Václav Petrbok – Poslední českoněmecký národopisec Georg Richard Schroubek

„Na ulici jsem se setkal s nadávkami jen jednou, bylo to po anšlusu Rakouska v březnu 1938, v Revoluční, na Starém Městě. Nosil jsem, tehdy šestnáctiletý, módní takzvané pumpky, a k tomu šedozelené podkolenky. (…) A podle systému „věci a slova“, tedy na základě vztahu mezi věcmi a slovy, muselo se něco, co se v češtině dá náležitým způsobem označit, také patřičně znát, a podle toho byli také poznáváni ti, kteří něco takového nosili. Jeden vytáhlý český kluk se proto zaměřil na moje podkolenky, rozhodl se, že je bude považovat za bílé, rýpl do mě a vyrazil ze sebe to nejhorší slovo, které měl po ruce: „Sudeťáku!“, a přisadil si ještě: „Henlajnovče!“ Rozzlobilo mě to, protože jsem považoval tuto titulaturu za něco, jak byla i zamýšlena, totiž za urážku. (…) Nechtěl jsem ani trochu být henlajnovcem ani jsem nechtěl být za něj považován. A ačkoliv jsem nebyl nijak zvlášť odvážný a kolem nás se shluklo několik zvědavců, ve své nejlepší češtině jsem mu odpověděl, že nejsem ten ani ten, a že ponožky, které nosím, nejsou bílé, nýbrž šedozelené, patří k pumpkám, a tento oděv se nazývá správně knickerbockers a pochází z Anglie a ne z Liberce! A to zapůsobilo! Kluk zrozpačitěl, a senzacechtiví kolemjdoucí iritovaní mojí – jen zdánlivě dokonalou – češtinou začali na mého útočníka nadávat, co jen „auf mich wolle“, tedy česky „co jen na mě má“, tedy co „gegen mich habe“ čili „má proti mně“, a že přece anglické oblečení se v Praze může nosit!“

Tento příběh, který v rozsáhlém interview s Jozo Džambem zprostředkoval čtenářkám a čtenářům ročenky mnichovského Spolku Adalberta Stiftera (Prag und noch einmal Prag, Stifter Jahrbuch 2002, s. 28–63) mnichovský folklorista a etnograf Georg Richard Schroubek (11. června 1922 – 6. dubna 2008) po osmašedesáti letech, jistě nebyl pro vypravěče nijak bezvýznamnou záležitostí. Při vědomí toho, že „je lepší nestát jako očitý svědek pod přísahou“, ovšem „přinejmenším je důležité zůstat zodpovědný vůči svému svědomí“, právě tímto rozhovorem potvrdil, že jeho celoživotní odborné zaměření, dějiny a kultura českých zemí, a zejména mýty a (auto)stereotypy Čechů, Němců i Židů, nahlížené pohledem etnografa, není pouze „objektem“ akademického provozu, nýbrž prožitým (a stále prožívaným) osobním angažmá.

Georg Richard Schroubek

Obojí předpoklady – osobní i odborné – si přinesl Schroubek nicméně již z rodinného prostředí. Děd Josef Paul Schroubek (1855–1911) byl c. k. místodržitelský viceprezident, a stýkal se přátelsky – tedy neběžně – i s četnými českými kolegy (jak o tom podává svědectví syn básníka Růže stolisté, právník a archivář Jaromír Čelakovský). Otec Richard Schroubek (1890–1948), spolužák Pavla/Paula Eisnera z germanistických seminářů Augusta Sauera, působil později jako zemský školní inspektor pro obecné školy s německým vyučovacím jazykem; publikoval několik učebnic „občanské nauky“ a dějepisu pro národní školy, brožurku o J. W. Goethovi ke stoletému výročí jeho smrti a v neposlední řadě v populární řadě Sammlung gemeinnütziger Vorträge spisek o filmu (Der Film : seine Herstellung, Verwendung und Bedeutung 1922), kde záhy rozpoznal jeho zábavnou i agitační úlohu. Mladý Georg vyrůstal tedy v dobře situovaném prostředí „německojazyčných Pražanů“ doby meziválečné, s českou chůvou, „ženou z lidu, představitelkou onoho lidově barokního prostředí katolicky zbožné Prahy“ (té věnoval později svou studii o lidových korespondentech Festwunsch und Festbrauch), a ničím se od svých českých i německých současníků a vrstevníků ve svých přáních, potřebách ani náklonnostech neodlišoval. Po ustanovení Protektorátu byl však jeho otec suspendován na pozici tlumočníka v ministerstvu školství a národní osvěty; Georg, jako „míšenec druhého stupně“, sice mohl v roce 1940 odmaturovat (už však nikoliv u svého oblíbeného učitele Oskara Donatha, autora knih o Židech a židovství v české literatuře, jemuž v roce 1990 věnoval vřelý článek v mnichovském periodiku pražských německých vyhnanců Prager Nachrichten, které dlouhá léta redigoval), ale už nikoliv studovat na univerzitě. Navštěvoval pomaturitní kurs pro obchodníky a posléze musel narukovat. Po návratu ze sovětského zajetí (kde se mj. učil rusky, aby „mohl číst ruskou literaturu v originále“) odešel za rodiči, mezitím „odsunutými“ do Mnichova. Nejprve byl knihkupcem starého pražského německého knihkupectví Robert Lerche (dříve Calve), studoval germanistiku, sestavil bibliografii R. M. Rilka a již tehdy se zajímal o triviální literaturu a kulturu. Svou disertační práci o náboženských poutích a ztrátě vlasti (Wallfahrt und Heimatverlust, 1968) psal nejprve pod vedením Josefa Haniky, posledního představitele německé univerzitní folkloristiky, později u Rakušana Leopolda Kretzenbachera, přístupného širšímu a alternativnějšímu pohledu na populární kulturu, na mnichovské Ludwig Maximilian Universität. Šťastnou shodou okolností mohl Schroubek na mnichovské univerzitě i nadále odborně působit, k prospěchu univerzity a radosti svých spolupracovníků, a to až do svého penzionování v roce 1984.

O tom, jak mu záleželo na mladé generaci, zabývající se tématy, mnohdy jím iniciovanými, svědčí i založení Zvláštního fondu východní Evropa – poznáním ke vzájemnému sblížení (Sonderfonds Östliches Europa – Erkundungen und Annäherungen), z jehož prostředků jsou podporovány odborné aktivity badatelek a badatelů týkající se témat středovýchodoevropsko-německé kulturní výměny.

Schroubkova sice nerozsáhlá, ale soustředěná publikační činnost se nedávno dočkala reprezentativního knižního výboru nazvaného prostě (a snad provokativně s jistým lehce nostalgickým nádechem) Studie k vlastivědě českých zemí (Studien zur böhmischen Volkskunde, 2008), který připravil český etnograf Petr Lozoviuk, působící na Institutu saských dějin a vlastivědy (Das Institut für Sächsische Geschichte und Volkskunde) v Drážďanech.

Lozoviuk, mimo jiné též autor záslužné monografie o dějinách německé folkloristiky v českých zemích (Interethnik im Wissenschaftsprozess. Deutschsprachige Volkskunde in Böhmen und ihre gesellschaftlichen Auswirkungen, 2008; dedikované Schroubkovi přípisem, který si vypůjčil autor tohoto příspěvku pro název), knihu rozdělil do tří oddílů. První je věnovaný obecným studiím o českoněmeckých tématech (sémantické analýze „umělého regionu [slova, pozn. VP] Sudetenland“, pracím o vzpomínkových svědectvích, mj. též vyhnanců z Československa po roce 1945), a zásadní prací o dvou dominantních konceptech českoněmecké literatury meziválečného období: regionalismu a nacionalismu (s diagnostikou biologizujícího, genderově zatíženého diskursu a fetišizaci „rodné hroudy“ jako projevu skrytého pocitu méněcennosti vůči „zkažené“ městské kultuře pražské).

Druhou část knihy o dějinách vlastivědného bádání v českých zemích otevírá studie o Josefu Georgu Meinertovi (1773–1844), profesoru estetiky na pražské univerzitě, později soukromém učenci, zabývající se národopisem a historií (nejen) německojazyčných obyvatel českých zemí. Následují dvě práce o dějinách univerzitní folkloristiky v Praze, disciplíny jen zdánlivě okrajové, neboť právě představitelé tohoto vědního oboru promýšleli, formulovali a následně propagovali představy o „totožnosti jazykové a kulturní hranice“ a konstrukci tzv. „sudetoněmectví“, obsluhujíce se četnými mýty a stereotypy o těch druhých na základě „zjištěných odlišností“.

Třetí část, zabývající se dějinami česko-německých kulturních vztahů, rozšiřuje Schroubkovy úvahy o jeho patrně nejoblíbenějších tématech, tématech kulturní výměny: o (původně) monarchistickém toposu „dalekého císaře v jeho zlatém domě“, kulturně zprostředkovatelské roli „kuchařky z Čech“ v literatuře přelomu 19. a 20. století, o mýtu Prahy a obrazu Čechů v českoněmecké literatuře, a konečně o zdánlivě okrajovém tématu „vznešených pater“ a „zadních dvorků“ jako kulturněhistorickém příspěvku k úvahám o společném bydlení v rozvrstvené společnosti. Škoda jen, že nebyly do výboru zařazeny některé jeho další studie, např. Der „Ritualmord“ von Polna: Traditioneller und moderner Wahnglaube, in: Studien zu Ehren von Herbert A. Strauss. Hrsg. von Rainer Erb und Michael Schmidt. Berlin 1987, s. 149–171).

S interpretačním důvtipem a lehkou ironií zde Schroubek zprostředkoval – již v 70. a 80. letech, dávno před dnešními „transnacionálními“, „interkulturními“, „orálně historickými“ či „diskursivně analytickými“ zaklínadly – důležitá témata i traumata česko-německého soužití, a to i s žádoucí (ovšem nikoliv neběžnou) znalostí kulturního prostředí těch „druhých“. Dobový ohlas nebyl jednoznačný: v českém prostředí byl jako „sudetský“ Němec vnímán přinejmenším „podezřele“, ale pro (sudeto)německou stranu nebyla jeho argumentace, nesená nepochybně nemalou dávkou empatie, avšak přitom jistě demytizující a vůbec jaksi provokativní a nepohodlná, vůbec akceptovatelná.

Proti pohodlné představě „sudetských“ Němců jako obětí české zvůle a pomsty se ostatně Schroubek zcela rozhodně stavěl při jakékoliv příležitosti svým komplexnějším historizujícím – a přitom nikoliv primárně akademickým, individuálním – pohledem: „Nikoliv v první řadě ztráty na majetku vyvolávají její [vypravěččiny, pozn. VP] emoce, nýbrž citové prožívání oddělení všech vazeb osobního, regionálního a jiného relevantního druhu, po nichž následuje útěk do bídy jako důsledek této totální amputace. To, že člověk, postižený takovým traumatickým zážitkem, není ve stavu uvažovat o svém osudu v širších souvislostech, a že neodděluje své osobní otázky po vině a zodpovědnosti od obecnějšíchotázek po souhře příčiny a účinku, pak nemůže vůbec překvapit.“

Když byl ve vzrušené diskusi ke svému příspěvku o obrazu Prahy a Čechů v českoněmecké literatuře napomenut, že obdobná klišé se objevují také v české literatuře o Němcích, namítl: „Referent má ale za to, že vzájemné výčitky k ničemu nevedou; spíše si myslí, že bude lépe, když každá zúčastněná strana kriticky analyzuje své vlastní (chybné) chování.“

Mám za to, že tomuto přání Georga Richarda Schroubka stále česká strana – ať již etnografie, kulturní či literární věda – zůstává mnoho dlužna.

Nakladatelství Triáda vydalo Václavu Petrbokovi knihu Stýkání, nebo potýkání? Z dějin česko-německo-rakouských literárních vztahů od Bílé hory do napoleonských válek (2012), na stránkách Triády dále uveřejnil stať Učitel noblesy Franz Spina.