Zbyněk Hejda: Tři texty

U příležitosti desetiletého výročí smrti básníka, historika a překladatele Zbyňka Hejdy (2. 2. 1930 – 16. 11. 2013) zveřejňujeme v elektronické podobě tři autorovy stati, které zůstaly mimo obsah knihy Kritiky a glosy (Triáda 2012). Svazek jsme po dohodě s autorem nekoncipovali jako souhrn veškeré publicistické tvorby, nýbrž jako výbor, který ponechával stranou příspěvky žánrově striktnějšího charakteru (zprávy, popisné úvody k edicím cizích textů apod.) nebo stati, jež svým námětem Hejdovu kritickou osobnost poutaly příležitostně nebo okrajově.

První z těchto textů – jediný, který byl v době příprav edice excerpován (v tištěné bibliografii č. 4) –, Směrnice proti rozumu (z října 1966), pojednává o nekompetentních nebo zlovolných pokynech Pražského střediska památkové péče a ochrany přírody k architektonickému řešení Náměstí republiky, na něž vypsala soutěž Rada Národního výboru hl. m. Prahy. Další dvě stati byly shledány až po uzavření edice a po autorově smrti: Malý historický obrázek (z května 1968) volně souvisí s předešlým textem, vychází z autorovy zaměstnanecké zkušenosti ve Vlastivědném středisku Pražské informační služby (1958–1968) a zastavuje se u několika příkladů nekulturní politiky Národního výboru hl. m. Prahy z uplynulých měsíců a let. Lidsky dojímavá pohádka (ze srpna 1969) persifluje účelový kunsthistorický výklad díla pocházejícího z politicky „problematické“ epochy, jak byl podán v katalogu k výstavě Petra Brandla.

Zbyněk Hejda by pravděpodobně všechny tyto glosy otiskl v měsíčníku Tvář – kdyby ovšem periodikum v dané době vycházelo. Časopis byl zastaven v prosinci 1965 a o jeho obnovení rozhodl vydavatel, Svaz československých spisovatelů, na jaře 1968 s tím, že Tvář začne vycházet od podzimu. Po osmi číslech byla však o rok později komunistickou cenzurou znovu zastavena, tentokrát definitivně. Autor umístil proto tyto texty s aktuálními náměty v periodikách, s nimiž sice trvale nespolupracoval, ale jejich směřování bylo v různé míře souladné s neideologickým kriticismem Tváře (všechny tři otisky jsou jednorázovými vystoupeními v časopisu Univerzity Karlovy, tj. ve čtrnáctideníku UK, v týdeníku Student a v měsíčníku Dějiny a současnost).

Kdybych měl coby editor Hejdových kritických a publicistických textů v roce 2012 k dispozici všechny tři jmenované stati, do chystané knihy bych je zařadil a jsem přesvědčen, že autor by proti tomu nic nenamítal. Jenže v té době jsme znali jen první z nich, a tu jsem do svazku neuměl umístit tak, aby v sousedství ostatních v druhém oddílu knihy nepůsobila neorganicky. Nálezy dalších dvou textů v říjnu 2018 a v září 2023 však situaci podstatně proměnily. Námět stati z roku 1966 přestává být díky pojednání z května 1968 osamoceným a poznámka ze srpna 1969 přiléhá k podobně koncipovaným textům otištěným v Tváři o pár měsíců dříve (zejm. Svérázný dějepis a Tabu v české historiografii). Než budou moci být včleněny do druhého, rozšířeného tištěného vydání Kritik a glos, vystavujeme tyto tři texty Zbyňka Hejdy – připravené ve shodě se zásadami formulovanými v dané edici – zde:

Směrnice proti rozumu

Rada Národního výboru hlavního města Prahy vypsala soutěž „na ideové architektonicko-urbanistické řešení prostoru Náměstí Republiky a koncertního domu v Praze“. Na závěr soutěžních podmínek připojilo své směrnice Pražské středisko státní památkové péče a ochrany přírody.

Z dvou stránek a jedenácti bodů těchto směrnic vyjímám:

„4. Skupina celnice a přilehlého bývalého kláštera tvoří stavebně i výtvarně jediný celek, historicky i urbanisticky významný, který je památkově chráněn. Objekt je situován na místě závažném pro vnitropražskou dopravu a v případě, že dopravní řešení prokáže naprostou nezbytnost zásahu do části nebo celku budovy kláštera, je třeba jednat o vynětí z památkové ochrany. V každém případě by bylo třeba nahradit bývalý klášter hmotou novou. Z památkového hlediska by bylo zachování stávající budovy kláštera kladem.

5. Kostel sv. Josefa a objekt čp. 1077 jsou památkově chráněny, a je proto třeba, aby řešení hledalo možnost jejich dochování. O vynětí z památkové ochrany lze uvazovat za předpokladu, že nové řešení vytvoří vyšší hodnoty architektonické i urbanistické.“

Co se v těchto směrnicích vlastně říká? Na počátku se upozorňuje, že celnice a část kláštera tvoří významný celek, významný historicky i urbanisticky – tedy pro celkový charakter města –, a že proto je tento celek památkově chráněn. V druhé větě se však jeho významnost historická i urbanistická odsune na vedlejší kolej, protože se předpokládá možnost, že bude nutno do kláštera zasáhnout.

Předvídají se dopravní těžkosti. V téže větě se ještě stačí doporučit, jak to zařídit, aby bylo možno památku zbourat legálně. Předně je nutno prokázat nezbytnost tohoto zásahu, za druhé je nutno jednat o vynětí z památkové ochrany.

Třetí věta do toho všeho vnáší poněkud surreálnou dimensi, když uvádí, že „v každém případě by bylo třeba nahradit klášter hmotou novou“. V závěru se velmi nesměle opět připomíná památkář, neboť „zachování stávající budovy kláštera“ přece jen – račte to uvážit – „by bylo kladem“.

Zarážející je už samozřejmost, s níž se tyto směrnice vydávají za směrnice památkové péče. Všechny možné potřeby a zájmy berou v úvahu, mají porozumění pro dopravní situaci, vycházejí vstříc architektovu tvůrčímu přínosu, jen jejich vlastní památkový zájem zůstává v pozadí. Jaký je vůbec smysl památkové ochrany? Památka je chráněna, pokud nepřekáží – v tomto případě provozu nebo ještě lepšímu architektonickému výkonu (to je také otázka: jak srovnat co do hodnoty např. barokní stavbu se stavbou z dvacátého století) –, pokud nespadla nebo ji někdo nezboural. Tedy pokud není ohrožena, je chráněna. Jakmile ohrožena je, je z památkové ochrany vyňata...

S různými nesmyslnými směrnicemi se setkáváme na každém kroku. Myslím si, že nejsou prostě jen výronem hlouposti, ale že ukazují ještě k něčemu dalšímu. V našem případě ukazují k víře v administrativní řešení. Změnila se hodnota díla, ubylo jí, když bylo vyňato z památkové ochrany? Změní se snad něco na podstatě činu tím, že je legalisován?

UK (Časopis University Karlovy) 13, 1966/67, č. 3, 21. 10. 1966, s. 4

Malý historický obrázek

„Malý historický obrázek“ L. Vachtové, otištěný v Literárních listech č. 4, může jistě doplnit každý, kdo přišel do styku s kulturní politikou pražského národního výboru. Autorka článku připomíná výstavu skupiny Trasa v roce 1959, z níž byly na příkaz soudruha Budského odstraněny dva exponáty. Není však známo, že zákrok proti výstavě měl být podepřen také „rozhořčeným nesouhlasem obecenstva“. To se dělalo takto: Soudruh Ekart, inspektor ÚNV, dal pokyn, aby na výstavu, kterou označil jako svinstvo, byla zorganisována vlastivědná vycházka, na ní aby lektor vyložil publiku odmítavý názor na výstavu a na závěr měl vyzvat přítomné, aby v pamětní knize vyjádřili pobouření nad výstavou. To by bývalo umožnilo výstavu zakázat na žádost občanstva. Soudruh Ekart zdůraznil, že je to stranický úkol od soudruha Budského. Vlastivědná vycházka se tenkrát neuskutečnila. Přece však několik jedinců zapsalo do pamětní knihy výstavy „své“ rozhořčení.

Vzpomínám také, že v prosinci 1960 zakázal školský a kulturní odbor ÚNV koncert, na kterém mělo zaznít několik českých pastorel. Večer pořádal jihočeský vlastivědný kroužek. Přestrašení pořadatelé – dobrovolní pracovníci tohoto kroužku – oznamovali před vchodem do Městské knihovny příchozím, že se koncert nekoná z technických důvodů. Program jsem si uschoval na památku: Na jedné straně je Alšova kresba Betléma, na druhé straně program večera, z něhož vyjímám: Úvodní proslov spisovatele Ladislava Stehlíka; J. F. Seger, Fuga na vánoční píseň; Tři staročeské koledy; J. J. Ryba, Milí synáčkové; J. I. Linek, Vstávejte, bratři rozmilí; A. Michna z Otradovic, Sličné pacholátko atd.

Bylo to v době, kdy se na Loretě mělo budovat atheistické museum a kdy se soudruh Ekart veřejně těšil představou, že z loretánských zpovědnic nadělá kiosky na prodej párků a limonády.

Ještě na podzim 1965 se v okruhu pravomocí Národního výboru hl. města Prahy nesmělo říci křivé slovo o Brožíkovi. Jeden pražský průvodce hovořil při návštěvě Staroměstské radnice – jak je to obvyklé – o Brožíkových obrazech umístěných v zasedací síni. Dovolil si zmínit se kriticky o umělecké hodnotě těchto děl. Je dobré zdůraznit, že jenom reprodukoval tehdy běžně publikovaná mínění historiků umění. Bylo to udáno a z kruhů blízkých primátorovi se ozval mentorský hlas. Úkolu tlumočit tento hlas se ujala ředitelka Pražské informační služby soudružka Tauberová, která sice připustila „diskusi“ o tom, zda průvodce smí nebo nesmí hodnotit Brožíkovy obrazy, ale nakonec stejně setrvala na svém a vydala příkaz, že zejména Brožíkova, ale i jiná díla, nesmějí být napříště vůbec hodnocena.

V roce 1966 se obrátila na Pražskou informační službu skupina mladých lidí se žádostí, aby jim Pražská informační služba dovolila provozovat v Prašné bráně umělecký program. Program měl zahájit Jiří Ostermann recitací Obestínu od Milana Nápravníka. Této činnosti nebyla kulturní správa Národního výboru příznivě nakloněna. Pražská informační služba, zařízení Národního výboru hl. města Prahy, zařídila věc takto: Protože se nepodařilo opatřit námitky památkové, pokusila se Pražská informační služba o výmluvu nad jiné nejapnou: Očekávané zatížení by prý neunesly podlahy Prašné brány. Nevím, jak dopadla expertisa statika, nakonec za záminku odmítnutí žádosti posloužily mlhavé provozní důvody.

Pozornost si však zaslouží skutečnost, že v prostoře Prašné brány, která tenkrát přicházela pro recitační večery v úvahu, bylo už tenkrát a dosud je umístěno několik desítek pískovcových exponátů, jejichž váhu v tunách si vůbec neodvažuji odhadnout.

Student 4, 1968, č. 19, 7. 5., s. 2

Článek Ludmily Vachtové Malý historický obrázek vyšel v týdeníku Literární listy 21. 3. 1968 na s. 8.

Lidsky dojímavá pohádka

V katalogu k letošní výstavě Brandlova díla (vydala Národní galerie, 1969) píše Jaromír Neumann: „Žil [Brandl] v těžké době katolické protireformace, která zaplňovala bezmála dvě století českých dějin po porážce českého stavovského povstání na Bílé hoře a provázela zvýšený útlak sociální i ohrožení samé národní existence. V čase, kdy české království bylo pevně připoutáno k habsburské monarchii, mělo barokní umění, rychle štěpované do země, sloužit jako nástroj usměrnění a náboženské výchovy. Stalo se však prostředkem dorozumění a charakteristickým projevem země a jejích obyvatel.“ Před časem to bylo jednodušší. „Barokní katolická kultura ..., která vyrostla jako důležitý prostředek protireformačního hnutí v době feudální katolické reakce, se stala ... ideologickým nástrojem zvláštní povahy. Provázela tu proces prosazování druhého nevolnictví a utužování feudálních pout především tím, že ideologicky upevňovala závislost českých zemí na papežském Římu“ (J. Neumann v Přehledu československých dějin, 1958).

Oč to bylo jasnější. Barokní kultura byla nástrojem, provázela prosazování, provázela utužování, ideologicky upevňovala. A hotovo!

Teď, po jedenáctileté kultivaci vědeckého poznání, je to tak, že barokní umění pouze mělo sloužit jako nástroj, ale nesloužilo. Stalo se sice rovněž prostředkem, tentokrát však už nikoli utužování, upevňování, prosazování, ale naopak dorozumění. Těžko říci, jak se to tak přihodilo. Mělo se stát, čím se nestalo, ale stalo se, čím se stát nemělo. Kdyby Jaromír Neumann neviděl v umění samý nástroj a prostředek, ušetřil by si mnoho nesmyslů.

Pozoruhodné jsou také Neumannovy proteplené a lidsky procítěně výklady Brandlových obrazů. „Ve vrcholných okamžicích, kde se jiní snažili o hlučné a oslňující sekvence tvarů a barev, najdeme u Brandla opravdovou sílu citu nebo překvapující ztišení či lyrické zasnění, které mění zázrak nebo náboženský příběh v lidsky dojímavou pohádku. V obraze Klanění tří králů (ve Smiřicích) dovedl proměnit známý děj ve vroucí zpěv chválící život, jenž v tajemné chvíli ozáření svitem betlémské hvězdy zaplnil duši matky hrdou něhou a okoralá srdce starých návštěvníků rozehřál dojetím a teplem lásky.“

Nevím, jak se to pozná, že v Brandlových obrazech se zázrak a náboženský příběh mění v lidsky dojímavou pohádku. Škoda, že interpret víc nerozvinul myšlenku o tom, jak „Brandl často proměňoval smysl legendárních a biblických událostí v příběhy, v jejichž gestech a velkých hnutích nacházíme lidské drama a niterné vzrušení...“, a jak se taková významová proměna v tom slovním guláši z niterného vzrušení, citu, překvapujícího ztišení, lyrického zasnění, hrdé něhy, hřejivého dojetí a tepla lásky má poznat.

Dějiny a současnost 11, 1969, č. 8, srpen, s. 44–45; podepsáno zh

Citace z textu Jaromíra Neumanna pocházejí z katalogu, jejž v roce 1969 vydala Národní galerie v Praze k souborné výstavě děl Petra Brandla, která se konala v Jízdárně Pražského hradu od 2. 4. do 29. 6. 1969. Sešitek A5 o 18 stranách (množený cyklostylem) obsahuje soupis vystavených děl a na s. 2–5 úvodní stať Petr Brandl, velký malíř českého baroku, cit. úseky na s. 2 a 3 (text je výtahem z Neumannovy studie Umění Petra Brandla, otištěné v monografii Petr Brandl 1668–1735, již NG vydala v roce 1968 jako 4. svazek edice Katalogy Národní galerie, na s. 7–35). Citát z Přehledu československých dějin pochází z prvního svazku (Do roku 1848, Praha, Nakladatelství ČSAV 1958), s. 447.

Připravil Michael Špirit