Václav Petrbok – Aktuální „Naše dvě otázky“ Huberta Gordona Schauera
(ke sto padesátému výročí narození)
„Co je naší základní vadou: žijeme den ze dne! Naše politika nesahá dále než od případu k případu, nanejvýše že tu onde v nějakém úvodním článku si vzpomeneme na svoje kardinální potřeby, že formulujeme svá přání, jichžto splnění by po našem soudě nás úplně uspokojilo, tj. zaručovalo naše existenční podmínky národní. (…). Jazyková rovnoprávnost, autonomie (decentralizace), státoprávní uznání svatováclavské koruny, co možná největší kompetence zemského sněmu… těmito hesly zahrnuje se náš stálý program. Avšak určitější údaje se nám nepodávají ani v těchto otázkách.“
Tato přímočará, pro mnohé kacířská slova, si mohli před Vánoci 1886 přečíst hned na titulní straně čtenáři prvního čísla nově založeného časopisu Čas, který vlastnil a redigoval Jan Herben. Přes oněch bezmála sto třicet let, které od té doby uplynuly, nás jejich naléhavý tón zneklidňuje i dnes, jakkoliv rakouská monarchie již je dávno minulostí, místo zemského sněmu existuje Poslanecká sněmovna a slovo „národní“ má nepochybně užší významovou platnost, než s jakou se kladly v článku proslulé Naše dvě otázky. Za iniciálami autora, oním H. G., hledali mnozí univerzitního profesora Tomáše Garrigua Masaryka. Ten totiž vystoupil téhož roku 1886 s filologem Janem Gebauerem, historikem Jaroslavem Gollem a germanistou Arnoštem Krausem sérií článků proti pravosti Rukopisu královédvorského, kterou zpochybňovaly dosud – až na nečetné výjimky – kruhy nečeských, hlavně německých badatelů.
Skutečným autorem textu byl však litomyšlský rodák Hubert Gordon Schauer, který téhož roku přesídlil z Vídně, kde studoval práva, do Prahy. Zde mu jeho gymnaziální učitel Gustav Zába zprostředkoval u Masaryka místo v kanceláři Ottova Slovníku naučného. Schauer, o jehož rozsáhlých znalostech jazykových, literárních, historických a filosofických svědčí již v době otištění článku vydaná kniha Geistiges Leben im zwölften Jahrhundert, se zabýval rovněž problematikou sociologickou a ekonomickou. Souvislosti sociální problematiky s duchovním životem jedince a národa rovněž patřily k frekventovaným tématům jeho úvah, což je patrné i z dalšího úryvku:
„Ale národ, jakkoli reálně žije jenom v přítomnosti, hleděti musí přece neodvratně a stále do budoucnosti, každý jeho krok musí býti ve shodě s cílem budoucím. Co jest úkolem našeho národa? Máme-li pak určitý cíl a můžeme-li ho dosíci? (…) Jen tam je národ, kde je pevná, nepřetržená a nepřetržitá souvislost mezi minulostí, přítomností a budoucností, kde existuje skutečný vnitřní zákon rozvoje, kde je jednotný duch a cíl. Bez ideálu, bez vědomí mravního povolání není národa.“
Nepřeslechněme zaměření k budoucnosti a morální akcent Schauerových otázek. To mu totiž umožňuje položit si otázku prožívanou a hodnocenou v českém prostředí navenek s halasným a pobouřeným protestem, uvnitř však mnohdy s úzkostnou a nejistou nesamozřejmostí:
Je český národ „povolán, aby sám ze sebe vytvořil vlastní, novou kulturu, zcela nový zdroj tepla a světla? Vystačí-li však k tomu naše prostředky? Je ponětí to ve shodě s celou naší minulostí? Nebyli jsme snad v celém svém průběhu dějin v úzkém, nerozlučitelném styku se Západem, a chceme-li užíti nevážného výrazu, odnoží Němectva? (...) Je náš národní fond takový, aby (...) v onom krajném případě poskytoval dostatečné mravní posily, aby jim vnukal úplné přesvědčení, že zachovají-li lid vlastnímu jeho jazyku, že jej tím zachovají i vlastnímu světu myšlenkovému, že by odcizení jazyku bylo skutečnou etickou škodou, že tím zachovají typus, který v panteonu člověčenstva zaujímá místo pevné, platné a samobytné?“
Slova provokativní a provokující tehdy i dnes, tudíž v době ekonomické a kulturní globalizace, v čase měnové krize, a tedy i poněkud zjednodušeně konstatované krize Evropské unie, v době sílících extremistických snah zleva i zprava, a rovněž vzrůstající ekonomické, a tedy i mocenskopolitické úlohy mimoevropských zemí. Stejně tak i v druhé polovině 80. let 19. století, kdy tradiční liberální model, založený a rozvíjený v českých zemích ještě bezprostředními účastníky „jara národů“, revoluce 1848/1849, stále ukazoval své slabiny, a to jak v oblasti ekonomické a sociální, tak v oblasti politické, především pak v problematice česko-německého soužití. Schauer, slovy Ivo Tretery „chorobný optimista“, soudil, že „železná konstrukce nezatlačí kámen, nýbrž jej pozmění, podepře – jako nižádná revoluce a nižádná evoluce nedovede změniti konstitutivních prvků bytosti lidské“. Současně však pozorně sledoval ekonomické souvislosti tehdejšího národního, společenského i kulturního života. V prvé řadě to byly obtížně regulovatelné a s nemalým úsilím regulované podmínky kapitalistického podnikání, které přes nesporné zásluhy a úspěchy nebylo schopno a mnohdy ani ochotno poskytnout důstojné sociální podmínky pro politicky stále nerovnoprávné dělnictvo. Tradiční patriarchální modely – k jejichž idealizaci nebylo důvodu – v zemědělském prostředí rovněž ztrácely na své účinnosti. Fatálně zasahovala do těchto úvah i zmiňovaná problematika nacionální, která bývala až příliš ze Schauerova článku vyzdvihována, ať už v Schauerův prospěch či na jeho odsudek. Byl to ostatně autor česko-německého původu, studoval ve Vídni a publikační činnost vyvíjel v německém prostředí.
Aniž bych závažnost nacionální problematiky v českých zemích chtěl podceňovat, zdá se, že tehdejší česká politická reprezentace si především nechtěla připustit, že koncept historicko-právní, opřený o diskutabilní české právo prvorozenství, pro legitimizaci českého politického a společenského úsilí již nedostačuje. Vzniklá frustrace nepochybně přispěla na obou stranách k růstu nacionalismu, který se stal v průběhu 80. let 19. století řetězem triviálních i závažnějších potyček na lokální úrovni, ochotně zprostředkovávaných denním tiskem na české i německé straně. Nacionalismus se stal každodenní realitou, otupující pozornost z dnešního hlediska vzato pro záležitosti klíčové a zásadní. Nedostatek dobré vůle ke vzájemné komunikaci a dohodě po řadě odchodů (ať dočasných či trvalých, ať z vrcholné či regionální politiky), vyvrcholil otevřenými střety na konci 19. století, které přivedly české země bezmála na okraj občanské války. Nesmyslnost vytváření domnělých protikladů se stala ostatně předmětem kritiky i u Schauera, když v jiné souvislosti napsal: „Žil jsem příliš ve smíšených okresích, abych nevěděl, že kterákoliv česká osada a sousední osada německá (…) si čím dál tím více jsou podobny, že vdychují týž myšlenkový vzduch, že pojímají život a svět z téhož hlediska a na jeho působení v tomtéž smyslu reagují.“
Jak je patrné, Schauerovo pojetí národní existence překračovalo úzce vymezenou představu společenství daného pouze užíváním příslušného jazyka. Šlo mu o celostní koncepci, určovanou osobitým posláním v duchovním životě Evropy i celého lidstva. Často připomínaná slova o možnosti přimknout se k rozvinuté kultuře velkého národa jistě mimoděk prozrazují Schauerovo osobní dilema, jsou ale také účinným rétorickým prostředkem obávaného diskutéra a analytika, jenž takto chtěl zdůraznit závažnost a pádnost svého sdělení.
Morální zacílení Schauerova článku je zapotřebí vnímat v kontextu jeho pozorování proměn sociálního prostředí českých zemí i Evropy. Sociální spravedlnost a obecná touha po harmonii, po souladu rozumu a citu, jak se sám několikrát zmiňuje, byla pro něj věcí niternou. Vzápětí ovšem dodal, že s dosavadními recepty na jejich řešení je nespokojen, že pro něj nejsou jen záležitostí politických stran, ale především osobního svědomí každého z nás.
„První zákon zdravé etiky musí pro budoucnost býti: individuum má právo samo nad životními interesy rozhodovati, a žádná anonymní moc, politická strana, ,národ‛ atd. mu v tom nesmí brániti.“
To píše Schauer v dopise F. X. Šaldovi krátce před formulováním Našich dvou otázek. Literatuře přiznává – připomenu jen slova o „chorobném optimistovi“ – důležitou roli při ohledávání skutečnosti, se schopností zobrazovat jevy jako ztělesnitele určité světodějné, dodejme humanitní ideje, vůle k pozitivním činům, sebezdokonalení, činorodosti. Ovšem k tomu, aby „každý pravdy došel, musí znáti všechny názory a cesty“. Schauer byl vzdálen estetizujícímu uvažování svých vrstevníků, proto měl jako literární kritik pochopení vedle Jaroslava Vrchlického či Lva Tolstého i pro autory lidovýchovné četby, jako Václava Kosmáka.
Necelých třicet let života, z toho pět let aktivního působení, bylo Schauerovi vyměřeno k tomu, aby zformuloval své nároky a možnosti jejich uskutečnění. Dodnes jejich nové, aktualizované čtení provokuje, a to tím spíše, že základní rámec jejich tázání se v podstatě nemění:
„Dnes je doba vážná, protože zoufale nejasná, plány roztříštěny, očekávání zklamáno: dnes očekávám, že na otázky tyto, ať sebe pochmurnější, bude odpovídáno věcně, pokud sami jich příště postupně nezodpovíme. A skutečně nás potěší, vyskytne-li se pokus na otázky ty odpověděti vážně a věcně i jinde – potěšíme se, neboť nabudeme přesvědčení, že s námi přece ještě není tak zle, a že jsou tu mužové, kteří s opravdovým citem pro vlast a národ pojí hlubokou úctu k člověčenstvu, jehož jsme organickou částkou, a s ní povznešený rozhled po světě a dějinstvu, mužové, kteří majíce mužné přesvědčení a dovedouce ho hájiti, respektují mužné přesvědčení jiných. A toho je nám hlavně zapotřebí.“
Psáno pro Český rozhlas 3 – Vltava (vysíláno 21. října 2012 v pořadu Výročí týdne) a Nakladatelství Triáda.
(Reprodukováno z Kritického sborníku XVI, č. 3, zima 1997, s. 51–54.)
コメント