Řeči K. Sidona, J. Daníčka a S. Dufkové pronesené na pohřbu T. Tomáška 8. 8. 2022
Přinášíme řeči pronesené dne 8. srpna 2022 v obřadní síni Nového židovského hřbitova v Praze při pohřbu Tomáše Tomáška (5. 7. 1947 – 4. 8. 2022).
Proslov Karola Sidona
Tomáš Tomášek se 5. července 1947 narodil v intelektuální rodině. Jeho otec byl architekt a příležitostný malíř, maminka byla sečtělá a mluvila řadou cizích jazyků. I Tom se od mládí věnoval poezii, kterou psal do šuplíku pro přátele a pro sebe, i když důvody, proč se jí začal věnovat natolik soustavně až v pokročilém věku, a dokonce vydal tři básnické sbírky, není třeba hledat jenom v komunistickém režimu. Už jejich názvy „Sedimenty Magmatity“, „Vědra“, „Bastiony Kasematy“ naznačují, že jeho vnitřní svět byl na hony vzdálen vnější slupce dění, kam jej nepochybně řadil. Výstižně to vystihuje jedna báseň ze Sedimentů, v níž samotný život mezi branou života a branou smrti definuje jako mnoho křiku pro nic.
Celým životem ho provázel silný vztah k hudbě. Od dětství měl velkou zálibu ve vážné hudbě, především barokní, ale byl otevřený mnoha žánrům, kruh jeho přátel bychom nalezli v undergroundu, poslouchal folk, ale i rock a big-beat. Koncerty aktivně navštěvoval až do své smrti. Stejně tak po celý život tíhnul k baroku, včetně architektury, vztahu ke krajině, i literatuře atd., kde už cítíme vliv jeho otce, architekta. To vyústilo ve velkou lásku ke zvonicím, které objížděl po celé republice a fotografoval je. Sbíral zkameněliny a nerosty, zajímal se o geologii. Barokní architektura, napojená jak na okultní symboliku, tak na pomalou, rozvážnou tvořivost Země, pro něj dýchala metafyzickým životem. Přesto rád navštěvoval galerie a výstavy výtvarných děl. V určitých fázích života se však věnoval i chovatelství hlodavců, esoterice a meditacím, východní filosofii a poezii a židovské moudrosti. Později našel také zálibu v pěstování sukulentů a kaktusů, kterými zaplnil celý svůj domeček v Dobřichovicích, kde dlouhá léta žil a prakticky rovněž zemřel.
Souvisí to jistě i s tím, že celý život pracoval se dřevem. Nešel však ve stopách svého otce a po základní škole se vyučil truhlařině a držel se jí, dokdy mohl. Studium Střední uměleckoprůmyslové školy na Žižkově ukončil předčasně ve čtvrtém ročníku, podle jeho dětí proto, že dostal modrou knížku a nemusil se už obávat povolání na vojnu. Spíše je to však již tenkrát možné vykládat jeho nezájmem o praktickou kariéru, protože se pohyboval v prostředí undergroundu, k jehož hodnotám se vlastně hlásil stylem celého svého života.
Předtím i potom se ale věnoval i sportu. Nejdříve atletice, s výraznými úspěchy v chůzi, jednou se málem dostal na mistrovství světa nebo Evropy. Závodil za Vysoké školy a atletický klub Sparta Praha. Během studií se podílel na založení sportovně-recesistického TJ Nohyb Praha, kde krom sportu v rámci jedné z akcí přes noc popsali pražské zdi verši.
Na dění roku 1968 reagoval po okupaci jako mnozí přátelé z undergroundu tím, že se vystěhoval z Prahy. V roce 1970 se přestěhoval do Vyklantic, kde pracoval v JZD jako truhlář. Následně pobýval v Jizerských horách se svou první ženou Boženou a jejich dcerou Kristýnou, zaměstnán byl v Domovní správě ve Smržovce. Po rozvodu s Boženou se na přelomu sedmdesátých a osmdesátých let vrátil do Prahy, obnovil vztahy z dob studií, pracoval v podnikové planografii jako vedoucí a roku 1979 podepsal Chartu 77. V roce 1982 si vzal svoji druhou ženu Annu. V roce 1983 se jim narodili syn Michael a následně v roce 1985 dcera Ester. Ze jmen, která dali svým dětem, lze už vyčíst jejich vztah k pražské Židovské obci a k judaismu.
S Aničkou se významně podíleli na vydávání samizdatového čtvrtletníku Kalendář a každý čtvrtek jsme se scházeli ke studiu hebrejských textů. S vystudovanou hebraistkou Helenou, jež těmto schůzkám dávala studijní řád, se později podílel na překladu a přípravě samizdatového vydání Pirke avot. Živil se jako signalista u dráhy v Dobřichovicích, kde s rodinou i částečně pobývali v přiděleném drážním domku. Po odchodu od dráhy v osmdesátých letech vystřídal několik povolání, mimo jiné se též vrátil k truhlařině a pracoval v truhlárně v Podolí.
Já osobně jsem se s Tomem spřátelil ještě v době, kdy žil na Smržovce, a hlavně potom, co se stal součástí našeho tak trochu esoterně laděného judaistického kroužku. V první půli devadesátých let pracoval na ŽOP jako správce budov a hřbitovů, mimo jiné se podílel i na renovaci Vysoké a Staronové synagogy. Od druhé poloviny devadesátých let se však zase vrátil k jistějšímu dřevu a pracoval v truhlárně v Praze-Sedlci, protože Židovská obec přenechala Správu budov v jejím majetku Mataně, což se ho velmi dotklo. Měl to, myslím, za zlé i mně jako rabínovi, včetně dalších přátel, kteří jsme tomu nedokázali zabránit. Krátce potom pracoval v čističce odpadních vod v Dobřichovicích a také jako poštovní doručovatel v Dobřichovicích. V důchodu se živil jako kustod v Galerii hlavního města Prahy a následně až do smrti jako správce sportovní haly TJ Sokol Dobřichovice.
Už na Smržovce se začal věnovat tenisu, ke kterému ho v dětství přivedl otec. S tenisem pak pokračoval v Dobřichovicích, kde byl až do pozdního věku aktivní v místním tenisovém a později badmintonovém klubu místního Sokola. Své styky s židovskou obcí omezil na její tenisovou (a z jeho strany úspěšnou) reprezentaci v rámci Makabiád. Po ukončení badmintonové a tenisové kariéry ve veteránském věku se věnoval stolnímu tenisu.
Až na závěr jsem si nechal Tomovo přátelství s budoucím doktorem B., které je pojilo od základní školy až do Tomovy smrti. Určitě není náhodou, že se, ač jistě netušil, že je smrti na dosah, ve svých meditacích věnoval svému dětství na Hládkově, kde spolu oba vyrůstali. Ačkoliv jsem jeho poslední knížku Hládkov, protože ještě nevyšla, ještě nečetl, jsem si jistý, že v přátelství s židovským chlapcem nalezl dostatečný důvod pro svou konverzi k židovskému Bohu. Budiž jeho duše přivinuta ke svazku věčného života.
Proslov Jiřího Daníčka
Zesnulého Tomáše Tomáška, kterému nikdo neřekl jinak než Tom, jsem znal dlouho, určitě nejméně padesát let. Byla období, kdy jsme se stýkali častěji, byla léta, kdy jsme se skoro nevídali, ale mezi přátele a kamarády jsem ho počítal celý ten čas. Co o něm tady mohu říci. Snad to, že jsem z mírného odstupu mohl přihlížet, čemu se věnuje, oč usiluje a jak se mu daří ty záměry a přání uskutečňovat a naplňovat. Před mnoha lety jsme se podíleli na vydávání samizdatové edice Alef, po roce 1989 oba pracovali na pražské Židovské obci, Tom měl tehdy na starosti něco jako správu budov, poté působil na zdejším Novém židovském hřbitově, někdy koncem devadesátých let se jako absolvent střední uměleckoprůmyslové školy, proslulé byťárny, věnoval truhlařině a později ještě i jiným oborům.
Až poté, co jsem dostal smutnou zprávu o jeho úmrtí, jsem si postupně začal uvědomovat, kolik otisků jen v naší obci Tom zanechal. Jsou to nenápadné stopy, ke kterým za normálních okolností nikoho nepřiřazujeme, ale pak si najednou uvědomíme, že za nimi někdo stojí; něčí práce, péče a úsilí. Tak například se podílel na první zásadní opravě obřadní síně, ve které se s ním dnes loučíme. Vedlejší cenná stavba tahary nebyla nakonec zbourána mimo jiné také díky jeho rozhodnému stanovisku. Ve Staronové synagoze každý štendr, modlitební pultík stojící před každým sedadlem, prošel v devadesátých letech jeho rukama a jejich oprava i nátěr byly provedeny tak, že slouží dodnes a další opravu nevyžadují. A tak by se dalo mluvit o řadě dalších menších úprav v budově Židovské radnice i jinde. Všechny svědčí o dovednosti a poctivosti člověka i řemeslníka.
Další, co tu po Tomovi zůstává, jsou jeho básně. Neokázalé, nepříliš známé, protože nenápadné a tiché. Ale skutečnost, že je ve dvou sbírkách vydalo nakladatelství Triáda, které je známé tím, že z dobrých autorů vydává ty nejlepší, vypovídá o mnohém.
Až vyjdeme z obřadní síně a budeme Toma doprovázet topolovou alejí na jeho poslední pozemské cestě, bude dobré si také připomenout, že tu alej poté, co na začátku devadesátých let musela být ta původní pro přestárlost stromů pokácena, nechal znovu vysázet právě on. Troufám si na závěr říci, že rozhodující většina toho, čemu se ve svém životě věnoval, jsou věci užitečné, důkladné a opravdové. A budou mu svědčit k dobrému, na tomto i na onom světě.
Ať je jeho duše připojena do svazku věčného života. Amen.
Řeč, kterou pronesla za Nohyb paní Stáňa Dufková
Tomáš byl originální duchovní osobnost. Vzhledem ke svým rodičům – tatínek architekt a oba rodiče věřící – nebylo pomyšlení, aby se dostal na školu. A tak se šel učit na truhláře. Mistr velmi záhy rozpoznal. že je mu učeni „malé“ a poslal ho s vlastním doporučením na uměleckoprůmyslovou školu. Tam se poznal s mnoha budoucími přáteli, kteří se tu dnes loučí. Tomáš byl nesmírně svobodný člověk. Odmítl jít k maturitě, aby nesloužil systému, ačkoliv byl velmi nadaný a schopný, a odešel do Vyklantic truhlařit a žít po svém. Snil, sochařil, psal básně a chodil. Byl chodec. Chodec reprezentant, ale hlavně chodec životem. Bez ambicí, pro radost.
Večer s Mydlíkem vymýšleli v Albrechticich až do rána „přeměnu světa“, ráno odjel po probdělé noci do Jablonce na mistrovství republiky v chůzi a vyhrál. Protože to bral mimochodem. Zlehka. Všichni, kdo s nim chodili v těch časech let sedmdesátých na toulky, Pavka Melichar, Mirek Vavruška, Helena, holky Švaříčkovy a ostatní, zažívali zvláštní kouzlo Tomášovy osobnosti rozdávajici svobodného ducha ostatním. Nasedli v pátek odpoledne na vlak a jeli, kam je napadlo, toulali se a měli společenství. Společenství svobodných duší. Pavka, Mirkové i Tomáš hledali odpověď po smyslu žití, ale bez patosu a snobismu a vlastně si odpovídali svou vlastní poctivou existencí. Žili tak, aby žili opravdově a poslouchali svá nitra, a ne společenský příkaz. Mirek Stárka bohužel nepříliš velký pohár svého života naplnil až po okraj, rozzářil každou hospodu svým banjem, Pavka i Mirek Vavruška, oba odešli tak předčasně a tak nás to všechny zasáhlo, jako by odešel kus našeho vlastního toulání.
Tomáš vydržel až doposud, věčný tulák svým životem, jedinečný a svým způsobem nepoznatelný a věčně unikající do svých otázek a odpovědí. I ve stáří se toulal po místech, kde doufal v genia loci, vyhledával kapličky a kostelíky v lesích a bloumal a meditoval. Vždycky zvláštně osamělý, ač tolika lidmi ctěn a milován.
Již putuje jinými kraji. Přejeme mu ten nový čas a těšme se snad jednou na setkání.