Robert Krumphanzl – Řeč na pohřbu Věry Dvořákové
Vážení přítomní,
smrt člověka vystavuje jeho nejbližší i blízké bezprostředně zvláštnímu zmatku. V tomto čase se mísí bolest ze ztráty s naléhavými otázkami, kolik jsme zůstali zemřelému dlužni, co jsme pro něho mohli udělat, se stejně neodbytným tázáním, kým skutečně byl, jakou má cenu to, co udělal, co mohl udělat a podobně.
S Věrou Dvořákovou jsem se blíž poznal ve druhé polovině devadesátých let, když jsem připravoval pro nakladatelství Torst souborné vydání próz jejího muže, básníka a spisovatele Ladislava Dvořáka, a následně rozsáhlý portrét sestavený ze vzpomínek několika desítek jeho přátel a známých pro Revolver Revui.
Náš kontakt se potom znovu obnovil v posledních zhruba deseti letech, kdy Věra Dvořáková pro nakladatelství Triáda přeložila postupně knihy Marcela Jouhandeaua, Léona Bloy, Raïssy Maritainové, otce Samuela z kláštera v Novém Dvoře, Agnès de La Gorce a Paula Claudela.
Během přípravy překladu poslední knížky jsem Věru Dvořákovou vybízel, aby napsala své paměti. Pamatuji si, že poprvé mi odpověděla: „Máte pravdu, vždyť já jsem už poslední, kdo může zaznamenat některé události, které jsme prožili.“ Ale vzápětí, a zdá se mi, že to bylo pro ni charakteristické, se lekla – nikoli toho úkolu, vždyť práce se slovy bylo její řemeslo, přeložila desítky někdy velmi složitých knih a napsala mnoho esejů či recenzí. Začala pochybovat, co ji k tomu opravňuje a proč by měla chtě nechtě na sebe upozorňovat. Ta pochybnost byla v následujícím čase, kdy své vzpomínky začala psát, jak se ukazovalo, chvílemi dost mučivá, což se projevovalo v postupující tendenci z již napsaných vzpomínek vyřazovat sebe, psát nestranně, nikoho za žádnou cenu nepoškodit a neodkrývat nic z toho, co si zaslouží být zapomenuto. Ale zároveň byla – a to je, řekl bych, také charakteristické a velice důležité – naprosto neochvějná, jako někdo, kdo se jednou rozhodl, a tedy věc dokončí. Vzpomínkovou knížku dopsala, vyjde na podzim a bude obsahovat také soupis všech jejích knižních překladů z francouzštiny i jejích textů o literatuře, které uveřejňovala v šedesátých letech zejména v revui Světová literatura a v letech devadesátých v Literárních novinách.
Nehraná skromnost a ostych, a aniž se to vylučovalo, rozhodnost a jistota vlastního postavení jako by měly zdroj v jednom jejím dětském zážitku, o němž ve svých vzpomínkách napsala, totiž intenzivním prožitku jednoty celého vesmíru, všech jeho součástí a sebe v něm. Je příznačné, že právě tuhle pasáž pak chtěla v rukopise škrtnout, s tím, že něco podobného přece možná zažil kdekdo a proč čtenáře obtěžovat představami malého děvčete.
Mluvím však o tom nyní kvůli času, tomu času, který Věra Dvořáková žila a který se pro ni uzavřel. Je totiž zřejmé, že její život byl opravdu naplněný. Avšak tohle lze říci ne především kvůli požehnanému věku, kterého se dožila, ani kvůli nesmírnému množství práce, kterou udělala navzdory politickým omezením a zákazům, doléhajícím na ni a její rodinu po většinu jejího života. Věra Dvořáková prožila dobrý život, protože jej naplňovala kvalitou související s láskou, již věnovala svému muži, své rodině, přátelům a jistě také literatuře a divadlu. Kvalitou spojenou se životem, jenž je udržován a rozmnožován onou směnou, o které píše Antoine de Saint-Exupéry v závěru Citadely, v asi nejznámější z knih, které přeložila do češtiny.
Ukázky z připravované knihy vzpomínek Co si pamatuju na webu Triády a Bubínku Revolver Revue.
