ve sborníku Egon Hostovský. Vzpomínky, studie a dokumenty o jeho díle a osudu je fotografie všech tří u kavárenského stolku v Paříži z roku 1957), se spisovatelem Janem Kolárem, ale také například s generálem Louisem-Eugènem Faucherem a jeho synem Eugènem Václavem („chodili jsme v Paříži na pivo“), velkými přáteli demokratického Československa. Celoživotní průvodkyní, oporou i jeho spolupracovnicí na řadě odborných prací byla Jiřímu Pistoriovi jeho žena Marie (24. 1. 1923 – 23. 4. 2013), s níž se poznal během studií na filosofické fakultě.

Postupem času, a zvláště po přestěhování z Paříže na západ USA v roce 1958, se Pistoriovy osobní i pracovní vztahy stávají stále internacionálnějšími a tento významný komparatista 20. století občanem tehdejší „République des lettres“. Své nikoli marginální postavení v ní sice sám nikdy nezdůrazňoval, ale svědčí o něm jak jeho publikované práce od druhé poloviny padesátých let minulého až do počátku současného století (druhé vydání jeho čtyřsetstránkové základní oborové bibliografie Marcel Proust und Deutschland, připravené ve spolupráci s jeho ženou Marií, vyšlo v Heidelbergu roku 2002), tak některé na okraj vyjádřené zmínky v korespondenci či rozhovorech (v letech 2003–2007 Jiří Pistorius s manželkou Marií a pak též dcerou Erikou Pistoriovou Stamperovou, historičkou umění, navštěvoval při svých evropských cestách v pozdních jarních měsících i Prahu a setkával se s okruhem redaktorů připravované Doby a slovesnosti, s editorem Kritického sborníku Karlem Palkem i dalšími kolegy a přáteli): k jedné náhodné zmínce o italském spisovateli Giorgiu Bassanim dodal, že právě u Bassaniho bydlel vždycky, když pobýval v Římě; když přišla řeč na Yvese Bonnefoye, jehož poezii a eseje tehdy J. Pelán přeložil, vypravoval o Bonnefoyově přednáškovém hostování na Williams College a tehdejších procházkách s ním; zanedlouho poté, co jsem mu poslal knihu Claudia Guilléna Mezi jednotou a růzností, která vyšla v Triádě ve stejné edici jako Doba a slovesnost, přišla mi od něho kopie jejich korespondence s komentářem, že Guillén byl první Neameričan z akademických kruhů, s kterým se po svém příjezdu v USA setkal.

Pistorius ale neměl ve zvyku se čímkoli chlubit ani nebyl sebestředným vypravěčem, mnoho „detailů“ z jeho biografie tak nejspíš zůstane navždy zasutých. (Ještě si dovolím připomenout jeho lásku k hudbě – jednou vypravoval o tom, jak hráli čtyřručně s Janem Patočkou u něho doma na klavír, či jak ho jako malého chlapce držel na kolenou, také u klavíru, Zdeněk Nejedlý ve Smetanově bytě – Pistoriova rodina tehdy bydlela v paláci Lažanských.) Jiřího Pistoria charakterizuje spíše schopnost naslouchat, i v situacích, v nichž měl nebo by snadno mohl mít profesně či lidsky převahu, a nenuceně soustředěná pozornost k partnerovi v práci či rozhovoru. Nepovažoval se za střed světa, netrpěl sentimenty ani resentimenty a nepotřeboval si s nikým „vyřizovat účty“. Ani ve vztahu k zemi, v níž vyrostl a jejíž literární kultuře tolik věnoval. Dluh v tomto smyslu nepokládal za starost věřitele.

Jedním z prvních čtenářů Doby a slovesnosti byl filosof Zdeněk Vašíček, který si povšiml (a jako příklad uváděl studii srovnávající E. Ionesca a J.-P. Sartra či texty o A. Gidovi), že v Pistoriových textech není důležité jen to, co říká, a to, jak to říká, ale i to, co neříká – o čem mlčí. Podobně to platilo o jeho vyjadřování, nemluvil dlouze a důležitou součástí jeho promluv byly i pomlky a akcenty. Debatu o Vaculíkově Českém snáři uzavřel v Klášterní vinárně již v předsálí toalet lakonickou větou: „On by chtěl být jako André Gide...“

Když jsme výbor Doba a slovesnost připravovali, čím dál silněji jsem nad Pistoriovými texty prožíval, jak nám pod rukama postupně vyvstává jakási „punkevní linie“ českého myšlení o literatuře druhé poloviny 20. století, něco jako „chybějící skrytý článek“ – pokud bychom to chtěli pojmenovat „vývojově“. O to však v první řadě nešlo, šlo o to, že jsme v Pistoriovi viděli vzorovou a jedinečnou postavu pro porozumění tomu, co je či by měla být literární věda, přemýšlení o literatuře a její metodologické ukotvení.

Co mám na mysli, zde jen stručně uvedu výběrem několika málo témat, dokumentovaným výmluvnými citáty z Pistoriových textů, převážně již ze čtyřicátých let:

Když ve studii o Hanuši Bonnovi a Jiřím Ortenovi Jiří Pistorius zmiňuje Ortenovu blízkost s K. H. Máchou, dotýká se otázky „příbuznosti“: „Neboť není v tom žádná romantická magie, s níž opravdu dva takové básnické osudy pociťujeme jako vnitřně blízké, jako naplňování téhož zákona, uskutečňujícího se také týmiž silami, i vnějšími. V té významové příbuznosti – domníváme se – jest jistý přirozený řád.“ (DaS, s. 518)

Nad Chalupeckého studií o Richardu Weinerovi pojmenovává Pistorius kritéria celistvosti postižení tématu, naproti tomu (v následujícím citátu) eviduje u Julia Fučíka schematičnost, jednostrannost a tendenčnost, citáty se týkají též vztahu zvolených prostředků k výsledku:„Základní postoj, s nímž přistupuje k Weinerovu zjevu, je volen úspěšně: nazírá jeho dílo nikoli souřadnými analýzami, nýbrž vidí je jako celek vysokého, složitého organismu, v němž vysledovává všechny objevné mezivztahy od knihy ke knize, nalézaje z jejich uzavřeného obvodu sám střed a životné jádro psychologické podstaty jedinečné. Osvědčil se i literárněhistoricky. A také esej potřebuje tohoto fundamentu historického, má-li být poctivým postižením celistvosti nějakého zjevu.“ (DaS, s. 530) Naproti tomu J. Fučík ve svých literárních studiích „příliš zobecňuje problémy, na něž naráží; schematizace, v niž někdy upadá, nedovoluje mu rozkládat je v problémy a řešení částečná, z nichž by teprve mohl dospět k položení závěru přesvědčivějšího. Z přítomných studií vyplývá jasně: jejich autor nebyl rozhodně kritický analytik. Na to jeví jednak značnou dávku sklonu k aprioristickému kladení poznatků a postřehů, jednak příliš vyvinutý smysl pro efekt, s nímž příliš záměrně staví svůj materiál do světla zkreslujícího i zjednodušujícího rysy nejzákladnější. Všechny tři stati mají jeden hlavní společný rys: jsou totiž záběry úzkými a přímočarými, nikoliv vymezenou tematikou, nýbrž proto, že jsou jednostranné směrem i cílem interpretace, jež se na mnoha místech nápadněji prozrazuje tendencí a priori, že často uvedený materiál nestačí k podpůrnému důkazu napřed již uváděné teze, nebo naopak svou mnohoznačností a vnitřní složitostí ukazuje k závěrům méně jednoznačným a komplikovanějším.“ (DaS, s. 491)

Věcnost Pistorius vyzdvihuje jako otázku charakternosti:„Ale největší význam té první malé knihy je v tom, že se zabývá skutečnou a palčivou otázkou, a že se s ní vyrovnává postojem i odpovědí nadmíru charakterními, protože věcnými.“ (Ferdinand Peroutka o Benešově selhání v únorové krizi 1948, DaS, s. 540)

Co vypadá jako samozřejmé, nemusí být podle Pistoria ještě obecně sdílené: „Především článek s nepochybně aktuálním námětem ,Poezie a politika‘. I když Urbánek není první, od něhož slyšíme nekompromisní, nekroucené stanovisko, stanovisko přirozeně odmítavé k poezii podřízené a politicky služebné, přesto přese všechno jeho slova imponují. Protože v této věci, jako ostatně v celém komplexu problémů příbuzných, nelze v dnešním českém prostředí nikomu vytýkat, opakuje-li skutečnosti samozřejmé. Naopak! Alespoň na tak dlouho, pokud tyto samozřejmé věci nebudou samozřejmé alespoň ze čtvrtiny, ale zato obecně.“ (Dva sborníky, DaS, s. 505)

A v neposlední řadě zmiňme ještě Pistoriovo vyjádření k otázce individuálnosti/skupinovosti uměleckého úsilí, které vystihuje i autorův vztah k různým ismům: „Cítí-li již dnešní poeta nepřemožitelný pud hromadný, jenž ho žene do houfu skupinky a k tvoření skupinového programu, míní-li, že program jeho tvorby lze vyčerpat teorématy a hesly, měl by být opatrnější ve výběru těch, kterým za sebe, za své dílo, dovoluje mluvit. Svobodnější i kritičtější k těm, kteří si osobují právo být jeho vykladačem a bojovníkem.“ (Závěr cyklu Mladé literatury, DaS, s. 516).

Nepatří-li v současnosti akribičnost spojená s citlivostí k jemným předivům propojujícím jednotlivé literární dílo s celkem literatury, nepatří-li vnímavost, dávající smysl jednotlivému dílu a ozřejmující tak i smysl celkový, k příliš vyznávaným hodnotám, není to jistě z toho důvodu, že by toto pojetí zastaralo. Svědčí spíše o dnešním handicapu. Nicméně platí, že Pistoriova nabídka, jak číst a rozumět literatuře, je díky jeho přínosu trvalá; naše štěstí je, že se bezprostředně dotýká i literatury české.

Psáno pro nakladatelství Triáda a Echa Institutu pro studium literatury. Na webových stránkách Triády viz též koláž Z dopisů Jiřího Pistoria (dodatkem ke dvěma edicím v Triádě) a nekrolog od Zuzany Jürgens † Jiří Pistorius.