Z dopisů Jiřího Pistoria (dodatkem ke dvěma edicím v Triádě)

V sobotu 15. 3. 2014 zemřel několik dní před svými dvaadevadesátými narozeninami ve Spojených státech literární historik a kritik, překladatel a editor Jiří Pistorius (nar. 19. 3. 1922). Nakladatelství Triáda vydalo v roce 2007 obsáhlý výbor z jeho díla s názvem Doba a slovesnost. J. Pistorius též pro vydání v Triádě uspořádal a k vydání připravil monografickou edici svého učitele Václava Černého André Gide (2002). Na následujících řádkách uveřejňujeme pásmo úryvků z dopisů Jiřího Pistoria redaktorovi Triády Robertu Krumphanzlovi. K osobnosti Jiřího Pistoria se v příštích dnech na internetových stránkách Triády ještě vrátíme.

Už v únoru t. r. jsem se dozvěděl od dr. Hamanové z Památníku národního písemnictví, že se Vaše nakladatelství vážně zajímá o vydání universitní přednášky Václava Černého o André Gidovi z r. 1946–1947. Už tehdy pomýšlel jsem na edici tohoto významného textu, který jsem znal jednak jako posluchač FF UK v té době, jednak jsem si ho znovu přečetl v literárním archivu Památníku na Strahově, když jsem tam na jaře 1995 připravoval přednášku o V. Č. a jeho vztahu k tomuto francouzskému spisovateli. Na konci roku 1996 – za mé další návštěvy Prahy – dostal jsem pak [...] svolení dcery pana profesora dr. Pavlíkové k edici. Od ní jsem pak dostal dopis (11. června t. r.), v němž mi sděluje, že s Vámi o věci jednala v tom smyslu, že s vydáním Černého textu ve Vašem nakladatelství souhlasí a že si přeje, abych editorem byl já. Prý dostala od Vás žádost o mou adresu.

Abych se Vám alespoň stručně představil, pokud jste nebyl informován o mé „literární minulosti“ a důvodech mého zájmu o to, aby tento text vyšel – po tolika peripetiích celého života Václava Černého a stejně dlouhém období násilného umlčování Gidova díla v komunistických Čechách.

V letech 1945–1948 (do července toho roku) byl jsem na Filosofické fakultě KU vědeckým (a tehdy jediným) asistentem pro. Černého v oddělení, kterému se tehdy oficielně říkalo Seminář pro srovnávací literaturu. Prahu jsem v létě 1948 trvale opustil a svou komparatistickou činnost jsem pak přenesl do Francie, publikačně pak do Německa a posléze do USA (od r. 1958), kde jsem „zakotvil“ (!) v universitním vyučování na dlouhá léta. Když jsem se pak, po prvé od svého odchodu, dočasně do Prahy vrátil v létě 1992, bylo to vlastně hlavně kvůli Václavu Černému, abych tam přednášel (na sjezdu čsl. Společnosti pro vědy a umění) o jeho vztahu k Francii. Ještě jednou a z důvodů přednášky (ačkoli se nepovažuji za žádného profesionálního „přednašeče“) objevil jsem se v Čechách na jaře 1995. Tehdy Ústav pro českou literaturu pořádal v Náchodě několikadenní symposium o „Životě a díle V. Č.“ a já jsem tam přenášel o Černého „celoživotním vztahu k André Gidovi“, kterého považoval za svého „Učitele nadevše drahého“, jak sám napsal. Při této příležitosti a za rozhovoru s několika českými kolegy vznikl a počal se „krystalizovat“ úmysl přinést dnešnímu čtenáři Černého portrét Gida

(24. září 1998)

*

Vzpomněl jsem si, že jste mi říkal, že by Vás zajímalo nahlédnout do mých prací o André Gidovi. Poslal jsem Vám separáty tří článků z posledních let, týkajících se Gidova vztahu k Německu a k německé kultuře.

(17. února 1999)

[...] díky za Mokrejše [Antonín Mokrejš, Duchovní svět F. X. Šaldy, Praha, Torst 1997]. Má to provokativní „bibliografii“ na konci (jen dvě stránky) a výlučně jen Šaldovy texty. Je to obvyklá „literatura předmětu“, která je GESTO. Necituje zhola žádného kritika, který by se byl před ním Šaldou a jeho filosofickými názory zabýval. Ani v textu knížky NIKOHO necituje, na žádného předchůdce se neodvolává. Zajímavé.

(4. března 1999)

*

V Kameníkově překladové knize [Jan Kameník, Překlady, Praha, Triáda 1996] mne nejvíce zaujal doslov Jiřího Pelána. Je v něm všude cítit bystré oko literárního analytika a v nespočetných příkladech porozumění francouzskému textu v jeho nuancích a interpretačních těžkostech. Zejména v básních Nervalových. Něco o tom vím. Sám jsem se Nervalovou poezií v podrobnostech zabýval v často opakovaném semináři s mými americkými studenty. Problematika, kterou Nerval ve svých básních nabízí, problematika interpretační (kolikrát různě se každý text dá „vysvětlit“, pochopit, polopochopit...) je u tohoto autora k nezaplacení. Je k nevíře, jak tento básník přitahuje překladatele rovným dílem mezi těmi, kteří zvládli francouzský jazyk k perfektnosti, jako ty, kteří jsou s ním na štíru. Je to skoro pochopitelné: oběma dovoluje jeho text ony proslulé „nekonečné možnosti“; buď že poznali nevyčerpatelné bohatství zvládnutého jazyka, nebo (u těch druhých) neznalost všech možností francouzštiny dovoluje si „vymýšlet“, „fantazírovat“. A zajímavé je pozorovat, ke které složce se ten či onen překladatel preferenčně obrací. Paradoxně se stává, že rytmická, hudební, intonační složka upoutává mezi překladateli právě ty, kterým plný smyslový obsah uniká (nebo je jen druhotný).

(7. července 1999)

*

Jsem Vám velmi vděčen, že jste mě tak zpříma a bez obalu napsal také o příčinách své čtenářské skepse. Chci Vás hned ujistit, že Vás nejenom chápu, ale v celé té věci s Vámi bez výhrady souhlasím. Vyjádřil jste také moje pocity. I já jsem stejně alergický na smířlivost V. Č. se socialismem, na jeho víru v tuto ideologii. Osobně jsem se jím nedal nikdy přesvědčit, že pokud není socialismus marxistický, je s ním „všechno v pořádku“. Pokud jde o Gidův komunismus: tuto periodu v Gidově myšlenkovém vývoji jsem vždycky pokládal za intelektuální fiasko. V. Č. by chtěl věřit tomu, že Gide má právo na „stálou změnu“ v tom, v co věří a co vyznává – protože „nic se mu nemůže stát“. Už předem ví, že jeho názor není trvalý.

(15. září 1999)

*

Ještě malá poznámka k významu (obecně, a pro nás zvláště) Černého překladu Thesea [...] K otázce výběru pasáže (závěrečné, 23. kapitoly Thesea): Pro V. Č. jsou tyto úryvky výrazným příkladem dvojdomosti Gidovy osobnosti, či lépe: její vnitřní polarity. (Rozdělení vlastní autostylizace Gidovy na figuru Thesea a figuru Oidipa.)

Neméně důležitý je sám překlad jako takový, neboť se v Č. stylu odhaluje také jeho perceptivní proniknutí do podstaty stylu Gidova. Tj. nejvíce do jeho „klasicistního výrazu“, o němž v přednášce V. Černý také s dobrým postřehem mluví.

A protože vlastně nikde ve svých textech o A. G. Černý o stylu Gidově nemluví (škoda...), je to jakási „náhražka“ za kritickou analýzu Gidova stylu. „Analyzoval“ jej skrze svůj zdařilý výkon překladatelský: výběrem slov a neméně rytmem prózy, s nímž se do Gidova stylu vžívá.

A ke všemu: je tu jistá shoda s Ernstem Robertem Curtiem (ještě jednou k tomu jménu!). Curtius také psal o Theseovi Gidově, a také ho překládal. Dokonce celého! A to na Gidovu žádost! A také Curtius v tomto posledním dílku Gidově spatřuje ono vnitřní napětí doplňujícího se kontrastu, napětí polarizovaného vnitřního autoportrétu. V málo známém článku, který napsal do Die Neue Rundschau k Gidovým osmdesátinám („Achtigjährige Gide“, dva roky po vydání Thesea, dva roky před smrtí Gidovou), mluví o „zvýšeném protiportrétu“, v kterém zde Gide sám sebe představuje („Der Theseusmythus ist das erhöhte Gegenbild, in dem Gide sich darstellte“). a už 20 let před tím, u příležitosti Gidova dramatu Œdipus (které také překládal), mluví Curtius o Gidově „kontrapunktische Kunst“. Už kvůli látce je pochopitelně hodně podobností mezi oběma texty. Gidův Œdipus předjímá Thesea

(4. prosince 1999)

*

[...] díky za milý dárek knižního vydání Černého přednášky z r. 1945–1946 o francouzské poezii. Jsou tam skvělé pasáže (např., mezi tucty jiných, skvělý kondenzovaný portrétek Jeana Cocteaua, v němž V. Č. v proudu bystrých postřehů píše tak otevřeně, a zhuštěně, jak se málo o tomto unikátním zjevu píše). Byl jsem posluchačem na všech těchto přednáškách v prvním poválečném Černého semestru na fakultě (bylo to v sále číslo 200 nebo 202, nad velkou aulou) a při čtení toho textu udivoval jsem sám sebe, jak jsem si nejrůznější „vejšplechty“ tam pronesené – například o nejmladší generaci spisovatelské v té době u nás – pamatoval. Kdybych se tak dobře mohl spoléhat na svou paměť, pokud jde o věci bližší dnešku, byl bych rád! Jenomže...

(1. března 2000)

*

Mimochodem: ten první překlad Vatikánských kobek jsem míval také ve své staré pražské knihovně, ještě než jsem o ni o celou v roce 1948 přišel, či lépe řečeno, než mi z ní zbyly knihy jen 4 – více se do aktovky nevešlo... Překladatel [Vatikánských kobek] Jiří Ježek, žák Šaldův, o 4 roky starší než V. Č. byl mi dost blízký. Byl dokonce svědkem na naší svatbě. Dosti o těch personaliích!

(17. března 2000)

*

Váš nečekaný dárek - překvapení. Jak Vám náležitě poděkovat nejen za tu krásnou knihu – právě 70 let starou – [André Gide, Vatikánské kobky, Praha, F. Topič 1930], ale nadto za několikerý, nemateriální smysl toho gesta? Nejenom za dokumentační cenu gidovského materiálu, ve chvíli, kdy na něm pracuji. Ještě jiné věci odrážejí se v tom znamenitě a elegantně zvoleném výběru: od jména překladatele Vatikánských kobek, který mi byl dlouhá léta blízký (viděli jsme se s ním, žena a já, naposledy v červnu 1948, před odchodem z Prahy), až po Vaši zvláštní pozornost k mé možná neuvážené zmínce o tom, že mi ze staré knihovny kromě čtyř svazků vlastně nic nezůstalo. Zkrátka osvědčila se stará pravda, že dárky nezasloužené jsou ty nějkrásnější.

(20. dubna 2000)

*

Zpráva nejradostnější: své nedávné cesty po středních USA využil jsem též k návštěvám antikvariátů, jaké u nás na Východě [USA] nemáme. Vyšťoural jsem antikvární exemplář Wellkových Concepts of Criticism, o které jste se kdysi zajímal. Do této doby se mi ho nepodařilo najít, až dnes. Je bohužel echt antikvární, vyřazený z nějaké obecní knihovny. Dnes jsem ho dostal, zítra Vám ho posílám letecky.

(8. května 2000)

*

Píšete, že jméno Jana M. Kolára jste neznal. V době mezi 1945–1948 bylo to známé žurnalistické jméno. Psal do Lidových novin, ale hlavně do Vývoje a Obzorů, vydávaných Pavlem Tigridem. Byli s Tigridem velmi blízcí přátelé. Mým přítelem se stal až v Paříži, na začátku 50. let. Bohužel, stokrát bohužel zemřel ve velmi mladém věku (na rakovinu) – 1978. Byl to člověk a novinář velmi statečný. Už roku 1948 byl v Praze zatčen a krátce držen ve vazbě pro článek o sovětské účasti v jáchymovských dolech.

(12. května 2000)

*

Podařilo se mi, tentokráte rychleji, než jsem doufal, a dříve, než tomu bylo v případě Wellekových Concepts, sehnat jejich pokračování (podle mého soudu o nic méně zajímavých) Discriminations. Jejich antikvární exemplář je též v zachovalejším stavu, než byl ten jeho „předchůdce“. Dostal jsem jej včera a hned jsem Vám ho vypravil leteckou poštou.

(9. září 2000)

*

Vojtěch Jirát byl především Fischerovým ŽÁKEM. Chcete-li též jeho životní data: 1902–1945. (Ale nejsou snad nutná.) Poznámka nevýznamná, „životopisná“: Byl jsem na jeho pohřbu na Olšanech. Bylo to těsně po revoluci, uvnitř hřbitova se ještě střílelo (zbytky německé armády skrývající se v hrobech), pustili nás tehdy jen k bráně hřbitovní...

(25. listopadu 2000)

*

ANDRÉ GIDE NÁM VŠEM VE VYHNANSTVÍ I DOMA.

V listopadu 1949 poslalo se André Gidovi přání k osmdesátinám. Na ně mi přišla donáškou odpověď, psaná jeho drobným, složitým rukopisem. Doma slyšeli dopis z rozhlasu, zde jej otiskuji na památku Gidova odchodu [A. G. zemřel 19. února 1951]:

24. list. 49.

Z tolika dopisů a telegramů, jež jsem dostal ke svým osmdesátinám, máloco se mne tak dotklo jako pozdrav československých spisovatelů ve vyhnanství. To proto, že není kromě Vaší na mapě Evropy země, ke které se stáčí můj pohled s větší sympatií. Tato sympatie, už hodně dávná, jen nezměrně roste nad utrpením Vašeho lidu. Rád bych, abyste vyřídili výraz dojetí všem Vašim krajanům, jež můžete vůbec dostihnout. Nemocen a unaven, cítím se některé dny se silami v koncích a zřídky kdy mohu napsat dopis, ale tento dopis jsem musil napsat a to z celého srdce.

André Gide.

[Stopa. Sešit pro kulturu, „vyšel v březnu 1951 v Paříži jako soukromý tisk Fr. Kovárny“, s. 13.]

Ke Kovárnově Stopě – a zda jsem byl ve věci s blahopřáním k 80. narozeninám A. Gida nějak „zapleten“. Nuže, venkoncem nebyl. Alespoň ne nějak „důležitě“. Kovárna se celou věcí „pověřil“ sám. Byla to jeho iniciativa, včetně „provedení“. Můžete to uhodnout podle formulace. Místo „poslal jsem přání“ říká neosobně „poslalo se A. Gidovi přání“. Já jsem se tehdy s Kovárnou pravidelně (jednou týdně na skleničku a pohovor v některé pařížské kavárně) velmi přátelsky stýkal – stejně tak jako před tím se stejnou pravidelností v Praze (byl přece nejbližším přítelem V. Černého) – návyk té pravidelnosti jsme jako „vyhnanci“ přenesli do Paříže. Ano, měl jsem originál toho dopisu v ruce. Hned jak přišel a Kovárna mi ho ukázal, narychlo jsem ho přeložil a chvátal s tím do 118 na Champs Elysées, kde byla tehdy redakce českého vysílání francouzského státního rozhlasu a já byl přimíchán do jejího kulturního vysílání. (Vysílalo se hodinu denně, mezi 7 a 8 večerní na krátkých vlnách.) A hned jsme ten dopis do Prahy (a okolí) v pravidelném zpravodajství odvysílali. Tištěný překlad pořídil Kovárna sám, později.

(28. března 2001)

*

[Pistoriův rozhlasový cyklus Čechy v Evropě a Evropa v Čechách pro Radio Free Europe] – „Samozřejmě knížka to nikdy nebyla.“

(14. května 2000)

*

Dvě důležité adresy pro event. poslání recensního výtisku „Václav Černý – André Gide“:

(1) Monsieur Jacques Voisine

Professeur à l´Université de Paris-Sorbonne

[...] Ivry sur Seine, 94200, FRANCE

(2) La Revue des études slaves

Institut d´études slaves

9, rue Michelet, Paris 75006, France

Výtisky mají se adresovat: Monsieur Michel Mervaud,

Rédacteur pour la revue des livres.

„Poznámky“ k oběma adresám:

(1) V. Č. dobře znal prof. Voisina. Viz o tom PAMĚTI 1945–1972 na str. 437, 439, 499, 506.

Významný představitel francouzské komparatistiky na Sorboně. Navštívil Černého v Praze v době komunismu a Černý mu návštěvu několikrát oplatil za svých dvou návštěv Paříže 1966 a 1968.

Kromě toho, já sám se s ním znám už přes 50 let! Když jsem jako emigrant (1948) přišel do Paříže, a hned se vrhl do semináře srovnávací literatury (k prof. Jean-Marie Carré), byl právě v ten rok (!) Voisine jmenován asistentem komparatistiky. Byl vůbec první asistent na srov. lit. – první vůbec ve francouzských dějinách – před tím ta funkce na Sorbonně oficielně neexistovala. A dnes už mu je 88 let. Ale pořád ještě píše, publikuje, na „Revue de littérature comparée“ má stále hluboký vliv (je jedním z nejdůležitějších členů redakční rady). Ta Revue sama v průběhu let přinesla několik recensí mých vlastních knížek. Byla založena už 1921. Voisine sice sám česky nečte, ale jeho žena (kdysi též posluchačka na FFKU (v slavistice a v komparatistice) je Češka. Sama je též profesorkou (řádnou) na Sorboně v tom komparatistickém oddělení. jistě by tedy Voisine mohl „zařídit“ vznik a otištění recense (kdyby chtěl). Já sám mám však několik důvodů ji o to nežádat. Nicméně ona sama mě dobře zná (a také mne několikrát v článcích citovala). Hlavní důvod zaslání recensního výtisku na tuto adresu je vztah Voisine – Černý. Nemluvě o tom, že V. Č. při nejmenším 3krát nebo 4krát publikoval v Revue de litt. comparée. Už před 2. světovou válkou, zvláště pak po roce 1948!

(2) La Revue des études slaves je nadevši pochybu ve Francii tou nejdůležitější slavistickou revue. Podobně jako RLC, vychází také už od r. 1921!

O všech mých knížkách (pokud se týkaly bohemistiky) věrně bibliograficky a stručným popisem referovala už od r. 1948 (má šaldovská bibliografie, na kterou tam upozornil sám André Mazon, nestor franc. slavistiky). V každém případě exemplář tam zaslaný bude uložen v české knihovně Institutu d´études slaves (opět: nejdůležitější bohemistická knihovna v Paříži; Institut je vydavetelem té Revue).

Myslím, že by bylo dobře poslat jeden exemplář také Tigridovi. Důvodů mnoho (také osobních). Černý se o něm v 3. díle Pamětí zmiňuje při nejmenším dvanáctkrát. Při své návštěvě u něho roku 1966 byl V. Č. výjimečně obdivný. Rozhodně Pavlu Tigridovi dával přednost před všemi politickými emigranty. Znal se s ním už před válkou v Praze, kdy se P. T. vůbec ani Tigrid ještě nejmenoval. A v neposlední řadě: Tigrid uveřejňoval Černému ve „Svědectví“ důležité články, ještě před listopadovou „Wende“. Konec konců já sám jsem se s ním dlouhá léta znal. Nemám tudíž nejmenší skrupule dát mu poslat „osobní“ exemplář (až bude). Myslím, že by to byla menší chyba než ho s touto publikací o V. Č. ignorovat. V červnu 1992 jsem v Praze (na kongresu SVU) přednášel o Černém. Při té příležitosti jsme se s Tigridem po letech sešli. Povídal: „Přijďte za mnou na Kopeček!“ Tak on říkal Hradčanům, kde už nevím v jaké funkci ve stínu Václava Havla úřadoval, ještě před tím, než byl ministrem kultury.

A ještě jedna adresa: Prof. Peter Bugge, dánský bohemista (výtečný), který na náchodském sjezdu o V. Č. (v březnu 1995) přednesl ten nejvýznamnější referát. Nejodvážnější, bez vytáček kritický. [...] Zatím sháním jeho adresu.

(21. února 2002)

*

Krátký seznam textů pro eventuelní zvážení o případném zařazení do „zamýšlené“ antologie mých starých článků. [...] nemám je zde v kopii a v USA knihovnách jsou nedostupné [...] přesný bibliografický záznam nemám [...] můj článek o překladu Jana Vladislava Coleridgovy „Písně o starém námořníku“ (Ancient Mariner) [ve skutečnosti kritika překladu této skladby od Josefa Nesvadby (1946), ve srovnání s překladem J. V. Sládka (1897) – Nad jedním jubileem překladu, in: Svobodné noviny 3 (55), 1947, č. 162, 13. 7., s. 6; v knize Jiřího Pistoria Doba a slovesnost, Praha, Triáda 2007, na s. 499–501]. Stalo se mi tohle: V den, kdy referát vyšel, telefonoval mi Josef Palivec, s tím, že on také přeložil tuto báseň – je s překladem hotov a chystá se jej vydat. „Chtěl byste mi k tomu napsat předmluvu?“ Byl jsem tehdy spíše „poctěn“ touto nabídkou. Nedošlo k tomu však. Musilo to být asi blízko Února, a z celého projektu (i Palivcova) sešlo. [...]

Ze všech mých starých statí z této doby nejvíce by mi záleželo na té poslední, ale tu už asi nikdy nenajdu, leda... (hned se k tomu dostanu). Byla to vážná studie o vlivu Cervantesova Dona Quijota na celé dílo Viktora Dyka (nejenom tedy na jeho hru „Zmoudření D. Q.“). Ten článek jsem napsal, byl už vysázen a já provedl kompletní korekturu a poslal zpět do redakce „Kytice, měsíčníku pro literaturu a umění“, která začala v Praze vycházet od října 1945. Jejím redaktorem byl jmenovitě Jaroslav Seifert, ale ve skutečnosti řídil ji prof. Karel Cvejn (který si ten čl. u mne objednal jednou v tramwayi blízko Chotkových sadů). Nikdy nevyšel, ač vysázený a autorem opravený, neboť ten autor se mezitím stal „zrádcem přes hranice uprchlým“. To jméno se musilo přestat tisknout ze dne na den, když se zpráva o mém zmizení po Praze rozšířila.

Jediná slabounká (téměř neexistující) naděje, že by vyplul dnes ten článek na povrch: Že se n ě k d e zachoval archiv měsíčníku Kytice (buď pod jménem Cvejnovým nebo Seifertovým – na Strahově??) a že by se tam byla opravená korektura po paměť věčnou zachovala. Zdá se mi to spíše nemožné než pravděpodobné. Zmizela s tolika jinými papíry, které tam po mně tehdy zůstaly. Je to příklad proměn[ě]né životní „perspektivy“. Tehdy mně na nějaké ztracené korektuře tak pramálo záleželo, že se mi dnes jeví nepřirozené, že bych se po ní měl shánět po více než padesáti letech. Snad i „nepřirozené“, že se mi to – do paměti vrací.

(21. února 2002)

*

Také mne zajímala ta Vaše stifterovská četba, o níž jste se zmiňoval. Nemaje v naší místní universitní knihovně přístup k tomu českému překladu z r. 1953 Jitky Fučíkové [Adalbert Stifter, Vítek, Praha, Vyšehrad 1953], vypůjčil jsem si originál tohoto populárního románu (Witiko) Stifterova, abych se alespoň tak vžil do Vaší lektury. Čte se to tak dobře, jako by ten německý text byl sám zdařilým a čtivým českým překladem. Je napsán slohem tak průzračným! Je to velice příjemná a vzdušně působící četba. Člověk nemůže přece číst napořád Prousta. A dobře všichni vždy činíme, když se nedáme uvěznit tak výlučně ve světě nedostižných moderních klasiků, ať jakkoli přeslavných.

Chci Vás na něco upozornit, co možná už jste sám objevil: v té malé uličce, která vede z Kampy na Klárov (ještě dříve než se zahne do Letenské ulice) je na levé straně malé knihkupectvíčko, které je specialisované vlastně výhradně na Adalberta Stiftera (možná, že je záměrně orientováno na zákazníky zahraniční (německého jazyka mocné). Až tam tudy půjdete, přesvědčíte se sám.

Tehdy, na svých předposledních prázdninách na půdě české, bylo to v roce 1937, ještě pár měsíců před tím, než se nám ta stará vlast rozpadla. Trávili jsme ty prázdniny na Šumavě, ve vesničce zvané Lenora. Vltava, coby potok, odtamtud tekla v lukách. A bylo to celé na pár kroků od Stifterova rodiště, které se česky jmenovalo Horní Planá, a v jeho (tj. Stifterově) jazyku Oberplanei.

Napadlo mě (bůhví proč) přečíst si některé namátkou vyhledané pasáže z Stifterova románu v „srovnávací souvislosti“ s Vančurovými Obrazy z ději národa českého (jejichž první díl vyšel v prvním roce Protektorátu!). Mají ty dvě knihy, vším tak vzájemně sobě vzdálené, něco „příbuzného“ stylisticky – alespoň chvílemi se mi tak zazdálo. Asi je to už také tím, že jsou obě dějově umístěné v úzké době pokročilého středověku. Ale nelze ani upřít, že oba tito mistři hleděli oba k tomu, jak se odlišit od základního kánonu ostatní prózy své doby.

(20. července 2006)

*

Zdá se mi však, že to mé srovnání mezi autorem Vítka a Obrazů národa českého jsem poněkud přehnal. Přestřelil jsem a jsem Vám dlužen jistého dodatku: Jistěže máte pravdu, že V. V. se Stifterovým výrazem hrubě kontrastuje. Na mou chatrnou omluvu. Ale mluvit nebo psát o tom přesto můžeme. Příště.

S Jiráskem to bude u mne horší. Vždyť já už jsem tohoto kdysi mně tak milého autora nečetl už 60 let. Ale měl jsem ho tak rád, že mi ani ten ultrarošťák Zdeněk Nejedlý nemohl kladný vztah k autoru „F. L. Věka“ vůbec zkazit. Jako pětiletý kluk jsem ho vídával chodit po nábřeží (tenkrát Rašínově) a vždycky večer. A jako 10letý čítal jsem toho „Věka“ jako životní drama Václava Tháma.

(1. září 2006)

*

Ta knížka Tesařova o začátku německé okupace v Čechách [Jan Tesař, Traktát o „záchraně národa“, Praha, Triáda 2006], má dozajista něco do sebe.

Pro mne je však zvláštní, že se týká doby, kterou jsem prožíval jako současník. A ke všemu není tak úplně „přítomná“. Vždyť byla psána právě před nějakými 40 lety, ve chvíli, kdy už jsem v Praze dávno nebyl. Ten pan Tesař na str. 253–257 vychvaluje Julia Fučíka za jeho „studie“ o Boženě Němcové! Já jsem o nich také psal u příležitosti druhého jejich vydání (ve Svobodných novinách). Nyní ten můj text nachází se v chystané „Době a slovesnosti“. Kdybyste v korekturách o něj náhodou zavadil, uvidíte, že já bych za toho Julia Fučíka nedal ani zlámanou grešli. Pochybuji, že Vás mé stanovisko překvapí. To máte tu „objektivitu“ v kritickém psaní. Jsem však o to více rád, že jste mi [Tesařovu knihu] v Praze přinesl jako dárek. [...] Ten můj článeček byl tehdy v Čechách považován, jako malá „odvaha“. Tenkrát v roce 1947 nebo 1948 se v Praze o nebožtíku národním velehrdinovi (Juliu Fučíkovi) bez úcty psát, nebo tisknout, nesmělo. Proto mi k tomu mému svrchu zmíněnému příspěvku dal na dálku gratulovat profesor Miroslav Hýsek, slavný bohemista z Karlovy university – toho Hýska vyloučili komunisti nespravedlivě jako učitele FF KU už v květnu 1945 – pro údajnou „kolaboraci s nacisty“ za protektorátu. Bylo to zcela nespravedlivé a velmi po všech stránkách sprosté. Nepřestal se chudák obhajovat, a když už se mu začínalo dařit, přišel do toho Únor 1948. Nemusím připomínat, že tenkrát – až do toho Února – bylo nejenom „nevítáno“ Fučíka kriticky „stírat“. Bylo rovnou zakázáno Hýska tisknout. Proto mi svůj názor poslal jen po ústním poslu (Felix Vodička), přesto že jsem ho osobně neznal. Takto vidíme napořád stejně, „čím svět odplácí“. Ještě že se ta „dějinná spravedlnost“ na vahách času stále proměňuje.

Ale nevím si rady, co s tou fotografií z Paříže [proponována a také umístěna na vazbu knihy Jiřího Pistoria Doba a slovesnost, Praha, Triáda 2007]: Lepiče týdenních plakátů kulturních událostí. Ta má tedy přijít na vazbu? Takového človrdu s mokrou štětkou namočenou do tekutého lepidla jsem v pařížských ulicích potkával „týdně“. A on se mi teď vrací.

(4. listopadu 2006)

*

Ať tedy žije socha Atlanta na Astronomické věži Klementina! Právě loni (2006) viděli jsme její kopii na výstavě v tom Klementinu. V Klementinu, ve kterém bývala Universitní knihovna, dnes přejmenovaná na „Národní“, to všechno v mé dávné minulosti začala. Také to, co dnes tvoří hlavní součást „Doby a slovesnosti“.

(5. dubna 2007)

*

Poslal jsem Vám [...] několik poznámek týkajících se Claudio Guilléna, jehož knihu „Mezi jednotou a růzností“ v Triádě právě vydáváte [...]. Zapomněl jsem Vám k datu jeho nedávného úmrtí (27. ledna 2007) připomenout následující „podrobnosti“.

Byl synem významného španělského básníka Jorge Guilléna (1893–1984), který přednášel na Sorboně, později na Harvardu (rozený kosmopolita), a Claudio sám na začátku druhé světové války studoval zde na Williams College, kde jsem od r. 1963 působil jako prof. francouzštiny (etc.). Ale on tu byl dlouhá léta přede mnou, od r. 1940 do 1941, odešel odtud na Harvard, kde 1953 složil doktorát z komparatistiky a záhy poté stal se sám šéfem katedry srovnávací literatury na témže Harvardu, ale později se jako šéf komparatistiky usadil v Kalifornii (University of San Diego). [...] – Také by bylo dobré připomenout, že byl ke konci jmenován členem „Královské Akademie“ ve Španělsku, a že tam dostal španělskou státní cenu za esej (1999). Ale všechny tyto podrobnosti máte patrně zjištěny odjinud. V každém případě byl to on první mezi Neameričany, s nímž jsem se po příjezdu na tento kontinent mohl blíže seznámit. Řekl bych k „upřesnění“: první po René Wellekovi a po Gleb Struvem.

Ale jeho kariéra měla teprve začínat: povolal ho tehdy (1958) právě – mladičkého – Princeton.

Ze ztracené korespondence... Náhodou v mých „starých papírech“ objevivší se kopie dopisu, který jsem psal Claudio Guillénovi (26. října 1958), s kterým jsem se teprve několik týdnů předtím seznámil. Byl právě jmenován na PRINCETONU začínajícím profesorem Srovnávací literatury.

(28. dubna 2008)