Vratislav Färber o sbírce Jiřího Tomáška Na písku
Rukopisnému souboru z let 2006 až 2013 Na písku třiašedesátiletého básníka Jiřího Tomáška předcházely nakladatelstvím Triáda vydané knížky Málo slov (2009) a debut Banalita (1999).
Laděním i poetikou autor navazuje na svou druhou knihu, která – oproti Banalitě, jež obsahovala básně drsnější, občansky rezistentní – znamenala ztišení kritického gesta, dostředivost a větší koncentrovanost na hodnoty duchovní – a s tím spojený ráz lyrické kontemplace.
Tomáškovo psaní si nadále podržuje paralelismus lidského a přírodního, osobního a nadosobního. Častěji se vyskytují reflexe tématu míjení – při soustředěnosti se na „věci“ podstatné a blízké: rodina, příroda, víra. Ubývá introspektivního ponoru.
„Nóvum“ je četnější výskyt lyrických momentek, kdy viděné je „pouze“ – nekomentovaně – kladeno, a vyzní tak bezprostředněji a přitom „věcněji“ podoba zahlédnutého (a zaznamenaného) jevu, světa...
Lapidárnost a nekaždodennost záznamu nám sugerují, jako by básně byly psány z nutnosti – nejen chvíle. Jde o vzácnou kontinuitu občasného usebraného psaní – autor „trvá na svém“, jen čas psané pozvolna proměňuje. Čas osobní, ale i ten okolní, který básník nechává svobodně vyvstát.
Málomluvnost a zhuštěnost těchto autorových textů se projevuje i ve tvaru: vystačí si s čtyřverším. Zde nutno ocenit schopnost i volbu této „asketické“ – (českou i světovou tradicí zatěžované) – formy básnické výpovědi. Tomášek ji občas variuje, pracuje s délkou verše, s asonancí, gnómou, daří se mu vyhnout se (manýristické) poetické bižuterii.
V polovině osmdesátých let se básník na patnáct let odmlčel, poté se pokoušel vyslovovat (se) pomocí „mála slov“. Ztišení – i odcházení (nejen slov) dostává nyní případný tón tajemného vyhasínání. Zmenšující se prostor – ale i čas – pro vyřčení je implicitním refrénem současné Tomáškovy tvorby. Smírné vědomí „nirvány“, která má však stále sílu promlouvat i co říci...
